Příběh čtyř stý šedesátý devátý - Pytel gramodesek z Loděnic
Potkáme se na poli, když jdeme ze školy na kolej. Je to sice zkratka, ale roste tu řepka a tak nejsme jenom od bahna, ale máme i žluté nohavice. Nejde to vyprat, nadává moje milá, protože se tak nějak automaticky ujala starostí o mě. Pečuje o moji maličkost, jako kdybych byl její vlastní. Což vlastně jsem. Zeptám se Michala, co to nese. Má přes rameno velkou plátěnou tašku. Odpoví, ty vole, já udělal skvělej kauf. Za pár stovek má několik desítek gramodesek. To ještě někdo kupuje? Zeptám se ho, protože už i nejzavilejší staromilci přešli z kazet na CD. Mám doma gramec po tátovi, jsou to starý rockový desky. Dole v Dřevěný ulici stojí jeden maník a ty krávo, ten toho má. A levný. Kroutím nechápavě hlavou. Kdo by se s tím tahal? Vinyly měli všude. V antikvariátech, za pár kaček, nikdo to nechtěl. Jenže můj kamarád byl nadšenej. Blanka, která s ním trpělivě chodila a stejně jako blondýnka snášela naše sběratelské vrtochy, jen kroutila nechápavě hlavou. Další krámy do chalupy, achjo, říkala.
Dělám si ze svého kamaráda legraci, ale blondýnka mi odpoví, že jsem úplně stejnej. Ty zase hromadíš plastový CD. A ty desítky zaprášených knížek? Zamyslel jsem se. Měla pravdu. Byli jsme v tomhle trošku jiní, než ostatní. Prostě jsme museli svoje oblíbence mít i fyzicky. Dal jsem si cigáro a kýbl kafe a začal spřádat teorii o tom, že jednou nastane doba, kdy budeš mít hudbu jen v takových malých krabičkách. Jako je discman, tak ještě menší. Někde jsem četl, že Japonci už mají fakt hodně malý kazetky, co jsou schopný pojmout celý diskografie. To nebude fungovat, lidi budou poslouchat vždycky jenom celý alba, maximálně singly. A taky, kámo, jak by za to lidi platili? Vždyť to je hroznej kšeft. Mudrujeme dole na baru a holky jsou z nás celý špatný, protože by radši plánovaly nějaký výlet nebo bazén, nebo páteční akci. Plynule přejdeme z hudebních nosičů na knížky a tam se naše dámy chytají víc. Pořád všechny otravuju s Bukowským. Mám zase jeho období. Hrozně by se mi líbilo chlastat a psát básně. Jenže na to nemám talent a asi bych to nevydržel v jeho tempu.
Probudíme se brzy ráno a protože je pátek, kolem poledne se začnu usmívat. Představuji si večerní hospodu a potom nějaký klub. Blondýnku ve vypasovaným triku a džínách, ve kterých ji mám děsně rád. Líbí se mi, jak chodí, jak se mnou mluví. Jsem pořád zamilovanej, jako kdyby to bylo poprvý. Už je to moje kolikátá holka v pořadí, přesto je to s ní všechno trošku jiné. Víc vážné v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych byl bez ní. V podobném rozpoložení dojdu na kolej. Osprchuju se a broukám si starý metalový fláky. Ozve se ťukání. Michal ve dveřích, ty vole, zařídil jsem to. Vůbec nevím, o čem mluví. Pozvu ho dál, nabídnu cigárko a rum. Povídej hezky v klidu, nerozumím ti. Dá se trošku do kupy. Je jak malej kluk, kterej chce všem říct, že za domem je přejetej pes. Pojďte se všichni podívat, je fakt mrtvej, jako opravdu tuhej. Michal se usadí, najednou je vážnej a začne mi povídat o tom, jak se dal s vágusem, který prodává vinyly do řeči a že prej když ho pozveme na pivo, můžeme s ním v sobotu do Loděnic, kde pracuje a tam dostaneme spoustu gramodesek zadarmo. Jako chápeš to?
Nechápal jsem to. Měl jsem na chalupě sbírku vinylů po dědovi, samou vážnou muziku. Taky spoustu pozůstalosti po Sabathovi, kterej jel zase rock a metal. Jenže co tím? Na věži jsem sice měl gramofon, ale mě vždycky nejvíc vyhovovaly CD. Je to skladný, má to lepší zvuk, což sice maniakům přes desky nevysvětlíte, ale to je jejich problém. Taky to není skladný a desky jsou děsně křehký. Bral jsem, že je to rituál, že to vypadá dobře, když pozveš dívku domů a omluvíš se, že musíš přehodit strany, ale já byl rád, že už končily kazety, ty zmuchlaný pásky, mě děsily i ve snech. Tak proč se vracet ještě do větší historie? Ale byl to kámoš, slíbil jsem mu, že půjdu s ním. Holky byly naštvaný. Měli jsme domluvenou akci. Obě se čančaly a nechaly si udělat hlavy v kadeřnictví kousek od náměstí. Blondýnka se na mě podívala, stála přede mnou ve spodním prádle. Poslala mi pusu a řekla mi, podívej, nevíš, o co přicházíš. Jestli chceš, vezmu si šaty. Lákala mě. Vzdychl jsem si, hrozně se omlouval a trvalo mi to tak dlouho, že jsem málem nestihl sraz s Michalem. Proč je ke mě moje dívka tak tolerantní? Když vyzvednu kámoše, řekne mi to samé o Blance.
Jdeme městem a já se chci několikrát vrátit. Vágus prodává poslední dnešní gramodesky. Jsou tu nějaký holky z umělecký školy. Mají šály kolem krku, i když je teplo a barety na hlavách. Prodavač s nima vtipkuje a zve je na večírek. Počkej, já myslel, že mu koupíme pár piv. Ale to ne, to se jde nejdřív ke Salzmannům. Obě dámy jsou takový hodně umělecky rozevlátý. Éterický bolesti. Mluví o obrazech, nových básnících, tisknou si na malá prsa vinyly a těší se, až si je přehrajou doma v podkrovním bytě. Bude to krásná kulisa k malování, řekne jedna a druhá nadšeně přikyvuje. Jsem celej zpruzelej, vágus mi není moc sympatickej, slečnám moc nerozumím. Přemýšlím si nad svým a zajímavý je, že si ani nepředstavuji, jak vypadají nahé. Něco je špatně. Vágus je starou máničkou, která kdysi začala lisovat desky v Loděnicích. Teď ho vyhodili a je ve výpovědní lhůtě. Firma je v rozkladu, před krachem. A tak si přivydělává tím, že si bere některé desky domů a pak je prodává. Asi nic legálního, ale to je mi tak nějak jedno. To je Michalův boj.
Spíme v ateliéru. Jedna ze slečen se před námi promenáduje nahá. Druhá spí s vágusem, i když by mohl být její otec. My ale podporujeme jeden druhého, ne, my nechceme, díky. Máš tu někde pivo? Zeptám se, ona se podrbe v podbřišku, usměje se na mě takovým tím divným, jedovatým zasyčením odmítnuté ženy a konečně na sebe hodí deku. Prohlásí něco o impotentech a naštvaně si zaleze na postel z palet. Spíme s Michalem na zemi a ráno slyšíme, jak vágus bleje do záchodu. Zmizíme bez rozloučení. Jdeme na vlak do Berouna. Cestou nám vypráví, jak dělal ve skladu. Jde hodně do podrobna. Dokonce nám kreslí plánek. Typický propuštěný chlápek ve středním věku. Nikde ho nechtějí. Jemu to ale nevadí, žije celý život sám. V baráku po mámě, do kterýho teď jdeme. Nevím, kdo to vymyslel, ale vydáme se podél silnice. Dojdeme na náves a tam si dáme pivo. Musíme ho koupit v krámě. Sedneme si na schody a on mluví dál. Už ho moc neposlouchám. Leze mi trošku na nervy. Odkrne si, otře ruce do starých džínů a zavelí k další cestě.
Kolem hřbitova, do jednoho šedivého domu. Uvnitř je děsnej bordel. Nedojedený talíře s jídlem. Plechovky a v nich zabodnuté lžíce. Zahnědlý dřez a postel, ve který jsou kousky popela. Máma umřela nedávno. Nějak to nedávám. Vytáhne lahváče a já přemýšlím, kde jsem se to zase ocitl. Michal je ale v jednom kole. On má tyhle existence rád, připadají mu svobodní, rebelové. Za domem je obrovská stodola a v ní regály. A na nich hromady gramodesek. Ty vole, to je majetek! Vběhne nadšeně dovnitř Michal. Ale hovno, nikdo to nechce. Prodávám třeba i za deset korun. Jsou toho plný půdy, antíky a lidi o to nemají zájem. Proč myslíš, že mě propustili? Lisujeme sice už i CD, ale nejsou moc kšefty. Připomínalo to klasický příběh vytunelovaných fabrik z devadesátých let. Kolik jsem jich jenom viděl? Ale vůbec netuším, jak na tom Loděnice byly. Dobře ale asi moc ne. Kluci, vezměte si, co chcete. Kámoš ihned začne pobíhat, výskat radostí a plnit pytle gramodeskami. Je úplně u vytržení. Já se jen tak procházím a vezmu si nakonec pět vinylů. Jsou to věci, který nemám na CD, ale jen na kazetě. Blbý trošku je, že je za pár měsíců seženu. Desky odvezu na chalupu a tam je založím. Vytáhnu je až po dvaceti letech. Plast zestárnul, v tom chladu a mrazu si asi užil své. Nehrají dobře. Ale to předbíhám.
Odmítnu táhnout nevím kolik kilometrů na vlak pytle s deskama. Vágus nám ale půjčí vozejk, prý ho máme nechat na nádraží, vyzvedne si ho. A tak jdeme a já poslouchám, co všechno Michal objevil. Je to děsná staroba, nic moc pro mě. Už stejně vycházely kompilační CD a DVD, na kterých toho bylo mrtě. Michale, za tohle mě pozveš aspoň na guláš, řvu, když jdeme do kopce. On je totiž můj kamarád velmi rachitické postavy a zase musím všechno oddřít já. Když konečně dolezeme na vlak, jsem utahanej jako kůň. Problém je s tím, že nás s pytlema nechtějí pustit do vlaku. Potom v Plzni si ode mě půjčuje Michal peníze a jedeme taxíkem. Na pivo a slíbený guláš mě pozve až za měsíc. Leží totiž mezi deskami, lepí na ně lístečky a dělá si evidenci. V hospodě mi potom ukazuje sešit, ve kterým je velmi pečlivě zaznamenáno, co má doma za skvosty. Vágus po čase zmizel a vypadalo to, že Michal bude jedním z posledních lidí na světě, který má doma gramofon. Jenže následovala velká retro vlna, která vám je všem asi známá. Osobně jsem vinylům nikdy úplně nepropadl. Ale chápu to. Každý máme něco, nějaké prokletí. Nevím, jaký je současný osud pytle plného desek z Loděnic, ale je fakt, že dodnes, když přijedu na chalupu, tak provádím rituál s obracením stran, leštěním hadříkem a neustálým vyměňováním jehel. Nějak si stále rád zavzpomínám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):