Příběh čtyř stý sedmdesátý třetí - Být poutníkem
Vylezl jsem z lesa kousek od Rokycan a začala kolem mě kroužit partička mladíků na fichtlech. Najížděli na mě, sem tam jsem dostal facku. Hrozně se chechtali a snažili se mě srazit k zemi. Nedal jsem se. Byl jsem ještě plný síly. Zvedl jsem hůl, kterou jsem si vyřezal z malého stromku a zasekl ji jednomu do kola. Přepadl do příkopu a pořádně si narazil záda. Hekal a řval na mě. Postavil jsem se do postoje, který jsem znal z karate. Někdo další? Pronesl jsem klidně. Byl jsem na cestě a moje mysl byla naladěná na to, dorazit za každou cenu do konce. Už jsem o tom uvažoval hrozně dlouho. Jeden kluk z páťáku, co jsem ho potkal v hospodě, mi ukazoval krásný fotky, když šel na pouť po severním Španělsku. Na to jsem neměl peníze a tak mi začalo vrtat hlavou, kam bych mohl jít já. Bylo už poměrně teplo a já jsem si slíbil, že když to se mnou blondýnka vydrží, vydám se na pouť. Jako takové poděkování za to, že mám takové štěstí. Těžko se to vysvětluje, ale být sám na cestě je osvobozující.
Člověku se již po několika kilometrech začnou toulat myšlenky, začne se soustředit na dech i na kroky. Oprostí se od těla a vznáší se. Původně jsem se chtěl kochat krajinou. Místo toho jsem bojoval o svoji čest a i když jsem se nedal zadarmo, tak jsem nakonec skončil v poli. Pomlácený a zubožený. Jeden z výrostků vytáhl odněkud řetěz a švihl mě přes záda. To je ta moje fantazie, která mě chytla zrovna v momentě, kdy jsem se měl bránit. Ještě jsem schytal několik sviní a kreténů a že mám chcípnout. Nikdy v životě jsem je neviděl, byl jsem spíš překvapený, kde se bere v lidech tolik špíny a zla. Pomalu jsem se zvedal a ohmatával si celé tělo. Hlava dobrý, záda ale bolavý. Rozchodím to? Bojoval jsem s myšlenkou, že se vrátím. Jsem teprve na začátku a smáli by se mi. Na mapě mám po stranách poznámky a v notýsku kilometry. Celkem 270 kilometrů. A vzdát do po dvaceti? Ne, to prostě nejde. Ten blbec se mi trefil přesně nad popruh batohu, takže mě každý pohyb bolí. Sejdu dolů k potoku. Opláchnu se a dám si chleba. Mám jenom spacák, nějaké pití, jídlo si budu kupovat. Přespím kdekoliv venku, snad to zvládnu. Myslím na blondýnku, na její tělo, na její úsměv. Vylezu zpátky na cestu. Nejbližší vesnici se vyhnu obloukem, předpokládám, že parta dementů je místní.
Trošku si zajdu, ale na první den dobrý. Zítra to bude lepší, bude neděle, větší klid. Snad. Zafunguje adrenalin a asi už trošku únava. Končím pozdě večer nebo spíš v noci kus za Berounem v lese. Je tu ohniště. Vyndám poslední lunch meat a otevřu ho starým nožem, co jsem dostal kdysi od dědy. Vzpomínám a v nohách mi pulsuje. Jsem zvyklý se hýbat, běhám, plavu, jezdím na kole, ale cestu jsem plánoval jen zběžně. Byla to chyba, vybral bych víc stezek mimo asfalt. Vzal jsem si pro jistotu ještě jedny kecky. Náhradní čínské. Zalezu si do spacáku a ihned usnu. K ránu je hrozná zima, vstávám brzy a než rozhýbu nohy. Nasnídám se v nějakém konzumu. První je v Malé Kyšici. Koupím si rohlíky, něco k tomu a čokoládu. Paní se mě ptá, kam jdu a když řeknu, že do Jizerek, tak si klepe na čelo. Ale nabídne mi dceru, že prý u nich chlapi nějak nejsou, že je hodná a pracovitá. Usměju se, poděkuju a ukážu jí obrázek své milé. Tohle je moje panenka Maria, víte, rozloučím se a mám takový zvláštně hřejivý pocit, který mám pokaždé, když potkám někoho hodného. Paní ještě vyběhne a mává mi.
Pak už se neotáčím a jdu jako stroj. Je hezky, ještě sice chladněji, ale to se mi chodí nejlépe. Unhošť jenom projdu, chtěl bych se zastavit v Kladně, ale jenom ho projdu, snažím se jít co nejvíc, moc dobře vím, že k večeru to půjde už pomaleji. Když potkám někdy kohoutek a na něm nápis pitná voda, napiju se. Potkávám i nějaký partičky. Sem tam mi někdo nabídne, abych šel s nimi. Hned bych někde popil a pokecal, ale nejde to. V Buštěhradu potkám dvě holky, co mají taky bágly. Kam jdeš? Jdu světa kraj, mám hlavu odkrytou a půjdu klidně i bosý a v ledu, parafrázuju Vrchlického a ty dvě studentky, které mají obličeje jako panenky a plochá prsa, se usmívají a doprovodí mě až do Kralup. Tady už to trošku znám z mládí, vím kam zalézt a přespat. Je to kousek na městem, v takovým malým lesoparku. Holky mi nabízejí nejdřív víno, ale musím odmítnout. Zítra bych to nedal, jdu fakt daleko. Mám puchýře a černovláska mi je zalepí. Jsou opilé a ptají se mě na blondýnku. Vyprávím a když už mluvím dlouho, vidím na nich, jak se jim lesknou oči. Usneme každý v jednom rohu malé boudy. Loučí se a dávají mi pusy na tvář. Taky kus salámu, abych prý vydržel. Ihned se zakousnu a žvýkám samotnou šišku až někam k Mělníku. To už je můj kraj, rovinky, nekonečný štrádování, plácání nohama po asfaltu nebo dunění chodidel po prašných cestách mezi polem a polem.
Sem tam nějaký zemědělec, slovo prohodil úplně každý. Někdy jsem dostal něco k jídlu, jindy dobrou radu, kudy jít. Připadal jsem si jako nějaký starý mnich, který se toulá krajem. Od kláštera ke klášteru. Myslím si na svoje věci a když mám krizi, tak ležím na posteli a moje milá má hlavu na mě. Podívá se na mě těma svýma chrpovýma očima a chce po mě věci, co chtějí zamilované ženy po mužích. Měl jsem v životě obrovské štěstí. Obracím dlaně k nebi, dívám se na mraky. Neodpočívám, jím za chůze. Bělá pod Bezdězem a končím za Mnichovým Hradištěm. Tady to mám už všechno prochozený, v tomhle městě jsem zažil spoustu metalových koncertů v kulturáku. Stýská se mi, stýská po mých partách, po skvělých holkách, po klukách, se kterými jsme si všechno říkali. Všechno to tak hrozně rychle uteklo. Není to tak dávno, co jsem byl rozhicovaný z první pusy, co jsem jí dostal od jedný kámošky. A teď tu jen procházím, osamocen ve své cestě. Jsem jak Kerouac. Chápu přesně jeho slova. Spím ve skalách. Měli jsme tu jedno místo, kde se dobře pilo. Teď tu nikdo není. Jen dole u koše je lahev od piva. Zůstala tu po nás? Mám divný, hodně divný sny, ve kterých vzpomínám a probouzím se s pláčem. U snídaně, která se sestává ze dvou tvrdých rohlíků, potkám srnku. Připadá mi, že mi rozumí. Umí zvířata mluvit?
Změnila se krajina, ale i lidé. Nejsem nijaký znalec, mluvit mohu jen za sebe, ale na západě byli všichni víc naštvaní, nedůvěřiví. Zde se dávají všichni do řeči, podporují mě. Sem tam se přidá nějaký cyklista, občas mě doprovodí máma s kočárkem, co si vyšla na špacír. Mladým dvojicím připadám romantický, ale to já nejsem, je to spíš taková ta věc, kterou prostě chlap chce udělat. Nepotřebuji si nic dokazovat, ani s tím machrovat. Prostě a jednoduše jsem se jednoho dne vzbudil a zjistil, že musím. A tak jsem šel a jdu dál a usmívám se. Nohy potrhané od roští, kolena omlácená, když jsem se drápal po svahu, protože jsem špatně odbočil. Berou mě záda, ta rána, co jsem dostal řetězem je modrá a tepe v ní krev. Připadá vám to jako trýznění? Ale kdepak, když vzpomínali mí předci na pochody smrti, museli jít, nebyli svobodní. Mnozí zemřeli nebo byli mučeni. Já jdu úplně jinak. Užívám si přírodu, ranní mlhy, ten zvláštní opar, který chladí na lýtkách. Když je slunce, držím se ve stínu a jakmile se setmí, jsem opatrný, protože večer vždycky vyjíždějí ožralí.
U Hodkovic na Mohelkou nemůžu. Prostě to nejde. Začínají kopce a mám krizi. Najednou mi vypnou nohy i celý tělo a zastavím se. Opřu se o strom a pak se sesunu na zem. Je konec? Sundám si kecky a natáhnu se do trávy. Teď asi umřu, řeknu nahlas. Ale místo smrti přijde déšť. Nejdřív lehký, který mě trošku probere. Potom slejvák, takže jsem durch. Dá se do mě zimnice. Jsem jak raněný zvíře a asi se do mě zakousla i horečka. Instinkt mi velí se někam ukrýt. Hele, nějaký opuštěný dům. Vlezu do zahrady, pak zezadu dovnitř a ulehnu na podlahu. Na tvrdý parkety a vůbec mi nevadí, že je všude špína a bordel. Aspoň na mě neprší. Dám si pod hlavu spacák a pod nohy bágl, abych je měl výš. Následuje spravedlivá temnota. "Maruško, sundej si tričko, ty si tak krásná, ukaž mi tu tvoji prdelku": probudím mě. Nejdřív nevím, co se děje. Pomalu se zorientuji a dojde mi, že vedle v pokoji si asi někdo dělá dobře. Zvednu se a nahlédnu dovnitř. Pupkatý padesátník a asi dvacetiletá holka. Zajímavá sestava, začnu se při té myšlence smát a protože jsem pořád mimo, je to nahlas. Je tam někdo? Pak je chvilku ticho a najednou někdo vyskočí z okna. Na ten pupek dobrej výkon, doplním a začnu se balit.
Holka za mnou přijde, ptá se, jestli jsem bezdomovec a když zjistí, že ne, tak se jí uleví. Pán je prý starosta a nechtějí se dostat do řečí. Je tedy do větru, protože mi nabídne sama sebe, abych nic nikomu neřekl. Místo jejích hezkých tvarů poprosím o paralen, vodu a něco k jídlu. Vezme mě do konzumu, představí jako bratrance z Plzně a vše mi zaplatí. Paralen má u sebe doma. Počkám před domem, zamávám a přijde mi, že jsem jako politý živou vodou. Původně jsem to chtěl dojít včera, ale jeden den navíc se to nezblázní. Nebyly mobily a stejně bych neměl komu zavolat. Blondýnka je na chalupě a tam telefon není. Jeřmanice, Dolánky projdu a připadám si nabitý energií. Dostal jsem i nějakou čokoládu, ta bodla. Chvilku si představuji, co bych se slečnou dělal, to zase jo, ale jsou to jen fantazie. Trošku se za ně stydím, protože najednou v dálce vidím postavu, jak si to šine ke mě a křičí. Co tady děláš? Mám tolik radosti, ano, pláču. Přišla mi naproti. Sice jen kousek za Jablonec nad Nisou, ale měla o mě strach. Jsi blázen. Jak bylo, co se ti stalo? Koukne mi na nohy a rameno. Jsem potlučený, špinavý, rozlámaný, ale dokonale šťastný.
Zbytek cesty na chalupu dojdeme spolu. Jen my dva a cesta. Jdeme přes les, který je krásně provzdušněný. Po tom dešti to chodí samo. Myslela na všechno. Na vodu, na jídlo, na ponožky. Už asi víte, proč jí miluju. Protože je na ní spolehnutí, protože je milá a i když se zlobí, tak jí to sluší. Chvílemi jdeme a držíme se za ruce, jenže to moc nejde, vypadávám z tempa. Nabídne se, že mi vezme batoh a že nikomu neřekne, když pojedeme z Jablonce na chalupu autobusem. Zastavím se a řeknu jí, že to nejde. Nejsem zvyklý podvádět. Kroutí hlavou, protože je na mě dost žalostný pohled. Posledních pět kilometrů neskutečně trpím. Nadávám a několikrát si musím vylít na hlavu vodu. Horečka se vrátila. Přesto se chci tulit a těším se na chalupu, až zalezeme do postele. Když zahlédnu kaštany, co jsou vidět zdaleka, je mi zase do breku. Dokázal jsem to. Plácá mě po ramenou a běží dopředu otevřít. Zapírám se v kopci o hůl a šourám se, jako kdyby mi bylo sto let. Před chalupou je malý stolek, na něm něco dobrého a jedno pivo. Opláchnu se hadicí a jdu se převléct. Je mi šíleně dobře. Byl jsem opravdovým poutníkem. Mělo to fakt něco do sebe. Je to zvláštní, těžko popsatelný stav. Jakási meditace v pohybu. Pořád chodím rád a možná ještě něco podobného spáchám. Ale teď si dám pivo, něco málo si zobnu a pak mě najde, jak spím s lahváčem v ruce. Do postele se dostanu ani nevím jak a spím dva dny víceméně v kuse.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
