Příběh čtyř stý devadesátý druhý - Vidláci
Vlak měl zpoždění a tak byl Tomáš trošku naštvanej. Jako omluvu mu koupím pivo v potravinách, ale ihned mi dojde, že hlavní příčinou jeho rozmrzení není můj pozdní příjezd. Žralo ho něco jiného. Přijel jsem zase jednou do Boleslavi. Měl jsem v plánu zkusit sezvat pár kámošů ze staré doby, z part, které kdysi dávno byly pro mě vším, ale nikdo se neozval, nikdo nepotvrdil. Jenom Tomáš. Ty vole, tak si na mě nakonec zbyl jenom ty, stará buzna, směju se a cinkáme u toho půllitrama. Rád tě vidím, říkáme si navzájem a plánujeme, co večer. Přišel mi naproti až dolů na hlavní nádraží. Jedeme busem na sídliště. Ještě si musím hodit bágl domů k mámě. Otevřu dveře, řeknu, že jsem doma a nikdo nic. Brácha sedí v pokoji a něco si čte. Sotva zvedne hlavu. Máma se dívá na televizi. Jen něco zamumlá. Je tu smutno, napadne mě a nerozumím tomu. Měly by tu létat vtípky vzduchem, ale neděje se tak. Přitom už je to nějakou dobu, co otec zmizel. Ještě, že ke mě přiběhne pes. Lísá se a směje se, jak to jenom zvířata umějí. Tomáš nepohrdne namazaným chlebem. Musíme si udělat na večer základ.
Kam půjdeme? Napadlo mě, že bychom mohli vyrazit do Sokolovny v Mnichově Hradišti. Hraje tam Debustrol. Řeknu ano, ale raději bych do Černé vdovy na nějakej drsnější metal. Jenže tam nic nehraje. Ty vole, se Vdovou je to nějaký špatný. Je mi fajn, s Tomášem se vždycky dobře kecalo. Prý se rozešel s Buddhou, nějak to neklapalo. Jeho rodiče byli zásadně proti. Nadávali mu do buzen a dohazovali mu v podstatě jinak neprovdatelné dívky z okolních vesnic. Musel s nimi chodit na schůzky a potom to prostě vzdal. I když byl teplej jak zákon káže, podřídil se tepu doby a divné společnosti a oženil se. Nejdřív sice za Tomášem potají chodil, byli jak dva spiklenci, ale nakonec ho někdo naprášil. Šli po nich v podstatě všichni. Připijeme si na autobusáku v Dřeváku jako za starých časů a mě je to tak nějak líto. Je mi až blbý mu říkat, že mě je fajn, že mám skvělou holku, že konečně otec vypadl. Co muzika, hraješ ještě? Vypráví, že si už jen tak brnká pro sebe. Občas ho něco napadlo, ale napsal si to do šuplíku. Hromada demonahrávek, které nikdo nikdy neuslyší.
Představoval jsem si, že se nás sejde víc, že pokecáme, popijeme, dáme si do nosu a hrozně jsem se těšil. Jenže všichni se vymluvili. Na práci, na rodiny. Metal už neposlouchal aktivně skoro nikdo. Začínal jsem si připadat, že mi ujel vlak, že jsem děsně starej. Vždycky jsem byl mimo trendy, nesledoval jsem módu, ale tentokrát jsem byl totálně mimo i jinak. Třeba teď jsem měl v discmanu Venom, které jsem znovu studoval. Hrozně mě bavila ta neurvalost a špína. Četl jsem časopisy, sledoval scénu, ale spíše zahraniční. U českých kapel mi hodně často vadily texty v češtině. Většinou mi připadaly hloupý a někdy i úsměvný. Málokdo dokáže být muzikantem i básníkem zároveň. A tak jsem si žil ve své ulitě a byl jsem na tom vlastně úplně stejně jako Tomáš. Osamělý bojovník. Lidé si nás pletli s fanoušky zábavovek, ale to nemělo cenu nikomu vysvětlovat. Koneckonců, říkají mi to dodnes. Přehodím list, aby nebylo smutno. Vyprávím vtípky z kolejí a co jsem zažil s blondýnkou, ale po chvilce zjistím, že mě můj kamarád nevnímá. Děje se něco?
Doba nebyla pro lidi jeho vyznání příliš přívětivá. Nadávali mu i v práci. Rodiče od Buddhy totiž, v dobré víře v záchranu svého syna, pomlouvali Tomáše, kde mohli. Vidíte, kam to dotáhl, ty jeho dlouhý vlasy, vždyť je vlastně fakt zkaženej, je jak holka. Ty pohyby, chudák náš syn, nechal se ovlivnit. Přitom to kdysi, když spolu začínali, byla pro mě nerozlučná dvojice. Jasně, i já jsem byl zpočátku homofobní, protože jsme vůbec nevěděl, o co jde. Ale oni byli oba hrozně hodní, spolehliví a byla s nimi sranda. Teď po pár letech, mám pocit, že je Tomáš vyměněnej, zklamanej z lidí, ze všech těch útoků a nenávisti. Někteří frustráti si musí najít vždycky někoho, kdo je snadným terčem. Vidláci. Je jedno, jestli si černej, teplej, nebo třeba Žid. Platí to pořád. Společnost je a vždycky byla povrchní. Kolik blbců bude fandit sebevrahovi, aby skočil z mostu? Kdo pomůže holce, co si řeže ruce? Může si za to sama, že šla v deset domů po městě. Tak ji znásilnili, no a co? Je blbá. Slyším to kolem sebe pořád a děsně mě to sere. Vidláci a lopaty, tupci a jed. Prostě ho nakonec obejmu. Ty vole, ale jako opatrně, jsem na ženský, bráním si to svoje, jako kdyby po mě mohl někdy vyjet. Vidím v jeho očích slzy. Smrťáku, jsi jedinej po dlouhé době, s kým se dá normálně bavit.
Přijedeme do Hradiště, zalezeme do hospody a hned se k nám hrnou nějaký děvčata. Jdete na zábavu? Ptají se a mají na sobě nápisy kapel, které nemám rád. Přišly za Tomem, protože je to fešák a vždycky byl. Kecáme, ale když z něj nakonec vyleze, že je teplej a že jim pšenka nepokvete, odsednou a najednou vím, jak se musí cítit. Zasraný buzny, křičí na nás jedna, jako kdybychom byli prašiví. Cejch na čelo nebo žlutou hvězdu, to jediné nám ještě chybí. Je my z nich tak nějak blbě a protože jsem pořád ten starej Vinetou, jdu k jejich stolu a z plných plic jim řeknu všechno, co si o nich myslím. Krávy blbý. Dáme si radši pivo a uklidním se rumem. Moc se mi najednou do sálu nechce, ale to by znamenalo, že vyhrál jejich tým debilů. Jsou s nima nějaký vesnický vidle, který si samozřejmě neodpustí sérii děsně vtipných hlášek. I přesto vlezeme do sálu a vystojíme frontu na pivo. Debustrol hraje ve společnosti několika zábavových kapel. Už si nepamatuji jakých, ale vím, že jsem neustále odcházel ze sálu. U jedné jsem si dokonce nasadil discmana a poslouchal Venom.
Chodím ven na cigáro, spíš se tak potuluji sálem. Tomáš má naváto a tak stojí pod pódiem, směje se zpěvákovým elasťákům a pózám. Proti gustu, ale to byste taky mohli říkat pořád a o všem. Je prostým faktem, že existuje i blbá muzika, s texty o ničem. Lidem to stačí a je to úplně stejný, jako u komerčního diska. Notoricky známé riffy, okopírované od slavných skupin a k tomu texty, co tahají za uši. Láska páska, ona ho opustila a na závěr se všichni opijem. Sálem se toulají mátožné postavy a řvou refrény. Je to jako ve starém Římě. Chléb a hry. Nic proti, říkáme navenek a uvnitř si myslíme něco o tupcích, hlouposti a lopatách. Naše názory jsou potvrzeny prvním útokem na Tomáše. Slečny z hospody neztrácely čas a rozhodly se pořádně zaškodit. Dostane facku, nějakej holohlavej tupoun mu nadává a chce po něm, aby si klekl a vykouřil mu čůráka. To by se ti mohlo líbit buzno, ne? Dám mu pěstí do břicha. Druhou do tlamy. Ale sesypou se na nás. Tomáš se nebrání, nechává do sebe mlátit a já v té mele vůbec nestíhám. Mám v sobě ale děsnej vztek.
Kapela přestane hrát a vyhodí nás. Ano, musíme pryč my dva. Ostatní nás vyvedou spolu s gorilama, co stály u vchodu. Jděte se šukat do prdele někam jinam. Tady jsou slušný lidi, řvou na nás a já se najednou nedivím, že svoji orientaci kluci schovávali, že se báli o tom mluvit. Muselo to pro ně být hrozný. Sedneme si na schody já si dám cigáro. Crčí z nás krev. Ale je nám to jedno. Pral si se jako lev, díky. Chvíli mlčím a hlavou mi létá snad tisíc myšlenek. Jsem frustrovanej z lidí. Nechápu to. Vždyť jsme nikomu nic nedělali. Vždycky mě štvala nespravedlnost. Už jako malej jsem dostával do držky, když jsem chránil slabší spolužáky. Taky mi nadávali celou základku brejlovče. Jsem víc rozhozenej z toho, jaký měly krvelačný ksichty ty plešatci, než z toho, že jsem dostal pár ran. Kdyby mohli, tak by nás pověsili. Uvědomím si, že tohle jsou přesně estébáci nebo bonzáci, kvůli kterejm mí předci shořeli v plynu.
Omluvím se Tomášovi. Za co, vole? No, i já jsem byl někdy plnej předsudků. Ser na to, byli jsme mladí. Já sám nevěděl, co se sebou. Vyleze taková malá, obrýlená slečna. Přinese nám pivo. Jsme v úžasu. Je jako světlo ve tmě. Sedne si vedle nás a začne se normálně bavit. Odkud jsme, co a jak posloucháme. Je tu s kámoškama ze základky, co měly kdysi partu. Ona už studuje v Praze a přijdou jí ty kapely taky děsný. Nezajdeme někam, nevíš o něčem? Usměje se a ani se nerozloučí se svými kamarádkami. Jde se. Do baru na náměstí. Nikdo tam skoro není. Nakonec je to skvělý večer. Vždycky, když potkáte příliš blbců po sobě, objeví se někdo normální. Je to zvláštní, jakoby nad těmi hodnými stejně nakonec držel strejda Bůh svoji ochrannou ruku. Mě se líbí kluci. Ale žádnej mě nechce, říká nám. Nosím brýle, čtu knížky a asi na ně moc přemýšlím. Každej chce pipinku, co bude submisivní. Panenku na hraní. Ale to já nejsem. Zůstanu až do rána s dvěma vyděděnci a uvědomím si, že jsem ještě nedávno patřil mezi ně. Vlastně, pořád jsem jako oni. Jen mám svoji holku.
Nakonec zjistíme, že bydlí kousek od mojí mámy. Dokonce známe pár stejných lidí. Co bys řekla zítra večer na pivko? Přijdu pro tebe, ano? Venku už jezdí popeláři a mě obejmou hned dva lidi. Tomáš odchází ulicí a slečnu jdu ještě doprovodit. Tak platí, zítra nebo vlastně už dnes, v pět? Řeknu ano a svůj slib splním. Její rodiče čumějí, protože pro ní prý nikdo nechodí. Ihned si myslí, že je to vážnej vztah a už by mě zvali domů a já nevím co. Máme z toho prdel a celá hospoda se neskutečně vydaří. Víš, všichni nejsou vidláci. Někteří se ale nechají strhnout davem. Chtějí být třeba jen vtipní a tak hodnotí můj zadek. Co máš se zadkem. Prý je moc plochý? Cože? To fakt někdo řeší? Smějeme se, ba co říkám, tlemíme se a je nám moc fajn. Dodnes se potkáváme. Má rodinu, spoustu dětí a manžela, co vypadá jako normální chlap. Odjíždím po dvou dnech do Plzně a pořád mi hlavou zní. Všichni nejsou vidláci, všichni ne. Snad jich potkám v životě co nejméně. Samozřejmě, blondýnka mi visí na rtech, když jí všechno vyprávím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.png)