Příběh čtyř stý sedmdesátý druhý - Základy black metalu v Berouně
Mohl jsem být první. Jenže jsem se nalokal. Když jsem nakláněl hlavu při kraulu doprava, zahlédl jsem koutkem oka jednu zajímavou slečnu. Měla černé plavky a vlasy jako havran. Bílá kůže a krásný oči. Vyvedla mě z míry a z tempa. A tak jsem byl druhej a když jsem vylézal na stupně vítězů, byl jsem trošku naštvanej. V rozplavbách sem byl jasně nejlepší. Ne že bych byl postižen touhou po vítězství, ale jako každý sportovec jsem dřel. Třikrát týdně v bazénu. Někdy po dnech, kdy jsem se moc nevyspal. Tenkrát moje tělo vydrželo zázraky. Závody vysokých škol, v Berouně, jsem měl moc rád. Jsem tu už podruhé. Dobrá organizace, skvělý ubytování i jídlo. Sbalím si věci a mám pocit, že bych měl skončit. Zítra sice zase plavu, ale čekají mě prsa a tam to na bednu nebude. Není to můj styl. Jsem kraulař. Hodím věci do pokoje a nevím, co budu dělat. Spolubydlící odněkud z Moravy plavání děsně žerou. Vzájemně se povzbuzují a vůbec vše prožívají. Máš ionťáky, mám absťák? Jen mávnu rukou a jdu si po svým.
Nic proti, ale Beroun se mi moc nelíbí. Nic tady není a tak zalezu do první hospody na náměstí. Pivo mi připadá trošku nakyslý. Zalezu si do rohu. Otevřu knížku a pořád si otírám oči. I když jsem se pořádně omyl, pálí mě od chlóru. Plavecký brýle jsem si sice měl pořídit, dokonce jsem na ně dostal peníze k vánocům, ale utratil jsem je v hospodě za pivo a protože mi ale bylo líto je úplně prochlastat, koupil jsem si jednu knížku v antíku. Tu teď čtu a protože je to jedna klasika od Asimova, jsem daleko mimo tenhle svět. "Dobrej výkon": ozve se nade mnou a mě chvilku trvá, než mi dojde, že mluví na mě. Vůbec se mě neptá a přisedne si. Černovlasá dívka s bledou kůží. Docela úkaz. Bez plavek vypadá ještě temněji. Oblečená v triku MAYHEM, působí jako upírka. Taky se tak trošku chová. Vědoma si své krásy, omotává si kolem prstu vlasy, usmívá se a ihned si ze mě začne dělat srandu. Koukám, taky jedeš metal, co? Pokračuje a já zažiji večer, který si potom pamatuji celý život.
Zavřu tedy knihu a protože mě zaujala, povídáme si. Je z Prahy a rock a metal poslouchal její táta. Takže měla dobré zázemí a nikdo jí nikdy nebránil v tom, aby jí v pokoji řval na plný koule kazeťák. K black metalu přešla tak nějak automaticky. Zase tolik často se mi nestává, abych měl s někým ihned pocit, že ho znám, že si s ním mám co říct. Většinou nasadím sice milý úsměv, ale nikoho si nepouštím moc k tělu. Tentokrát jí ale zobu z ruky. Není to ale jenom její krásou. Je tajemná. A jako bonus chytrá. Sedneme si. Dáme si panáka? Dali jsme si a zábrany pomalu padaly. Plavala za Slavii a plavala moc dobře. Probrali jsme sci-fi (to u mě šíleně vyrostla), death metal (ona fakt znala moje kapely, chápeš to, holka!) a pak jsme se dostali k blacku. Znal jsem už hlavní kapely jako MARDUK, BATHORY, MAYHEM, ale celou norskou a švédskou black scénu jsem nijak nesledoval. Spíš, co se ke mě dostalo přes časopisy. Sandra, jak se jmenovala, ale měla doma i undergroundové časáky, často v originále. Měla velký přehled.
Vždycky jsem si o sobě myslel, že moc lidí, co by mě dostali na kapelách, albech, jménech muzikantů, není. S ní jsem si ale připadal jako žáček a paní učitelka. Nejen, že byla studnice, ale znala historii. Měla nastudováno a ještě uměla vše podat tak, že mě bavilo jí poslouchat. Kdybych býval byl svobodný, chtěl bych ji. Přesně odpovídala mojí kdysi jasné představě, jak by měla vypadat jednou moje žena. Rozumná, hezká a ještě s ní byla sranda. To třeba splňovala moje milá, ale Sandra byla navíc metalista tělem i duší. A nebylo v ní nic zkaženého a divného. Nevyžívala se v hororech, dokonce mi prozradila, že chce jednou děti. Prostě normální holka, co ji jen tak nepotkáte. Ptám se, jestli je sama. A ona, že ano a pak se zeptá mě. Blondýnku nezapřu, ale zdá se, že jí to nevadí. Školí mě dál, mluví o RAGNAROK, TAAKE, SATYRICON a já si musím vzít svůj notýsek a dělat si poznámky. Je mi s ní hrozně dobře. Dokonce jí řeknu, že jsem prohrál kvůli tomu, že jsem se na ní podíval. Směje se tomu a dělá, že se stydí. Poskakují jí u toho prsa a já musím na záchod. Opláchnu si obličej studenou vodou. Co to do prdele, dělám?
Asi mám v sobě pořád toho puberťáka, kterýmu se holky na druhém stupni na základce, občas smály. Vypadáš jako intouš, říkaly a nechtěly mě líbat. Bylo mi dvacet a už jsem vypadal dobře. Život s mojí milou mi prospíval. Hodně jsem sportoval i kalil, ale taky jsem odpočíval. Občas se našly dívky, co si se mnou chtěly vyjít. Vlastně splněný sen. Ale zařekl jsem se, že svojí blondýnku nikdy nepodvedu. Měl jsem nějaký blok nebo co. Nebo jsem byl blbej, jak mi říkali svobodní kamarádi. Vrátím se ke stolu a pokračujeme. Dostávám základní black metalové vzdělání. Pomalu se smráká, my sníme něco málo k snědku a když už máme náladu, tak projeví zájem, že by chtěla tančit. Jako fakt? Holka, co poslouchá black metal. Prý se mi s něčím svěří. Mimo plavání kdysi tančila. Měl bych jít spát, zítra mám závody. To já přeci také. Hele, do dvanácti a pak půjdeme spát. Nemusí mě moc přemlouvat. V hlavě mě sice hryže, jestli už to není nevěra, ale mám v sobě pivo a nějaký panáky. Není to sice omluva, ale jdu. Prostě jdu.
Chvíli nám trvá, než něco najdeme. Taková malá diskotéka té doby. Koule nad stropem, barman jak z těch debilních filmů, co tam zpívá Michal David. Žvejká a ihned nás sjede pohledem. Jsme oba v metalovém, tak pro něj nejsme dost dobrý. Ale nakonec stůl mají. Vzadu a v rohu, ale nikdo tam není. Pokračujeme tedy v diskuzi na vážná metalová témata. Konečně mi trošku objasní, jak to bylo s Vargem, s pálením kostelů, s vraždami. Nevím, odkud má informace, ale mluví trošku jinak, než senzace chtivé časopisy. Rozebírá to rozumně, až si říkám, že na to, že jí je devatenáct, je mazaná jako liška. Spíš poslouchám, jen se občas zeptám, na to, co mě zajímá, co mi není jasný. Kde jsi byla, když jsem byl sám? Oslnila mě, svojí černou krásou. Jen si to představte, death metalista a blackerka, kteří se krásně doplňují. Úplně to vidím před sebou. Začnou hrát a kupodivu hrají dobře. Zlatý osmdesátky, to mě aspoň neštve. Vidím na ní, jak jí cukají nohy. A tak ji vyzvu k tanci.
Kdyby nás někdo viděl, říkal by si, že takhle nějak musí vypadat choreografie krásky a zvířete. Mám sice rytmus v těle, ale tančím hodně punkově. Ona se uměla hýbat a vypadalo to děsně sexy. Kluci v košilkách, co seděli kolem, čuměli s otveřenýma pusama. Jak byla přiopilá, tak bylo vidět, že jí to dělá dobře. Když už jsme nemohli a šli se něčeho napít, tak se kolem nás rojili jak vosy pánové o dost starší než my, mávali bankovkama a machrovali, co jim stojí venku za auta. Asi na to byla zvyklá, hrála si s nima, ale když byli moc dotěrní, tak na ně vyjela jako saň. Měla v sobě vášeň, cítil jsem její chtíč. Začal jsem se bát. Do čeho jsem se to zase namočil. Chtěl jsem si číst a uklidnit se po závodech. Odpočinout si. Místo toho se tu ploužím a držím kolem pasu holku, co by ji chtěl každý. Ptám se jí proč já a ona mi šeptá do ucha, že se na mě dívala už v bazénu. A když viděla, že chodím v metalovým, tak si mě prostě vybrala. Říkám jí stále dokola, že nemůžu, že to nejde, prostě ne. Ale ona se pokaždé vždycky jenom zasměje.
Nenapadá mě nic jiného, než nasadit taktiku totálního ústupu. Platím panáky a panáky, s úmyslem se ožrat jako hovado. Pak budu k ničemu, maximálně se někde pobleju. Pamatuji si, že mě odvádí ven, líbá mě, pak bliju, zase někam jdeme, prší, ne to není déšť. Jsem oblečený ve sprše. Usínám, spím, vidím před sebou blondýnku, jak se dívá přísně. Jako bych fakt něco provedl. Dělej, za chvíli závodíš. Probouzím se s hlavou jako střep. Znovu zvracím, ale už to jsou jen šťávy. Dívám se dolů. Uff, mám na sobě trenýrky. Ona přede mnou cupitá v kalhotkách a usmívá se. Doufám, že...Neboj se, k ničemu nedošlo. Já když piju, tak potom děsně flirtuju. Jsem už delší dobu sama a jsem prostě nadržená. Pustí mi MARDUK a křičí do toho texty. Jsem jako stroj. Musím nastoupit. Ještě hodinka. Snad to dám. Nesmím nechat kluky ve štychu. Obléknu se a ona naopak svlékne triko MAYHEM. Stojí přede mnou jen v podprsence a já mám zase jednou v životě na výběr. Dá mi francouzáka, vůbec jí nevadí, že jsem si jen vypláchl hubu vodou. Přivine se a já udělám zase jednou to, co se neočekává. Řeknu promiň a ten den je úplně jedno, že stojí na břehu a fandí. Doplavu asi šestý, což není zase tak hrozný, ale měl bych na víc. Odpoledne se rozloučíme u autobusu. Dá mi telefonní číslo a řekne mi, že až přijedu do Prahy, můžu u ní klidně někdy přespat. Nikdy toho nevyužiju, ale ze základů black metalu, které mi dala, čerpám dodnes.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):