Příběh čtyřstý osmdesátý čtvrtý - Vesnický metalista
Ještě včera jsme se dívali z lavičky před chalupou, jak zapadá slunce za Ještědem a teď už jsme v Táboře. Vstávali jsme brzy a přijeli jsme kolem oběda. Ten následoval vzápětí. Byl to spíš obřad o několika chodech, než jen obyčejné jídlo. Vařil budoucí tchán, který si dal opravdu záležet. S rodiči blondýnky si rozumím velice dobře. Sedli jsme si ihned od začátku. Mají, stejně jako já, každý svoje mouchy, ale každý jsme nějaký. Důležité je, že z nich je cítit dobrota a klid. Pro mě jsou tohle hrozně důležité věci, které posledních osm let ze svého domova neznám. Jezdím sem relaxovat. Dopijeme kávu, dojíme zákusek. Jsem jak žok. Padnu na postel, blondýnka vedle mě a hekáme po té hostině. Za hodinu vyrážíme. Cože? Otočím se na bok a na chvilku vytuhnu. Cloumá mnou, abych vstal. Připadalo mi to zase, že jsem spal pět minut. Už pískají pod oknem. Dvě dvojice, se kterými půjdeme na malý výlet a potom večer na nějakou akci. Vůbec netuším na co, ale prý budu hodně překvapený.
Co jsem pochopil, tak jejich parta poslouchá rock, někdy i metal, ale spíše ten heavy. Já jsem v tomhle trošku ortodoxní, vadí mě jedovaté uječené vokály a když navíc zpívá kapela česky, jsem háklivý na tupé texty. Všimněte si, že napsat dobrý český text umí málokdo. Když si to vezmu kolem a kolem, tak v tomhle jsou na tom ve středním proudu o hodně lépe. Mají své básníky. Diskutujeme o tom, když jdeme na Harrachovku. Už jsem zde několikrát byl. Cesta vede kolem Lužnice, po které si to šinou kupředu skupinky vodáků. Cítím se skvěle. Mám spoustu síly a jak jsem si zdříml, je mi moc fajn. Objímám svoji milou, trhám kopřivy, předvádím se, že mě nepálí, pískám na listy, jsem zase ten malej kluk, který se těšívával na chalupu, aby tam mohl dělat lotroviny. Holky se smějí, jsme plni života, jako kdyby nás někdo nabil z obrovské baterie života. Mají tu, v té krásné hospůdce, dobré pivo. Jsem blahosklonný, vtipkuji, řehtáme se a asi bychom tu zůstali, kdyby s námi nebyla jedna z dívek, co také studuje na učitelku.
Je taková solidní, slušná, hrozně hodná, ale umí také říct dost a jdeme. Jsem rád, že je s námi, protože jinak bychom nikam nedošli. Vydrápeme se zpátky do města, jdeme na autobusák. Je to jako všude, na lavičkách posedávají cikáni, bezdomovci a není si kam sednout. Staré babičky postávají vyplašeně bokem a nad hlavami nám létají krkavci a racci z nedalekého Jordána. Jako všichni mladí ihned zabereme pět sedadel úplně vzadu v autobusu. Cestou přistoupí pár mladých v džískách, ještě se tu drží a dlouho bude držet zábavová kultura. Jsme v Jižních Čechách, tady to jede. Koneckonců, v kulturáku v Dražicích, kam prý jezdívali už od třinácti, dnes hraje Keks. Já je tedy moc neznám, ale když mi zanotují několik skladeb, jsem doma. Jasně, že jsem je už někde slyšel. Když dorazíme, tak to není kulturák, ale spíš hospoda se sálem. Je ale vcelku jedno, jak tomu budeme říkat, hlavní je, že je otevřeno, uvnitř ještě pár míst a tak zasedneme ke sklenicím. Vyprávíme si, co kdo a jak, jak se máme, co plánujeme, přeháníme, my kluci se naparujeme, ale holky nám to jakože věří, protože je to celé vždycky hra. A hlavně, je to neskutečná sranda. Občas se válíme doslova smíchy.
Nemáme ještě žádné opravdové starosti, věk nám nedovoluje přemýšlet nad vážnými věcmi. Jsem rád, že od nás otec odešel. Mělo by být všechno v pořádku, ale není. Doma v Boleslavi je nějak divně smutno. Ne, není to tím, že už se nikdo nehádá, že už na mě nikdo neútočí. Ale stejně, něco je jinak, divně. Otřepu se, neměl bych se zamýšlet, dnes je náš večer. Mám rád Jižní Čechy, protože zdejší děvčata jsou krásná. Přesně moje typy, slovanský holky, krev a mlíko, občas správně prdelatý, jindy třeba hubenější, ale takový usměvavý, laskavý, každý se dá hned do řeči, zeptá se, jak se máme, odkud jsme. Musím uznat, že se vše vyvíjí velice dobře. Potom nás pustí do sálu a začne hrát první kapela. Vůbec netuším, o koho jde, ale nakonec mi to přijde tak blbý, že jdu ven na cigáro. Ty vole, Vader, Obituary, Incantation, ty seš tu taky omylem, co? Ozve se za mnou a asi dvou metrový hovado mě požádá, abych mu zapálil. Máme ihned společnou řeč. Nikdy bych nevěřil, že se budu mezi ostatníma vlasáčema cítit tak divně. Ti starší ustrnuli ve své době, která ale přeci bývala i mou dobou. Mladí už jedou trošku něco jiného. Prostě, na triku Nirvánu, zajde na Keks.
Normálně mi sám od sebe dojde koupit pivo. Je mi ho tak trošku líto, protože u nich na vsi prý poslouchá extrémní muziku sám. Dělá někde v družstvu, v administrativě a nemá moc informací. Viděl sice už Torr a Arakain, ale jinak se k němu moc informací nedostává. Jednou za čas si udělá výlet do Budějovic, nakoupí v prodejně CD spoustu nových kapel, které pak nestále dokola poslouchá. Chodí na pivo s klukama, ale pro ně je jeho hudba blití a řvaní. Přitom oni právě křepčí na parketě a zítra budou vyprávět o tom, jaký to bylo super, jak se vyndali, jak po nich holka z Tábora vyjela. Poslouchám jej a moc nemluvím. Je mi tak trošku smutno. Je slyšet, že se potřebuje vypovídat. Je to opravdový metalista, kterých zase tolik není. On si našel svoji cestu. Nic si nikdy neulehčoval. Některé kapely, které já už dávno poslouchal a měl třeba pět jejich alb, on ještě neznal. Neměl nikoho, s kým by svoje prokletí probral. Chápal jsem ho. Na koleji v Plzni to byl spíš samej punkáč a nebo Nirvánista. Pokecali jsme řádně. Fakt to neměl lehký. Navíc byl dobrák od kosti, jak už tak velcí chlapi bývají.
Vlastně jsem vždycky zašel na pár ploužáků, abych provedl blondýnku. Jinak jsem strávil s tímhle velkým pořezem, na jehož jméno si nemůžu za boha vzpomenout, celý večer, celou noc. Občas se mi to stávalo a stává dodnes. Jdu na koncert, jedu vlakem a mám na sobě nějaké tričko. Nejdříve se opatrně oťukáváme. Jo, to já byl tenkrát na téhle kapele. Potom, když zjistíme, že nejsme debilové, tak se rozpovídáme. On byl svým způsobem smutný, přesto hrozně nadšený. Hltal nové nahrávky, byl takový ten opravdový typ. Když něco řekl, tak to platilo. Neměl čas na zbytečnosti, ani dlouhé intelektuální řeči, o kterých metal stejně nikdy nebyl. Vyprávěl mi o učňáku, o tom jak pak přestoupil na zemědělku do Budějovic. Vlastně jsme měli hodně společného. Ten vývoj od starých mániček v nálevnách, až k první metalové desce, ke kreslení log do sešitů, k muchlajícím se kazetám, byl vlastně hodně podobný tomu mému. Hudba nás tenkrát opravdu spojila dohromady. Dokonce jsme se, a to je taky ukázkou toho, že to byl dobrák, pohádali o jedné desce. Usmíval se u toho. On ji miloval a mě se nelíbila. Už nevím, co to bylo za nahrávku, ale o to vůbec nejde. Nemám si s kým pokecat. Zajít na pivo a probrat novinky. Kurva, odplivl si a ubalil obrovské cigáro. Omluvil jsem se a šel dovnitř.
Tam bylo všechno v nejlepším. Holky se natřásaly, kolem nich kroužili kluci, co si mysleli, že je sbalí a občas se jim to povedlo. Když jsem šel na záchod, zaslechl jsem za jedním závěsem notoricky známé zvuky. To je Mařena, ta dá každýmu, pronesl nad žlábkem asi patnáctiletý floutek. Kdybys chtěl, domluvím ti to, má ráda Pražáky. Chci mu říct, že nejsem z hlavního města, ale někam zmizí. Mezitím vyleze z poza závěsu jeden kluk a vystřídá ho jiný. Musí to být šichta, řeknu si pod vousy a jdu raději za blondýnkou. Povídá si s holkama, takový ty jejich řeči, kterým my nerozumím. Přisednu si, ale vidím, že mají něco rozpovídáno. Políbím ji a zmizím pryč. Keks se vrátí po občerstvení na parket a musím si koupit další cigára. Vrátím se před hospodu. Obr, vesnický metalista, je tam stále. Já vlastně jezdím spíš kvůli kámošům, řekne mi a dovypráví mi celý svůj životní příběh. Nejsem z těch, kteří by se posmívali, kteří by si dělali srandu z někoho jen kvůli tomu, že je z vesnice. Vidláků z města jsem potkal za svůj život víc, než ze vsí a dědin. Možná tomuhle maníkovi chybí trošku větší rozhled, možná je v některých momentech nejistý a těká očima, ale je to opravdový srdcař. Nedovedete si představit, jaké to muselo být, shánět novou hudbu v zapadlé vesničce. Nevědět skoro o světě okolo.
Chránil si svojí sbírku, mluvil o ní jako máma o svých dětech. Chodil s nějakou dívkou, která ale neměla pro jeho koníčka moc pochopení. Měl doma starou mámu, o kterou se staral. A všichni okolo chodili do kostela. Zvláštní věc, tahle víra. Říkal mi, že se někdy cítil jako vyvrhel. Když si přivezl nové triko s lebkou a obráceným křížem. Ihned mu nadávali. Ale on bojoval. Vlastně jsem si nikdy neuvědomil, jaké jsem měl kdysi štěstí, na své dvě party, na kámoše, na Debustrol, na Sabatha. Tihle všichni mi přinášeli novou muziku jak na podnose. K tomu Chorvat a jeho obchod na Starém městě, ve kterém vám sehnal všechno. Neuvědomoval jsem si to, já v tom žil, byl toho součástí. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že by to mohl mít někdo jinak. Tenhle kluk byl pro mě o hodně větší metalista a srdcař, než my. Hodně jsem o tom pak dlouhé měsíce uvažoval. Měl jsem upito, internet byl v plenkách a žádný kontakt jsme si nevyměnili. Je to škoda, fakt by mě zajímalo, jestli vytrval, jestli poslouchá hudbu aktivně dodnes. Představuji si, že ano, že je na tom podobně jako já. Měl by, někde musí být svět ještě v pořádku.
Tady seš, ahoj. Přišla si pro mě, krasotinka moje. Představím je a on se ihned rozplývá, že má moje milá tričko Paradise Lost. Na hajzlech mi potom řekne, ty vole, já ti tak závidím. Jdu tančit, protože jsem tu taky od toho, abych se věnoval naší milé společnosti. Prokalíme zbytek noci, co to jde. Když potom vypnou světla a vyženou nás ven, nic nám do Tábora nejede. Taxíky neuznáváme a tak jdeme pěšky. Ani nevím, kdy se obr objevil po mém boku. Ještě prohodíme pár vět, probereme několik kapel a potom se najednou rozloučí. Musím zmizet do temnoty, řekne a já mu poděkuju. Tak to vidíte, nejdřív jsem si říkal, že to bude jen takový spíš chlastací večer a nakonec jsem potkal člověka, fanouška, se kterým jsme si měli co říct. Nebyl nabušený informacemi, nebyl přechytralý a neznal všechny texty nazpaměť. Ale o hudbě mluvil tak krásně, že byl spíš básníkem, než jen dalším metalistou v řadě, co jsem tenkrát běžně potkával. Potom se už jenom jde a já nevím vůbec kam. Nemám rád, když mě někdo vede, ale nic jiného mi nezbývá. Občas se s blondýnkou zpozdíme. Konečně Tábor a když jdeme kolem Jordána, tak svítá. Spíme jen pár hodin. Probudí nás vůně čerstvého pečiva a taky musíme kolem poledne vyrazit. Jedeme zase na sever. Cestou vyprávím blondýnce o vesnickém metalistovi.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
