.JPG)
Příběh čtyř stý devadesátý první - Starý básník sedící v rohu hospody
Starý básník už všechno viděl a slyšel. Sedával v rohu hospody a vždycky nám připadal jako bezdomovec, se všemi těmi taškami a dlouhým vousem. Jenže on s sebou, na rozdíl od pravých lidí bez domova, nosil knihy. Čítával si s pivem v ruce, občas se díval do dálky, zasněný a ve svém pestrém světě. Někdy jsem jej potkal na záchodě, kde jsme močili do žlábku, bok po boku, jako by mezi námi bylo jakési pouto. Samozřejmě nebylo, jen jsem si představoval, že vydám také nějakou dobrou knihu básní a budu z ní žít a psát celý život. Bylo to ode mě samozřejmě naivní, ale já vždycky inklinovat spíše k humanitním vědám, než k technice, kterou jsem celý život studoval. Chyběl mi Michal, chyběli mi kamarádi. Samota byla pro mě, který byl vždy v nějaké partě, divným stavem. Měl jsem svoji holku, nejlepší na celém světě, ale jinak skoro všichni dávno odešli do svých domovů. Pokusili se studovat, zjistili, že je to nebaví a šli raději na vojnu nebo se oženili a vdaly.
Bylo pro mě velmi zvláštní sedávat odpoledne po hospodách, pít levné pivo a číst si. Mělo to jednu obrovskou výhodu. Potkal jsem spoustu muzikantů, umělců, ale i podvodníků, čerstvě zkrachovalých podnikatelů, ale i svobodných matek, které se prodávaly pod cenou. Jen jsem seděl, nehodnotil, čerpal inspiraci pro básně, které jsem nikdy nenapsal. Nebo napsal a pak roztrhal a spálil na chalupě v kamnech. Mnohdy mi připadaly dobré, ale potom příliš osobní nebo divné. Jenže jak říkal tenhle starý pán, básník musí odhalit svoji duši, musí nechat na povrch vyvřít vše, co jej trápí. Bolest se stane psaním. On tomu věřil, byl to jeho styl a také psal tak, jak se mi to líbilo. Dnes už mi připadají jeho slova dávno překonaná. Psal hodně o tom, jak mu komunisti ublížili, o své židovské rodině, která si zase užila své za války. Nikdy se nestal slavným mezi běžnou veřejností, ale líbilo se mi, že nebyl zatrpklý. Naopak. Když za ním přišla jeho krásná dcera a její kamarádky, tak zářil. V těchto chvílích mi připadal spokojený. Ale možná to byla jenom moje představa, kterou si děláme o lidech, které potkáváme, ale neznáme je.
Když nepřišel, bylo to jiné. Nebavily mě hlasité společnosti z firem, ani oslavy narozenin, odcházel jsem, když přišli fanoušci fotbalu. Někdy si přivedl kamarády. Byly to zastydlé máničky, které se bavily o starých dobrých časech, kdy bylo proti komu bojovat. Umolousané vlasy, nečesané a namáčené do pivní pěny. Cigarety, ubalené jen z levného tabáku. Pozoroval jsem lidi, ale snažil jsem se nerušit. Největší sranda byla, když ho navštívili kamarádi z fabriky, ve které kdysi dělal. Špinavé montérky, ale na obličejích úsměv. Vtipy létaly vzduchem, měli pro něj dokonce přezdívku. Doveda. Tak se říká v Plzni lidem, co nejsou moc šikovní. Pokaždé, když si z něj dělali srandu, byl blahosklonný. Utíral si bílé vousy od bílé pěny. Nikdy jsem neviděl tak hluboké oči. Když byl mladý, musely na něj holky letět. Byly ale i chvíle, kdy býval nevrlý a nepříjemný. Na servírku, která k němu přišla a slušně a mile se zeptala, co by si dal k pití. Jen odsekl a vytáhl arch papíru. Okousal kus tužky a nenapsal nic. Vyschla v něm inspirace? Odkud vlastně přichází? Je to podvědomí nebo vesmír? Chtěl jsem se ho zeptat, ale nikdy jsem to neudělal. Třeba bych byl zklamaný.
Měl i kamarády, co byli od pohledu teplí. Vždycky přišli a měli na sobě pestrobarevné oblečení a podmalované oči. Sedávali koketně, s nohou přes nohu, způsobem, kterým to obyčejný chlap nikdy neumí. Občas mě zahlédli a udělali na mě pukrle a posílali mi pusy. Musel jsem se smát, jejich způsobům, pohybům i tomu, jak vypadali. Nebyl to z mé strany zlý smích, spíše pobavený. Básník se jim smával taky, řehotal se na plné kolo, plácal se do stehen. Byl jako starosta všech prokletých, který pořádal své pravidelné audience v hospodách čtvrté cenové skupiny. S pivem na keramickém tácku, s rumem, který voněl na několik metrů daleko. Když se hodně opil, končil poměrně brzy. Potkávali jsme ho na rohu, jak močil za kandelábrem. S pohledem upřeným na těžké nebe. Možná i za mraky viděl hvězdy. Možná ale taky ne, možná to byl jen můj sen, zbožné přání. Třeba to byl jen obyčejný opilec, co si myslel, že je básníkem. Ale pro mě ne, já mu věřil. Jeho slova, která vyryl na hajzlíku do zdi. Musel to být on, kdo jiný by psal o lesích a vznášejících se ženách v ulicích. Na záchodech se píše jen o kokotech a buznách a dámském přirození. Žádná vznešenost. Tu on ale měl. Připadal mi jako padlý šlechtic, jako někdo, kdo toho zažil tolik, že už nemusel nikomu nic dokazovat.
Muzikanti chodili vždycky ve skupině a byli hluční. On jenom někdy. Chtěl jsem mu pomoc, když spadl na schodech, vedoucích do našeho doupěte. Ale předběhla mě mladá dvojice. Tedy, pomohl mu mladý pán, slečna se ofrňovala, mluvila o špíně a hnusu, o tom, jak to někdo může takhle dopracovat? Pořád se dívala do zrcadla, co nosila stále s sebou. Pěkný maso s prázdným pohledem, ucedil básník, když šel zase na záchod. Možná chlastal první ligu. Ale se slovy to pořád uměl. Všimli jste si, jaký mají někteří lidé mrtvý pohled? Splácejí peníze, chodí každý den do práce, serou přesně ve stejnou dobu, chyceni do sítí. Matky, co je štvou vlastní děti, chlapi bez koulí, vzpomínají na to, co krásného kdysi zažili. Dvojice, co si říkají zdrobnělinami a zahýbají si na každém rohu. Život je složitej a málokdo má sílu na to zůstat rovný. Možná jenom děti a nebo blázni. Odposlechl jsem od něj spoustu vět, můj stůl byl totiž hned vedle jeho. Asi jsem čekal, že když mě vídává s knihami, že mě osloví, něco mi řekne, ale bylo to stejné jako s mým otcem, taky jsem nikdy necítil, že mě má rád. Byl jsem mladý, rozevlátý a neklidný. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem potkal blondýnku. Bez ní bych už asi dávno hrál v nějaké šílené kapele a nebo bych byl stárnoucím básníkem sedícím v rohu hospody.
Zažil jsem i momenty, které nebyly příjemné. Občas to přehnal s chlastem, obtěžoval všechny kolem sebe a říkal lidem, víte, kdo já jsem? Básník nicoty. Lidé ho posílali do prdele, štítili se ho. Byl povalečem, vagabundem, ničemou i příživníkem. Jednou jsem jej dokonce zažil i rozžhaveného do běla. To když si sedl vedle chlápek s kostěnými brýlemi a hnědou košilí. Dal mu pár facek a vykopal ho ven, nahoru po schodech. A celou dobu na něj řval ty stará estébácká svině. Vrátil se a na kloubech svých pěstí měl krev. Objednal si celou lahev rumu a pil jen tak z flašky. Neustále mumlal něco o tom, jaká to byla kurva, kolika lidem ublížila. Takový se měly pověsit! Zrovna jsem se učil mechaniku a pevnostní výpočty. Když jsem měl druhý den zkoušku, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je můj vyučující hrozně podobný tomu vyhozenému pánovi. Byl to samozřejmě jeho bratr, který na něj čekal po hodině před školou. Poznal jsem ho podle monoklů ve tváři. Dostal jsem obligátně za tři a vše ihned zapomněl. Raději jsem u stejného stolu jako včera napsal několik básní o nespravedlnosti. Ani tentokrát si mě nikdo nevšímal. Za týden jsem celý skvost nové poezie roztrhal. Nebyla v tom vášeň, ale jenom vztek.
Jeho dceru jsem párkrát potkal na koncertech kapel, na které chodívali studenti. Měla v sobě něco ze svého otce. Možná držení těla nebo pohled, netuším. Vždycky byla v obložení chlapců a usmívala se. Znáš ji? Ptám se své budoucí ženy. V odpovědi jsem dostal příběh o smutné princezně, která to neměla v životě lehké. Prý byla dcerou ženy z "lepší" společnosti, která se kdysi zamilovala do básníka. Jak z červené knihovny, dodá ještě a já si říkám, jaký je ten osud někdy zvláštní. Hrozně záleží, koho kde a jak potkáte, jestli se rozhodnete ho oslovit, jestli má náladu, jestli je dobrý tlak a rosný bod, jestli zrovna padá hvězda. Znovu si uvědomím, jaké jsem měl štěstí. Na holky, co jsem s nimi chodil. Kdybych potkal třeba nějakou megeru, byl bych zahořklý a smutný. Ale nemusím. Políbím svoji milou a ona se zeptá, proč a za co. No, protože jsi. Odejdeme až k ránu a nepamatujeme si ani jednu kapelu.
Netuším, proč jsem do té hospody přestal chodit. Důvodů mohlo být tenkrát mnoho. Asi zdražili pivo o korunu nebo odešla oblíbená servírka. Už si to nepamatuji. Básník ale stále seděl u svého stolu a byl tak nějak nad věcí. Neřešil hlouposti, ani zbytečnosti. Zažil toho už tolik, že se mohl usmívat. Stejně je to zvláštní. Při svých divokých studiích jsem v Plzni potkal velkou spoustu podobných postaviček. Na básníka ale poslední dobou často vzpomínám. Doba se změnila, lidé jsou stále stejní. Jen si tak říkám, že by to asi chtělo více básníků a méně neustálých bojovníků proti všemu. Bylo by nám lépe, nemyslíte?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
