Příběh čtyř stý sedmdesátý pátý - Zpátky mezi mrtvými s Obituary
Ve čtvrtek jsem měl jen nějaká cvičení z odborných předmětů. Bývala to neskutečná nuda a většinou mě ani nerozptýlily dvě vcelku hezké spolužačky. Tedy na strojařky. Byli jsme spolu ve skupině. Jedna byla vysoká a protože měla velké přednosti, tak bývala zahalená až ke krku. Ona chodila jen s klukama, co nosí uniformu. Copak o to, každý máme rádi něco jiného, ale oni ji mlátili. Opakovala stále stejný scénář. Druhá zase neměla pod košilkou skoro nic. Přesto byla rozhalená, že jsem viděl všechno. Když jsem nahříval roztok nad kahanem, vždycky se ke mě naklonila. Co děláš o víkendu, zeptala se mě již asi popáté. Jedu na koncert, odpovídal jsem suše. Ona byla docela do větru a balila snad každého. Já tenkrát blbec netušil, že se díky tomu dá i vystudovat vysoká škola. Ale to odbočuji. Ukápne mi červená tekutina na stůl. Ozve se zasyčení a pak nadávky mladého asistenta. Takovej klasickej zmrdík, který pak dělá lidem šéfa. Když ale vidí, že jsou u mě holky, usměje se a že prý se nic nestalo.
Odpočítávám minuty, sekundy. Tlačím ručičku hodinek kupředu. Mám s sebou jen žebradlo, něco málo k jídlu, co mi udělala blondýnka a nějaké ty šilinky. Těch tedy moc nemám, přeci jen, na brigádách jsem si nevydělal zase tolik peněz. Máme přestávku a jde se kouřit. Holky si sundají pláště a přeci jen je na ně o hodně hezčí pohled. A co tam jako budeš dělat? To je jako nějaká diskotéka? Snažím se vysvětlit, jak to na metalových koncertech chodí, ale moc mi to nejde. Vlastně, když si to vezmu kolem a kolem, tak na death metal se nenechal zase nikdo přemluvit. Být to SODOM nebo DESCTRUCTION, asi bych někoho sehnal, ale OBITUARY? To už bylo na lidi moc. I na ty, co si říkali metalisté. Sem tam se mezi mladšími ročníky někdo po večerech maloval obličej na bílo a černo, ale to byly fakt výjimky. Mezi vysokoškoláky letěl spíš intelektuální rock nebo jako u holek, obyčejné zábavy. Obě mi vykládají, jak to večer rozjedou. Doma ve svých městech. Jedna v Klatovech a druhá v Táboře. Druhou část cvičeni si spiklenecky představuji, jak se vlní na parketu. Vždycky se pak musím oklepat, protože mám přeci vážnou známost. Zní to staromódně a moc dobře vím, jak to chodí, ale já jsem na tohle takovej věrnej blbec. Teď už jo.
Ale fantazie je někdy pěkná kurva. Když totiž usnu ve vlaku na Mnichov, zdají se mi sny, které jsou spíše hříchem. Jezdit na koncerty sám má nevýhodu v tom, že si nemáte s kým pokecat. V discmanu mám čerstvou novinku "Back from the dead" od OBITUARY. Je to už nějaký rok jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Spousta mých kamarádů už dávno metal opustila nebo si jen zajdou sem tam na nějaký menší koncert. Jejich manželky a přítelkyně jim říkají, že už dospěli. Když se s nimi ale bavím, vidím, jak je to semlelo. Všechny ty splátky, děti, zaměstnání, která je serou. Někteří se nechali svými partnerkami ovládat a už jen pupkatí a ztratili jiskru. A to bývali nějací kaliči. Jasně, já se taky už dávno uklidnil. Už nedávám třídenní akce, při kterých jsem kdysi řádil. Už se držím také jen své dívky. Ale co se týká muziky, jsem stále v tom. Třeba na tenhle koncert, který jsem objevil náhodou ve Sparku, jsem prostě musel. Praha je vynechána nebo se mi nehodil termín, teď už nevím, ale vyrazit vstříc dobrodružství je pro mě pořád vysloveně nutnost.
Jezdit sám na koncerty je možná pro někoho divné, ale zase jsem si vždy muziku víc vychutnal. Připadal jsem si jako stín, jako tichý pozorovatel. Tentokrát tomu tak bude doopravdy. Cesta mi bude trvat šest hodin. Přestupuji v Mnichově a pak hurá do Salzburgu. Tohle nikomu nevysvětlíte. Moc dobře vím, že kapela bude hrát hodinku, že by se na to většina lidí vysrala. Jenže já byl a jsem věrný fanoušek. Víte, pro mě hudba opravdu znamená hodně. Poslouchám ji doma, když odpočívám nebo si čtu, když něco dělám, ve škole, když mě nudí přednášky, cestou na ulici. Pořád navíc někam jezdím. V žebradle vždycky minimálně tři CD. Předskakují PUNGENT STENCH, takže mám i něco od nich. Pak má být nějaká předkapela, ale to nevím jaká, v časáku to nepsali. Jedu navíc na slepo, nemám vstupenku. Třeba dojedu na místo a budu to muset obrátit. Už se mi to taky párkrát stalo, když bylo vyprodáno. To potom řeknu jen kurva fix a pojedu domů. Co taky jinýho. Ale mrzelo by mě to. Vždycky si dopředu představuji, jaké to asi bude. Většinou se nemýlím, překvapen bývám snad jen z chování kapel. Když jsou v pohodě, tak si je oblíbím ještě víc, když ne, tak je už poslouchám přeci jen jinak. Ten osobní zážitek je pro mě hrozně důležitý.
Přistoupí dvě kamarádky, které se neskutečně řehtají. Je jim tak nějak jako mě a jsou to moc hezký holky. Ihned se dáme do řeči. Taková ta klasika, kam jedeš, co děláš, máš někoho a tak. Většinou nebývám moc otevřený a nebavím se s každým, ale holkám nabídnu, aby si cvakly rumu. Ale ohrnujou nos, jsou prý zvyklý na lepší. Nakonec z nich vyleze, že jezdí do Německa tancovat. Akorát se u toho divně chichotají. Mě nejdřív nedojde, že dělají nejjednodušší věc na světě, prodávají se pupkatým Němcům. Mám nejdřív takový ty naivní dotazy, jako...jaký druh tance provozujete? Je to klasika nebo moderní? Nejsou moc chytrý, ale dokázaly najít díru na trhu. Sen každé dívky, vdát se do Německa. To tenkrát bylo dost časté. Většinou to končilo outěškem a opuštěností. Oni ti ženáči svoje manželky moc často neopouští. Byly levný, tenkrát, český holky. Bohužel. Já mám na tohle takovou záklopku. Tak už se s nima nebavím. Co maj říkat všechny ty slušný ženský, co makaj v továrnách, na pokladnách, šetří každou korunu, starají se o své děti a partnery? Těch si tedy vážím o dost víc. Na tohle mi řeknou, že si svojí frndou vydělají víc. Pak vystoupí a ani se nerozloučíme.
Následuje páreček starých Němců. Bavoráci jak z pohádky. Usmívají se a já také. I přesto, že mi celý život do hlavy všichni hustili, že tenhle národ je špatný. Zlý a imperialistický. Náš rod s nimi nemá moc dobrou zkušenost, přesto se snažím. Opětuji vlídná slova, snažím se pocvičit v angličtině. Tedy, sem tam sklouznu i do němčiny, kterou si tenkrát ještě pamatuji. Máme u vás v Čechách příbuzné a milujeme Prahu a Český Krumlov. V Plzni jsme také byli. Čas do Mnichova uteče o hodně rychleji, než s těmi dvěma českými děvkami. Rozloučíme se a paní je tak hodná, že mi ukáže, odkud to jede do Rakous. Jsem ji moc vděčný, protože bych jinak asi dost dlouhou dobu bloudil. Sedím na zastávce a jím chleba se sádlem. Když žvýkám, tak mi nadskakují sluchátka na hlavě. Musí to vypadat legračně. Jsem prorotypem metalisty. Křivák a marteny. Triko Vader, seprané tak, že už je na něm nápis zcela vybledlý. Svetr až pod zadek, černý jako uhel, upletený od babičky. Lezou z něj oka, ale nedám na něj dopustit. Vytáhnu z žebradla další jídlo. Hele, tatranka. Blondýnka je fakt hodná holka. Myslím na ní, když lezu do vlaku.
Matka s dvěma dětmi, které jsou hrozně rozjívené. U nás by to neprošlo. Dostaly by pár facek, ale ona se usmívá a má radost, že jsou raubíři zdrávi. Jsou jak z nějakého prospektu. Kluk a holka, oba blonďatí. Vzpomenu si na staré válečné filmy. Ale ne, tihle už vyrůstají v dávno jiném světě. Paní se dá také ihned do řeči a že prý jede až do Salzburgu, že tam dělá její manžel. Nějaké mlýny nebo co. To je ztraceno v překladu. Líbí se mi, jak je trpělivá, protože mě moc nejde mluvit. Hledám dlouho slova, ale ona je úplně v pohodě. Pořád se směje. Má dva copy, upletené hezky postaru. Taky spoustu pih. Nabídne mi sušenky, které s chutí přijmu. Nezapomínejme, že jsem chudý student z Čech. Jsem jak krajánek, co chodil za prací za hranice. Jen s tím rozdílem, že nejsem ani řemeslník, ani kurva, ale jedu na koncert. Ptá se mě, co je to za muziku. Dám ji poslechnout sluchátka. Nejdřív se lekne, ale asi jak je hodná, tak mi to nechce kazit, tak se začne kývat do rytmu. Obě děti se ihned přidají, skáčou a křičí Mutti, mutti. Je to celé zvláštní, neopakovatelné, řekl bych. Zasním se. Třeba jednou budu mít taky takové děti. Blondýnka bude dobrá máma.
Jakmile zastavíme v Salzburgu, děti vyletí z kupé jako blesk. Běží a křičí a výskají. Geny jsou zvláštní věc, protože táta, který čeká na nástupišti, je černý jako bota. Kus chlapa, s hubou od ucha k uchu. Rozloučím se, ale ona že ne, že mě musí představit. Nepatřím k malým mužům, přesto se moje ruka v jeho zcela ztratí. Něco prohodí mezi sebou, tomu vůbec nerozumím, ale pak mi nabídnou, jestli s nimi nechci na snídani nebo oběd. Nejdřív nechci, stydím se, jsem opatrný. Cizí země, cizí lidé, nedůvěřuji každému. Jenže oni jsou tak milí. A mám hroznej hlad. Jen ukážu peněženku. Je v ní jen pár bankovek, které bych s dovolením utratil na koncertě. Pořád je pro mě hrozně velká věc, stát pod pódiem a srkat pivko na Obituary v Rakousku. Chápeš to? Ten zážitek? Je původem z Afriky a když mi vypráví svůj příběh, je to na knihu. Utekl z války, měl hlad, neměl nic na sebe. Ale vypracoval se. Kdyby takoví byli všichni, pomyslím si a sním jídlo, ve kterém jsou houby. Já houby nejím, nesnáším je. Ale je mi to hrozně blbý. Dáme si pak spolu jedno pivo a já jim moc poděkuju. Děti na mě ještě zakřičí Jááácob, Jááácob a pak jsem zase sám.
U klubu jsem pět hodin dopředu. Kroužím okolo, jak nemám peníze, tak nemůžu do hospody. Aspoň se na plakátu ujistím, že se tu dnes opravdu hraje. Na jméno první předkapely si nepamatuji, ale vím, že to byl thrash. Pokoušel jsem se je dohledat, ale nepovedlo se. Chvilku sedím na lavičce a lituji, že jsem si nevzal knížku. Je to nekonečný. I veřejné záchody jsou tu na mě drahé. Tak vylezu z města a jdu ke stromům do lesa. Někdo na mě troubí. Uff, povedlo se. Dává se do mě neklid. Takovou dálku, doufám, že nebude špatný zvuk. Přemýšlím si pro sebe, což chvílemi hraničí se šílenstvím. Chápejte mě, taková dálka, sám a jen s trochou peněz. Ale pomalu jsem to rozdýchal a když zastavil tourbus a z něj vyskákaly obě kapely, uklidnil jsem se. Stojím bokem, jako chudý příbuzný. Někdo mi zamává. Ty vole, chápeš to, mě zamával Tardy! Už můžu jet klidně domů. Ne, to zase ne, ale až tohle budu vyprávět doma. Sejde se pár místních, není nás moc, něco kolem osmdesáti, ale všichni pokuřují a mě je dobře. Sem tam dá někdo lahváče, které jim neskutečně závidím. Jdeme do klubu. Každý si sundá křiváka nebo vestu a pověsí si ji na věšák u vchodu. Cože, to nemají strach, že jim ty bundy někdo ukradne?
Když platím, tak se mi trošku klepou ruce. Hlavou mi proběhnou všechny ty kilometry, které jsem chodil s kýblama starý barvy pod boleslavskou škodovkou. Bolavý záda, svalová horečka. Jsem u konce. Splnil se mi sen. Vyrazit za OBITUARY do zahraničí. Dám si jedno pivo a spočítám si, že mám ještě na tři. Dobře na čtyři, ale pak už nebudu mít na jídlo. Srkám pomalu a nasávám atmosféru. První thrasheři jsou vcelku dobří, nijak mě to neuráží, ale je také pravdou, že jsem hudebně už trošku jinde. Ale pivo je nějaký silný, tak mezi skladbami zařvu, kurva dobrý. Ihned když dohrají, tak ke mě přijdou dva kluci a jedna holka. Německy se mě zeptají, jestli jsem Čech. Řeknu že ano, v předtuše něčeho zlého. My jsme byli vychováváni k obrovský pokoře, k tomu, že se náš národ vždy klaní a leze ostatním do zadku. Ale oni jsou všichni hrozně na pohodu a ihned, dáme pivo? Opět ukážu svoji peněženku a stydím se za to. Jen mávnou rukou. Jsi metalista, tak chlastej. Vilma, jak se jmenuje jejich kamarádka, ihned dojde pro jednu sadu piv. Jdeme ven, kouří se a oni znají Krabathor. Jsme na stejné vlně. Tenkrát to tak opravdu bylo. Kamkoliv jste přijeli, metalisti drželi při sobě.
PUNGENT STENCH miluju. Jenže je něco špatně. Aha, je tu sice Martin Schirenc alá Don Cochino, ale jinak úplně jiní lidé. Aha, vysvětlí mi Rakušáci, kapela přerušila činnost a jen sem tam vylezou, aby zahráli starý fláky. Taky se jmenují jinak. Nakonec to vůbec nevadí, protože skladby jsou stejné a odsýpá to jako vždycky. Prvotní šok pomine a my se vydáme s mými novými známými pod pódium. Paří se jako o závod. Vilma si rozpustí vlasy a já jsem najednou zase na blondýnky. Má jinak takový ten hrubý obličej Germánek, ale vše doladí úsměvem. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem sice na tvrdý a drsný muzice, ale kolem mě jsou samí pohodáři. Koneckonců, dokud tomu tak bude, budu jezdit dál.
OBITUARY a jejich "Back from the Dead". Deska, která u spousty fanoušků tenkrát propadla. Moc jsem to tedy nevěděl, já si neměl s kým o metalu pokecat. Mě se líbila. Byla trošku jiná, než předchozí čtyří nesvaté záseky, ale mě to příliš nevadilo. Byl jsem rád, že mám taky něco nového k poslechu. Bylo to, no, bylo to úžasné. Pánové přišli na pódium a pak odpálili obrovskou nálož dynamitu. Už jsem je sice viděl, ale tady to bylo celé takové komornější, ohlodané na kost. Kapela byla ve skvělé formě, neurvalá, Tardy řval jak lev. Vůbec nepřipomínal toho milýho chlápka, co jsem ho potkal odpoledne. Death metal je skvělý styl. Navenek temný, mrtvolný, ale lidé, kteří jej poslouchají, jsou většinou spíš dobráci od kosti. Dostanu od Vilmy loktem do obličeje. Rozsekne mi čelo a teče mi krev. Vůbec mi to nevadí. Stávám se pomalu démonem a když hrají moje oblíbené songy, tak skoro brečím. Došel jsem svého cíle.
Snažím se to všem říct po koncertě, ale jsem všeho tak plnej, že jen blekotám. Vilma se mi hrozně omlouvá a kupuje mi pivo a nějakou pálenku jako omluvu. Ptám se kluků, ke komu patří a oni, že ne, že je sama. A to je vlastně špatně, protože musím odmítnout pozvání k přespání. Prý mají dům na kraji Salzburgu. Omluvím se a raději se proklínám potom v ulicích, když do rána bloudím a chodím jako zombie. Ne, udělal jsem dobře, řeknu si ve vlaku, který konečně přijede. Zbylo mi pár šilinků a připadám si děsně světově, když si kupuji obloženou housku od tureckýho mladíka, co prodává jídlo mezi kupé. Potom usnu a v Mnichově mě probudí další obličej, co neznám. Paní v letech v uniformě. Jsem zmatený a tentokrát hledám nástupiště, odkud mi to jede do Plzně, snad věčnost. Konečně. Usnu na lavičce, pak zase ve vlaku. Někde u Klatov nastoupí partička chlapů kolem padesátky. Mluví o Němcích, jaký to jsou kurvy, jaký kožený ksichty. Nic neříkám, já zažil něco úplně jinýho. Asi záleží, jak se chováte taky vy, pomyslím si. S tím vylezu z Plzně a připadám si jako poutník, co se vrátil z dlouhé mise.
Blondýnka ještě spí. Odemknu dveře a vběhnu do pokoje. Rozpustím si vlasy a křičím texty od Obituary. Jsem zpátky mezi mrtvými! Nejdřív mě okřikne, je velkým spáčem, ale potom, když jí dojde, že to jsem já, tak se ji na tváři rozlije úsměv. Jaké to bylo? Nezastavím se skoro celý den. Vyprávím, přeháním, jsem toho plnej. Byl to skvělý zážitek. Náročný, ale poctivý, opravdu až na kost. Potom neposlouchám celý týden nic jiného, než Obituary, to je jasná věc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):