Příběh čtyř stý sedmdesátý - Posledni otcova slova
Měl to být původně další z klasických smutných návštěv v Boleslavi. Smutných proto, protože většina mých kamarádů ze dvou kdysi skvělých part měla už úplně jiné starosti a nechtělo se jim poslouchat přechytralé kecy mladého studenta a jeho dívky. Možná se pletu, ale tentokrát opravdu platilo, sejde z očí, sejde z mysli. A tak jsme se vždycky prošli, já zavzpomínal, dali jsme nějaké to pivko a hlavně vyvenčili psa a mámu. Vždy hodně záleželo, jak na tom bude otec. Někdy pil tak, že jen ležel a chrápal, jindy byl ale nebývale aktivní. I když pod vlivem, jezdil velmi brzy ráno nakupovat maso k řezníkům z okolních vesnic. Moc nemluvil, ale když už, tak blábolil. Kdysi silný chlap, kluk ze vsi, se stával postupně svým vlastním stínem. Styděl jsem se za něj, opravdu mi bylo vždy hrozně trapně i špatně a pořád jsem se na blondýnku díval, co ona na to. Chápala mě, byla na mě hrozně milá a ve vypjatých situacích mě víc držela za ruku a objímala mě.
Byli jsme U Hymrů a sedli si ke stejnému stolu jako kdysi. Hodně jsem vyprávěl. Hospoda se moc nezměnila, ale lidé ano. Máničky už skoro nebylo vidět, dělňasové ale nadávali úplně stejně. Marně jsem hledal u žlábku Sabatha, marně jsem prsty přejížděl po nápisech, které zde kdysi napsal Prcalík. Kam všechno zmizelo? Přišlo mi, že uběhlo hrozných let. O svých předchozích dívkách jsem toho své milé moc neříkal. Ale o Kačence i Kristýnce na vozíku slyšela od Vency. Během několika společných pitek na chalupě si vzal blondýnku stranou a vyprávěl ji. Ona se mě pak po několika dnech na všechno ptala, ale já nemohl. Vše jsem jí řekl až po letech, kdy jsme byli dlouho spolu. Na civilní službě, když jsem už opravdu nemohl a kolem mě bylo zase jednou příliš smrti. Zatím jsem ale mlčel, jen sem tam ze mě něco vylezlo. Nechtěl jsem vzpomínat, chtěl jsem koukat dopředu. Potřeboval jsem něco veselého, milého a nechtěl jsem kazit náš vztah něčím temným.
Neptala se, měla mě jen tak obyčejně ráda a já jsem byl spokojený. Měl jsem ve vnitřnostech stále takové zvláštní pnutí, ale to pomalu odeznívalo. Vrátilo se ale pokaždé, když jsem přijel do Boleslavi a tam začal otec řvát. Děti alkoholiků by mi určitě potvrdily, že nejhorší je vždycky to zklamání. Když vám vlastní táta brečí, že už bude dobře, že se polepší a vy tomu věříte a usmíváte se, protože to tolik chcete. A pak ho najdete dole před vchodem, poblitýho a posranýho, jak se válí a vy ho zvednete, protože se zase hrozně stydíte a nesete ho a on vám nadává a je hnusný. Musíte si potom pustit nějakou muziku, ve který je vztek. Brečíte do peřiny a choulíte se do klubíčka. Budíte se s každým krokem, poznáte všechny členy rodiny, jak chodí, jak zavírají dveře. Protože když jde on, může se stát, že vykřikne, zařve, bude nadávat nebo demolovat byt. Není nic horšího, než jekot vlastní mámy. Možná právě proto poslouchám od malička metal. Je v něm síla, kterou jsem prostě potřeboval. Potřebuji i dnes, protože když jsme přišli z hospody, veselí a rozjaření, rodiče byli v nejlepším.
Vůbec mu nevadilo, že mám návštěvu. Máma s uplakaným obličejem. Říkám si stokrát, že si z toho nic dělat nebudu. Nesnáším ho, nesnáším sebe, protože jsem jak ochrnutý. Je ze mě chlap jak hora, ale mám to v sobě, všechnu tu bolest, strach. Jsem jak paralizovaný a nejvíc se bojím, že když bude pokračovat a blondýnka všechno uvidí na vlastní oči, nebude mě chtít. Protože jaký otec, takový syn. Mnohdy to tak bývá, protože není lehké překročit vlastní stín. Jsem hrozně unavený. Lehne si ke mě na zem. Brácha pořád nemluví. On už možná ani nikdy nebude. Hnije to v něm a bude celý život. Klepu se jako pes, který mi leží u nohou a je kupodivu úplně v klidu. Nakonec usnu, ale zdají se mi děsivé sny. Vyjdu v nich ven před panelák a tak stojí všechny dívky, co jsem je měl rád. Nic neříkají, jenom tam stojí a usmívají se. Kristýnka na vozíku mě nakonec srazí k zemi a všechny mě roztrhají. Několikrát se probudím do tmy. Na stěně září logo nové herny, kterou nám tu postavili. Achjo. Další sen, jsem někde v močálech a pomalu se topím.
"Vstávej, dělej, pojď se mnou": probudí mě otec. Kouknu na budíka a je půll čtvrté. Nevím ani proč, ale poslechnu ho. Třeba mě zabije a budu mít pokoj. Už mi to několikrát řekl. Dal mi život, tak mi ho může sebrat. Náš malý knírač se také probere a jde s námi. Hodím něco na sebe a našlapuji hodně tiše, nechci probudit svoji holku, ani mámu. Vyjdeme ven a mlčíme. Najednou jsme v parku. Pustím psa z vodítka a on začne čichat kolem mě. Svítí měsíc a ze mě vypadne, co po mě chceš? Podívá se na mě a má obličej starého muže. Jakoby se mu všechen ten chlast otiskl do tváře. Začne se hrozně omlouvat a pamatuji si, že měl průhledně modré oči. Jako nějaký herec. Najednou jsem v něm viděl toho tátu, se kterým jsem hrával hokej, který mě naučil na běžkách. Který u mě stál, když jsem byl malý. Býval hrozně hodnej, pro nás by se rozkrájel. Opatrně se zeptám, co se stalo, proč začal chlastat a proč je takový? Neměl by ses léčit? Nikdy mi na to neodpoví. Jen pokračuje a je bolestínský a plačtivý. Prý se rozhodl, že to takhle dál nejde, že už na to nemá žít. Hlavou mi bleskne, že by nám bylo všem lépe, ale nahlas to neřeknu. Je to totiž hrozný na to jenom pomyslet.
Sedne si na lavičku a je najednou hrozně malý. Kdysi to býval typ dřevorubce, chlapa z hor, který mohl skály lámat. Pro mě byl velkej vzor, kvůli němu jsme začal sportovat, milovat přírodu. Teď se klepe a zmateně mi vypráví omluvná slova, kterým nelze věřit. Chtěli jsme ti všichni pomoc, pomáhali jsme ti, ale už před lety se v nás všech něco zlomilo. Lži, křik, smutek. Nic jiného od tebe neznáme. Podívej se na mě. Raději jsem utekl do Plzně, abych měl klid. Jenže stejně to mám všechno v sobě. A to nemluvím o mámě a o bráchovi, ty s tebou musí být každý den. Takže ano, odstěhuj se. Určitě na to máš. Můj otec totiž přesto, že chlastal první ligu, tak měl skvělou práci, ve které stále postupoval nahoru. Nevím, jak to dělal, ale procházelo mu to. Ale muselo ho to stát děsný přemáhání. Mimo práci byl pořád v lihu a podle mě musel být už i přes den. Řekl jsem mu všechno, co jsem měl na srdci. Nedokázal jsem mu odpustit. Teď už ne. Mluvil jsem a on poslouchal. Poprvé po letech. A jak to šlo ze mě, byl stále víc zkroušenější. Ale já musel. Říkal jsem jen pravdu. Potom jsem si musel zase sednout. Byl jsem udýchaný a děsně utahaný.
Bylo to naposledy, co jsem v jeho tváři viděl toho starýho tátu. Aspoň na chvilku, na pár momentů. Vyprávěl o starých časech, kdy byl pro mě ještě oporou. Kurva táto, víš co to je pro kluka, mít fotra alkáče? Já taky potřebuju někdy probrat chlapský věci, potřebuju, abys tady byl, když mi je blbě. Byl jsem sám na svý holky, nikdo mi nikdy nic nevysvětlil. Bojoval jsem sám, chápeš to do prdele. Kolikrát jsem nevěděl kudy kam. Nabil si stokrát hudbu, protože mi nikdo nic neporadil, nikdo mi nepodal pomocnou ruku. Každej kámoš toho pro mě udělal víc, než si měl ty. Oba jsme tam stáli a kolem nás chodili pejskaři a dívali se na nás, co to děláme. Střídavě jsme se objímali, řvali na sebe. Řekli jsme si tenkrát všechno a já přesto, že jsem ho posledních několik let doslova nasnášel, jsem ho měl stejně rád, protože to byl táta, protože jsem s ním jako malej kluk chytal pstruhy do ruky, protože mi udělal minikáru, která byla nejrychlejší ve vsi. Co se to kurva stalo, hergot! Ještě netuším, že je to naposledy, co spolu takhle mluvíme.
Zavolám psa a jdeme domů. Nemluví. Celý den je ticho, až je to divné. Máma se uklidní a začne si zase myslet, že jsme normální rodina. Chce to tak moc a taky máme hosta. Utečeme s blondýnkou do lesa a na Radouč a jsme tam celý den. Chodíme po lesních pěšinách a líbáme se na místech, které mám rád. Všechno jí vyprávím, ona mě objímá a na mě je toho zase hrozně moc. Dáme si jen dvě piva dole v hospodě u Jizery a pak jdeme domů. Co nějaký film? Jenže když vlezeme do bytu, tak je zrcadlo na zemi a já si ihned vrazím střep do nohy. Jdeme do obýváku a tam je rozsekaný nábytek. Jinak tu nikdo není. Jenom vyděšený pes. Začnu panikařit. Běžím po schodech, volám mámu a hlavou mi létají šílené myšlenky. Za mnou se táhne krvavá stopa, protože mám ponožky doslova nacucaný. Uff, brácha i máma jsou u sousedů dole. Co se stalo? Máma má rozmazaný obličej a klepe se. Zase ho chytl amok. Pak si sbalil nějaký věci a odjel autem. Blondýnka stojí vyděšeně v kuchyni a hladí psa. Nikdy nic takového nezažila, my automaticky začneme poklízet. Nemusíme nic říkat. Nemá to cenu a zažili jsme to snad stokrát. Teď je to ale naposledy. Zatím to nevíme, ale je to tak.
Otec se totiž opravdu odstěhoval. Konečně si nechal doručit žádost o rozvod. Bydlel několik kilometrů od Boleslavi v bytovém domě a už jsem ho nikdy neviděl. Aspoň myslím. Jednou jsem, to už jsme byli s manželkou svoji a měli děti, projížděl přes město a měl jsem dojem, že jsem zahlédl povědomou postavu na Míráku v Boleslavi. Jenže jsem musel řídit a nejsem si tím jistý. Neviděl jej nikdo z naší rodiny. Jen občas jsme zaslechli něco o tom, že pořád pracuje, že hrozně zhubl a že má něco se střevama. Jeden jeho kolega, když jsem jej potkal, tak mi říkal, že je na tom špatně, protože má zhoubný nádor. Nakonec ale umřel na infarkt. Vyklízeli jsme po něm byt a bylo to hrozně smutný. Ale nepředbíhejme. Zatím jedeme zpátky na kolej do Plzně a já se pořád dokola omlouvám. Blondýnka mi ale vezme na hlaváku v Praze hlavu do dlaní, políbí mě a řekne mi, že toho mám nechat. Hrozně se mi uleví, protože se za všechno hrozně stydím, asi jako každý, kdo má za otce alkoholika. Trvá mi to snad dvacet let, než mu všechno odpustím. Nakonec to udělám hlavně proto, protože nechci, aby mě užírala zlost a bolest. Ale je to hrozně těžký. Nejhorší bylo vždycky to zklamání. Ten hroznej smutek, který jsem míval. Poslední otcova slova ve mě rezonují ještě hodně dlouho. Myslím si, že už je asi nikdy z hlavy nevymažu. A je to tak asi dobře.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):