Příběh čtyř stý devadesátý - Ztracení
Do Tábora jsem se vždycky těšil. Je tam klid, kamarádi blondýnky se pomalu stávali i těmi mými a vůbec tam vládla jihočeská pohoda. Jen ta cesta autobusem bývala šílená. Neexistovaly místenky a už na zastávce postávaly partičky totálně ožralých vojáků. Měli jsme několik incidentů. Pánové hlásili na moji milou a mě to vytáčelo. Tak jsem se ozval a na problém bylo zaděláno. Nadržení chudáci, popsala je jedna mladá paní, co seděla při poslední cestě vedle nás. Pojedeme vlakem, schválně, zkusíme to. Jenže to nebylo jen tak. Ve čtvrtek jsme se šli zeptat na nádraží v Plzni. Tam seděla za okénkem neskutečně nepříjemná paní, která na nás koukala jak na vetřelce. Prskala na sklo a vlastně nám nic moc neřekla. Pamatovali jsme si jediné. Pojedeme vlakem na Budějovice a v Ražicích přestoupíme. Vrátili jsme se na kolej, pustili si nějaký dobrý metal a sbalili pár věcí. Nezapomeň na knížky, řekla mi blondýnka a šla dělat svačiny. Ještě jsme nevěděli, že to bude hodně dlouhá cesta.
V pátek jsem ve škole jako na trní. Byl to od začátku divný den. Několik dívek v naší skupině bylo neskutečně nervózních, učitelé na nás řvali, jaký jsme tupí, jak je všechno nanic. Stál jsem asi patnáct minut u tabule a i když byl můj výpočet dobrý, stejně jsem odcházel jako spráskaný pes. Co se to se všemi dnes děje? Na cigáru na mě slovně zaútočil nějaký asi 150 centimetrů vysoký kluk, co mu sotva rostly vousy. Jak si můžeš dovolit chodit v metalovým triku do školy? To ti to není blbý? A ty vlasy? Vždyť vypadáš jako nějaká děvka. To už ale nedořekl, protože jsem ho chytil pod krkem, zvedl ho vysoko tak, abych mu koukal do ksichtu a poprosil ho, aby to řekl ještě jednou. Kopal kolem sebe nožičkama, byl celej rudej, ale nakonec toho nechal. Debile, starej se o sebe, řekl jsem mu a protože mi zkazil náladu, na poslední cvičení jsem už nešel. Místo toho jsem skočil dle domluvy na kolej pro bágly, nasadil si discmana a sedl si do parku před peďák. Začetl jsem se tak, že jsem ji ani neviděl, jak mi mává z okna.
Objímání, jak kdybychom se neviděli týden. Na nádraží je to kousek, tak se stavíme v bufáči a pozvu ji na párek v rohlíku. Zůstane jí v koutku úst hořčice, tak jí to řeknu a když si ji otře, tak si ťukneme pivem. Už tam nemá hořčici, ale zase pěnu. Smějeme se tomu a protože má pořád hlad, tak jí koupím na cestu chlebíček. Nálada je vynikající, konečně pátek, volno, pohoda. Budou na nás čekat večer kamarádi, zajdeme do hospody, možná i na nějaký ten tanec na rocktéku. Zní to všechno hrozně slibně, vlak jede jako o závod, ve Strakonicích nastoupí nějací vodáci, kteří řvou jak na lesy. Jsou ale milí, dají nám zavdat rumem a vše vypadá růžově. V Ražicích přestoupíme, dle itineráře, který mám napsaný v notýsku. Ujedeme asi 15 km, když najednou v couráku něco zaškruká, začne drhnout a pak spadne vagón z kolejí. Popadají bágly všem na hlavy, nějaká stará paní zařve a jedno malé dítě začne plakat. Zavládne ihned panika. Za chvilku přijde strojvedoucí a že jako nehoda, že nemáme vystupovat, že přijedou hasiči. Záchody jsou zablokovaný. Nějaká mladá maminka začne panikařit.
My oba sedíme a čteme si. Kolem nás ale všichni křičí, říkají, že to tak nenechají, že musí za dcerou, že napíšou dopisy a nikdo si je za rámeček nedá. Proběhne kolem mě asi pětiletý kluk, celý vyděšený. Jeho máma řve, co s námi bude. Přitom jediné zranění, ke kterému došlo, tak má asi osmdesátiletý pán. Jeho křehká kost v ruce praskla. On se ale usmívá. Vážení, přežil jsem koncentrák, nic se neděje, hlavně klid. Nejde o život, jde o hovno. Klučina k němu přijde a řve jako tur. Starý pán na něj klidně mluví, vypráví mu nějaký veselý příběh. Jakoby na sedadle seděl samotný bůh. Má v sobě neskutečný klid. Zeptám se jej, jestli něco nepotřebuje. Nějak tu ruku zafixovat. On ale jen mávne tou druhou, to bude dobrý. Přitom ho to musí hrozně bolet, pod košilí je vidět vyhřezlá kost. Přijedou hasiči a začnou organizovat odchod. Vše probíhá zpočátku v klidu, tedy až na jednu věc. Mladí a silní se cpou dopředu. Vůbec to není jako ve filmu, kdy dostávají přednost slabí, staří a ženy. Pomůžu jedné stařence, pak pánovi se zlomenou rukou. Venku už čekají zdravotníci a přeberou si jej. Musíme pěšky ke starým dodávkám. Odvezou nás do Ražic. Pohled na pána, který má v jedné ruce staré zavazadlo a druhou zavěšenou na rameni je fascinující. Ten klid, ten mocný klid. Takhle bych chtěl jednou dopadnout, pošeptám své milé a ona se tomu děsně směje. Máš pravdu, to by bylo super.
O výpravčího se dozvíme, že někdo vytrhal koleje. Spoje jsou bez výhrady zrušeny. Támhle je telefon a zvolejte si pro někoho, ať pro vás přijedou. První problém. Blondýnky otec je na Moravě u příbuzných. Máma neřídí. Netrvá to ani dvě hodiny a na nádraží osiříme. Prozkoumáme celou ves, ale dnes už nejede ani autobus. Zůstáváme sami, uprostřed polí a lesů. Těch několik domů vypadá mrtvě. Výpravčí se vystřídá s jednou starou paní, co bude mít noční službu. Ta je ještě víc nepříjemná, než její kolega. Na naše opakované dotazy, jestli se odtud dostaneme, nám není vůbec odpovězeno. Naštvu se, jdu několikrát k okénku, ale pak jej paní zatáhne, zavře a zmizí někam v budově. Potom se zničehonic objeví za námi a začne na nás řvát, že musíme vypadnout. Na dveřích máte napsáno, že se čekárna zavírá. Sedíme na peróně a nevíme, co máme dělat. Nemáme moc pití, ani jídlo. Nemáme vůbec nic a čeká nás noc před budovou, která vypadá jako z hororu. Ten má za pár minut přijít. Respektive, stane se pár věcí, které si dodnes nedovedeme vysvětlit.
Přes cestu před námi, hezky po kolejích, přeběhnou tři různé kočky. Seřadí se na nástupišti číslo dvě a dívají se na nás. Olizují si tlapky. Hodím po nich šutr, ale ony vůbec nezdrhnout. Naopak, dělají jakoby nic. Pak se stane něco zvláštního. Odněkud z polí se vynoří cikán. Je mu tak něco kolem třiceti, ale nemá jednu botu a jeho obličej je z půlky rozežraný. Vypadá jako zombie. Když na nás mluví, tak skřehotá a není mu moc rozumět. Normální somrák, říkám si zpočátku, ale on vždycky přijde, začne gestikulovat rukama a řvát. A jak otevírá hubu, tak mu je vidět dovnitř i skrz tvář. Působí to děsivě, snažíme se nezírat, ale moc to nejde. Stoupnu si před blondýnku, že ji budu jako chránit. Jenže on se otočí a odejde. Po chvíli se zase vrátí a vše se opakuje. Kočky natáčejí hlavy a sledují nás s velkým zájmem. Pro jistotu si vytáhnu z batohu nůž a dám si jej do kapsy u kalhot. Panebože, podívej. Ohlédnu se směrem, kterým mi blondýnka ukazuje a tak řeknu, do prdele. Kolem cikána stojí asi deset dětí. Všechny vypadají jako on, jen v malém vydání. Některé mají na tvářích takové divné šupiny. Teď nás sežerou, řeknu a nejsem daleko od pravdy.
Sesypou se kolem nás, začnou nás tahat za oblečení. A všichni najednou mluví a mluví. Nerozumíme jim ani slovo. Musíme zdrhnout. Začnu taky řvát. Ale není mi to nic platné. Je jich zkrátka moc a nedají se zastavit. Necháš ten bágl, oženu se po jednom dítěti. Najednou se všichni zastaví a nehýbou se. Hergot, to mám autoritu. Není to ale mnou, dívají se za mě, skrze mě, někam do dálky. Ohlédnu se a na kolejích stojí dospělý cikán a drží v ruce mrtvolu jedné kočky. Během několika minut už kolem nás není nikdo. Všichni zmizí neznámo kam. Nasadíme batohy, opláchneme si vodou obličeje, něco málo načepujeme na cestu a bavíme se ve tmě o tom, že když to přežijeme, tak budeme už jíst jen vybrané kousky masa, že si dáme do nosu a že nám tohle nebude v hospodě nikdo věřit. Je už skoro půlnoc a na turistické značce, která je uprostřed polí, na lípě, co stojí hned vedle umrlčího křížku, je napsáno, že do Putimi je to jen pět kilometrů. To dáme. V pohodě. Ubezpečujeme se v tom, že nemáme strach, že už to bude v pohodě, že to zvládneme. Mimochodem, pokaždé, když jsme se ocitli v podobných situacích (a že jich bylo), tak se náš vztah postupně utužoval, zpevňoval. Nikdy jsem se v těchto momentech nehádali. Jak říká moje milá, my se dohadujeme jen o kravinách.
Za námi se ozve vrčení a potom nelidský řev. Zajímavé je, že v hlavě nás oba napadne vlkodlak, což je samozřejmě blbost, ale takhle v noci, o hladu a vodě, uprostřed pustiny, není ta představa zase tak nereálná. Jdu vepředu a pečlivě sleduji cestu. Lekáme se každého stínu. Jsme opatrní a protože je zataženo, moc nevidíme, kam jdeme. Možná právě proto zabloudíme. Najednou jsme v lese, ve kterém několikrát oba upadneme, narazíme si kolena a lokty. Blondýnka má na obličeji šmouhy a já si roztrhl triko. Místo pěti kilometrů už máme v nohách asi tak deset a nikde žádné město. Je to hodně dlouhé, vyčerpávající, náročné. Obdivuji svoji dívku, že je tak silná, tak klidná. Musím ji to říct a ona mi na to odpoví, že hysterií se nic nespraví. S touhle holkou chci mít jednou děti, pomyslím si ve tmě a zase zakopnu. Natáhnu se dlouhej jak širokej. Támhle někdo je! Jsem ihned na nohou. Opravdu, v dáli na cestě někdo stojí. Bereme nohy na ramena. Postava se dá do pohybu. Běžíme lesem a nevíme kam. Ztracení.
Potkáme nějaký rybník, u kterého se schováme. Zalezeme do rákosí a jsme tiší jako myšky. Postava, někdo nebo něco, sestoupí k vodě a zavětří. To fakt není člověk, pošeptám ji, ale ihned toho nechám, protože se podívá naším směrem. Skloní se a jako nějaká šelma se napije z vody. Potom se otočí a zmizí ve tmě. Dodnes nevíme, co to bylo, občas, když jsme doma a je tma, tak se tím i strašíme. Na duchy, ani na vlkodlaky nevěřím, ale tenkrát naše fantazie pracovala na plné obrátky. Jdeme na druhou stranu, než odběhla postava. Pro jistotu. Ocitneme se, ani nevíme jak, na asfaltové cestě. Pomalu svítá a před námi se objeví město. Není to Putim, je to Písek. Ušli jsme spoustu kilometrů, jsme totálně zničení, špinaví, ale v pekárně na náměstí zrovna nakládají rohlíky. Přemluvím pana pekaře, vysvětlím mu situaci a on nám dá hromadu rohlíků zadarmo. Zalezeme si bokem na lavičku a všechno sníme. Najdeme nádraží a protože vlak jede až asi za hodinu, odpočíváme. To snad není možný, ozve se nade mnou. Asi jsem usnul s hlavou v jejím klíně. Ona hlídala, jak to ženy umí a dělávají. Na koleje vylezou dvě kočky. Olizují si tlapky a dívají se na nás.
Konečně jede vlak. Nasedneme, celí šťastní. Těšíme se na postel v Táboře, na sprchu, na další večer, na pivo a tak. Svítí slunce, je teploučko. Otevřeme okno a když vlak vyrazí, stojí tam. Cikán bez poloviny tváře a u nohou má asi deset dětí. Usmívá se, nebo je to spíš jedovatý škleb. Když projíždíme kolem něj, zamává nám. Dorazíme do Tábora, umyjeme se, trošku vyspíme. V hospodě nám večer kamarádi některé části našeho příběhu nevěří. My ale víme své. Nazpátek do Plzně jedeme raději autobusem. A jsme hrozně rádi, že nejsme ztracení.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
