Příběh čtyř stý osmdesátý pátý - Navoněná bída
Na spoustu lidí jsem působil jako takový rozevlátý umělec. Přiznám se, že mi to dělalo dobře. I když na strojárně, rád jsem se obklopoval lidmi, kteří měli rádi umění, kteří třeba i něco sami tvořili. Dlouhé dýchánky v oblacích dýmu, filmové i knižní večery, tohle všechno se mi moc líbilo. Nikdy jsem nechodil na fotbal, jako půlka Plzně, nikdy mě nezajímaly sportovní výsledky. Sice celý život sportuji, ale nebaví mě se dívat na televizi na zápasy. Nudí mě to. Kolejním životem kolem mě prošla spousta různých postav, lidí, kteří se třeba jen na chvilku zastavili, pokecali, ovlivnili mě a pak šli dál. Měl jsem oproti jiným trošku víc peněz, ale jen díky brigádám. Tenhle kluk byl děsně hubenej, a pořád machroval s prachama. Nosil bankovky v ponožkách a každýmu druhýmu říkal socka. Nechal jsem se blbec jednou pozvat na pivo, když jsme zrovna u sebe neměl hotovost. On si potom znovu a znovu pročísl ulízané vlasy sčesané vlasy dozadu a hodně nahlas vtipkoval, že mi zaplatil pivo, rozumíš, tý metalový srágoře. Usmál jsem se a myslel si, že je to dobrej vtip.
Jenže tímhle to jen začalo. Nejhorší, co se vám může stát je, když se dostanete do řečí. Už jsem nebyl naivní, tohle jsem už zažil. Nejde se tomu moc bránit a připadáte si zraněný. Když vám totiž někdo zlý naruší slupku, kterou jsme každý obklopený, když vám totiž někdo zasáhne do soukromí, bolí vás to. Můžete navenek říkat, že ne, ale někde uvnitř ve vás to začne hlodat a pálit. Nemůžete spát. Začalo to nevinným zakoupením jednoho piva a pokračovalo to pomlouváním. Najednou mě ve škole někteří spolužáci přestávali zdravit. Odcházeli s omluvou za něčím hrozně důležitým. Občas jsem vycítil, že mě někdo pozoruje, abych to neviděl. Nechápal jsem to, vždyť jsem se na každého upřímně a opravdové usmíval. Otec byl z baráku, nic už mi nebránilo v tom, být konečně kurva taky trošku šťastný. Měl jsem skvělou holku, byli jsme zdraví, opravdoví kamarádi mě měli rádi a byla s nimi sranda. On se ale jako přítel jenom tvářil. A já, který si vždy zakládal na tom, že vycítím lidské svině, jsem to nepoznal.
Normálně jsme šli ze školy, kecali o životě, o učení, já ho pozval na pivko. Abych mu vrátil těch pár desítek korun, co za mě minulý týden zaplatil. Jsme si kvit, řeknu a on že jo, že je všechno v pohodě, že jsme přeci kámoši, vole jsme na stejný lodi. Pomlouval holky, že na strojárně nejsou moc hezký, co má která za křivej nos, malý kozy, velkej zadek, hnusný brejle, ale hlavně jsou všechny úplně blbý. Nejdřív si myslím, že je to jen takový to chlapský machrování, ale pak se mi někde vzadu v hlavě objeví velký červený vykřičník. Pijeme dál, pořád mi říká, že dnes má chuť se opít. Mě se moc nechce, ale jak jsem blbej a naivní, tak souhlasím. Vytáhne z ponožky několik mafiánsky zmuchlaných bankovek. Hodí je na stůl a začne křičet, že tenhle pajzl je pod jeho úroveň. Nevím, proč s ním jdu do města. Asi jsem zvědavej, jak to dopadne. Je pátek, blondýnka je v Táboře. Asi jste si všimli, že většina mých příběhů se odehrává o víkendu. Přes týden se totiž nic moc, o čem by se dalo psát, nedělo. Normálně jsem chodil do školy, na brigádu, žil se svoji milou, poslouchal hudbu a sportoval. To dělá každý. To by byla nuda.
Zalezeme na náměstí do takovýho divnýho podniku. Číšníci jsou jak ztopořený a servírky mají vlasy vyčesané do drdolů. Mluví jen o sobě. Jak to na střední všechno kolem sebe klátil, jak byl úspěšný ve fotbale, s kým vším se zná. Občas jsem něco prohodil, ale jeho ego mě pokaždé zašlapalo do země. Nebavilo mě to, ale pořád lepší, než sedět na koleji a koukat se do zdi. Tohle je vždycky zajímavý. Já už dávno uměl pít. Jen jsem si tak nějak udržoval hladinku, neopil jsem se do němoty. Mám rád spíš takové to popíjení, pohodičku. On ale do sebe házel jedno za druhým, a na povrch začal vytékat hnis. Najednou začal mluvit o tom, jak je skvělý nějakou holku svázat a dát jí jen tak na prdel, chápeš, děsná sranda, každá děvka to chce. Pokaždé řekl něco hnusného a nezapomněl dodat, z jak dobré a kvalitní rodiny je. Geny, chápeš, mám skvělý geny. A sehnat dneska čubku s takhle dobrým rodokmenem, to bude těžký. Zamyslel se a já si říkal, že je to nějaká hra, že je to celý blbost a neděje se to.
Když jste ho totiž potkali poprvé, tak působil velmi sebevědomě, rozhodně, upraveně. Nebyl to žádnej krasavec, ale myslel si to o sobě. On byl něco víc, vyvolený, který to tady jednou bude řídit. Tenkrát jsem ještě nic moc o psychopatech nevěděl. Dnes bych ho tak ale určitě vyhodnotil. Vykazoval všechny rysy. Typický vedoucí ve středním až vyšším managementu. Tedy čest výjimkám. Jednu ze servírek zdeptal tak, že odešla s brekem. Přišel dokonce šéf restaurace a velice opatrně nás poprosil, abychom se chovali slušně. Styděl jsem se, ale on ne, jen vytáhl další prachy a hodil je na stůl. Kde se to v lidech bere? On byl fakt zlej, s takovým tím nejistým pohledem, když něco nevěděl. Jdeme do bordelu, pronesl a já ho poprvé poslal do prdele. U kostela na mě řval, jeho ksicht se změnil, najednou vypadal fakt zlej. Šel jsem za klukama do jedný klasický hospody a musel si dát rum. Bylo toho na mě moc. Sedl jsem si a byl rád, že se ostatní baví o normálních věcech. Dokonce jsem se po chvíli začal i smát.
Přešlo mě to asi za tři hodiny, kdy ke mě přišel nějakej mladej klučík, a že prej pro mě posílají z jednoho bordelu. Je tam můj známý z odpoledne, nemá na zaplacení a prý je to ještě horší. Řeknu mu, že s ním nemám nic společnýho, ale on mě pak skoro plačtivě prosí. Je na něm vidět, že má strach. Asi z čisté dobroty, nebo blbosti, to si vyložte sami, se tedy vydám do jedné temné ulice. Byl konec devadesátek a mafie ovládala naši zem rukou pevnou a nekompromisní. Nic z toho jsem neviděl, neznal a bylo mi to jedno, ale měl jsem z podobných typů strach. Chlápek měl kolem krku zlatej řetěz, masitou tvář a samolibý sadistický úsměv. Prej za něj mám zaplatit deset tisíc. Jinak mu zpřerážejí všechny kosti v těle. Objednal si jednu malou dívku, spal s ní a pak ji zmlátil. Nejde o ní, ale chce prý příplatek. Jinak...a pak jmenoval věci, který nechcete ani slyšet. Byl jsem vyděšenej. Podobným lidem jsem se vždycky vyhýbal, měl jsem z nich strach.
Nevím, co mám dělat, tak jdu s nějakou gorilou k bankomatu. Tenkrát šlo vybrat i přes limit, jen jste museli do jiný banky. Trvalo nám to snad hodinu, než jsme vše našli. Moc nemluvil, já raději ani nevtipkoval. Nechtěl jsem skončit někde na skládce. Na rozloučenou dostane pěstí. Upadne a když se před podnikem zvedá na nohy, z projíždějícího policejního auta se na nás usmívá policajt. To si pamatuji přesně. Musím se vydýchat. Klepou se mi nohy. On je chvíli zticha a pak začne. O tom, jaká to byla super kurva, jak hezky řvala, jak vypadala. To už jsem nevydržel a seřval ho na tři doby. Všechno šlo ze mě ven. Fakt jsem se naštval, poslal ho do prdele. Moje peníze našetřený na výlet do Paříže. Slíbil jsem to svojí holce. Když jsme asi 500 metrů před kolejí, tak mě v tichosti napadne zezadu. Prolomí se mi záda a padnu na zem. Moc nevím, jak se dostanu na nohy. Vaří se ve mě krev. A tak se zase po velmi dlouhé době peru. Fyzičku mám dobrou, něco jsem už zažil a tak není těžké ho sundat k zemi. Když na něm klečím a z nosu na něj kape moje krev z nosu, rozbrečí se. Ta svině fakt pláče. Mě ho ale líto vůbec není.
Nechám ho tam a ve sprše si říkám, že jsem si měl raději číst. Knih mám dost a možná bych otevřel i nějaká skripta. Usnu a druhý den jsem hodnej a přešlej. Večer jdu pro blondýnku a všechno ji ihned řeknu. Kývá hlavou, nic mi nevyčítá. V pondělí se o sobě ve škole dozvím spoustu hrozných věcí. Že jsem byl v bordelu, nezaplatil tam, že jsem zmlátil nějakou ženskou. Kroutím nad tím hlavou, ale teď už vím, za kým mám jít. Za tou navoněnou bídou, za tím navrch huj, vespod fuj. Vytáhnu ho z přednáškového sálu, on dělá, že jsem já ten špatnej. Co po mě jako chceš? O co ti jde? Ty peníze mi dáš do týdne, jsem fakt naštvanej. Dělal to všechno kvůli mý holce. Líbila se mu. A tak se snažil ze mě udělat debila, pomlouval mě naschvál tak, aby se to dostalo k ní. Jenže to se panáček spletl. Ona mě zná, věří mi, kámo. Měl jsem co dělat, abych ho na chodbě neuškrtil. Ale ovládl jsem se. Tentokrát ano. Pomluvám se nedá moc bránit. Nakonec pomůže stejně jen to, že ti opravdoví kamarádi vám pomůžou, jsou s vámi, bojují za vás. Mluvím teď o těch ryzích, skalních, kterých nikdy moc není. Já měl ale štěstí, kolejní tamtamy roznesly pravdu.
Náš debílek si to ale nepřipouštěl. Bylo mi divný, že i po týdnu pořád prohlašoval, že ty peníze nemá. Přitom pořád vytahával bankovky z ponožek. Špatný bylo, že když jsem se po nějaké době vydal vymáhat jeho dluh, pokoj byl prázdný. Odešel prý šířit svoji slávu do Prahy. Normálně přešel na jinou školu. Přišel jsem tenkrát o deset tisíc. To bylo tehdy opravdu hodně. Vrátil jsem se na pokoj ke své milé a bylo mi fakt blbě. Ona mě ale objala a řekla mi, že si z toho nemám nic dělat. V životě přijdeš o víc, hlavně, že jsi takový, jaký jsi. Žádná navoněná bída, viď? Odpovím jí a věděl jsem, že budu muset zase začít šetřit. My si svoje sny musíme splnit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):