Příběh čtyř stý sedmdesátý osmý - Staré pohřebiště v horách
Musíme si sednout. Zadýchaní z několika kopců postupně překračujeme obrovské balvany, kloužeme na listí, píchají nás do tváří jehličnaté větve. Je znát, že starou pašeráckou stezkou, která vede před hřebeny Jizerských hor, nikdo už dlouho nešel. Tenkrát ještě nebyly plné hory nadšených turistů s navigacemi, dokonalým oblečením a batohy pro přežití. Měli jsme každý jenom bágl, v něm nůž a sirky, něco málo k jídlu a pití. Zbytek jsme nechali náhodě. Nevím, jak to máte vy, ale já jednou za čas musím vyrazit někam jen s kamarády. Svoji milou mám moc rád, její kamarádky taky, ve společnosti žen je mi většinou moc dobře, ale pořád jsem a budu chlap, který si rád dá pár piv, poklábosí o životě. Holky jsme nechali na chalupě. Petra si s blondýnkou rozumí. Říkaly, že si otevřou víno. Pít bude ale jen moje holka. Naši přátelé čekají mimino. Na Vencovi je vidět, že neví, co ho čeká. Je takový napnutý. Možná i právě proto jsme vyrazili. Jsme nahoře na kopci. Pózujeme jako velcí dobyvatelé. Fotky nemáme, tehdy se nikdo moc nefotil. Zato si dáme z čutory čaj. Samozřejmě s rumem.
Má oprávněný strach. Těhotenství změní i kluky, nemyslete si. Přemýšlí, co a jak bude dál. Jak to zvládne, najednou je na něj naložena zodpovědnost. Vyrůstal jen s babičkou, prošel si peklem pervitinu. Vypadá starší, strhanější, ale má pořád tu krásnou čistou duši. Říkáme si všechno důležité. Máme se komu svěřit. Cítím, že teď mě potřebuje. Rozložíme mapu a protože je stará, vytištěná krátce po válce, některá místa jsou zakreslena zcela jinak. Ale nevadí nám to. Nemáme vlastně žádný velký cíl. Jde nám hlavně o to, pokecat. Není ještě ani poledne a už nás bolí nohy. Klouže to. Včera v noci sprchlo a některé pasáže jsou nebezpečné. Raději obejdeme shluk pískovcových skal. Ne, nepůjdeme skrz, nebudeme je slézat. Slíbil jsem, že tě přivedu v pořádku. Zastaví se. Zadrží mě rukou a dá si prst na pusu. Ticho. Ani se nehýbeme. Před námi stojí obrovský čtrnácterák. Je pár metrů od nás. Frká nozdrami a mě probleskne hlavou, co budeme dělat, jestli zaútočí. Zahrabe kopytem a my cítíme propojení s přírodou. Jsme jen malým dílkem něčeho krásného, obrovského. Poskočí a pak se otočí a ukáže nám bílej zadek. Uff, to bylo o fous.
Nad hlavami nám jako nějací strážci krouží jestřábi. Přemýšlím, jestli jsou z rodinky, co hnízdí každý rok kousek od chalupy nebo nějací jejich příbuzní. Najednou se ten největší z nich zastaví a pak střemhlav zaútočí na něco na zemi. Zbytek se po chvilce přidá a lesem se rozezní nářek. Pištění a strach. Ptáci se rozeřvou a někde v dálce zaštěká srnec. Potom je ticho. Oběť je mrtvá. Jdeme dál a najdeme roztrhaného zajíce. Vezmeme to podél potoka, který stéká dolů jako nějaký třpytivý závoj. Slunce problikává mezi korunami stromů a jeho odlesky odrážejí pestrou paletu barev. Říkám to již dlouhé roky, jednou za čas musím koukat do zeleného, uklidnit se, uvědomit si své místo v životě i vesmíru. Mluvíme o tom s Vencou a on, nesměle, kostrbatě, tak jak to mi chlapi děláme, vyjadřuje svoje obavy. Jak uživím rodinu, jak předělám byt. Nikdy neměl otce, stejně jako nefungoval ten můj, tak ten jeho si zemřel a nechal ho v obrovském světě samotného. Hele, kámo, dívej se dopředu a bojuj, zbytek nech na intuici. Jsi dobrej kluk, hodnej a spolehlivej. A Petra tě má moc ráda, to zvládnete. Potom přidám obligátní, kdybys něco potřeboval, jsem tady. Podá mi ruku a poděkuje. Není zač vole.
Je to jen pár chalup, uskupených kolem horského kostelíka. Nepamatuji si, jak se vesnička jmenovala, ale nikdy nezapomenu na prsatou paní, která seděla na zápraží a pila kafe. Kam jdete mládenci. V pohádce by byla asi kouzelnou babičkou, ale tady je ženou v plné síle. Moje bábi by řekla, že je dobře stavěná, dobrá do rodiny. Kdysi to mívalo svoje opodstatnění. Prabába byla z dvanácti dětí, přežily dvě. A máma jim umřela ihned po jejím porodu. Ani vlastně nevím, proč mě to napadá. Paní mě ale vytrhne z myšlenek. Nabídne nocleh, ale potřebuje nasekat dříví a vykopat za kompostem díru. Podíváme se na sebe a protože jsme jen dva obyčejní kluci a na její postavu se více než dobře dívá, kývneme. Stejně jsme už utahaní. Jdu sekat a Venca kopat. Práce nám jde dobře od ruky. Je k večeru, když nám řekne, ať už končíme. Má takové zvláštní rysy v obličeji. Není hezká prvoplánovým způsobem, ale zdraví z ní doslova čiší. Když nám nalévá mléko a dává sýr, nedá mi to. Podívám se jí do výstřihu. Když odchází, je na ní znát, že se pořád ráda líbí. Kroutí zadkem. Venca i já najednou zavzdycháme. Pak se sedí a dáma vypráví. O manželovi, co ji ho vzal les. Padl na něj strom. Zemřel na místě.
Na co ta jáma? Zeptá se Venca. Vidíš, málem bych zapomněla. Pojď mi pomoct. Dívám se do kraje a je mi tak nějak moc dobře. Unavený, ale na čerstvém vzduchu. Kousek od polských hranic. V horách, které miluju od dětství. S kámošem na celý život a s ženou, na kterou bych se mohl pořád dívat. Za chvilku se vrátí a nesou mrtvého psa. Pohřbí ho do díry, zasypou zeminou a když si zase sednou, tak jí tečou po tváři slzy. Tak jsem zůstala úplně sama. A já měl najednou předtuchu, že se z ní stane jednou čarodějnice, že bude chodit zaklínat, že bude umět namíchat lektvary a uhranout. Nevím proč, ale něco mi na ní nesedí. Spíme na seně a když se jdu v noci vyčůrat, tak slyším z chalupy divné zvuky. Nedá mi to a nahlédnu přes okno dovnitř. Sedí ve velké vaně, vzlyká a nabírá vodu do dlaní. Vypadá jako v transu, jako omámená. Začne se mlátit pěstmi do velkých prsou. Zvedne se a poklekne. Nevím, co má v ruce, ale švihá se do zad. Její zadek svítí do tmy a když se otočí, má obličej celý od krve. Její oči žhnou a potom už nevím, jestli měla rozšklebenou tvář jako bestie nebo se mi to zdálo. Utekl jsem vyděšený do stodoly a probudil Vencu. Když šel se mnou, přesvědčit se, že si nevymýšlím, tak spala klidně v posteli. Měla odhalenou nohu a bylo jí vidět skoro do klína. Venca si něco zabroukal pod vousy a odešel. Já se ještě chvilku díval a ona si najednou sedla a ukázala na mě prstem.
Už jsem nespal. Hlídal jsem, měl po ruce rýč a čekal jsem na světlo. Ráno se na mě dívá jinak, než včera. Připadá mi, že má i úplně odlišný hlas. Víc zastřený. Taky má najednou divné narážky. Dá nám sice snídani, ale je rozcuchaná, jen v noční košili, ve které je všechno vidět. Ještě mnoho let potom jsme si nebyli s Vencou jistí, jestli nezačala bláznit. To by bylo asi klasické vysvětlení. Jenže já viděl svoje. Na rozloučenou nás dlouho objímá, až je mi to nepříjemné. Mává nám, když už jsme na cestě. Jsem rád, že jsme pryč. Zajímavé je, že Vencovi přišlo všechno v pořádku. Bavíme se raději o dobrodružných knihách, o cestovatelích. Svačíme u strouhy, sledujeme pstruhy. Tady v pohraničí moc chalup ani domů už není. Přesto potkáme malou vesnici, ve které je hospoda. Jsme pro místní jako zjevení. Vyptávají se a dají nám guláš, který je výborný. Z jelena. Zase mě napadne, jestli jsme jej náhodou nepotkali. Nakonec nemusíme ani platit. Připijeme tedy všem na zdraví, pěkně poděkujeme a vydáme se dál.
Už jste někdy stáli na rozcestí, jako v pohádce a nevěděli kudy jít dál? Máme v nohách šíleně moc kilometrů, spacáky nás tíží i jídlo od čarodějnice. Snad nám do něj nic nenasypala, dělám si legraci. Vencovi to ale nepřijde. Dokonce mě několikrát okřikne. Taková pěkná, hodná paní a ty si toho nevážíš, pořád brbláš. Jdeme doprava. Musíme. Nevíme proč, ale táhne nás to tam. Přitom, je to horší, temnější cesta. Nikde žádné značení, místy dokonce stezka mizí a objevuje se znenadání. Je to iluze, nebo realita, ptám se a odpovědí je mi kámen, o který zakopnu. Zakleju. Někde v dáli zaskřehotá havran. Je hodina mezi člověkem a vlkem. Ochladí se. Poprvé mi přeběhne mráz přes záda. Musíme někde přenocovat. Sedneme si a pod baterkou studujeme mapu. Hele, kam zmizela? Máme před sebou jen prázdný papír. Štípáme se do tváří, jestli oba nesníme. Jenže ne. Ještě prohodím pár klasických vtípků o bludných kořenech, ale jak přibývá tma, mrzne mi sranda na rtech. Ulehneme kousek bokem, na jedné mýtině. Je to tady divný, řekne Venca. Asi na chvilku usnu, protože se mi zdá sen o Kačence. Občas se mi to ještě stává. Jenže dnes je úplně jiná.
Když se na mě podívá, tak má vyceněné zuby. Přišla jsem tě zabít. Krve by se ve mě nedořezal. Tak se bojím. Většinou, když se vloudí do mých snů, tak je pořád tou vílou, co ji pamatuji. Ale tentokrát ne. Přitulí se, lísá se, chytne mě pevně za ruku a pak mi ji prosekne drápy. Teče mi krev, ale je to spíš úleva, než bolest. Pak si na mě vleze, začne přirážet. Není ale éterickou dívkou, ale je nějaká silnější, divočejší. Otočí hlavu kolem své osy, vyvrátí jí a když ji vrátí do své původní polohy, není to Kačenka, ale je to naše paní domácí ze včerejší noci. Neměl si mě sledovat, když jsem si to dělala, teď za to zaplatíš. Vyrve mi střeva z těla a pak je hodí bokem. Probudí mě hrozný, šílený řev. Naproti na kameni sedí Venca, divně se kývá do rytmu a blábolí něco nesrozumitelného. Nejhorší je, že má otevřené oči. Vstanu, ohmatám si břicho, jestli jsem v pořádku a oddychnu si úlevou. Dám mu pár facek, aby se probudil. Lekne se a začne mluvit o tom, jak za ním přišli jeho rodiče. Poprvé se dozvím, že kdysi dávno spáchali sebevraždu. Měli prý plesnivé tváře. Vstali z hrobu, opakuje pořád dokola. Dám mu napít a pak se díváme na hvězdy. Pomalu se uklidní.
Vyprávíme si o životě. Mluvíme o všem. O svých holkách, jak je máme rádi, o škole a práci, o plánech, o tom, z čeho máme strach. Jsme oba tak trošku ztracení, jak už tak kluci bez normálních otců bývají. Ale bojujeme. Co to bylo? Řekne uprostřed věty. Nevím, odpovím opatrně a přiznám se, že se modlím, aby to nebyla čarodějnice. Třeba nás sledovala, přeci jen, slíbila mi, že mě zabije. Jsou to výkřiky bolesti. Hrozné a šílené. Něco, co drásá nervy. Vezmu do rukou pevně nůž. Máme v sobě malou dušičku, ale vyrazíme. Cítím se jako malý kluk, který se bál dojít celou noc na záchod. Protože tam může být příšera. Je teplá noc, přesto je mi zima. Venca je úplně bílý, popelavý, jako v dobách, kdy jsem ho nacházel před jejich domem zfetovaného. Utíkat nebudeme, stejně nevíme kam. Vydáme se směrem, odkud zní šílené skřeky. Dojdeme na vedlejší mýtinu. Stojí na ní dva vojáci ve starých uniformách. Ani jeden nemá tvář a přesto se na nás dívají. Do prdele, řekneme oba současně. Otočíme se jak na podpatku a běžíme.
Tma, větve šlehající nás do tváří. Za námi dva lovci. Nějak jsme oba věděli, že nás zabijí. Klopýtáme přes kořeny, pálí nás svaly, jsem zadýchaní. Takhle nějak se musí cítit lovená zvěř, napadne mě. Vylezou v nás na povrch pradávné pudy. Boj o život. Tak to bych nikdy neřekl, že skončím tak, že mě budou honit po lese dva přízraky. Doběhneme ke skále. Vydrápeme se a ní a když se ohlédneme, jsou stále za námi. Na druhé straně je jenom tma, hluboký sráz a jinak nic. Jak to budou jednou vysvětlovat holkám, napadne mě ještě. Lezou za námi, už jsou tady, cítím jejich šepot. Jedovatý, hnusný šepot. Skočíme. Bez rozmyslu. Lepší zemřít takhle, než aby nás roztrhaly nějaké příšery z jiného světa. Cítím jak moje tělo padá na kameny. Lámou se mi kosti a puká mi lebka. Venca nemá žádný obličej. Kurva proč, proč zrovna my? Něco mi kápne na obličej. Krev? Ne je to voda, konečně se doopravdy probudím. Ležím ve spacáku a můj kamarád mi leje na obličej vodu z čutory. Ani nevíte, jak se mi ulevilo.
Sedneme si, vyndáme uzený sýr a chleba. Slunce je krásné, tak krásné. Jak si spal, zeptá se mě opatrně. Pak mi vypráví úplně stejný sen, jako jsem měl já. Chvíli sedíme, nic neříkáme a nakonec se vydáme na druhou mýtinu. Jak ale můžeme vědět, že tam je? Nikdy jsme tam nebyli. Je tam trošku jiná tráva než jinde. Taková víc zelená. Zvedne se lehký vítr a prohání se mezi stromy. Ty vole, to je nějaký pohřebiště nebo co. Ozve se za mnou. A opravdu, mezi keři vzrostlou zelení lze nalézt náhrobky. Česká i německá a polská jména. Rozkoukáme se a najednou vidíme obrysy bývalých zdí, pozůstatky asi kaple. Chvilku tam jsme, uhranutí a v jakémsi rauši, který neumím popsat, ani vysvětlit. Co se to tady děje? Nevím, ale rozhodně se mi to nelíbí. Rychle sbalíme a vrátíme se stejnou cestou zpátky. Tentokrát na nás v hospodě nejsou místní vůbec milí. Když se jich totiž zeptáme, co je to za hřbitov, tak si jen dají prst na ústa, zasyčí a mlčí. Teprve až dál, o několik vesniček mimo, nám nějaký starý pán řekne, že se zde za války a po válce děly hrozné věci. Soused sousedu vlkem, řekl přesně. Dále se raději nevyptávám.
Chalupě čarodějnice se vyhneme obrovským obloukem. Člověk nikdy neví. Ve vlaku, kterým se vracíme, už nikdo z nás na přízraky ani démony nevěří. Není proč, jsou to přeci bytosti z pohádek a starých legend. Jen když nám paní kontroluje jízdenky, zatrne nám. Ano, moji milí přátelé, má velká prsa, je hrozně příjemná a halasí na celé kupé, jak nás ráda vidí. Jen nevím proč, ale když jí dávám lístek, tak se ji zablýskne v oku. Nebo ne? Já už nevím, musím se uklidnit. Což se stane až na chalupě s holkama. Nikdy jim to nevyprávíme, stejně by nám nevěřily. Ale někdy, když spolu jdeme na pivo a jsme sami, tak si vzpomeneme. Jsou totiž věci, mezi nebem a zemí, na které se nezapomíná. Jako třeba na jedno staré pohřebiště v horách.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
