Příběh čtyř stý šedesátý šestý - Už zase tančím sám. Na black metal.
Přestupoval jsem minulý týden v Praze a když jsem vystoupil na hlaváku z metra, šel jsem si zapálit. Uprostřed špíny, bezdomovců a ochcaných rohů zářil do tmy bílý plakát. Byly na něm Root, Torr a potom jedno jméno, které jsem nemohl za boha přečíst. Dokonce jsem vytáhl brýle, abych nápis rozluštitl. Nepovedlo se mi to. Nojo, stejně je to do Prahy daleko a nikdo by se mnou zase nejel. Přesto si zapíšu do notýsku datum i klub, který vůbec neznám. Někde na Smíchově ve sklepě. Na všechno zapomenu a těším se na blondýnku. Vlak jede pomalu, na trati jsou omezení a tak se dostanu na kolej až pozdě večer. Závidím studentům, kteří mají na taxíka. Já jdu pěšky a krosnu mám narvanou sklenicema domácího sádla. Aspoň zbydou peníze na pivo a na metal. Taky jsem si chtěl koupit nějakou novou knihu. Zrovna jsem dočetl dalšího Kinga. Svědectví. Velká bichle, která je nejen skvělým příběhem, ale také další zátěží. Dorazím a jsem utahanej jako kůň. Připadám si jako otrok. Celý víkend v kanálech pod škodovkou v Boleslavi. Dnes jsme opět tahali nekonečné kýble plné zaschlé barvy. Bílý muž pod bičem otrokáře, řval jsem ve tmě s čelovkou na helmě.
Sprchoval jsem se doma, ale musím znovu. Vylekám spolubydlící. Tak si tady, usměje se. Je pořád sama a občas slyším z jejího pokoje vrnící zvuky. Vibrátory na dívčích kolejích zrovna dost letěly. Nově uvolněná morálka, časopisy, osvěta, tohle všechno holky vnímaly. A když nebyl přítel, zůstala umělá hmota. Kluci to mají stejně. Nic proti, jen to nesmí lézt člověku na mozek. Což tedy naší kolegyni začínalo. Už jsem ji dohodil asi pět normálních, vcelku i hezkých kluků, co byli taky sami. Jenže ona patří k takovému tomu druhu žen, kterým není nikdo recht. Inu, její chyba. Mohla si aspoň skočit, když už nic jiného. Říkám to blondýnce, která na mě čeká jako vždy dole na baru. Zrovna se kolem ní točí takovej hezkej kluk. Hele, rybízku, dej si odchod, tohle je moje holka. Chvilku se proti mě prsí, ale pak to vzdá. Asi ho vyděsí moje do krve rozedřené ruce, následek mozolů, které mám i přes pracovní rukavice. Jsem grogy a tak si jen lehnu a nechám svoji milou, aby na mě byla hodná. Když jsme v nejlepším, uslyším z vedlejšího pokoje naplno puštěný vibrátor. Hergot, dělá ta holka taky někdy něco jinýho? A proč nejde občas mezi lidi? Pak usnu a je to skoro jako smrt. Nevím o světě.
Zato ráno je šílené. Bolí mě ruce, nohy, záda, hekám jak stará herka. Jdeme s Michalem do školy, kolem je mlha a on mi vypráví něco krásně intelektuálního. Já mám pořád před očima nekonečné kanály a neodbytný pocit, že začínám smrdět hnilobou. Jsme tam jak krysy, řeknu nahlas a pak to musím Michalovi vysvětlovat. Dojdeme na universitu, rozdělíme se a já si zalezu dozadu do přednáškového sálu. Vůbec nevnímám. Padá na mě únava a to až do středy, kdy se moje tělo konečně trošku srovná. Blondýnka měla telefonát, že babička v Táboře je na tom nějak špatně, tak že pojede. Měl bych taky, ale já už fakt nemůžu. Je toho na mě moc. Jsem jak tělo bez duše, jsem jak mátoha. Potřebuji vypnout, jen si tak číst, ani se neučit, odpočívat. Ve čtvrtek mi otrne a náladu mi trošku spraví výplata, která je velmi slušná. Ihned pozvu blondýnku na večeři. Budeš tu hodný? Zeptá se mě a já samozřejmě kývnu, že ano. Hlavně nechoď za sousedkou, nemusel bys to přežít, vtipkuje. Už mě to taky napadlo, že bych jako udělal dobrý skutek. Ale neboj, chci mít klid. Na rozloučenou mi dokáže, že mě má ráda. Je pátek ráno.
Končím v jedenáct. Už na to nemám. Nějaký cvičení mi může být, víte kde. Zajdu do hospody na oběd. Pořádně se naperu a když si tak sedím, probírám se žebradlem. Vyhazuji lístečky, zkrátka, dělám pořádek. Občas mě to chytne. Naplním popelník papírky, pak to ze srandy zapálím sirkama a servírka mě seřve. Ještě tu mám jeden. A hele, plakát. Ty vole to je dneska. Přemýšlím asi patnáct minut. Co budu dělat sám na koleji? Všichni jedou domů. Nudil bych se. Znám se. Ani se nevracím zpět na kolej. Rovnou na nádraží. Do Prahy, prosím. Je něco kolem třetí hodiny a už si to šinu k matičce českých měst. Je pořád pošmourno. Vzpomínám na dobu před několika lety, kdy na koncerty jezdily davy. Někdy se přidávaly i vagóny. Lahváče cinkaly, potkali jste spoustu skvělých lidí, seznámili jste se, pokecali a hlavně, byla děsná sranda. Asi se divně při svých vzpomínkách usmívám, protože slečna, co sedí proti mě, prokroutí oči. Normálně bych ji asi oslovil. Jen tak ze cviku. Ale nemám náladu. Jedu sám na koncert. Divný, co? Netuším, že za pár let už budu jezdit pořád jenom sám.
Já to potřebuju. Jednou za čas upustit páru. Nejdu s davem, vybírám si, na co zajdu, jakou kapelu chci vidět. Pak taky, peníze, jiný akce, čas, znáte to. Ale přestal jsem, jen když byly děti malé. S dvojčaty to jinak nešlo. To ale ještě vůbec netuším. Zatím jedu a říkám si, jestli jsem udělal dobře. Když jsem byl mladší, tak sami jezdili jen divný týpci. Možná jsem se jím stal. Zalezu na Smíchově do jedný hospody a piju Braník. Tehdy se to dalo. Je tu jen pár štamgastů a jeden stůl fanoušků fotbalu. Přisedne si nějakej děda, který si chce povídat. Kývnu mu na souhlas, sem tam zakroutím hlavou, jakože ne, ale vůbec ho nevnímám. Nechápu, co se to stalo. Vždyť Root i Torr mají pořád jméno. Ale jsem v Praze, tady se chytají kde jaký novinky. Zkrátka a dobře, mladí už poslouchají něco jiného. Různý rap metaly, fůze, rock, alternativu. Už dávno to není tak jasný a přehledný. Za mě si byl buď metalista nebo pankáč. A když si byl debil, tak náckovskej skinhead. Jo jasně, taky byli lidi, co poslouchali Oceán, Shalom, diskofilové a další odnože, ale bylo to jasně vymezený. Dnes už je chaos. Pak taky, ten grunge, pořád ještě doznívá.
Připadám si děsně starej, ale nejsem. V malém sklepě, jehož název si fakt nepamatuju, to vypadá jako na srazu démonů. Všichni jsou v černém, někdo i s warpaintem. Přesto již má většina návštěvníků vanu. Očividně se všichni znají. Připadá mi to spíš jako večírek pro zvané. Taky jako jeden z mála platím vstup. Dám si pivo a snažím se s někým zavést řeč. Jenže mi není přáno. Radši toho nechám a pohroužím se do svých myšlenek. Udělal jsem dobře, že jsem jel? Neměl jsem raději sedět na koleji a číst si, poslouchat vibrátor z vedlejšího pokoje? Je tu poměrně nuda. Žádný vysmátý ksichty, jako jsem býval vždycky zvyklý. Musím ale uznat, že Toor i Root hráli skvěle. Muzikantsky to bylo super. Jen občasné kecy mezi písněmi by si s klidem mohli odpustit. To je samej satan a jeptišky a taková ta prvoplánová nenávist. Možná už jsem na to taky starej, nevím. Zajímaví jsou fanoušci. Všichni stojí a jen občas pokývou hlavou. Chodím tedy radši k výčepu a piju čím dál tím víc piva.
Hlavní hvězdou večera jsou HELHEIM, jejichž logo jsem neuměl rozluštit. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, co hrají. Předpokládal jsem, že black metal. Potvrdilo se mi to již s první skladbou. Pod pódiem nás stálo možná tak dvacet. Spíš méně. České kapely chlastaly u stolu a já si vzpomněl na německé akce, na kterých se všichni navzájem podporovali. Mnohdy slavná jména křepčila na předkapely. Byla v tom jakási vznešenost, která českým metalistům zkrátka mnohdy chybí. Ono je to také o pokoře a slušnosti. Ale nevím, třeba je všechno úplně jinak. Píšu, co jsem viděl a jak to na mě působilo. A tak zase tančím sám. Na black metal. Norové mají úžasné vokály. Už nejsem v zaplivaném klubu na Smíchově, ale daleko na severu. Je to esence chladu a tmy. Nejdřív se jen tak kývám do rytmu. Pak se mi ale rozvibruje celé tělo. Možná je to přemírou piva, ale určitě i tím, že já muziku prožívám. Když se mi líbí, tak neumím být v klidu. Křičím a řvu mezi songy. Jsem nadšený, zpocený a pořád tančím sám. Nepřidá se nikdo.
Kapela balí svoje cajky a Pražáci dávno zmizeli v ulicích. Já mám dostatek času. Norové jdou někam spát a ve sklepě zůstaneme dva. Na výčepákovi je vidět, že už by taky šel, dnes to byl stejně mizernej kšeft. Přemýšlím, proč lidé nechodí na koncerty. Možná je jich moc nebo nemají propagaci. Netuším. Je mi z toho smutno. Viděl jsem všude kolem sebe, že už metal tolik netáhne. Nebo spíš, vždycky se chodí na to moderní, na to co je momentálně v laufu. Většina lidí jde stejně s davem. Koneckonců, sám si přijdu divně, že tu jsem sám. Kdybyste věděli, jak mi chybí mí kamarádi. Z první i druhé party z Boleslavi. Být metalistou na koleji v Plzni nebylo vůbec lehké. Neměl jsem si s kým o muzice pokecat. Blondýnka mi dodnes říká, že jsem musel být opravdu prokletý. Většina starých fanoušků to dávno vzdala. Jenže já nemůžu, mě to nejde. Neumím to. V mém životě je hudba hrozně důležitá. Seru na trendy, seru na to, co je moderní. Poslouchám jen to, co se mi líbí. To já taky, ty vole nemáš nějaký drobný? Ozve se za mnou a takový hodně sešlý děda mě žádá o peníze. Asi jsem přemýšlel nahlas. Hodím mu nějaké mince. Nějak ho chápu. Taky zůstal sám.
Mám snad tři hodiny, než mi pojede vlak. Vydám se do ulic a chodím. Nesmím se zastavit, protože když si někam sednu, tak usnu. Nasadím si discmana a sloupnu fólii z alba Av norrøn ætt, které jsem si před chvílí koupil. Začne pršet a všechno je děsně depresivní. V osobním životě se mi daří. Nebýt otce, tak se mám fakt skvěle. Nejsem bohatý a asi nikdy nebudu, ale mám všechno, co jsem kdy chtěl. Ale co se týká metalu, tak je to bída. Stále vycházejí skvělé desky, pořád chodím do Music Records, odebírám Spark a jsem v obraze. Jen si nemám s kým pokecat. Chodím na koncerty sám jak kůl v plotě. Stojím většinou ve stínu. Ale když je dobrá konstelace hvězd a piva, tak tančím. Nezáleží na krocích, ty mé vede hudba. Skladby ve sluchátkách gradují, dostávají se mi pomalu do krve. Už jsem skoro u hlaváku. Nikde nikdo. Jak leje, tak všichni zalezli do děr. A já si vlezu na trávník. Kecky mám nasáklé vodou. Jsem promočený. Chráním si jenom kapucou přehrávač. A tančím zase sám. Na black metal. Jen já, hudba a prázdný noční park.
Ve vlaku ihned usnu. Probudím se v Rokycanech, což je dobře, protože jinak bych přejel. Už se mi to párkrát stalo. Je sobota ráno. Dojdu pěšky na kolej a probudím vrátného. Jen na mě kývne. Dneska žádná křepelka? Oplatím mu úsměv a po sprše si jdu lehnout. Nakonec stihnu o víkendu i to čtení a odpočinek, konečně spánek, napadne mě. Ale není mi přáno. Sousedka je zase v ráži. Jak někdo může koukat na porno v devět ráno? Pořádně se vyspím asi až v hrobě, napadne mě ještě a nasadím si sluchátka. Nic si nepouštím, u toho bych neusnul. Ale je mi najednou tak nějak fajn, jako po každém dobrém koncertě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):