Příběh čtyř stý sedmdesátý šestý - Hluboko v podzemí s Vader
Nedávno jsme vedli s Michalem i Vencou debatu o tom, jak vlastně holky vnímají muziku. Máme ty svý hrozně rádi, ale je fakt, že co se týká sběratelství, vnímání takového toho opravdového fanouškoství jsou úplně někde jinde. Dodnes mě fascinuje, když stojím někde pod pódiem, tam hraje děsná sračka a zpěvák má narvaný koule v elasťákách. Ječí, ale dole stojí několik slečen, co na něj koukají jako na boha. Copak kurva neslyší, že hejká falešně? Je to na rozbor, možná i diplomovou práci, to mi věřte. Blondýnka měla a má ráda ty svý kapely, stejně jako já. Kdysi, když jsem s metalem začínal, tak jsem se zařekl, že moje dívka musí být metalistka. Jak šel čas, tak jsem hodně slevil, ha. Mě třeba tenkrát některé doomovky, co moje milá měla ráda, připadaly děsně nudný. Ale co bych pro ní neudělal, žejo. Vlastně jsem se stal (taky) doomařem tak nějak podvědomě. Měnil jsem se pomalu z obyčejného kluka v obyčejného chlapa. Postupně, nenásilně. Nemyslete, kluci to taky nemají lehký. A když navíc vyrůstáte půlku života bez otce, není to fakt sranda.
Kolem mě se všichni usazovali. Slibovali si lásku na celý život, aby se po pár měsících rozešli. Někdy jsem byl překvapen, komu vztahy vydržely a komu ne. Většinou to bylo o legraci. Když jste viděli, že se spolu dokáží zasmát, zůstali spolu. A bylo úplně jedno, jak kdo vypadá. Oplácaná holka s krasavcem, malý plešatící ve dvaceti s modelkou. Koneckonců, my jsme byli typickým příkladem. Blondýnka, kdyby chtěla, mohla mít kohokoliv. Přesto zůstala se mnou. Náš vztah byl založený na důvěře. Mluvili jsme spolu o všem. Zároveň jsme měli svobodu. Nelezli jsme si tak na nervy. Občasné víkendy, kdy jsme každý byl ve svých rodných městech nás jen utvrdily v tom, že se nám děsně stýská. Ty návraty a shledání. Rád na ně vzpomínám. Oba jsme milovali výlety, přírodu, posezení v hospodě. Knihy. Na koncerty se mnou ale zašla jen, když to bylo pohodlné. Nikam daleko do Německa se s tebou trmácet nebudu.
A tak jsem jel zase sám. Nějak jsem si na to pomalu zvykal. Nepatřil jsem mezi metalovou scénu v Plzni, nějak jsem v ní nikoho neznal, nepatřil jsem ani do Boleslavi, protože tam se rozpadlo už úplně všechno. Pražáci mi připadali divní a Liberec s Jabloncem byl přeci jen už docela daleko. Vadilo mi snad jen, že nemám s kým pokecat, sdílet strasti i radosti dlouhých cest. Všechno jsem si prožíval po svém. Mnohokrát jsem zažil nadšené výkřiky, jasně, pojedeme s tebou, slibovali všichni, když seděli v hospodě. Ale aby jel někdo se mnou doopravdy, to zase ne. Čtu si, tentokrát jsem si vzal i knihu. Mám za sebou další semestr a než přijde nekonečná řada brigád, práskl jsem se zase jednou přes kapsu. Opět zadní strana ve Sparku, kde bylo zmíněno, že v Německu, v Kolíně nad Rýnem hrají Vader. První velká kapela, kterou jsem viděl kdysi ve 14 letech v Polsku. Srdcovka srdcovek. Nedám na ně dopustit. Pokaždé, když poslouchám na tuhle smečku kritiku od kluků, kteří pamatují metal od roku 2000, tak se musím smát. Víš prd, o čem mluvíš. Kolega Asimov je nesmírně čtivý, vůbec mi nedojde, že jsme přejeli hranice. Mám i igelitku s řízky a bagetami. Tentokrát jsem snad nepodcenil nic.
Jedeme do Norimberku. Vyrazil jsem, prosím pěkně na noc. Původně jsem si myslel, že budu spát, ale asi se hraje někde nějaký fotbal, protože se vlakem courají fanoušci, řvou, cinkají půllitry a polévají se pivem. Občas někdo nahlédne do kupé, protože tu se mnou sedí dvě blondýny. Mají hodně světlou, germánskou pleť a tvrdý pohled. Není jim asi moc příjemné sedět s někým, kdo má dlouhý vlas, velké brýle na nose a vlasy po prdel. Ale asi pořád lepší, než plešky, co nad nima slintaj. No, radši bych spal, ale fakt to nejde. Vystoupím a docela se mi uleví. Na nádraží jsou policajti a já zase jednou přemýšlím, jak asi tyhle zásahy prožívají jejich koně. Krásný zvířata. Musím ale najít přestup. Cesta je ještě dlouhá, celkem něco kolem sedmi hodin. Jseš blázen, říkají mi všichni. Kvůli nějaký kapele, kterou můžeš za pár měsíců vidět někde u nás. No, ale to není tak úplně pravda. Nejsem zrovna festivalovej typ. Mě vyhovuje menší klub, jen pár kapel. Tak si vychutnám kapely nejvíc. Na velkých pódiích stejně death metal tolik nevynikne. Taky přijdou lidé, kteří poslouchají i něco úplně jiného.
Myšlenky mi létají hlavou jako můry kolem lampy. Pomalu svítá a já usínám. Bolí mě záda. Nohy mám zcepenělý. Už nevím, jak bych si sedl a chce se mi na záchod. Konečně, konečně jsme na místě. Mám ještě asi pět hodin. Možná víc. Přijde mi to jako hrozně moc, ale když rozložím ofocenou mapu Kolína nad Rýnem na jednom kandelábru, připadám si totálně ztracený. Nebudeme si nic nalhávat, Němci na nás stejně pořád koukají skrz prsty. Jsem z Východu. Líbí se jim sice naše holky, ale ty znají z bordelů. Taky jsme se dost proslavili tím, že u nich krademe. Možná někde v kanclech je to jiné, ale jinak je znát, že se cítí nadřazení. Moc se mi to nelíbí, ale jako vždycky (je to až divný, ale asi jsem měl štěstí), potkám skupinku metalistů. Kurva, Poláci, super. Kluci a holky, co tu makají. Na stavbách a v kuchyních. Přišli sem za svým snem, který nakonec možná prochlastají. A nebo taky ne. Odkud jsi? Plzeň. Pivo zná každý a Krabathor taky. Funguje to a díky tomu ušetřím hrozný peníze. Ukáží mi totiž, kudy jít pěšky, kde je levný a dobrý pivo. Vezmou mě mezi sebe a když jim začnu lámanou česko - polsko - anglicko - němčinou vyprávět o svém výletě do Polska na Vader, jsem jejich.
Je s nimi taková malinká, drobounká slečna, co se jmenuje Adelajda. Kouká na mě těma svýma modrýma očima a její blonďatá hříva splývá na krásný zadek. Trošku, ale fakt jen trošku zalituji, že už nejsem sám. Sedne si vedle mě a ihned se staneme terčem milého posměchu ostatních, jak se k sobě máme. Vypráví mi o sobě, rozumím tak polovině, ale baví mě její hlas, jak klopí oči. Nádherná holka. Vzduchem létají hlášky, jsou tu i nějací Němci. Není nás moc, death metal není zrovna na výsluní. Rozumějte mi, lidé chodí, ale nejsou to už dávno davy. Ani u nás, kde kopírujeme trendy s několika letým zpožděním, ani zde, v centru velkého německého města. Chceš něco k jídlu, zeptá se mě a i když se cítím blbě, protože chlap by měl platit za ženskou (jsem tak vychovaný a doba v tomhle ještě nepokročila), mám takový hlad, že ihned souhlasím. Cože, pirohy? No, jsme přeci v polské restauraci. Aha, jsem já to ale hlava dubová. Pijeme dál. Neostýchám se, něco málo peněz mám, ale není to mnoho. Dáš si rum? Zeptá se mě bezelstně a mě začíná docházet, že po mě jede. I takové věci se stávají.
Během koncertu se mě drží jako klíště, až to vypadá, že patříme k sobě. Snažím se jí říct, že jsem zadaný, dokonce přitvrdím, že ženatý, ale je jí to jedno. Asi moc pila. Ale pojďme k hudbě, ta byla super. Krásný klub, parádní zvuk. Nějaká první německá smečka, co drtila teutonic thrash. Jméno zase nevím. Poznámky jsem si nedělal. Druzí hráli Decapitated, tehdy mladá začínající kapela. Vůbec jsem je neznal, ale bylo to tak dobrý, že jsem si je ihned zamiloval. Koupil jsem si nějaké demo na kazetě a hrdě je vložil do brašny. Byl to pro mě artefakt, vzácnost, svaté ostatky. Vader nastoupili a bylo to tak silný, že jsem ani nešel do kotle. Normálně jsem stál, s hubou otevřenou a jen si podupával nohou do rytmu. Byl jsem jak opařený, taková síla to byla. Bylo to pro mě nové, většinou jsem byl uprostřed davu nebo u pódia. Ale tentokrát to nešlo. Připadal jsem si opravdu jako na nějakém obřadu. Totálně zničený, fascinovaný tlakem a energií. Vynikající, skvělé, super, řval jsem já i moje nová kamarádka. Byla umolousaná a zpocená, protože ona pařila. Jako divoška, ve které dozníval lov. Ihned na mě skočila a začala mě objímat. A nejen ona. Všichni byli zničení, konsternovaní. Kupujeme ještě pivo a jde se do non-stopu.
Hrají tu sice metal, ale samej uječenej heavík. Postupně se to páruje, dvojice odcházejí. Sedím unavený v křesle a proti nám ještě jedna dvojice. Němec a Polka. Zakousnou se do sebe a mě je blbý dělat Adelajdě zbytečné naděje. Omluvím se a normálně srabácky zdrhnu. Byl jsem mladej a příliš často se mi nestávalo, že by mě někdo takhle hodně okatě balil. Sem tam jo, ale tahle byla fakt krásná. Mrzelo mě, že jsem se nerozloučil, ale nevěděl jsem, co dělat jinýho. Nojo, ale já nevěděl ani to, kudy na nádraží. Neznal jsem to tam. Taky jsem byl docela pod vlivem. Coural jsem se městem a ptal se opilců. Nikdo nic. Ty jsi Čech, ptá se mě nějaký vágus. Odpovím, že ano a ihned se dozvím, že nás měli vyhladit. Jste kurvy a zloději. Nižší rasa. Plive na mě a protože má v ruce nůž, tak jdu pryč. Ohlížím se za sebe, mám strach. Hergot, co je to za čtvrť? Na ulicích stojí kurvy, vlní se a sem tam se mě nějaká zeptá, jestli nechci. Odmítám je a protože jsou fakt divný, zvedne se mi žaludek. Všechno se se mnou točí, vidím jejich rudé pusy, prsa u sebe, padám k zemi, zvedám se, semlelo mě to, zvracím. Nesmím usnout, vzpomenu si na slova všech dobrodruhů. Okradli by mě.
Možná při mě stojí všichni svatí nebo to byla náhoda, ale nádraží nakonec najdu. Trvá to, ale mám ještě hodinku. Super, usínám na nástupišti na lavičce. Jsem najednou na chalupě s blondýnkou, milujeme se na rozkvetlé louce. Zdá se to jako romantika, ale pak nám vlezou brouci do uší, do nosu, do pusy. Zvracím znovu do koše. Děsně se stydím. Nemám jídlo, peníze, nemám nic. Jenom novou kompilaci coverů od Vader (Future of the Past) a již zmiňované demo od Decapitated. Jinak jenom jízdenku a vůli přežít. Zpytuji svědomí. Už si vyrazil moc daleko. Čeká tě skoro osm hodin, klepeš se jak drahej pes. Když přijede vlak, jsem čerstvě opláchnutý studenou vodou. Usednu a ihned usnu. Nevím jak, ale probudím se až v Norimberku. Nic si nepamatuji, mám okno. Nemám ani označený lístek. Vylezu ven, zkontroluji si všechny věci a hledám přestup. Uff, mám štěstí. Škoda, že jsem zase sám, teď by bodla společnost. Usednu a slyším kručení v břiše. Zjeví se jako v pohádce. Německá babička. Dívá se na mě. Nic neříká, nejdřív si myslím, že je to sen. Ale není, to mi dojde ve chvíli, kdy poprvé kousnu do nabídnutého koláče. Nejedl jsem nikdy lepší jídlo. Když mě vidí, usměje se. Připomínáš mi mého syna. Usměju se a poděkuju. Když vystupuje, mávám jí ještě z okýnka. A pak že dobří lidé neexistují.
V Plzni jdu ihned na záchod. Bolí mě žaludek a střeva. Ne, není to koláčem, ale spíše nedostatkem spánku. Na kolej se doslova doplazím. Oblečený ulehnu do peřin a najde mě v nich blondýnka, která přijde pozdě večer ze školy. Osprchuju se a pak musím všechno vyprávět. Naschvál trošku přeháním (nebo ne?) jak mě balila jedna krásná Polka. To ji zaujme, rozhodně víc, než když popisuju, jací byli Vader a jací Decapitated. Mimochodem jsem si je tenkrát pro sebe objevil. Jsme každý opravdu jiný. Já z Marsu a ona z Venuše. Líbí se jí, jaký jsem fanoušek, jak jsem nadšený, jak létám často v oblacích. Ráda se se mnou zasměje, to jí pak odpustíte, že nezná všechny členy kapely, kdo kdy a jak s kým hrál. Máte jí rádi, i když nezná všechna alba ve vaší sbírce a nedokáže pochopit, proč je máte seřazené podle abecedy (kapely) a roku vydání (alba). Když domluvím, tak očekávám nějaký dotaz třeba na zvuk, ale ona se zeptá, jestli se mi Adelajda fakt líbila. Řeknu že ne, že ona je ta jediná na světě. Plácne mě po tváři, jen tak lehce, laškovně a řekne mi, že pěkně kecám. Byl jsem hluboko v podzemí s Vader a teď jsem zpět. Mám spoustu vzpomínek, které mi nikdo nevezme. Pamatuji si je dodnes.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
