Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům
Sedíme v nové hospodě, která je hned vedle Radouče. Pes se může zbláznit, protože syslové jsou tak drzí a zvyklí na lidi, že se vydávají až k plotu, který nás dělí od terasy s chráněnou krajinnou oblastí. Občas nějakej chcípne rovnou před dveřmi. Lidi jsou debilové, sdělí nám paní výčepní. Je ráno, před chvílí otevřela. Nápad vyrazit také jednou do Boleslavi a ne na chalupu do Jizerek, vzešel od mé milé. Občas jsem jí vyprávěl o svém mládí a dětství a prý to bylo tak poutavé, že by chtěla všechna ta místa, spojená s mojí maličkostí vidět. Přijeli jsme včera. Byt byl až nepřirozeně klidný. Ve vzduchu už dávno nebyl agresivní stín mého otce. Zbyl jen jakýsi, těžko definovatelný smutek. Máma připravující večeři a snažící se nastavit dobrou náladu. Mlčenlivý bratr, kterému jsme narušili jeho klid. Něco jsme snědli a raději šli ven. Jen se projít, dokud nebyla úplná tma. Nakoukli jsme i k Hymrům, ale z mých předchozích part ani známých tam nikdo nebyl. Moje kořeny, zdá se, byly již vytrženy. Přesto jsem se občas zastavil, když jsme se toulali mezi panelovými domy. Támhle mi seděl jeden cikán ze základky na krku a mlátil mě, dokud nebyla z mých brýlí osmička. Zasranej šprte, říkal mi a měl v sobě vztek. Tak jsem se nepřiznal, že mě baví knihy.
Dopijeme a teď už je to na mě. Vyprávím. Vím o každém stromě příběh, o každém zákoutí. Vše mám spojené s nějakou akci, tajným pitím vína a piva ve čtrnácti, s prvním polibkem, s dívkami, co jsem je chtěl a ony mě ne a naopak. Někdy si přijdu už starej, ukazuji rukama, kde byly naskládány panely. První zmuchlané kazety, muzika, kterou miluji dodnes. Kamarádi a přátelé, které rozfoukal vítr a osud do dáli. Vždycky jsem si představovala, když jsem byl v Plzni sám, že se jednou vrátím, že půjdu jen tak lesem a potkám Mirku a Janu a Tomáše, že se někde ve stínu objeví Kytka a Prcalík, že půjdu na lavičku nad strání pohladit Kačenku. Že to rozjedeme z kopce s Kristou, co už není na vozíku, ale tenkrát byla a všechno mě to utvářelo, dělalo to ze mě člověka, kterým jsem. Ovlivnilo mě to možná víc, než škola, než učitelé nebo v některých momentech i rodina. Někdy je mi smutno, ale většinou se usmívám. Ohlížím se za sebe, volám na psa. Chce se mi křičet do větu - Sodoooom, jako kdysi, když ještě metal vládl světu. Je mi dvacet a všechno mi připadá tak dávno. Dnes už lidé poslouchají něco jiného. Z rebelů jsou usedlí pánové, někteří s rodinami, co nechtějí mít se svým předešlým životem nic společného.
Přesto, když potkáme Andreu, jsem překvapený. Ahoj a ahoj, to je moje holka. Prohlédne si blondýnku od hlavy až k patě, pak pokývá hlavou. Usměje se. Ale je v tom i smutek. Mám teď jednoho staršího Rakušáka. Studuji v Liberci na strojárně, řekne mi a dodá, že se má skvěle. Má peníze, svobodu, má vlastně skoro všechno. Jen mi připadá, že trošku machruje, že se chvástá a pravda je přeci jen jinde. Rozloučíme se a když se otočím, abych zavolal psa, stále tam stojí, dívá se za námi. Možná kdyby tenkrát, mohl jsem zůstat s ní. Kdo ví? Jenže teď už je to pryč. Nerozešel jsem se s ní ve špatném a blondýnce samozřejmě nic neřekl, protože by měla moc otázek a já si nechtěl kazit den. Ten se totiž vyvíjel slibně. Čekala nás hostina a po obědě jsem měl v plánu Švarďák. Jen tak, zajít se vykoupat. Chvilku posedíme, pak si jde pro plavky a na mojí mámě je vidět, že je ráda, že jsem spokojený a zamilovaný. Přesto, když nám dává mezi dveřmi ahoj, tak je z ní cítit smutek. Proč jsou tady v Boleslavi všichni tak smutní? Vždyť tu má každý peníze, zdejší Škodovka na tom byla dobře už tenkrát.
Pes má radost a tak my také. Vezmeme to přes Borek a já pořád vyprávím, vracím se. Je teplo a tak zastavujeme ve stínu, díváme se do kraje a hafan chlemtá vodu. Někde tady jsme vždycky jezdili jako draci na kole a holky u toho ječely a nám to dělalo moc dobře. Hele, tady jsme jednou přespávali. Kluci a holky a pivo a metal a mládí a všechno to bylo tak krásný. U ohně. Musím se mírnit, nechám jí také mluvit a ona mi říká to samé, jen přenesené do Tábora. Partičky, toulající se městem, s pár drobnými, ale se spoustou zážitků. Ty už nám nikdo nikdy nesebere. Možná jednou demence, ale jinak, jsem rád a hrdý na naši generaci. Nevěděli jsme, co je vlastně svoboda. Každý se s ní vypořádal po svém. Nebylo to někdy lehké, ale to není nikdy. Kamarádi, holky, pivo, metal a knihy, tohle všechno zamíchané se školou, s rodinami, ve kterých to většinou pěkně vřelo. Sídliště a za ním lesík, ve kterém jsme byli sami sebou. Pojď, už jen kousek přes louku a pak se vykoupeme.
Jako první skočí do vody pes. Je nadšený, má radost z pohybu. Jdu na řadu jako druhý. Voda je možná chladnější a tak se blondýnka osměluje pomalu. Takhle to dělají snad všechny ženy na celém světě. My na ní samozřejmě cákáme, ona křičí, je naštvaná. Ale my musíme, je to pravidlem, jako že vyjde ráno slunce. To září na obloze a kolem na dekách prožívají mladí podobné příběhy jako kdysi my. Do vody spadne kaštan, pes po něm chňapne a naloká se vody. Směju se mu a on frká a jde ven a postříká nějakou paní, co má snad sto kilo. Nadává nám, dejte si pozor na toho psa. Vytáhne zrcátko a prohlíží si v něm trvalou. Upraví se a pak už si jen něco mumlá pod vousy. Má knírka, skoro stejný, jako její manžel, jak jsou si lidé postupně čím dál tím víc podobní. Udělej s tím něco táto, řekni jim, ať necákají, tohle za nás nebylo, taková nevýchova. Jenže pán se usmívá a dívá se na mladé maminky, které zaopatřují děti na mělčině. Nech je mámo, jsou mladí, řekne vážně a v jeho slovech je všechno. Laskavost i léto. Plavu kraula, sem a tam, potápím se, skáču, házím blondýnku do výšky, aby padala po zádech do hlubiny. Vylezeme zadýchaní a otíráme se ručníky. Pes si lehne do stínu a vytírá se v trávě.
Dáme pivko a smažák? Pozvu svoji dívku na gáblík. Hromada hranolek, k tomu tatarku a občas dává na tajňačku psovi. Nemám to rád, je přeci cvičenej a kazí se mu tím žaludek, ale oni jsou jak dva spiklenci. Jsem rád, že si rozumí. Nějak podvědomě věřím na to, že zvířata vycítí dobrého člověka. Vyskočí na lavičku vedle ní a já si ten obrázek navěky zafixuji v hlavě. Tam pod kaštanem, ve čtvrté cenové, chutnalo pivo dobře. Nikam se nám nechce, jsme spokojení, unavení z vody i tepla. Jenže to nejde jinak, večer tu hrají v Černé vdově nějaké kapely odněkud z Moravy. Má to být metal, tedy podle ostrých log na plakátu. Půjdeme? Mě se nikam nechce, řeknu, ale vidím, že ona by šla, že není tak unavená, jako byla před chvílí. Je plná života, je v ní krása a je mi s ní opravdu moc příjemně. Udělal bych pro ní první poslední. Tak já tedy půjdu, řeknu jakože otráveně, ale ona moc dobře ví, že s ní půjdu i do pekla. Máme to štěstí, že kolem je zrovna doba plná možností. Nic není nemožné. My ten marast divokých mafiánů nevnímáme, na to jsme příliš mladí. Koho by zajímala ve dvaceti nějaká politika?
Půjčím jí jedno sluchátko a pustím tam Paradise Lost. Máme je oba moc rádi. Jen musíme jít hodně u sebe, což vadí psovi, který se neustále vtírá, snaží se nás rozehnat. Nech toho! Musím na něj křiknout. Pak už na něm vidím, že je ucaprtaný, že mu vadí vedro. Už nemám žádnou vodu, tak poprosíme v jednom baráku o osvěžení. Taková prsatá paní vstane z lehátka, usměje se a psovi načepuje misku. Nám skočí každému pro limonádu. Jen tak, protože je hodná. Všude, v Boleslavi i v Táboře, dokonce i v té Plzni, kterou pořád tolik neznám, je spousta hodným lidí. Jen jsem občas v šoku, když slezu ze svého obláčku a potkám nějakou svini. To mi je pak smutno, nebo se naštvu. Vrátíme psa domů, ohřejeme mu kost, dnes si ji zaslouží. Někdo nám sice říkal, že prý existují nějaké granule nebo co, ale to je jak kdybychom jej krmili jen popcornem. Našemu psovi se vždy vařilo. Jednoduše a s přihlédnutím k tomu, že je to šelma. Možná právě proto se mu krásně leskne srst a je plný energie.
Moje milá taky, ale já se sotva ploužím. Na Radouči je už lehké přítmí. Vezmu svoji holku na místo, kam jsem kdysi chodil se svými předchozími dívkami. Nikdy ji to nepřiznám, ale je to pro mě takový můj soukromý rituál. Sem si bral svoje holky? Zeptá se mě, ale já řeknu že ne, že je první. Dělal jsem to takhle s každou a fungovalo to. Teď bych nemusel, jenže znáte to, jde na mě nostalgie, vzpomínám a kruh je potřeba uzavřít. Políbím ji a kousek od nás zaskřehotá straka. Mám déjà vu. V myšlenkách se pomodlím k věčnosti, k osudu, aby nám to spolu vydrželo. Nějak vím, tuším, jsem si s tím jistý, že patříme k sobě. Přesto se bojím, mám obavy, abych ji neztratil, aby mě neopustila. Za tebe budu vždycky bojovat. Řeknu to nahlas a nevím o tom. To já taky, opakuje a má lesklé oči. Dost bylo vážných věcí, jdeme kalit. Stačilo mi málo, abych si tenkrát odpočinul. Vyrazíme do klubu.
V Černé vdově potkám jen pár známých. Jinak nikoho. Hrají tu kapely, které nejsou moc dobré. Zpěváci uječení, spousta póz, vlastně jen čekáme, až bude konec a začne rocktéka. To jsme pak jak politi živou vodou. Pijeme panáky, skáčeme na hudbu, kterou máme rádi. Ploužíme se, DJ je dobrý, jede od šedesátek až do současnosti. Děláme hlouposti, jsme jen my dva. Je to krásná noc po krásném dni. Domů nejdřív běžíme do kopce, z čistého bláznoství, abychom potom ulehli do trávy a dívali se na hvězdy. O intimních věcech píšu velmi nerad, na to jsem stydlivý, ale vězte, že to bylo hezké. Mělo to své kouzlo, s poštípanými zadky a jehličím ve vlasech. Děláme si potom legraci, že jsme měli štěstí, že nepřišel nějaký sysel nebo nedej bože úchyl, kterých bylo na Radouči v létě vždycky také hodně. Ulehneme po sprše do postele, ale musíme být zticha. To by byl průser, kdybychom probudili bratra. On by si pak stěžoval a to víte, on je s mámou pořád, to já odešel, já je v tom nechal samotné.
Tady se chodí spát brzy, nepije se a vstává se za kuropění. Žádná moc zábava, ale tak to prostě je. Moc se tedy nevyspíme, ale to nám nebrání se smát. U snídaně, když se loučíme s mámou, když mi dává sto padesát dobrých rad, které si nikdy nepamatuji. Kouká na nás z okna a mává nám. A já tak nějak vím, že kořeny tu sice stále mám, že jsem tady vyrůstal, že jsem tady zažil spoustu dobrého i zlého, ale že se sem už budu pokaždé jen vracet a vzpomínat. Nějak tuším, že tady žít nebudu, nic moc mě sem neláká. Jasně, měl bych tu asi lepší práci, mohl bych se jednou starat o mámu, ale potřebuji jít dál. Trošku se rozlétnout, bojovat jen sám za sebe a za svoji holku. Ještě nevím, že to budeme mít také těžké, že nám osud přihraje do cesty nejen samé dobré věci. Ale chci se postavit na vlastní nohy. Já jsem chlap, řeknu to mojí milé a ona mi odpoví, ale to víš že jo. Ale je ráda, že chci něco budovat, že s ní chci mít v budoucnu děti, byt, že chci, abychom byli spolu. V hospodě na hlaváku v Praze mi potom vypráví, jaké to bylo kdysi v Táboře, o jejich klucích, o jejich partě a mě to baví neskutečně poslouchat. Jsme jedné krve, ty i já, Baghíro, řeknu jí a pak se tomu smějeme až na kolej. Večer nikam nejdeme, v baru nás můžou protentokrát postrádat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):