Příběh čtyř stý devadesátý třetí - Písecké podivnosti
Byl jsem zase jednou celej zpruzelej. Cítil jsem, že mě nemají moc rádi. Ani učitelé, ani spolužáci. Bylo na mě vidět, že mě škola nebaví. Taky jsem se poměrně úspěšně stranil kolektivu. Byli to pro mě kluci a holky, o dva roky mladší. Připadali mi naivní. Já měl za sebou několik krásných i smutných vztahů, zažil jsem nekonečnou řadu akcí, chlastaček, koncertů. Chodil jsem do hospody s máničkama, hudbu mi nosil starý dobrý Sabath a zažil jsem i smrt své dívky. Připadal jsem si oproti svým kolegům hrozně starý a jejich problémy, jak zaručeně sbalit holku a jak zařídit, aby mi dala, mi přišly děsně naivní a divné. Špatný bylo, že všichni co za něco stáli odešli. Vrátili se do svých domovů a zůstali jim jenom zážitky na celý život. Já bojoval sám a řeknu vám, že nemít blondýnku, asi bych se na to taky vybodl. S ní to bylo vždycky hrozně na pohodu a byla spousta legrace a krásných věcí, které vám může dát jenom milující žena, ale chyběl kamarád. Venca byl daleko a vídali jsme se jen když jsem vyrazil na chalupu do Jizerek.
V Plzni jsem si i na koncertech připadal jako stín. Chodil jsem převážně přes týden, protože víkendy jsme trávili na cestách. Nekonečné kilometry vlakem, brigády, práce na pozemcích a kolem chalupy. Bylo toho hodně, dodnes se divím, že jsme neuměli říci ne. S batohy plnými jídla z domova jsem se kolem dvanácté v noci vraceli do Plzně. Ruka v ruce, sprcha na koleji a málo spánku. Hrozně moc málo. Většinou mi to trvalo tak do středy, než jsem se trošku srovnal. Snažil jsem se hodně sportovat, to je věc, o které moc nepíšu, ale já se hýbu celý život. Asi by byla nuda, psát o tom, jak každý den od základky vstanu, dám si rozcvičku. Jak chodím běhat a plavat. Jak mám vlastní činky a ještě pořád chodím do lesa bojovat v rámci karate a kickboxu. Každého spíše zajímá, jak a kde jsem se opil. Nápad zajet do Písku nebyl z mé hlavy. Blondýnka měla svoji táborskou partu, kterou jsem jí tak trošku záviděl. Ono jim to vydrželo dodnes, ale přátelé, tenkrát byli v nejlepší síle. Ostatně, já také. Jako asi všude se různě střídalo, kdo s kým chodí.
Já byl vlastně vetřelec, který jim odloudil od kamaráda jeho dívku, se kterou chodil dlouhé roky. Byl o trošku starší, hokejista, už si vydělával. Takovej blondýn, fešák. U tchána a tchýně jsem to měl dobrý, stačilo několik návštěv, tohle by mi šlo, ale v partě pořád byli lidi, co mě moc nemuseli. On byl děsnej kliďas, flegmouš, se kterým tedy dle mého byla nuda, ale já jsem zaujatej. Zažili spolu spoustu věcí, výlet do Francie na lodích třeba. Já měl prachy tak akorát na školu, na CD a knihy. Jasně, na pivo zbývalo, díky brigádám jsem vydělával docela dost, ale na normálně pracujícího jsem samozřejmě neměl. Už při příjezdu bylo jasné, že bude celý večer podivný. Jedna kamarádka chodila s klukem z Písku. Jeho rodiče měli pekárnu na náměstí a byl to takovej divočák. U nich jsme měli spát. Tohle byla písecká větev party, která mě nemusela. Byl jsem vetřelec, debil, floutek a spoustu dalšího. Aspoň jim nevadily dlouhý vlasy a metalový triko, jako mým spolužákům a učitelům.
Moc jsem se netěšil, ve vlaku se asi tvářil smutně, protože mě blondýnka pořád objímala. Sem tam někdo prohodil nějakou trapnou hlášku, kterou myslel dobře, ale já se moc nebavil. Vlastně toho na mě bylo zase nějak moc. Chtěl jsem se opít. Pomalu jsem na tom pracoval už v kupé, kdy jsem měl s sebou několik lahváčů a potom lahev rumu. Setkání na nádraží proběhlo ještě docela dobře. Už jsem se s ním viděl, jen jsme si kývli na pozdrav. Pokusil jsem se říct něco veselého, ale on jen koukal, jak když nadloubou volovi. Držel jsem se. Posadili nás v hospodě naproti sobě, což bylo zvláštní. Jak jsem měl upito, tak jsem řádil. Pomalu jsem si na svoji stranu získal většinu přítomných. Až na jednu holku a kluka, plus samozřejmě bývalého. Vlastně jsem se hodně snažil a byl asi hodně naivní. On byl v pohodě, ale jeho kamarád ne. Shodou okolností pan pekař. Pokaždé, když jsem něco řekl, tak zamumlal jedovaté kecy. Nejdřív jsem ho ignoroval, ale potom řekl něco hnusného o mojí mámě. Někde se doslechl, že otec chlastal, dodnes nevím, kdo to vynesl. Zvedl jsem se a řekl mu od plic, aby držel hubu.
Uklidnili nás, ale trvalo jim to. Šel jsem se vydýchat ven, blondýnka přišla za mnou. Objala mě a pohladila. Bylo vlastně super, že jsme vyrazili z hospody do takovýho sálu, ve kterém měly hrát večer nějaké kapely. Přiznám se, že si nepamatuji skoro nic. Vím jen, že jsem šel několikrát ven, vyzvracel se a potom se vrátil zpátky. Taky jsem potkal v chodbě u hajzlů pana pekaře, kterej do mě strčil. Padnul jsem na hlavu a bolelo to. Zvedl jsem se chtěl mu rozbít držku. Byl to takovej ten malej obtloustlej vzteklej psík. Ti bývají nejhorší. Paradoxně nás roztrhl bývalej. Vlastně mě přemluvil, abych ho nepřizabil. Udělal jsem dobrej skutek, ale také jsme měli utrum s přespáním. Mělo se totiž spát za pecí, jak se říkalo malému kumbálu v pekárně. Neměli jsem kam jít. A tak jsem si uraženě sedl na náměstí na lavičku a asi jsem usnul, protože najednou mě někdo budí a hladí a laská. Ono se právě vždycky ukáže, jaký je vztah, když je ouzko. Když nemáte kde spát, když je vám blbě, když jste na místě, na kterým jste asi neměli být. Nejhorší není, že nemáme kde hlavu složit, ale že budeme mít hlad. Je to široko daleko jediná pekárna. A otevírají brzy. Musel jsem se smát. Ona i v této chvíli myslí na to, abychom se měli co nejlépe. Jsi opravdová žena, praktická a zároveň chytrá. Mumlám do ticha a ona mi řekne, že něco vymyslíme.
A tak se o mě, v té podivné noci, v krásném Písku, postará. Najde nám tichý kout, kde není tolik špíny. Lehne si vedle mě a přitulí se, protože jak známo, tak i když je přes den teplo, v noci se nám dostává do kostí chlad. Pomalinku střízlivím, svítá. Máme hlad, velký hlad. Koukám se ulicí do dálky a napadne mě jedna věc. Hele, támhle v dálce jsou pole. Třeba tam bude něco k jídlu. Vypadá to blízko, ale zdání klame. Jdeme skoro hodinu. Kukuřice a zelí. Vtipkujeme, že dáme polní pich (a přitom provozujeme jenom pych, protože na nějaký muchlování nemáme vůbec náladu). Ale najíme se. A usmíváme se u toho. To byl ale zase blbej nápad, co? Jet na akci, na který je můj bejvalej, říká mi a já jen mávnu rukou. On je v pohodě, ale pekař je magor. No to jo, ona se s ním stejně chce kamarádka rozejít. Je agresivní i na ní. A tak tam sedíme, uprostřed polí a ničeho, špinaví a utahaní, oba se zbytkem alkoholu v krvi. Bez peněz, protože jsem včera někde ztratil peněženku, co mám na akce a nevíme, co bude dál. Znáte takový ty momenty v pohádkách, když potkáte kouzelnou babičku? My ji taky potkali. Jela kolem do práce na kole. Zemědělci neznají víkendy, to vám je doufám jasné. A prý, co nám tady kradete kukuřici a zelí. Nahlásím vás na výbor (výbory už nebyly, ale jí bylo snad osmdesát, tam měla nárok nejít s dobou).
Udělám jeden ze svých pověstných smutných kukučů, omluvím se a ona na mě chvilku kouká. Asi bych si nedal ani korunu, potkat se takhle v polích, ale paní je zaplať všichni svatí, jiného názoru. Je to pořád divné, ale vezme nás do malého domku na kraji Písku. Dá nám chleba a nějakej salám. Najíme se, poděkujeme a máme na chvilku vystaráno. Co kamarádi, nepomohli by? Byli jsme mladí a trošku jsme to nedopočítali. Když jsme se vrátili na náměstí, nebyl tam už nikdo, jenom vzteklý pekař za pultem, který nás samozřejmě poslal do prdele. Všichni jeli ranním vlakem domů. Měli jsme zase jednou smůlu v patách. Nevím, jestli jste někdy stopovali z Písku na Plzeň, ale není to žádnej med. V neděli ráno nikdo tenkrát nikam nejezdil. Ještě nedělali sedláci nájezdy na supermarkety, tou dobou stavěli první v Plzni. A tak jsme museli sedět na korbách traktorů, v áviích, ve kterých to drkotalo a dokonce nám zastavil i trambus, který jel někam k Plzni na stavbu. Vlastně jsme měli nakonec štěstí. Osprchujeme se na koleji, dáme si starý chleba a sádlo, co tam zbylo z minulého týdne. Zalezeme si do postele a blondýnka si lehne na můj hrudník. Poslouchá jak dýchám a pak mi řekne, že si nakonec vybrala mě, protože se mnou se rozhodně nudit nebude. Písecké podivnosti jsou toho jasným potvrzením.
Už mě na tyhle akce, kde byl bejvalej, nezvali. Ale do hospody jsme, pokaždé, když jsme přijeli do Tábora, zašli. Bývala tam sranda. Od té doby, co malý zuřivý pekař dostal kopačky, ještě větší. Vlastně dodnes pořádně nevím, proč jsem nad bejvalým vyhrál. Ze zábavy se nedá žít. On si pak našel nějakou velkou sportovkyni, se kterou je dodnes. Pořád někde běhají, měří si tep a jí jenom zdravě. Vypadají spokojeně. Dokonce, když se takhle na ulici potkáme, tak na Písek i s chutí zavzpomínáme. Je zase pondělí a jdu do školy. Sám, přes pole, na kterém roste zrovna zelí. Vzpomenu si na sobotní ráno a musím se smát. Přijdu na univerzitu a všichni mi připadají zachmuření. Kráčejí chodbami a já se zase jednou cítím úplně mimo. Zalezu si do kouta a vytáhnu starého dobrého Asimova. Čtu si i pod lavicí, když sedím na přednášce. Jedna spolužačka mi potom řekne, že mě viděla. Nevím, co ji na to mám odpovědět, tak se jen usměju. Nějak nevím, co bych jí řekl. Moje myšlenky totiž létají úplně někde jinde.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
