Příběh čtyř stý osmdesátý šestý - Pod vlivem s DARKTHRONE
Většina lidí, co jsem měl rád, tak odešla do svých měst. Pokusili se studovat na strojárně i na favce a nedopadlo to. Já se zatím držel. I když je fakt, že čím dál tím víc jsem pronikal do tajů konstrukce strojů, mechaniky a dalších předmětů, dost často mě napadalo, že také skončím. Zatím jsem bojoval, ale bylo to více méně kvůli dvou věcem. Kvůli vojně a hlavně mojí holce. Naše milá knižní společnost se postupně rozpadla, Michal se dávno učil v Praze. Dělal si pedagogické minimum. Zbylo tu sice pár známých, ale už to nebylo ono. Už to nebyli lidé, kterým byste se s chutí svěřili, pokecali s nimi, zašli na pivo a otevřeli jim svoji duši i mysl. Byl jsem čím dál tím častěji sám. Já a discman, já a nějaké sci-fi, někde v rohu v jednom z plzeňských pajzlů. To byl dost častý obrázek. Občas jsem si s sebou bral i sešity nebo skripta, ale je vám asi jasné, že pokaždé zvítězila kniha nad učením. Proč mě hergot někdo nemůže známkovat za literaturu? Dopíjím další pivo. Nechlastám, ale popíjím. Je brzké odpoledne. Právě jsem odešel z přednášky o fyzice. Chvilku jsem tam seděl a pak se ztratil ve své fantazii.
Nepatřím mezi studenty. Asi tím, co mám za sebou, asi že musím makat na brigádách, asi že mám vážný vztah. Taky mi ty jejich vtipy připadají trapný. Jsou na lovu, chtějí se párovat, ale hrozně se přetvařují. Samý pózy. Upřímnost umřela někde v koutě. Vedle ke stolu si sednou nějaké studentky z ekonomky. Dají si jenom džusík a kávu. Mají na sobě kostýmky a celou dobu se baví o penězích. O prachách, které vydělávají rodiče jejich partnerů. To je dobrá partie, říkají a smějí se tomu. Potom jedna z nich vytáhne zrcátko a normálně si šňupne. Za bílého dne, na veřejnosti. Kolem chodí číšnice a nikdo jí nic neřekne. Všem je všechno u prdele. Najednou je nabitá energií a mě docvakne, jak je možný, že někteří mí spolužáci dokáží sedět u učení třeba tři dny v kuse. Jsem já to ale pako naivní. Uplyne několik hodin, já přelouskám půlku Asimova a ony mají stále jenom džus. Ale už toho do sebe nasypaly docela dost.
Přijde k nim kluk, kouká na ně. Vypadá jako metla. Dlouhé vlasy, havraní pohled. Odrbaná džíska, triko s nějakým nápisem. Je hubený až hrůza. Na něco se jich zeptá a ony se mu smějí. Křičí na sebe. Posmívají se mu, jak vypadá, jakej je smažka a chudák. Je mi divný, že je nepošle do prdele, že nemá žádnou hrdost. Krávy blbý. Otočí se směrem ke mě. S vážnou tváří přistoupí a hele kámo, ty si taky metal, nemáš dvě stovky. A já blbec, z nějaké hloupé sounáležitosti, že je se mnou hudebně spřízněný, mu je dám. Vrátí se k dívkám a pak si přisedne ke mě. A chce si povídat. Odložím knihu i brýle a nechám ho, aby chvilku mluvil. Je odněkud ze severu. Je tu sám, šíleně sám a je to na něm vidět. Průmyslovka kdesi v Děčíně, myslel si, že v Plzni najde štěstí. Bydlí naproti na koleji a je v prváku. Spojuje nás jedna věc. Tedy mimo metalu. Chtěl taky zmizet z rodiny. Jeho otec ho mlátil a nejen to. Když to říká, tak se klepe. Má v sobě hrozně moc bolesti. Raději převedu řeč na muziku. Nejdřív to tedy zkouším s knihami, ale to on ne, ty mu přijdou blbý.
Má docela přehled, pořád dokola opakuje, jak má rád DARKTRHONE. Chápeš, sever, led, sníh, samota, metal, to bych chtěl někdy zažít. Výlet do Norska, to je můj sen. Zajít tam na nějaký koncert. Pořádně se opít a udělat bordel. Kývám souhlasně hlavou. Taky bych se tam rád podíval. Jsou to sny, které se mi nesplní, život se zamíchá v budoucnu úplně jinak, ale nepředbíhejme. Zatím tu sedím v rohu s úplně cizím klukem, na kterém je něco zvláštního. Neodejdu hlavně kvůli tomu, že mě zajímá, co z něj vyleze. A potom taky, dnes už bych do školy stejně nešel. Studuju momentálně lidi, říkám si pro sebe. Blondýnka jde někam s holkama, tak mám čas. Na holčičí akci bych se asi zbláznil, i když její kamarádky jsou super. Koupíš mi pivo? Zeptá se mě najednou, uprostřed věty a mých myšlenek. Pořád lepší, než tu sedět sám. A tak celý večer platím. Chápeš to, jaký to bylo hrozný, když za mnou fotr večer chodil. Bylo mi deset. Máma spala vedle v místnosti. Mlátil mě a znásilňoval. Zvedá se mi kufr. Přestal s tím až když jsem vyrostl. Tedy se šukáním, do držky jsem dostával pořád. Víš co mě ale zničilo nejvíc? Když jsem mu rozsekl hlavu lahví. Začal chodit za mojí sestřičkou.
Musím se jít vydýchat na záchod. Nemá jen bujnou fantazii, není to jenom takový ten kluk, co chce šokovat a má rád temnotu a horory? Když se vrátím, tak mi ukáže záda. Má tam jizvy po tom, jak o něj típal cigára. Pojďme mluvit o něčem jiném. Vrátíme se k muzice a když už je kolem deváté, řekne, že by zašel na nějakej koncert. Přesuneme se pod Lampu, kde ale hraje nějaký hardcore. Mě to nijak nevadí, ale na něj je to moc veselý. Pořád chce chodit na cigáro. Když jdeme asi po páté, vytáhne takovou malou destičku, vysype na ní bílej prášek a šňupne si. Koukám na něj jako z jara. Ty vole, dáš si taky, říká mi a já mám sto chutí ho kopnout do držky. Nechci, otočím se a zalezu pod pódium. Není to sice můj šálek kávy, ale dá se to poslouchat. Viděl jsem tenkrát tolik kapel, že se mi všechno plete. Nebyl to jen metal, ale i různý alternativy, punk. Klub byl blízko a trávil jsem tam čas, který mi zbýval po škole, brigádách a samozřejmě mojí holce. Teď jsem byl ale naštvaný.
Tady, v zaplivaným klubu, si připadám mezi svými. Všichni jsou namol, ale usmívají se a je mi fajn. Potkám nějaký holky. Mají dlouhý vlasy, po stranách podholený. Metalový trika a upnutý džíny. Pijou pivo a na tvářích mají rohlíky. Jak se máš, odkud jsi, co studuješ. Proběhne klasická představovačka. Milý a hezký holky. Na mě možná až moc vyzývavý a přítulný. Nevadí, stává se. Fantazie pracuje samozřejmě na plný obrátky, ale na záchodě si opláchnu obličej vodou a když se vrátím, uklidním se. Něco je divně. Chtějí doprovodit. Když jsme někde v polovině cesty, stanou se dvě věci. Jednak mi nabídnou papírky napuštěné nějakým svinstvem a že prý je po tom lepší sex. Pak se jde jedna vyčůrat a hrozně zaječí. Najde tam v kaluži krve mého spolubojovníka z odpoledne. Hrozně nás vyděsí. Rozsekl si hubu a je celý uválený. Ale dýchá. Profackuji jej, ale nepomáhá to. Běžím do budky, co je vedle v ulici a volám záchranku. Když se vrátím, tak tam není nikdo. Ony ty holky normálně zdrhly. Copak se svět zbláznil? Ale asi nechtějí mít průsery. To víte, jsou určitě z dobrých rodin a zde na kolejích při studiu trošku divočí. Jednou budou mít na co vzpomínat. Až budou vařit večeři svým pupkatým starým. Záchranář mě nejdřív seřve. Je prý jen ožralej.
Už toho mám dost a tak mu řeknu od plic, proč jsem je zavolal. Nevím, jestli se nepraštil nějak do hlavy, netuším, co s jeho dýcháním udělaly drogy. Mám svý zkušenosti s kamarádem, který málem několikrát umřel. Zarazí ho to. Pak už nic neříká. Naloží ho a odjedou. Jdu do pokoje a když se osprchuji, dorazí moje milá. Jaký byl večer, zeptám se a ona vypráví. O svých kamarádkách. A co ty? Necháme to na zítra, jsem hrozně utahanej. Když vstanu, tak se mi všechno vrací postupně, pomalu. Uvědomím si, kolik je mezi lidmi drog. Mnohdy to ani netušíte, neřekli byste to do nich. Tenkrát to nikdo moc neřešil. Trh se začal otevírat. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem si prožil s Vencou svoje. Pro mnohé to bylo nové, zakázané ovoce. Mě drogy vždycky hrozně děsily. Čekal nás společný víkend. Během něj mi několikrát moje milá řekne, že bych mohl začít poslouchat už taky něco jiného, než DARKTHRONE. O tom klukovi jsem se potom už dozvěděl jen z doslechu. Prý odjel zpátky domů. Ve škole byl jen chvíli. Kdo ví, kde je mu konec. Zato obě dívky jsem potkával dost často. A to jak ty dvě slušně oblečené dealerky, tak i ty z klubu. Ze všech se staly prdelatý mámy od rodin. Jestlipak si někdy vzpomenou?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):