Smrt před úsvitem - Robert R. McCammon
2023, Fobos
K něčemu se vám přiznám. Mám slabost pro malá americká města a období šedesátých - osmdesátých let. Vlastně ani nevím proč. Možná je to díky filmům, autům, módě. A taky knize TO od Kinga, to je jasné. K tomuto zásadnímu dílu je často přirovnáván i příběh Smrt před úsvitem, který jsem si koupil, prosím pěkně, v jedné pěkné slevě. Bylo to pro mě náročné, čekat několik dní, než mi otevřeli Zásilkovnu. Na dveřích bylo napsáno, že jsou na lyžích. A já chodil každý den okolo a odpočítával hodiny. Vyšlo to nakonec ale krásně. Ve čtvrtek odpoledne jsem zašel, chvilku pokecal, podělil se se slečnou o tip na knihu a doma kartonovou krabici ihned roztrhal. Přivoněl jsem si a dal knihu do batohu. V pátek jsem byl celý nedočkavý, ani jsem nešel na oběd, pelášil jsem na vlak. V kupé netopili, ale já byl mimo. Ihned jsem se začetl, Alabama mě schramstla jako nějaká pradávná bestie. Mohl byste mi prosím dát nahoru tašku, ptá se mě stařenka, co přistoupila. Udělám to, ale jsem jako ve snách, totálně mimo.
Málem nepřestoupím. Polabská nížina, kterou jedeme, je placatá a i když mě vždycky hrozně baví sledovat hemžení kolem, tak tentokrát jsem zcela pohlcený. Kniha mě opravdu baví a málem přejedu. V Boleslavi vystoupím, čeká mě tam máma a jede se pro pivo pro mě na večer. Povídáme si a když jde stařenka spát, tak ve svém kdysi dětském pokoji znovu zapnu lampičku. Zvenku ke mě doléhají zvuky ulice, ale mě to nijak nevadí. Usnu jen tak, s brýlemi na očích. Probudím se v noci, venku je tma tmoucí a padá mlha. Jdu na záchod a mám pocit, že vidím venku stíny. Jsou to přízraky, co když je někde ukrytý vrah? Nějak se mi všechno pomotá a mám divné sny. Ráno jsem probuzen velmi brzy. Ty ses vůbec nezměnil, pamatuješ, jak jsem vás chodila kontrolovat a ty sis četl s baterkou pod peřinou? Jojo, to bývala edice KOD, která má doteď čestné místo na chalupě ve knihovně. Jedeme tam. Od osmi set metrů nad mořem svítí sluníčko a je sníh. Nemůžeme zaparkovat, tak necháme auto poměrně daleko. Zatímco máma kontroluje, co napáchala zima, uklidím se nostalgicky ke knihovně. Každá kniha tu má v sobě nějaký příběh, který mi teď vyskakuje v hlavě. Dobrodružství, objevování, plavby na konec světa. Indiáni, fantazie malého kluka. Já věděla, kde tě najdu. Půjdeme se projít?
Jdeme a je krásně. Naschvál vybíráme stezky, po kterých chodí více zvěře než lidí a o kterých turisté vůbec nevědí. Máma vypráví, je ve svém živlu. Prožila tu také dětství, mládí, potkala tu mého otce. Nechávám jí, i když jsem toho už spoustu mnohokrát slyšel. Dělá jí to radost. Dojde i řeč na knihy, ve kterých se tedy moc neshodneme, ale co já vím, co budu číst, až mi potáhne na sedmdesát. Sám na sobě pozoruji, že se občas můj vkus trošku mění, že mám najednou chuť na něco jiného, než obvykle. Robert R. McCammon je pro mě novým autorem. Říkal jsem si, že zkusím, jak se mi budou jeho knihy číst. Je znát, že je to stará poctivá škola. Mě se, stejně jako v Simmonsově Temném létě hodně líbí popis městečka, vztahů mezi lidmi, té doby. Opravdu naplno vnímám, jak se procházím ulicemi. Někomu to možná bude vadit, ale pro mě je právě tohle hodně přitažlivé. Samotný děj je potom napínavý, temný, záhadný, přesně jak to mám rád.
Najíme se jen tak lehce, není čas ztrácet čas, jak napsal mistr Cimrman. Jedem domů, celé odpoledne naslouchám a když už je máma unavená, zalezu si zase s knihou a pivem do kouta. Popíjím a nechávám se znovu unášet. Jenže jsme ušli spoustu kilometrů na čerstvém vzduchu, tak se mi klíží oči. Přemáhám se, ale nakonec to vzdám. Ještě kouknu z okna a mám neodbytný pocit, že na kraji ulice stojí někdo, kdo snad ani nepatří do naší doby. Přemýšlím o tom, ale nakonec se mi zdá o chalupě. O psovi, co jsem ho kdysi měl a s kterým se stále chodím rozloučit. Zvláštní, že ano? Ale já ho měl fakt rád. Zdá se mi, jak spolu jdeme lesem a tyhle sny patří vždy k nejhezčím. Je s námi i moje žena. Musím jí ráno napsat z vlaku. Udělám to a do Prahy je klid na čtení. Na Plzeň si vedle mě sedne nějaká paní, co se chce očividně seznamovat. Nasadím si sluchátka a brýle a už ji neslyším. Mám klid až do Rokycan, kdy si řeknu, že zbytek dorazím doma. Ale nedá mi to a v Plzni vystupuji na poslední chvíli. Hergot, to byla ale jízda.
Jak už jsem psal výše, mám rád Ameriku šedesátých až osmdesátých let. A když je ještě o klukovi, co zrovna dospívá, tak je u mě úspěch víceméně zaručen. Jsem moc rád, že jsem na svých toulkách po knižních webech tuhle knížku potkal a dal jsem na doporučení ostatních. Má v sobě něco zvláštně přitažlivého a navíc se opravdu velmi dobře čte. Do vlaku ideální. Takže přátelé, to je můj dnešní tip pro vás. Nechte si chutnat a teď už nezbývá, než poděkovat za vaši přízeň a věrnost. Díky moc, přátelé. Mějte se co nejlépe.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V idylickém Zephyru v Alabamě rok 1964. Lidé buď pracují pro papírnu u řeky Tecumseh, nebo pro místní mlékárnu. Je to jednoduchý život, ale podněcuje působivou představivost dvanáctiletého začínajícího spisovatele Coryho Mackensona. Ten si je jistý, že cítil, jak si na hřbitově šeptají duchové. Slyšel o podivných pašerácích, kteří číhají ve tmě za městem. Viděl na hlavní ulici potopu hadů. Cory je z toho všeho tak nadšený, jak jen malý chlapec může.
Když pak jednoho rána doprovází svého otce při rozvozu mléka, spatří auto, jak sjíždí ze silnice a pomalu se potápí do bezedného Saského jezera. Jeho otec skočí do ledové vody, aby řidiče zachránil, a najde zbitou mrtvolu, nahou a připoutanou k volantu – s měděným drátem utaženým kolem krku. Časem se zdá, že obyvatelé města na nevyřešenou vraždu už úplně zapomněli. Ale Cory a jeho otec nemohou.
Jejich hledání pravdy je cestou do světa, kde se střetává nevinnost a zlo. To, co leží před nimi, je strach a bázeň, magie a šílenství, fantazie a realita…
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
