Příběh čtyř stý osmdesátý devátý - Divný pavouk
Všechno vypadalo růžově a krásně. Měl jsem skvělou holku, otec odešel z domova a hudby, ano, nové hudby bylo tolik, že jsem se doslova rozplýval. Objevoval jsem temné zákoutí metalu, o kterém jsem neměl v pubertě, když jsem byl zaslepen pouze thrash metalem, ani ponětí. Můj vkus se vyvíjel spíše k death metalu, ale nepohrdl jsem ani doomem a blackem. Jednal jsem klasicky impulsivně. Bral jsem všechny novinky jak byly a ležely. Buď se mi líbily a nebo ne. Nic moc mezi tím, na to nebyl zase tolik čas. Musel jsem si na kolej vydělávat, na brigádách jsem trávil spousty času. Každopádně, metalistů kolem mě příliš nebylo. Vlastně skoro nikdo. Studentíci z dobrých rodin na mě koukali skrz prsty, brali tenhle styl jako něco primitivního. Myslím si, že jsem si asi pouštěl něco hodně nahlas. Odpoledne, když jsem přišel z jedné brigády. Někdo zabouchal na dveře. Vyběhl jsem ven a čekal nějakého kamaráda. Jenže nikde nikdo.
Nevěnoval bych tomu pozornost, ale začalo se to stávat častěji. Jednou šla otevřít moje milá, jindy já, ale nikde nikdo. Vrtěli jsme zatím hlavami a říkali si něco o vtipálcích. Pak nám někdo napsal na dveře DĚVKO. Zpozorněl jsem. A hlavně nechápal. Oba jsme se snažili být vždycky milí. Nějak jsem nevěděl, že bychom někoho štvali. Bohužel, zloba a nenávist je v lidech. Jeden kamarád nám říkal, že potkával každý den, když chodil večer běhat, na schodech divnýho kluka, co měl kukátko a sledoval nás přes okno. Ano, šmírák. Když mi to říkal, tak mi zatrnulo. Naše soukromí bylo narušeno. Bylo to jak začátek nějakého hororu. Logicky jsem se naštval. Zeptal se kámoše, aby mi řekl, kdy chodí běhat a našeho stalkera jsem chytil. On totiž začal psát i lístečky, dopisy. Všechno bylo takové divné, jak kdyby byl ortodoxně věřící a my samotní ďáblové. Vypadal opravdu jako pavouk. Takový malý, nevýrazný, obrýlený kluk. Říkám mu, o co jako jde. Zpočátku se snažím hlídat, ale po několika minutách ho musím chytit pod krkem. Ještě jednou, ty hajzle a rozsekám ti držku. Neudržím se a dám mu pár facek. Stojí proti mě, natahuje a v očích má vztek. Ještě netuším, co bude následovat.
Musím jít do hospody. Říkám to pár známým a oni, že prej tenhle kluk už otravoval pár holek. Je nějakej divnej, končil každý větu a já si říkal, co k tomu ty lidi vede, proč to dělají. Pijeme pivo a nějak nevím, co mám dělat. Potom přijde blondýnka a že prý když šla ze školy po chodbě u našeho pokoje, někdo tam stál. A do prdele, chci se hned sebrat a jít mu nakopat prdel. Ale ona mě drží za ruku. Trošku pijeme a když se vrátíme na pokoj, tak je na dveřích nakreslený pentagram červenou barvou. A taky další dopis. Ihned se otočím a jdu za tím divným pavoukem. Jenže není u sebe. Prý se šel někam projít, prý takhle chodí každý den. A tak se vrátím, obejmu svoji milou a postupně vychladnu. Usneme a někdy brzy k ránu mám pocit, že slyším klepání na dveře. Možná je to ale jenom sen. Ráno jdu normálně do školy s tím, že se domluvíme, abych svoji dívku vyzvedl ve škole. Na koleje je to totiž lesíkem a tam je spousta temných koutů. Navíc už byly případy, že tam holky potkaly nějaké exhibouše. Ve škole se začnu vyptávat. Divnej pavouk je doktorand. A taky kamarád mého bývalého spolubydlícího.
Možná si ho už nepamatujete, ale to byl ten debílek, co mi ukazoval fotky holek z táborů, kdy s nimi seděl nalíčený jako děvka a mluvil o nich jako o svých miláčcích. Očividný pedofil, který neustále dokola poslouchal nářek velryb z repráků. Tak to zase jednou vypadalo, že sedla vrána k vráně. Navenek vzdělaní a chytří odborníci, ale uvnitř zkažení jako shnilé jablko. Zaťukal jsem na jeho dveře a vešel přesně ve chvíli, kdy se oba úchylové něčemu smáli. Ihned se jim na tváři objevil přísný výraz. Co chceš? Zařval na mě jeden. Nenechal jsem se zastrašit a stoupl jsem si doprostřed místnosti. A servítky jsem si rozhodně nebral. Na rovinu jsem jim řekl, co si o nich myslím a zmínil jsem i policii. Oba měli založené ruce na prsou a hlavu nakloněnou ke straně. Jako dva slizcí hadi, jako ještěři. Chvilku bylo ticho a potom jeden z nich pronesl něco o tom, že jestli nechci mít problémy, tak ať držím hubu a v klidu si šukám tu svoji děvku. Napálil jsem mu pěstí, až padl naznak na stoh papírů. Ten se pomalu sesunul na zem, stejně jako oběť mé rány. Druhý úchyl vyběhl ihned z kanceláře a začal řvát. A tak jsem musel za rektorem.
Byl jsem v té době pořád takový hrdý mladý muž. Chtěl jsem bojovat proti bezpráví, nesnášel jsem šikanu. Bohužel, pan rektor byl velmi starý pán, který mi nejdřív mluvil do duše. Takhle se studenti nesmí chovat, nestrpím násilí na akademické půdě a podobně. V podstatě jsem vyrozuměl, že se mám uklidnit a hlavně nic neřešit. Jinak budu mít velké problémy, nedostuduji. Vždycky jsem se nadechl, chtěl oponovat, ale on vždy jen mávl rukou. Za zády mu stáli oba ještěři a usmívali se. Jen zasyčet, jen mě roztrhat na kusy. Oni měli moc, měli své známé. Co na tom, že obtěžovali mladé holky, že se chovali jako hovada? To nikoho nezajímalo. Na tohle byla doba, ve které jsem studoval, divná a zvláštní. Taková ta socialistická připosranost byla v nás. Navíc, nebyl jsem na vojně a oni dva prý už ano. Tím všechno, pro mě nepochopitelně, skončilo a vyhodil nás ven. Na chodbě mi ještě oba řekli, že mě dostanou. Odpověděl jsem jim, že jestli je uvidím někdy v blízkosti svojí holky, neručím za sebe. Na potvrzení jsem pěstí probouchl koš, který stál na chodbě. Pak jsem naštvaně a poníženě odešel do města.
Blondýnku jsem stihl jen tak akorát. Musel jsem si pustit Cannibal Corpse, abych si trošku vyčistil hlavu. Chvilku jsme si sedli do hospody a o všem diskutovali. Když jsme přišli na kolej, stála tam správcová s nějakým pánem. Víte o tom, že tady nemáte co dělat? Tohle jsou dívčí pokoje, začala ihned. Co jsem provedl? Ptám se a ona se začala ohánět paragrafy napsanými na zažloutlém papíře. Křičel jsem, bylo mi hrozně, ale musel jsem si sbalit věci a vrátit se na svůj původní pokoj. Tam byl smrad, bordel a několik kluků, co jsem vůbec neznal. Hodil jsem si věci do kouta a chodil po místnosti jako raněná šelma. Nějak mě nenapadalo, co dělat. Přemýšlel jsem, co vymyslet. Byla to hrozná noc. Dávno zvyklý na to, že se v noci tulím, jsem poslouchal zase po nějaké době masturbaci budoucích ajťáků. Chtělo se mi blejt a brečet zároveň. Uprostřed noci jsem vstal a šel dolů do baru. Někdo tu něco slavil, tak jsem jen zapadl do davu. Pamatuji si, že ke mě přišla nějaká holka, ale nějak jsem neměl náladu. Řekla mi, že je se mnou nuda. A určitě měla pravdu.
Ráno jdu vyzvednout celý zmuchlaný blondýnku. Musím ale čekat dole před vrátnicí. Přijde celá ubrečená, že na ní někdo ťukal a že byl na dveřích opět nápis, že je děvka. Panebože. Šli jsme rovnou na správu kolejí. Přijala nás nějaká paní, co byla šíleně rozkydlá. Nojo, někteří studenti mají divný smysl pro humor, co? Říkala nám a vypadalo to, že ji hrozně nudíme. Potom jsem si všiml její vizitky, kterou měla na stole. Jmenovala se stejně jako jeden z úchylů. Zvedli jsme se, raději ani nepoděkovali a šli zpátky na kolej. Klepaly se mi ruce, běhal mi mráz po zádech a měl jsem sračku. Nervy na pochodu. To je tak, když si žijete konečně krásný a pohodový život. A najednou, z ničeho nic, možná náhodou, potkáte zlo. Bůh je někdy pěkná kurva, hraje si s náma a možná se u toho děsně směje. A nedal bych nic za to, že sedí u jednoho stolu se Satanem a popíjejí pivo a rum. Blondýnka mi řekne, že se bojí. Hodíme si věci do pokojů, mě nikdo nevnímá, protože všichni sedí u počítačů a střílejí příšery. Kurva, svět je venku, mimo obrazovky.
Znáte to přísloví o štěstí, které někdy sedne i na vola? Tentokrát jsem byl tím volem já. Šli jsme raději do města a potkali tam nějaké kamarádky z peďáku. Kecáme a jen tak během řeči, se zmíníme o našem problému. Vy myslíte divnýho pavouka? Tak ten už dělal na několika školách. Je to takovej věčnej student. On je v základu docela hloupej a fakt úchyl. Ptám se, jak se ho na peďáku zbavili. A je mi prozrazeno, že má jednu velkou slabost. Maminku. Koneckonců, tak už tomu u podobných individuí bývá. Za několik dní nám dají její adresu. Je to prý učitelka, dnes již v důchodu. Malý domek na konci slepé ulice. Bylo nám nejdřív trošku blbé, zazvonit u dveří. Vlastně jsem ani nevěděl, co mám říkat. Ale nic jsem nemusel. Nebyl jsem první, ani poslední. Dáma v letech, s přísným výrazem, ihned věděla, proč jsem přišel. On je náš malej (takhle se v Plzni říká synům klidně i v padesáti) divnej od malička. Taková úchylácká klasika. Kradl prádlo ze šňůr před domy. Osahával holčičky. Víte, on je takovej plachej, říkala nám omluvně. Byl jsem ale nekompromisní, řekl jsem všechno na rovinu. A dodal jsem, že pak je tu ještě jedna možnost. Dám mu do držky a pak zavolám policii. Paní na mě chvilku koukala a pak mi řekla, že už si nemám dělat starosti.
A ono doopravdy. Mohl jsem se vrátit na pokoje ke své milé. Vzkazy i ťukání na dveře ustaly. Už nás ani nikdo nepozoroval. Oddychli jsme si. Ale řeknu vám, nebyly to moc příjemná zkušenost. My na to byli dva. Dovedu si ale představit, že oba debilové mohli někomu pěkně zkazit život. Moje slova se potvrdila po mnoha letech. To jsem ještě kupoval čtvrteční noviny s přílohou. Bylo tam i několik stránek o Plzni. Policie rozkryla síť zločinců, kteří měli zavření v různých bytech mladý holky. Chodili je tam znásilňovat, některé byly i mučeny. A na obrázku ve článku byli i oba dva divní pavouci. Dlouho jsem potom přemýšlel, kde se v lidech bere tolik zla a temnoty.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
