Příběh čtyř stý osmdesátý osmý - Metalová apokalypsa s CENTINEX
Mám dodnes některé knihy spojené s konkrétními deskami. Na náslechy do Music Records jsem chodil pravidelně, stejně jako do knihovny. Problém byl, že ve vědecké moc beletrie neměli. Přihlásil jsem se sice i do městské v Plzni, která byla skvěle zásobena, ale Stephen King byl natolik úspěšný a čtený autor, že jste museli na jeho knihy pokaždé hroznou dobu čekat. Jak známo, tak trpělivost není zrovna vlastnost, která k mládí patří. Ale poradil jsem si. V antikvariátu u Synagogy se vystřídalo několik děvčat. Pokaždé, když přišla nová, hodně jsem jí lichotil, dělal na ní oči a ona mi potom schovávala výtisky s přednostním právem koupě. Zrovna sedím na lavičce na náměstí. Kolem chodí mladé studentky a v mém discmanovi hraje nová deska CENTINEX "Reborn Through Flames". Podupávám si do rytmu a hudba se mi dostává pomalu do podvědomí. Jak se máš? Zeptá se mě jedna holka. Nejdřív nevím, o koho jde, protože stojí proti sluníčku.
Potom si začnu pomalu, opravdu velmi pomalu vzpomínat. Byli jsme spolu na nějaký akci, dole pod pódiem. Je oblečená podle takové té divné módy, která byla na holkách hrozně hezká. Metalistka a grunge zároveň. Dlouhé, až pod zadek vlající vlasy. Sedne si vedle mě a začne vyprávět. Nebýt tak hezká, tak si asi sluchátka nesundávám, ale protože se mi líbí její úsměv, přikývnu a vnímám jí. Vypráví mi o sobě a jsem trošku napnutý a ostražitý. Za poslední měsíce jsem potkal tolik divných lidí, co jindy ne. Studenti byli sice chytří ve svých oborech, ale mnohdy na tom byli se sociální inteligencí jako vesnický voříšek na výstavě pudlů. Povídala mi něco o svém klukovi, že už to není ono, že se s ním asi rozejde. Naučil jsem se na podobné otázky neodpovídat, nekomentovat. Někdo mi nedávno říkal, že to vypadá tajemně a záhadně a že se jim líbí, že nikoho nehodnotím, nekritizuji. Ale bylo to trošku jinak. Nevěděl jsem moc, co říct. Nemám přeci patent na rozum. A tak jsem seděl, poslouchal a pak mě nenapadlo nic jiného, než se jí zeptat, jestli půjde na pivo.
Zalezeme do nejbližšího sklepa. Hospody si začaly být hrozně podobné. Rádoby starý styl, běžky na zdi, servírky, co je to nebaví, ale usmívají se křečovitě, protože vole, je ten kapitalismus. Majitelé stále nosili vínová saka a ponožky v sandálech. Naše paní, co nám nosila pivo, měla ještě velkou trvalou, silný make up a křečové žíly. Moje spolužačka, která prolezla jako já hustým sítem prvních dvou let na strojárně, pořád mluvila. Pila normálně pivo, jak už to holky z menších měst dělaly. Byla mi moc sympatická. Bydlela na stejné koleji, jako já s blondýnkou a často jsme se potkávali. Kluci na ní letěli, ale znáte to, ona chtěla toho pravého, asi prince v bavoráku, nevím. Vím jen, že byla odněkud od Domažlic, ale jméno ze mě nedostanete. Marta? Maruška. Dobře, Maruška tedy. Ptala se mě na školu a já nevěděl, co jí odpovědět. Co jsem se naučil na zkoušky a zápočty, jsem odchodem z budovy úspěšně zapomínal. Mě bavili spisovatelé s rozervaným duchem, sci-fi i thrillery. A samozřejmě muzika. Zkusím tedy raději stočit náš hovor na kapely.
Byla to taková obyčejná holka, co se asi kdysi svezla s davem. Chodila s někým, kdo ji k metalu přivedl a tak nějak jí to zůstalo. Obligátní otázka, co se jí líbí, vyzněla nejdřív do ztracena. Ještě mi musela říct o jednom klukovi ze čtvrťáku, že toho by jako jo, ale že on o ní vůbec nejeví zájem. Pak jsme začali s Manowar, pokračovali s Metallicou a Slade. Postupně přidávala jména a já si říkal, že je škoda, že nepokračovala, že se o muziku nezajímá víc aktivně. Potom si pro mě přišla blondýnka, sedla si k nám a tulila se, jako kdyby jsme spolu zrovna začínali. Rozhovor se rozjížděl, bylo čím dál tím víc veselo a už jsme měli všichni upito. Panáka? Všichni kývnou na souhlas a když přistane první runda rumu, ošklíbáme se a děláme brrr. Jde se do ulic, občas se křičí a ruší klid normálních občanů. Já a dvě holky, nadšení z toho, že jsme mladí a můžeme dělat rotyku. Občas se mi to stávalo. Jen tak se opít uprostřed týdne, když ještě zbývají peníze na jídlo nebo jsem bral na brigádě. Už jsem nebyl tak divoký, jako dřív, už jsem se víc hlídal, ale přesto. Láhev rumu, koupená jen pro mě. Stojím na kandelábru ve vilové čtvrti, co je kousek od kolejí a řvu z plných plic. Pomalu se stmívá.
Uděláme party, řekne Maruška a hned běží dolů na bar, aby nakoupila. A už se to houfuje, už se to ví. Z pokojů vylézají zombie, někteří již v pyžamech a nočních košilích. Narychlo se převlékají, to ale dělají jen ty stydlivé. Některé dívky přijdou jen v kalhotkách a triku. Každý něco přiveze, pak zavřou v baru, protože tam nikdo není, všichni jsou na našem patře a musí se přivézt sud, narazit jej a odstříkat první piva na břicha našich kolegyň. Občas se divím, jak některé slečny řádí, když nejsou pod dohledem kluků, co je nechaly doma, ve svých městech. Dostanu na starost hi-fi věž a protože oba posloucháme metal, tak tam rvu pod tlakem samý dobroty. Maruška má kupodivu poměrně dobrou sbírku a tak sedím v křesle, v jedný ruce pivo, v druhý doutníka, co mi někdo vnutil a na klíně mi sedí moje milá. Vypadáš jak Lemmy, řekne mi nějaká holčina z prváku a ve mě to zvedne takovou pýchu, že si na něj fakt začnu hrát. Následuje skoro hodina největších hitů Motorhead. Asi všichni tušíte, jak tahle kapela dovede rozproudit zábavu. Taková hubená si sundá vršek a tančí do půl těla. Zvedneme se a s klukama na ní lejeme pivo. Jsi naše pivní královna!
Můžou být tak dvě ráno, když přijde vrátná. Křičí na nás, ať toho necháme, nebo zavolá policii. Má staré kostkované šaty a kůži jako oškubaná krůta. Někdo jí to šeptá do ucha. Z jednoho pokoje se objeví mladej pán, co jsem ho ještě nikdy neviděl. Je v košili, kolem krku zlatej řetez a prej, copak paní, nespravilo by to pár bankovek. A z jedný kapsy vyndá štos a zašustí jí před očima. Paní zamrká očičkama, peníze si vezme a pak nám natvrdo ukradne lahev rumu. Inu, taky způsob, řeknu si a přeladím na ploužáky. Pak nějakej punk, střídám to, jak kdybych byl opravdu DJ, metalovej guru, co právě pořádá apokalypsu. Sem tam přijde nějaké slušnější dívka a jestli bych nemohl nějaký disko, ale normálně se jí vysmějeme. Takovýhle posílej do prdele, škrká mi do ucha Maruška. S chutí poslouchám. Koneckonců, je to její oslavička. Vedle mě usedne student z fakulty FAV, budoucí ajťák a taky metalista. Chválí výběr mé hudby a následně mi poblije knížku, kterou jsem neprozřetelně položil vedle na stolek. To si umyješ, chytnu ho pod krkem. Omlouvá se a tak ho nechám jeho osudu. Večírek graduje.
Závody v plavání na chodbě, v krasobruslení, v párovém tanci, skoky ze židle na podlahu, na prkně od dveří surf po schodech. Disciplín je hodně a všechny si je ani nepamatuji. Slabší kusy začnou pomalu odpadávat, blondýnka mi řekne, že si jde lehnout. Doprovodím ji a dám pusu na dobrou noc. Končí to asi tak, jak má. Zůstane moje maličkost a Maruška. Je zpocená a vypadá jako divoženka. Sebere mi poblitou knížku, zaběhne do kuchyňky, opláchne ji vodou. Křičím na ní ne, ale ona mi knížku podá a řekne mi, ať čtu. Stoupnu si na židli, ukloním se a pak padnu na záda. Asi na chvilku omdlím, protože nejdřív vidím tmu a pak její obličej. Sedí mi na břiše a sklání se nade mnou. Políbí mě a protože jsem jednak opilej a jednak omráčenej, tak si to nechám líbit. Potom mi to ale secvakne a sundám ji dolů. Co děláš? Pustím do repráků CENTINEX a řvu jejich texty. Ona se zvedne na nohy a naštvaně hází hlavou. Potom tančí. A je to tanec, který se asi kdysi dávno prováděl kolem ohňů. Je vášnivá, ale i smutná, je krásná, i děsivá. Možná to mám všechno pokřivené chlastem, ale připomíná mi mladou čarodějnici, možná upírku. Sednu si znovu do křesla a dívám se na ní. Jsem na sebe zase hrozně hrdej, že jsem se nespustil. Tedy, na rovinu, jsem tak opilej, že mě zachránil spíš chlast, než svědomí. Je to tak dobře, měl bych hrozný výčitky.
Paří dál a trvá to nekonečně dlouho. Nebo ne? Vlastně ani nevím. Padne potom na zem, vyčerpaná. Zvednu ji a odnesu do jejího pokoje, vedle leží spolubydlící z Moravy a má poblitý peřiny. Nechám je tam, vrátím se a sedím na chodbě do té doby, dokud nepřijde vrátná a nechce po mě další peníze. Žádné nemám, nejsem syn bohatých rodičů, neznám žádné zbohatlíky ani podnikatele. Vypnu věž, vše nechám tak, jak to leží a válí se po zemi, sbalím si žebradlo, mokrou knihu i CD CENTINEX. Venku prší, dívám se chvilku z okna a potom usnu na židli. S hlavou na stole mě najde ráno moje milá. Ty vypadáš, řekne mi a přitom má sama vlasy rozcuchané, šminky rozžmoulané po celém obličeji. Přesto jí to hrozně sluší. Můžu k tobě, zeptám se a ona po nás obou chce, abychom šli do sprchy. Snažím se být za vtipálka a lezu za ní do sprchového koutu. Jenže uklouznu, narazím si zadek i loket. Směje se mi.
Usneme v objetí a naše apokalypsa plná metalu a CENTINEX skončí, jako všechny tehdejší akce. Šílenou kocovinou a hledám toho, kdo co provedl. Maruška vydrží na koleji docela dlouho. Pak mám pocit, že jí škola nebaví snad ještě víc než mě. Vrátí se domů, ke svému klukovi, urovnají své lehké spory a pokud vím, tak žijí a budou žít šťastně až do smrti. Ožralé metalové pohádky je konec.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)