Příběh čtyř stý šedesátý čtvrtý - Vlkodlaci číhají ve tmě
Tentokrát jsme to vzali trošku jinudy. Otravovala nás dlouhá cesta autobusem, tak jsme zvolili sice ještě delší, ale pohodlnější vlakem. Z Prahy jedeme přes Turnov do Tanvaldu. Je to hodně veselé, protože s námi jedou nějací mladí trampové, kteří s sebou mají pivo, rum a spoustu dobrot. Ihned se dáme do řeči a já jim trošku závidím, že budou celý víkend v lesích. Jen si dejte pozor na vlky, loučíme se a naposledy si zavdáme. Je už tma, když dorazíme do studené chalupy. Zatopím a ještě dlouho klepeme kosu pod peřinou. Přitulíme se, ale oba máme husí kůži. Přesto nebo možná právě proto je nám najednou moc fajn. Vyběhne na záchod a když se vrátí, tak má na tváři vyděšený výraz. Slyšel si to? Co? No, ty děsivý skřeky. Jen mávnu rukou. Občas přijde na zahradu srnec, někdy tu loví jestřáb. Jsi na horách, má milá, netřeba mít strach. Navíc jsem tu já, slavný lovec a ochránce. Schoulí se ke mě a já si připadám jako vládce jeskyně.
Probudím se k ránu a jdu taky na záchod. Přehodím jí přes zadek peřinu, aby mi nenastydla. Pohladím jí po vlasech. Je tak nevinná, když spí. Něco zavrní ze spaní a tak raději svítím baterkou mimo její zorné pole. Když bych ji probudil, byla by naštvaná. Celý život ráda spí. Možná právě proto je tak usměvavá. Vylezu na chodbu a je tam snad pět stupňů. Zapleskám nohama o podlahu. Studí to, hergot, zapomněl jsem bačkory. Pak mi hlavou projede hrozný výkřik. Jakoby někoho vraždili. Bylo to zvíře? Nebo snad člověk. Nevím, ale otevřu pomalu dveře ven. Vezmu si sekyru, člověk nikdy neví. Je mlha a takové to divné světlo od měsíce, které se nemůže pořádně projevit. Překvapí mě, že je venku větší teplo než uvnitř. Vydám se kousek po cestě, našlapuji velmi pomalu, protože kdyby něco, nechci být překvapený. Krve by se ve mě nedořezal, když vylétne z křoví nějaký pták. Uff. Jdu dál, opatrně, jsem na lovu. Alespoň tak si připadám.
Nahoře na kopci se něco pohnulo. Mžourám, nemám brýle, ale na dálku vidím vcelku dobře. Potom spatřím oči. Žhnoucí a plamenné. Jsou plné nenávisti a vzteku. Alespoň tak mi to připadá. Vypadá jako vlk, ale klidně by to mohl být velký černý pes. Vycení na mě zuby. Sevřu v rukou pevně sekyru a vzpomenu si na všechno, co jsem kdy o psech a vlcích četl. Je to šelma, možná zdivočelá. Zapřu nohy a připravím se. Možná prohraju, ale nedám se snadno. Prolétne mi hlavou, jestli jsem zavřel dveře do chalupy. Rychle se ohlédnu, jsou opravdu dokořán. Couvat bych ale neměl, pamatuju si, že bych tím dal najevo, že jsem prohrál, že se bojím. Raději zařvu. Nadávám mu, jsem jako zvíře. Zvedne hlavu, zavyje hodně hlasitě a nelidsky, bestiálně. Podívá se jako ve filmech k nebi a zmizí. Jdu pomalu domů a připadám si, jako bych s ním opravdu bojoval. Usnu a ráno nevím, jestli to byl sen nebo pravda. O realitě nás přesvědčí soused, který jde ráno venčit svého psa a nalezne kousek nad chalupami roztrhanou srnu.
Vyprávím u čaje všechno blondýně a vidím na ní, že se trošku bojí. Utěšuju ji a uhasnou nám kvůli tomu kamna. Už je necháme, dnes jedeme s Vencou a Petrou do Liberce. Bude punk, jak už bývá dobrým zvykem. Sejdeme přes hřebeny dolů k přehradě. Máme tu sraz v hospodě. Cestou se ale pořád ohlížíme, lekáme se každého psa za plotem. Ale dorazíme v pořádku a kdybyste nás viděli, měli byste také radost. Tohle jsou praví kamarádi. Objímáme se, ihned navážeme tam, kde jsme minule přestali. Petra se léčí nově s neplodností a má to výsledky. Ihned si na to připijeme, protože dobří přátelé se svěřují s problémy. Nepotřebujeme psychology ani psychiatry. Jednak se k nim tenkrát tolik nechodilo a hlavně se vždycky ze všeho vykecáme. Uleví se nám. Hrozně rád bych se sem přestěhoval a pracoval tady. Nějak cítím, že jsou zde moje kořeny. Kdysi jsem je míval v Boleslavi, to ještě v dobách naší první i druhé party. Ale to už je tak dávno pryč, přijde mi. Přitom je to jen pár let. Pomalu dopijeme a jdeme se podívat na byt, který naši kamarádi obývají. Pomalu jej rekonstruují a my je chválíme. Jednou bychom chtěli také něco takového. Díváme se na přehradu a já všem vyprávím o psovi, který mohl být vlkem. Takhle za světla je to docela veselá příhoda.
Holky si zalezou do koupelny, štěbetají tam a líčí se na večer. Hezky punkově. My mezitím vedeme vážnější řeči, máme dlouhý kouř a rozebíráme muziku. Venca pořád kupuje nové desky a tak se ledacos přiučím. Mám tu i svůj notes, kam si napíšu pár jmen. Když jsou dámy za krásné, pochválíme je, dostaneme za to hubičky a vydáme se na tramvaj. Jedeme a je na nás všech vidět, že je nám spolu opravdu dobře. Vzduchem létají vtípky, jsme plni energie a naše srdce jsou otevřená. Chtěl bych zase všechno zakonzervovat a uchovat si na černé časy, které nakonec vždycky přijdou. Hlavou mi probleskne návštěva doma v Boleslavi, kdy jsem našel otce před dveřmi. Ležel na rohožce a když jsem jej obrátil, měl vyvrácený pohled. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvý, ale nebyl. Jen totálně na mol. Oklepu se, nechci kazit náladu. Myslím raději na včerejší muchlování ve studených peřinách. Blondýnka mi to pozná na očích, ona to vždycky vycítí. Usměje se na mě a mě zahřeje u srdce. Mám tě moc rád, křičím v ulicích Liberce, když jdeme městem.
Zalezeme zase do hospody. Klub je takový malý sklep, jen v něm pouze pár krků. A tak sedíme a kecáme až do večera. Koncert proběhne v klasickém stylu. Pár ožralých, kapely průměrné, ale nasazení jim nechybí. Vůbec mi to nevadí, jde mi hlavně o prostředí, o pohodové lidi, o nová přátelství. Když si na to vzpomenu, tak je mi tak nějak hezky, všechno bylo takové opravdové, ne jako like na facebooku. Ihned jste reálně viděli, jak ten člověk voní, jak se tváří a podle tónu hlasu jste poznali, jestli to myslí vážně a nebo ne. Mohli jste si tak lépe vybírat. Některé kamarádství vydrželo dodnes. Všechno bylo víc ohlodané na kost. Opravdové. Někdy na to nostalgicky vzpomínám a stýská se mi. Ale nechme vzpomínání. Dáme si ještě jedno pivko a pak už musíme, protože jede poslední tramvaj. Jenže nejede. Nějaká oprava nebo co. Co teď? Jsou dvě možnosti. Buď někde přečkáme nebo půjdeme pěšky. Volíme druhou možnost.
Když jsme ve městě, tak je to celkem fajn. Sice potkáme dvě partičky značně nalitých cikánů, kteří jsou agresivní, ale nakonec to dopadne dobře. Proběhne jen pár bílých sviní a pak už je klid. Dělám si srandu, že jsem minulou noc málem bojoval s vlkem, že se mnou se nemusí bát. Máme lahev rumu a tak jsem velcí hrdinové. Holky tedy pijou málo a Venca se drží, ale já mám fakt naváto. Do Jablonce nám to trvá docela dlouho, ale nakonec odvedeme Vencu a Petru do bytu. Nabízejí přespání, ale my musíme druhý den do Plzně. Loučíme se a naše křepelky mají v očích slzy. Proč nemůžeme bydlet někde kousek od sebe? Vydáme se zase před kopec. Směrem na Kynast. Chodil jsem tudy snad tisíckrát. Vydrápeme se nahoru na hřebeny a držíme se cesty. Je totiž zase děsná mlha. Najednou mi moje milá zmáčkne ruku tak, že mi málem protrhne nehty ruku. Je to děsný řev. Nelidský, zvrácený a v mnohém připomíná ten ze včerejška. Jen tu sebou nemám nic na obranu. Nevzal jsem si ani nůž, který si normálně beru. Šel jsem nalehko, za zábavou. Teď by se hodil. Jdeme opatrně dál. Vylezeme na další kopec a navrhnu, že půjdeme zkratkou. Mimo hlavní cestu. Jdu první, co kdyby něco. Další výkřik, snad ještě horší než předtím. Zase by se v nás krve nedořezal.
Pak ho uvidíme. Je snad ještě větší než včera. Černý se žhnoucíma očima. Dívá se na nás a my máme pocit, že nám jeho pohled proniká přímo do mozků. Obejme mě zezadu a pošeptá mi, že se bojí. To já taky, ale nedám to najevo, protože to my chlapi nemůžeme. Najdu u cesty klacek a vezmu ho do ruky. Cítím se trošku silnější, ale ne o moc. Zavyje a zároveň uslyšíme třetí hrozný výkřik. Blondýnka se klepe strachem. Chytím ji pevněji za ruku a vydáme se k chalupě. Sleduje nás celou cestu, naklání na stranu hlavu, jako to dělávají psi, když jsou něčím zaujatí. Jen přijď, rozsekám tě, povzbuzuji se. Pomalu dojdeme ke dveřím. Zamknu na všechny západy a naposledy se napijeme rumu. Neboj se, za chvilku svítá. Tu noc nespíme, ani netopíme. Jen se choulíme v křesle. Co to bylo za děsivý výkřiky? Třeba loví ve smečce. Nějaká další srna? Nevím a pomalu se uklidníme. Na chvilku mi usne v náručí. Ale její spánek je velmi neklidný.
Když slunce rozežene mlhu, je vše ihned v pohodě. Trošku se povzbuzujeme různými hláškami. Nevydrží nám to ale moc dlouho. Nasedneme do autobusu a tam z rádia slyšíme hlášení policie, že v jednom domě, kolem kterého jsme šli včera v noci, rozsekal manžel svoji manželku sekyrou. Našel ji s milencem. Potom utekl a našli ho nahoře na kopci oběšeného. Nechal dopis na rozloučenou. Podíváme se na sebe a je nám šíleně. Jakoby se nás dotklo samotné zlo. Do Prahy nemluvíme. Jdeme jako vždy na jedno. Podívá se na mě svýma krásnýma modrýma očima. Vidím na tobě, že ti to taky vrtá hlavou. Kdo nebo co byl ten třetí výkřik? Zabil přeci dva lidi. Ne tři. Nebo ano? Na koleji jdeme do baru a přepínáme programy na televizi. Ale nikde ve zprávách nic není. K vraždám opravdu došlo. Ale ten třetí řev nám zůstává dodnes záhadou. Alespoň se vyřešil ten vlk. Byl to zdivočelý pes, černý vlčák, který trhal v lesích zvířata. Zastřelili ho. Zajímavé je, že loni na podzim, když jsem byl na chalupě hrabat listí, tak jsem viděl podobnou šelmu znovu. Tentokrát ale soused říkal, že vlci se vrátili. Tak nevím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):