Příběh čtyř stý osmdesátý druhý - Duše těch postižených
Přijel jsem o několik dní dříve. Blondýnka měla ještě nějaké povinnosti doma v Táboře. První den jsem byl na koleji sám, ale potom jsem potkal nějaké spolužáky, co se dostali do dalšího ročníku. Během minulého roku jsem se s nimi nijak moc nebavil, ale najednou jsme měli něco společného. Zůstali jsme tu. Síto, kterým jsme prolezli, bylo poměrně husté. Spousta lidí odešla sama. Mě tu držela spíše moje milá, ale také neustálá hrozba, že bych musel na vojnu. Byl bych odveden někam na druhou stranu republiky a bál jsem se, abychom spolu vydrželi. Nakonec jsem šel na civilku, ale nepředbíhejme. Zatím sedím v hospodě na náměstí a poslouchám své kolegy, jak o prázdninách klátili jednu holku za druhou. Bohužel to není takové to vtipné chlapské machrování, ale spíše úlisné představy, kterým moc nevěřím. Já se o podobných věcech nebavím, není mi patnáct. A navíc se snažím být gentlemanem. Oni se ale předvádějí, mlaskají na servírky. Jestli má být tohle jednou elita národa, tak pánbůh s námi.
Chtěl jsem jít původně domů. Ale z nějakého mě neznámého důvodu, jdu s nimi i dál. Je tu takový dodnes fungující klub, Růžový panter. Ten je v dobách mého působení na škole takovým tím podivným podnikem, ve kterém si chodí černoši lovit české ženy, arabáši tu prodávají drogy a na gaučích sedávají lidé, kteří mi nejsou sympatičtí. Já když mě to někde nebaví, tak je to na mě hodně znát. Pánové se ihned chytnou nějaký dívek, co jsou jednoduchý jako štoudev. Jedna si sedne vedle mě, neustále dokola se vine a ptá se mě dokola na to, jestli ji něco koupím. Má kozy u sebe a působí děsně lacině. Když jde na záchod, tak kroutí zadkem a naschvál se předkloní. Takže jsem už všechno viděl a můžeš jít, pomyslím si. Kluci jsou ale ve svém živlu. Machrují, mají rozhalené košile, dělají ramena a všechno je to jen o tom, kdo ukáže větší ego. Já tyhle ramínka a rádoby tvrďácké řeči moc nemusím, raději mlčím. A tak mi moje společnice (nevím, jak ji jinak nazvat) říká, jak je sexy, když jsem tajemnej. Do toho hrajou hity z českých rádií a prokládají to italskou klasikou. Bolí mě uši, bolí mě všechno.
Nejdříve ji zahlédnu na chodbě, když jdu ven kouřit. Mihne se jako stín. Všimnu si její postavy i dlouhých krásných vlasů. Je sama a působí nějak smutně. Vrátím se na bar, kde si sundá moje nová kamarádka košili a ukazuje mi prsa. Vždycky když mi nějaký smutný známý vypráví o tom, že nemůže nikde žádnou sehnat, kroutím hlavou. Stačí pár panáků a některé ženy se stávají děvkami. Otázkou je jen to, jak máte silný žaludek a svědomí. Bylo by to hrozně jednoduché. Nechci, podívám se rád, ale nemám rád sprostý vyzývavý ženy. Mě vždycky bavilo spíš jen tak flirtovat, balit ji, dobývat. Tohle je pro lopaty, říkával můj kamarád Prcalík. Na parketu se začne tančit a stanou se věci, které si potom hodně dlouho pamatuji. Hodně jsem nad tím přemýšlel. Nechápal jsem, jak někdo, kdo studuje vysokou školu, může být takové hovado. S přibývajícím alkoholem se stávali mí kolegové zvířaty. O těch, které s nimi tančily, mluvili jen jako o děvkách, hodnotili jejich těla, byli slizcí. Vždycky si vzpomenu na jejich rozšklebené obličeje. Bylo to hnusný. Bohužel to ještě nebylo všechno.
Bylo až fascinující, co si nechaly za těch pár peněz, všechny přítomné "dámy" líbit. Nechaly se ošahávat, svlékat na gaučích, které byly v temných koutech. Nevěděl jsem, kam se schovat. Musel jsem se vrátit na bar. Pochopil jsem, že jsem tu dívku, co jsme ji nechtěl koupit panáka, urazil nejen svojí skromností, ale i tím, že jsem po ní nevyjel a nedal jí. Dal jsem si několik předražených piv a cítil jsem se zhnuseně. Všechno mi připadalo upatlaný, špinavý, nebyla v tom žádná erotika, ani krása, ale spíš hnus. Jako když starej německej prasák vedle u stolu mlaskal a osahával u toho sotva zletilou dívku. Svět je v některých svých částech pěkně hnusnej. Postupně se všichni vraceli. Holky měly rozmazaný obličeje a některé byly vyděšené. Jedna měla dokonce kolem krku modřiny. Uff. Peklo ale mělo teprve začít. Mí spolustudenti, vzdělanci a ti, kteří prošli do dalšího ročníku, si dali panáky, pokecali o tom, jak která čvachtala a dali se znovu do tance. Na parketu se odněkud objevila ta krásná dívka, co jsem ji potkal na chodbě.
Seděl jsem k nim zády, ale když dohrála písnička, tak jsem je zaslechl. Něco tak hnusného jsem snad ještě neslyšel. Potkal jsem za svůj život propuštěné vězně, dělal jsem na brigádách s lidmi, se kterými byste nechtěli mít nic společného. Už dávno jsem nebyl naivní. Někdo vyndal bílý prášek a připravil pro své kamarády lajny. Potom pokračovali. Byli hnusní a šílení. Vypadali jako bestie s rozšklebenými ksichty. Připadalo jim to děsně vtipný. Středem jejich pozornosti byla ona tajemná dívka. Byla poměrně vysoká, měla krásnou postavu, vlnila se a její vlasy to dělaly spolu s ní. Přesto plakala. Zalykala se. Oni jí říkali, aby jim ho vykouřila, jestli chce mrdat do zadku, a jestli jim pohoní tím pahýlem, co má místo ruky. Mě to nejdřív nedocházelo, ale pak se přidaly i ostatní holky. Bylo to jako na základní škole, když se mi kdysi smáli, že jsem brejláč. Ten vztek, to ponížení. Jenže tohle byli dospělí lidé, z toho někteří měli být jednou vedoucími v továrnách, projektanty, inženýry. Nejdřív se mi zvedl žaludek. Musel jsem si dát rum. Potom jsem dostal do držky. Já jsem na tyhle věci háklivej. Nesnáším ponižování, nesnáším, když se někdo nad někým povyšuje. A je mi jedno, jestli si někdo dělá hnusnou srandu z postižených, černých nebo třeba rybářů. Záleží vždy na míře. Dobrý vtip ocením, ale tohle bylo něco tak ohavnýho, že jsem se zvedl.
Šel jsem k dívce a požádal ji o tanec. Podal jsem jí kapesník. Oni pokračovali. Že prý jsem odmítl takovou krásnou holku, že jsem jak buzerant, že místo toho budu šukat s kriplem. Kde se to v lidech bere? Mihne se mi hlavou a pak si vzpomenu na vyprávění babiček o válce. Někteří z nás to mají v sobě, ten hnus, to rabování, to násilí na slabších. Ruply mi nervy a dal jsem tomu největšímu grázlovi pěstí. Následoval totální šmelc. Kluci, co mě pozvali do hospody, co mi mazali odpoledne med kolem huby, do mě mlátili, kopali do mě. Netrvalo to ale dlouho, zasáhly dvě gorily, co nás vyhodily ven. Tedy mě a dívku, co neměla jednu ruku. Letěl jsem vzduchem, jako hadrová panenka. Zahlédl jsem ještě několik usmívajících tváří svých spolužáků. Kurvy zasraný, procedím mezi zuby a začnu ohledávat celé své tělo. Mám v sobě nějaký ten alkohol, tak to není hrozné. Otřepu se a vstanu na nohy. Hergot, mám roztržený tričko. "Já to nechápu, já nikdy nikoho neprovokuju, mám to od narození a je to pořád dokola": ozve se za mnou. Jdu za ní a zeptám se, jestli je všechno v pořádku. Prý dobrý, ale je jí smutno.
Z tohohle prokletýho světa. Ona to tak vnímala. Smáli se jí ve škole. Neměla kamarádky, dokonce si stěžovali rodiče rodiče spolužáků, že prý, kdo se má na toho kripla dívat. Zapálil jsem si přes bolavé rty cigáro a na filtru se objevila krev. Bylo mi to jedno. Její bolest byla o hodně větší. Pojď, na chvilku si sedneme. Kousek je lavička, ona si hodí nohu přes nohu a asi si potřebuje povídat. Narovnám se tak, aby mě nebolela žebra a nechám jí, aby se svěřila. Je to smutný příběh. Uvnitř je neuvěřitelně chytrá, krásná. Nádherná ženská, která má jeden handicap. Vyprávěla mi, jaký pro ní bylo hrozný první rande. Naschvál nosila dlouhý rukáv. Když ji políbil, tak si říkala, jak bude všechno hezký. Zamilovaná. Pak jí šáhl na pahýl, ucukl a znechuceně odešel. Už se jí neozval. Hergot holka, to musel bejt ale vůl. Opustit takhle krásnej zadek, to bych nedal. Konečně se usmála. Proč si vlastně šla do tohohle divnýho klubu? Pořád věřila. Že se někde seznámí, že nezůstane sama. Podíval jsem se na ní a chtěl říci něco povzbudivého, ale zarazila mě. Hlavně ne prosím tě žádnou lítost. Dobře, tak pojď do nonstopu na panáka. Povídali jsem si až do rána. A já se, opilý a také občas pořád ztracený, neustále omlouval za to, že jsem zadaný.
Protože jsme si fakt rozuměli. Říkal jsem si, jak je to vlastně všechno kolem nás povrchní. Stačí malá odlišnost, jinakost a jsme schopni ihned odsuzovat. Kde vlastně bydlíš? Naše kroky nás zavedou na stejné koleje, jako bydlím já. Co vlastně studuješ? Peďák. A znáš blondýnku? Jasně, že jo. Chodíme spolu na některé předměty. Dobře. Tak pozítří večer v hospodě. Dostanu na rozloučenou polibek. Něco mezi kamarádským a erotickým. Připadá mi, že mě pálí na rtech. Lehnu si do postele a nemůžu spát. Postupně mi přichází k sobě moje zubožené tělo. Usnu až někdy kolem poledne. Proberu se za pár hodin a jdu na nádraží. Setkání je plné vášně a dlouhého vyprávění. Zeptá se mě, co se mi stalo. Ale, byl jsem hrát volejbal a trošku se to zvrtlo. Problém je, že já neumím lhát. Musím s pravdou ven. Nijak to nerozvádím, jen tak přelétnu celý večer. Že jsem pomohl dívce v nesnázích. Znáš ji. Popíšu ji a ihned oba víme, o koho se jedná. Pozval jsem ji do hospody. Zítra večer. Jen kývne na souhlas a potom se rozpovídá o tom, jak bylo doma.
Pustím si metal a probudím ji. Jdeme se projít, děláme to takhle celý náš společný život. Lesy nás nabíjejí energií. Probereme vše potřebné, zasmějeme se a je nám fajn. Jaká, že je to hospoda? Zajdeme na náměstí a zalezeme dolů do sklepa. Je už tady. Sedí sama v koutě, stranou od lidí. Je nesmělá a přesto září. Je přesně v tom věku, kdy je nejkrásnější. Každá žena to má jindy, ale ona je právě na vrcholu. Ty oči, bože ty oči. Přisedneme si a začne večer, který si potom ještě mnohokrát zopakujeme. Občas se potkáváme dodnes. Je z ní stále krásná dáma, s několika dětmi, s protézou, u které nepoznáte, že to není pravá ruka. Vypadá spokojená. A pokaždé, když se vidíme, tak mi stranou děkuje. Vůbec nevím proč, asi jsem tenkrát udělal správnou věc. Zastal jsem se slabšího. Uvědomil jsem si, že postiženou duši měli mí spolužáci. Ti jsou samozřejmě již několikrát rozvedení, úspěšní v profesních životech. Ale co vím, tak je nikdo moc nemusí. Mají v sobě uvnitř něco shnilého, hnusného. Jednal jsem tak, jak jsem vychovaný. Občas nebývá na škodu dát najevo debilům, že nejsou v pořádku. Někdy se prostě musíte zlu postavit. Pamatujte na to, zachráníte tím svoji duši. Pořád tomu věřím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)