Příběh čtyř stý osmdesátý sedmý - Moje umírající nevěsta
Mám nasazená sluchátka a nevím o světě. Kývám se do rytmu, hrozně to prožívám. Další album MY DYING BRIDE do mé sbírky. Musím mít všechno kompletní. Už několik týdnů se ptám prodavače, kdy už bude mít všechna alba. Musím působit otravně, ale oni jsou tady, v Music Records asi zvyklí. Mě podobní kluci jsou zde dost častými hosty. Netrpělivě čekáme, až se uvolní sluchátka. Zalezeme do boxu a držíme v rukou nová CD, aby bylo vidět, co posloucháme. Je v tom kus soudržnosti. Jsem hrdý na to, že znám nazpaměť všechny názvy, muzikanty. Jsem chodící encyklopedie, jako kdysi můj dnes již mrtvý kamarád Kytka. Často na něj vzpomínám. Co by asi říkal na směr, kterým se některé kapely vydaly? Jak jsem ho tak znal, pořád by byl nadšencem. Musím se rozhodnout. Jedno CD si nemůžu dovolit. Odkládám smutně do regálu, škrtám si v notýsku další jména do sbírky a před vchodem si musím zapálit. Je tu hlouček mě podobných. Jaký byl úlovek, zeptá se mě takový vysoký hubený kluk. Ukážu svoje kousky a očekávám smích. Něco jako, že tohle je muzika pro holky. Občas tomu tak bylo. Vždyť je to ukňouraný, čekal jsem, ale opak byl pravdou.
Občas se to stávalo. Někdy jste zkrátka mohli jen tak na ulici nebo v obchodě potkat podobné blázny, jako jste byli vy. Metal nás držel tak nějak dohromady. Už to sice nebylo takové jako dřív, kdy se lidé poznávali jen podle triček, ale pořád jsem měl někdy štěstí. Jmenoval se Roman a ihned mi nabídl, jestli nechci zajít do hospody. Stejně jsem chtěl jít. Tenkrát jsem všem říkal, že můžu pít jenom v hospodách, které jsou ve sklepě. Jakože temný metal. Řeknu mu to, on se ale vůbec nesměje. Jen pokývá hlavou a jde se. Připojí se ještě jeden takový malý, již značně opilý metalista, který ale jen něco mumlá a není mu moc rozumět. Usedneme ke stolu a já vyndám svůj notes. Co to je? Zeptá se ten malej a začne se tomu děsně smát. Ty vole, jak by ti bylo, kdybys kolem sebe měl jen samý studenty, co metalu neholdují? Já si musím všechno najít v časopisech, dohledat v obchodě, v katalozích. To chce sebekázeň a trpělivost. Nejde sledovat všechno. Jak byl už na plech, začal mi nadávat. Naštval jsem se, nenechám ze sebe dělat blbečka. Chtěl jsem se zvednout a trošku začít strašit, ale nemusel jsem. Roman jej vyhodil.
Povídej dál, řekl, jakoby se nic nestalo. Nejdřív jsem probral události posledních měsíců. Pokyvoval hlavou a pak mi napsal několik dalších jmen. Měl přehled, ale na rozdíl od jiných nemachroval. Měl v sobě takovou tu pokoru, která je vlastní některým chytrým lidem. Měl dobrou náturu, ale připadal mi nějaký smutný. Kecali jsme a z něj to lezlo jako z chlupatý deky. Potom přišla moje holka, sedla si vedle mě a hned jak se máš, co studuješ. Byl na právech a nebavilo ho to jako mě. K metalu se dostal před otce, který za komárů sledoval rockový kapely a postupně přecházel k tvrdším a tvrdším odnožím. Měl svým způsobem štěstí, dokonce dostával peníze na desky. Byl z velmi dobré a bohaté rodiny. Jen mi připadalo, že k němu byli všichni nějak chladní. To se mi mělo potvrdit hned o víkendu, kdy jsme byli pozváni na oběd. Zatím jenom pijeme a když jsme v nejlepším, tak mi začne vyprávět o své holce. Jaká je super, jakou má postavu, vlasy, jak ji má moc rád. Kýval jsem hlavou a na rozloučenou mu řekl, že bychom si mohli někdy vyjít všichni. Rozloučil se a museli jsme mu slíbit, že dorazíme v sobotu k nim domů. Napsal mi adresu.
Večer bývají některé nápady skvělé, ale ráno, když se probudíte, tak už tak dobré nejsou. Nikam se nám nechtělo, asi bychom ani nikam nešli, kdyby tomu nechtěl osud a nepotkal jsem Romana na jedné přednášce v Tylovce. Já tam měl ekonomiku, on nevím co. Každopádně stál jako nějaký černý vykřičník v rohu a díval se na lidi kolem. Pozdravím jej a on hned, jak se těší, jaký to bude super. A tak v pátek sedíme v hospodě s kamarády a pijeme pivo. Mluvíme o tom, že sliby se mají dodržovat a že to třeba bude dobrý. Mělo by, tenhle kluk působil slušně, pohodově. Jen jsem z něj měl takový divný pocit. V jeho chování bylo něco příliš smutného. My byli všichni samý vtípek, černý humor, pořád jsme se tlemili a když už nás něco sejmulo, tak jsme si zalezli do svých brlohů jako raněné šelmy. Nebývalo zvykem, aby chlapi o svých problémech mluvili nahlas. On ale naznačoval. Nakonec jsme šli. Pamatuji si, že ten den byl v ulicích vítr. Dokonce jsme potkali pár vyvrácených stromů. Žmoulám v ruce lístek s adresou a pomalu se blížíme. To je fakt tahle vila? Obrovský dům, jak z filmů od Agathy Christie. Temný a chladný. Zazvoníme a přijde nám otevřít nějaký pán v kvádru.
Už u vchodu pochopím, že tady je to úplně jiná liga, než jsem zvyklý. Pan otec má sice delší šedivé vlasy, ale jeho chování se vůbec do tohoto prostředí nehodí. Je příliš lidový, žoviální. Zato paní matka je upjatá. Ta tu musí žít už minimálně sto let, pošeptá mi blondýnka. Pije se čaj a Roman pořád nikde. První otázky jsou směřovány na to, čím jsou naši rodiče. Z toho si nic nedělejte, já jsem taky z chudých poměrů. Řekne nám tatík a směje se na celé kolo. Další sada dotazů je na náš vztah. Najednou se u stolu objeví sestra Romana. Kde je tvůj brácha, zeptám se a ona odpovídá skoro neslyšně. Je zatím ve svém pokoji. Tak já pro něj dojdu, nabídnu se. Asi mi chtějí něco říct, zarazit mě, ale nestihnou to. Vyběhnu jedny schody, potom druhé. Napadne mě, že bych si tu jako malý nechtěl hrát. Připadal bych si jak synek pana továrníka. Kurva, jsem kluk ze sídliště, kterýmu asi 150 krát rozbili brejle. Co se ničeho nebojí. Jenom cikánů, jak říkával Prcalík. Zaťukám a moje klepání se ozývá s až děsivou ozvěnou. Nikdo mi ale neodpoví.
Otevřu dveře a musím se chvilku rozkoukat. Uvnitř je děsný temno. Jen nějaká malá lampička v rohu. Tam sedí Roman v obrovském křesle. Jeho pokoj je velký jako byty našich rodičů dohromady. Na zdi má největší sbírku metalu, co jsem kdy viděl. Kolem jsou ale ještě jiné věci. Nejdřív se jich leknu. Jsou to různé masky, figuríny, všechno je očividně z hororů. Pěkná sbírka, řeknu a zeptám se ho, jestli s námi poobědvá, když už jsme za ním přišli. Co říkáš na ségru? Zeptá se mě jako první. Řeknu, že je hezká a milá, i když není ani jedno. Poděkuje, s povzdechnutím se zvedne a jde se mnou. Když dorazíme ke stolu (je to jak malý výlet), všichni mlčí. Blondýnka mi pošeptá, že prý asi pronesla něco nevhodného. Už se nesměje nikdo. Jenom já. Když jsou podobné vážné chvíle, připadá mi to vtipný. Pokusím se zahlásit něco o tom, že doufám, že nebude jídlo tak stejně chladné, jako zábava. Jenže nikdo se nesměje. Začínám si připadat jako v nějakém hloupém hororu. Začne se podávat první chod. Vypadá to dobře, a je to i chutné. Dojíme, madam konečně řekne nějaké téma k hovoru. Studium. No, děsná nuda. Přestává mě to bavit.
Nakonec se zábava trošku rozjede, to když se zeptám na muziku. Zatím jsem potkával staré rockery s vráskami od smíchu, s pupkama a vždycky dobrou náladou. Takový ty umaštěný máničky z hospod a továren. Rebely proti všemu. Jenže jeho otec byl jinej. Uvědomělej. A rád nás poučoval. Vůbec mi nesedělo spojení s metalem a rockem. Tahle rodina byla všechno, co metalisti nesnášeli. Roman se asi chtěl trošku vymanit, vzepřít se, jen to vzal za špatnej konec. Když nám došla témata, zeptala se blondýnka na jeho dívku. Tak krásně si o ní vyprávěl. Kde bydlí, ona je také z Plzně? Nastane ticho. Potom nám jeho sestra pošeptá, že je několik let mrtvá, že s ní vlastně nikdy moc nechodil, že si to jen vysnil a pořád si myslí, že je živá a že s ním je. Zamrazilo mě v zádech i v břiše. Dáte si někdo víno (následovala přednáška o tom, jaké má odrůda rodokmen a její závratná cena). Naschvál řeknu, že bych raději pivo. Představuji si, že nás otráví, že nás sežerou. Možná jsme právě poobědvali své předchůdce. Nestane se tak, ale celý oběd i brzké odpoledne se odehrává v pochmurné náladě.
Když odcházíme, stojí Roman v okně. Má bílou tvář, jako neživý. Zamává nám a smutně se usměje. Co to jako bylo? Hlásíme cestou do města. Pivo je jasnou volbou. V hospodě je pár známých, kteří jsou právě v nejlepším. Pokecáme, vyprávíme jim, co jsme právě zažili. Vy myslíte upíra Romana? Směje se jedna holka. Potom nám o něm vypráví, že s ním chodí do školy, že je divnej, že působí fakt jak nějakej démon. Hele, já poslouchám taky metal, ale pro mě to byla vždycky spíš zábava. Chápeš, nadsázka, jako v hororech. Vždycky jsem si myslel, že to tak berou skoro všichni. Jenže očividně ne. Když dorazíme na kolej, dám do věže jednu starou desku MY DYING BRIDE. Někde v polovině začne přeskakovat a zní to, jako by k nám někdo mluvil divným jazykem. Nějak se mi všechno dostane i do snů. Ráno všechno vyprávím své milé a ona na mě, to jsou ty tví kamarádi. Příště si fakt vybírej, s kým jdeš do hospody. Mám tak navěky tuhle kapelu spojenou s tímhle příběhem. Asi by vás zajímalo, jak dopadl Roman. Někde jsem slyšel, že se oběsil. Nejsem si s tím ale úplně jistý, někdy mám pocit, že ho občas vidím v davu, že sedí kousek ode mě v tramvaji. Nevím, ale Moji umírající nevěstu poslouchám pořád rád.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)