Příběh čtyř stý šedesátý pátý - Vy nemáte strach?
Mělo to trvat ještě pár měsíců, než otevřou v Plzni první supermarket. Zatím musíme do kamenného obchodu a ve městě to díky tomu žije. Dnes už tam normální člověk raději nepáchne, ale tenkrát jste se nemuseli brodit špínou, dívat se na opilé bezdomovce z dalekého východu a nikde nesmrděly kebaby. Normálně jsme si sedli na lavičku, protože byl čas. Michal vytáhl svačinu a já také. Koupili jsme si každý dva rohlíky a něco málo salámu. Papíry poctivě složíme, odříhneme si a zahlásíme něco o tom, že by to chtělo pivo. Hele, naproti už mají otevřeno, vlezeme do baru, ve kterém jednou budu sledovat záznam z útoků na New York 11. září 2001. Zatím je tu klid. Odnesu vše do koše, aby kolem bylo čisto, jako tu zatím je. Když se dnes projdete Plzní, tak je zase čím dál tím víc šedivá. To ale zatím nevíme, my si užíváme, že jsme mladí a je pátek. Ze školy jsme zdrhli dřív. Nějaký laborky nás moc nezajímaly.
Michal teď dost ujíždí na sci-fi a mě to naplňuje takovou tou hrdostí, kterou má člověk, který někoho na něco přesvědčí. Býval jsem považován za znalce a asi jsem jim i trošku byl. Možná to zní neskromně, ale uvědomme si, že nebyl internet a můj zápisník byl plný dobrých tipů, získaných za spoustu let četby. Z jedné strany muzika, z druhé knihy. Sedneme se, vysmějeme se číšnici, že nám chce nabídnout Budvar. Je mi ji trochu líto, ale prodávat tohle pivo v Plzni? Troufalé! Podotýkám, že ještě nebyla doba pivních speciálů z garáží pro intouše. Normálně se chlastalo. Hergot, mě je dobře. Víkend před námi, holky jsou u rodičů, co podnikneme kámo? Ptám se a sám nevím. Chtělo by to nějaký koncert, pořádně si vymlátit hlavu, dostat ze sebe všechna ta čísla, co do nás furt rvou pod tlakem ve škole. Michal si hodí vlasy dozadu, upraví si svůj hippiesáckej koženej náramek, kvůli kterýmu si ho pořád dobírám a zamyslí se. Fakt vypadá, že přemýšlí. Ty vole, tváříš se jak mladej právník. Rozesměje ho to. Mám pro tebe překvapení. A vytáhne z kapsy zmuchlanej leták.
Vyfouknu kouř z cigára a kouknu na papír. Co to jako je? Kouká na mě divný pán s americkým neupřímným úsměvem. Kámo, tohle je chlap, kterej nejvíc rozumí sci-fi. Říká se, že byl v hangáru 18, když pitvali mimozemšťany. Chvíli mlčím a pak se začnu řehtat. Michale, to si děláš srandu? Ale on je zcela vážný. Říkám si, takovej chytrej a vzdělanej kluk a bude věřit takový kravině? Navíc, má to být nějaká přednáška nebo co. A mě se fakt nechce trávit volný čas zase někde nad katedrou. Jenže nechci nechat svého kamaráda samotného. Je umanutý. Prý tohle musíme vidět. Ještě několikrát ho přeruším, s tím, že je to nějaká kravina a že v Jamu hrajou nějaký kapely folk. Pojď, budeme si z nich dělat prdel. Ale nenechá si ode mě nic vymluvit. On je Michal taky někdy umanutej, tvrdá palice. Nezbývá mi nic jiného, než být ostražitý. Dáme ještě jedno pivo a pak se vydáme do Tylovky. Tam už postávají před vchodem lidé. A všichni jsou divní od pohledu. Mají stejný kožený úsměv jako kandidát všech věd a doktor všech oborů z letáku. Něco je blbě, akorát nevím co. Ale já na to přijdu. Zapálím si cigáro, ale nějaká paní kolem padesátky mě okřikne. Tady se nekouří! Pak ale nechápu, proč jsou všude na chodbách popelníky? Zeptám se a ona se na mě podívá jako šelma. Zamrazí mě v zádech.
Zavedou nás do sálu a jsou milí jak křesťané, když vylezou z nedělní mše očištěni od všech prasáren, které za celý týden napáchali. Říkají nám přátelé a mezi sebou bratře a sestro. Zřejmě velká rodina. Vepředu stojí chlápek v obleku a všem kyne rukou. To bude asi šéf, řeknu moc nahlas, protože se na mě celý sál otočí. Pšššššt. Zašeptá nějaká další paní. Mimochodem, všechny dámy mají pohled štvané laně. A oči, které hledí na hlavního pána na pódiu jako boromějky na ježíšovo přirození přikryté plátnem. Protože vole, svatí jsou bezpohlavní. Jako ale fakt, celý mi to dneska připadá jako kostel, ale moderní, z budoucnosti. Vyleze nějaká paní, co má ramena vycpaná jako americkej fobalista. Cestou nahoru na prkna, co pro mnohé znamenají svět, nasadí úsměv. Všichni se jednou budeme usmívat, vzpomenu si na tuhle myšlenku po mnoha letech, když objevím facebook. Přivítá nás na dnešní přednášce. Akorát nám pořád nikdo neřekl, o čem bude. To se dozvíme až za chvíli. Nejdřív nás tak vyděsí, že se jedna mladá slečna rozbrečí a následně poblije.
Zhasnou totiž světla. Je úplná tma a pak vzduch prořízne šílený zvuk. Něco jako raněný zvíře, bestie, nazghul, nevím jak to popsat. Pak se na plátně objeví drápy, které trhají nějaké vnitřnosti. Je to hnusný, mokvá to, chybí snad už jenom smrad. Všichni hledí upřeně na obrazovku. Mám pocit, že mě to přitahuje, že mě to vtahuje dovnitř. Štípnu se do stehna a odvrátím tvář. Kurva co to je? Zhasnou světla, pak se rozsvítí kužel a pán v obleku na nás začne řvát. Jsme jenom kusy masa, který jsou tady na chov. Přežijí jenom vyvolení. Jenom ti, kteří budou věřit, jen ti pokorní. Pak se nadechne, protože křičení samozřejmě člověka vyčerpá. Řeknu do ticha, no doprdele. Ihned se na mě podívá a od stěny se odlepí dvě gorily. Dosud stály u dveří a mě konečně došlo, že jsme tu zavření. Mezitím se na plátně začne odehrávat hodně brutální pitva mimozemšťana. Jako nejsem odborník, ale nedávno jsem viděl dokument o tom, jak se natáčejí horory. A tohle byly teda hodně slabý triky. Ale chápu, neznalého můžou záběry vyděsit. Nějaký pupkatý pán v první řadě dole začne plakat. Poprvé nepoznám, jestli je to nahrané nebo je mu fakt blbě.
Křičí na nás a řvou. Je to tady samej pomatenej rádoby intelektuál. Všichni se bojí a mě to začíná štvát. Prošel jsem kanálama, dělal jsem na jatkách, mě jen tak nějakej debil nenažene strach. Film přitvrzuje. Invaze prý dávno začala, jsme ovládáni na dálku (tomu poprvé uvěřím až v daleké budoucnosti, když začnu potkávat lidi s pohledy upřenými na zeď sociálních sítí), musíme se podrobit, protože oni mají technologie, které poskytnou jen vyvoleným. Michale, doprdele Michale, prober se. Jenže můj kamarád je v transu. Zvednu se tedy a dám mu facku. Jdeme, na tohle koukat nebudu. Chytím ho za ruku a táhnu ven. Jenže ty kurvy jsou připravený. Ihned jsou u nás dva plešouni, něco mumlají do mikrofonů. Vezmou nás zezadu za ruce (je tma a zakopnu), kroutí je, až syknu bolestí. Co to doprdele děláš? Kdo si? Hodí nás do místnosti a zabouchnou dveře. Je tam jen okno do dvora. Venku je už taky tma a jsou tu jen židle a stůl. Sedneme si. Michal dýchá pouze na povrchu. Je na něm vidět, že ho to fakt hodně vyděsilo. Měl chudák hodného tátu a potkal zatím jen příjemné lidi. Začnu kopat do dveří, ale nikdo nic. Pak se na obrazovce na zdi objeví tvář. Připadám si jak v Mechanickém pomeranči. Co je zase tohle?
Dobrý den přátelé. Začne na nás mluvit a já musím uznat, že tahle sekta (ještě nevím, že to jsou scientologové) je co se týká technologií velmi na výši. Takové vybavení jsme neměli ani ve škole. Ve nemáte strach? Ozve se z reproduktorů. Místo odpovědi vezmu židli a mrštím s ní do obrazovky. Kurvy zasraný. Zařvu. Odpovědí je mi nejdřív ticho a potom šílený jekot z reproduktorů. Tady se mě někdo snaží dostat. Zvednu židli ze země a praštím s ní do okna. Tak uvidíme, co vy na to. Nic se neděje. Nikde žádná reakce. Vykouknu ven a rukávem od křiváka smetu střepy. Spadnou dolů na Tylovu ulici. Divím se, že to nikomu nevadí, nikdo se ani neohlédne. Pak si všimnu, že všude okolo jsou jen cikáni. Aha. Pomalu vylezu ven, abych prozkoumal okolí. Je to jen malý ochoz a spousta metrů pode mnou. Dostanu závrať. Takhle to nepůjde. Začnu mlátit židlí do kliky. Nakonec povolí. Jsem ale spocenej a můj kamarád totálně apatickej. Chytnu ho za ruku a běžíme po ochozu. Normálně projdeme dveřmi. Nikde nikdo. Z plátna za námi se ozývá řev nějaké slečny. Zrovna kopuluje s hnusným emzákem. Koutkem oka zahlédnu, že jí roztrhne obrovským údem celý tělo. Kousek ode mě se ozve, ááách. Dáma středního věku stále visí obličejem na filmu.
Gorily potkáme až dole, kousek od vchodu. Stanu se slizkým hadem, jsem ještě mrštný. Provléknu se kolem jednoho překvapeného. Tvoje šéfová říkala, že se tady nekouří, blbečku. Upoutám na sebe pozornost, aby mohl Michal zdrhnout. Jen za ním zaklapnou lítačky. První ránu chytím zprava, druhou zespoda do břicha. Zlomím se a něco ve mě rupne. Aspoň mi to tak přijde. Přesto vyběhnu. Michal sedí na soklu před vchodem. Běžíme, řvu a konečně mu to dojde. Plešouni za námi sice vyběhnou, ale nechají nás. Uff. zastavíme se až na náměstí a jsme tak plní adrenalinu, že křičíme. Uklidníme se až po dlouhé době. Zalezeme ihned do hospody. Dole ve sklepě je najednou fajn. Michale, ty vole, to jako fakt? Ty si v sektě? Pak mi kamarád vysvětlí, že potkal nějakýho chlápka ve škole, dali se do řeči, byl příjemnej a zajímal se taky o knížky. Znal sci-fi autory a působil velmi solidně. Řekl mu. Přijď někdy na naši přednášku. My se o tyhle věci zajímáme. Máme moc dobrou knihovnu, kdybys chtěl. Pak už se jen tlemíme, jak jsme byli blbí. Dokonce stihneme dvě poslední folkové kapely, ze kterých si dneska děláme fakt velkou prdel. Nikdy jsem nepřiložil na táborák, nikdy jsem nejezdil kamionem a nepotkal jsem holku, co má ve vlasech sníh. Řveme jejich texty a málem nás vyhodí. Máme zkrátka svůj den.
Probudím se až k večeru a mám děsivé sny. Pitvají v nich mimozemšťany. Dojdu pro blondýnku za nádraží a ještě za tepla jí všechno vyprávím. Když se směju, tak pokaždé syknu. Bolí mě žebra. Znáte to, už jsme se dva dny neviděli. Ihned na to chceme vlítnout. Jenže já nemůžu. Přicházím pomalu k sobě a bolest je veliká. Jde na chirurgii se mnou. Pohotovost volíme na Borech, ve vojenské nemocnici. Když čekáme na sestru, objeví se za prosklenými dveřmi známá tvář. Ano, pan doktor je včerejší přednášející. Zamrazí mě v zádech, vezmu blondýnku za ruku a pravdu jí řeknu až v tramvaji. Jedeme na Denisovo nábřeží. Než se dostanu na řadu, je už skoro půlnoc. Sestřička je moc milá a když mi moje naražená žebra ováže obinadlem, tak se mě zeptá: "Vy nemáte strach"? Mezi bolestí a smíchem mi vytrysknou slzy. Já už mám slečno, strach jenom ze zlých lidí. Odpovím a ona pokývá souhlasně hlavou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)