Příběh čtyř stý šedesátý - Punkový tanec
Vůbec se mi nechtělo ven. Za okny bylo mlhavo a déšť. Blondýnka se protáhla jako kočka a několikrát mi opakovala, že bych měl jít do školy. Nešlo to, raději jsem se otočil k ní a začal jí škádlit. Nemám na ty studený ksichty náladu. Bylo to tak, v Plzni jste v ulicích potkávali přednasraný padesátníky, šourající se do škodovky. Na koncertech black metalu zase studený čumáky, kteří byli nahnědlí jak Hitlerjugend. Na fakultě sice bylo pár studentů z Moravy a východních Čech, ale ti to nevytrhli. Navíc, na strojárnu moc holek nechodí. Nakonec jsem ale vylezl. Nasadím sluchátka a poslouchám jenom doom metal. Začíná podzim a mám splín. Včera jsem volal domů mámě, otce našli ožralýho kolem páté ráno dole u Jizery. Nedošel do práce. Odvezli ho do nemocnice, ze které po několika hodinách utekl. Má neschopenku, což je to nejhorší, co se může stát. Pije a nadává. Všichni nadávaji. Mezi lidma je zvýšená blbá nálada.
Jsem zahleděný do sebe a snažím se, abych se vyhýbal lidem. Koupím si housku se sýrem uvnitř. Moc mi to nejede, protože je to děsně mastný. Sednu si na přednášku a sleduji, jaké má přednášející pohyby. Je to děsněj křečák. Tolik tiků u jednoho jedince, no co vám budu povídat. Ona ta matematika se musí někde projevit. Říkají o něm, že je na hodně malý holky. Netuším a neřeším. Kreslím si do sešitu sprostý obrázky a myslím na blondýnku. O přestávce se staví na kouřový Michal. Vyndá z brašny nějaký nový sci-fi. Nakonec to je něco trošku jiného, ale já Orwella ještě moc neznal. Farma zvířat. Přečti si to. A tak místo rovnic louskám pod lavicí novou knihu. Chytne mě. Když konečně odcházím, uvidím jednoho blonďáčka, co na mě ukazuje a něco vykládá panu přednášejícímu. Pane kolego, mohl byste ke mě? Vás moje matematika nezajímá. Omluvím se, neměl jsem si číst. Pohrozí mi a jdu ven. Musím na vzduch. Blonďák projde kolem a tak na něj zavolám, že je bonzák. Proč to některý lidi dělají? Netuším. Vypadá jak svazák. Debil. Nemám už na to nervy. Máme nějaký laborky, ve kterých zase trháme železo. Je to pořád dokola. Podezřívám slečnu, co nás má na starosti, že si tam dělá vlastní kšefty. Nevadí, jdu za ní a omluvím se. Asi mám něco se žaludkem, řeknu jí a pak jdu sám na pivo.
Občas mě něco napadne. V rohu hospody čtvrté cenové skupiny přemýšlím, jestli jsou lidé divní a naštvaní kvůli počasí, plzeňské Škodovce nebo jen tak, že se neumí smát. Venca by řekl, že je to pěknej marast. Zapíšu si to. Přes smog není skoro vidět. Nějak mi nejede ani to pivo. Moc vzduchu, řekl bych. Servírka, který je skoro čtyřicet a má tři děti, každý s jiným, si chce vyprávět. Ráno sem moc lidí nepřijde. Co studuješ, a tak dále. Prázdný slova a zkažený zuby. Pořád se nade mě naklání a dává si prsa k sobě. Směje se, i když nejsem vtipnej. Další paní, co neumí stárnout, říkám si v duchu a jdu se raději projít. Neumím být sám a zároveň chci samotu. Jen chvilku, rovnám si myšlenky v hlavě a bloudím městem. Přijdu si jak starý básníci, jak nějaký romantik, co se souží bez důvodu. Potom se zničeho nic skácím k zemi a zdá se mi o cestě lesem. Jedu na bězkách, od sněhu se odráží slunce a blondýnka se směje zvonivě jako víla. Jak se vlastně smějí víly? Pane, hergot, co to děláte? Nade mnou stojí slečna, která není blondýnka, ale spíše zrzka a má macatou tvář i prsa. Něco zablekotám a nechám se odvézt na lavičku. Je mi děsná zima. Měl byste si zajít k doktorovi? Nemám zavolat záchranku? Odmítnu s díky a osahávám si hlavu. Mám bouli a nějak divně peněženku v kalhotách. Vytáhnu ji a zjistím, že mě okradli. Zakleju a jsem rád, že mi aspoň nechali doklady.
Zloděj asi nebyl velký čtenář, dělám si srandu na koleji, když tam dojdu. Vše vyprávím blondýně a ukazuji ji Farmu zvířat. Přečte si pár stránek a řekne mi, že je to na ní moc depresivní. Knihu ocení až po mnoha letech. Je jí prosím pěkně 19 a říkám jí slunce. Protože v tom všem marastu se pořád usmívá. Mám ji moc rád, vzájemně se doplňujeme. Já mívám občas podobné stavy jako dneska. Dožene mě všechno. Strach z vojny, otcovy opilecké eskapády i škola, na které jsem úplně omylem. Máme prý nějakého studentského doktora. Na Locháči. Vezme mě za ruku a odvede do ordinace. Paní doktorka mi vypráví o tom, jak zavařuje džemy a měří mi tlak. Je stará a v ordinaci jsem s černochem, co má rýmu jako trám. Na vás je tady zima, co? Říká mu a on se směje. Nerozumí ani slovo. Snažím se překládat, ale moc mi to nejde. Mluví tak nějak divně. Necháme toho. Odeberou mi krev a zajdu se vyčůrat do kalíšku. Podle všeho to vypadá, že je vše v pořádku. Ale asi moc nespíte, co? Odpovím, že poslední dny fakt ne. Štve mě, že nemůžu pomoc mámě s otcem, že mi utíká práce na chalupě, že mám málo brigády, protože mi docházejí peníze. A taky mě okradli. Na pivo mě musí pozvat blondýnka.
Vtipkuje, lísá se ke mě, umí to jako každá pořádná ženská. Nakonec mě rozveselí. Tady jsou na kolejích úplně jiní lidé, samej cizinec. Spousta Arabů a Syřanů, co si myslí o všech ženských, že to jsou děvky, protože nejsou zahalený. Muslimové, co se klaní směrem k mešitě, co si dávají kvůli víře kolikrát tak do držky, že teče krev. Většinou budoucí lékaři. Nejsou mi sympatičtí. Zato kluci a holky z Jižní Ameriky, to je jiná, s nima je děsná sranda, jsou to sluníčka. Přisedne si dokonce chvilku i holka, co jsem jí kdysi, dávno před blondýnou sliboval, že jí nafotím a dopadlo to tenkrát moc dobře. Nově je z ní punkerka a podává nám leták. Dneska, Božkov, hospoda, pár punkových kapel a jdete se mnou. Na víc se neptá a protože je milá, tak kývneme hlavou, že jako ano. Jen musím své milé slíbit, že nebudu pít tvrdej, když jsem teď pod tou lékařskou kontrolou. Popíjíme tedy lehce a slečna na chvilku zmizí, protože si musí načesat kokrhel, vzít si něco na sebe a tak nějak se připravit. Vrátí se snad za dvě hodiny a málem bych jí nepoznal. Na mě je to hodně vyzývavý, ale nic s tím neudělám.
Jedeme tramvají a pak trolejbusem. Rovnou do Božkova. Pak kousek pěšky přes most a před hospodou se už houfují číra. Pár kluků tu znám, s dalšími se seznamujeme. Co vůbec hraje? Si dostal leták, vole ne? Aha, konečně papír rozložím a kromě E!E neznám vůbec nic. Nevadí. Dám si pivo. Lidí je mrtě a je to úplně jiný, než metalisti v Plzni. Je tu fakt prdel, nikdo se moc neprožívá, není true a ortodox a nic nikdo nikomu nenutí. Mám zase po dlouhé době pocit, že jsem mezi svými. Punk nesleduji sice nijak poctivě, spíš co se ke mě sám dostane, ale líbí se mi ta pohoda. Jsem pořád metla, co sleduje časáky, kupuje si novinky a chodí dvakrát měsíčně na náslechy. V regálech vepředu jsou novinky a já si pokaždé zalezu do boxu a poslouchám. Pak si vyberu, co si koupím a zbytek si zapíšu. Mám svůj notes. Z jedný strany nová CD a knihy a z druhý pár mých literárních pokusů. Pořádek musí bejt! Čumíš jak vyvoraná myš, vyruší mě z myšlenek obrovský kluk s trikem Exploited. Punk nesmí zemřít, vy čůráci, zařve, pár lidí se k němu přidá. Vypadá děsně tvrdě, trošku se ho bojím, ale on pak roztáhne hubu k obrovskýmu úsměvu. Tohle je Mařena, holky si budou určitě rozumět. My jdeme na panáka. A mám nového kamaráda. Alespoň na dnešní večer. Blondýnka jen smutně kouká, že jako piju, ale nakonec se taky baví.
První dvě kapely nestojí za nic. Neumí moc hrát a i texty jsou docela trapný. Ono i bojovat proti všem se musí umět. Ale co, nevadí, kecáme v předsálí a probíráme muziku. Zapisuju si spoustu novinek a říkám si, že tohle by se mi na black metalu nestalo. Pak přijdou vysmátý holky a sedneme si spolu. Je to moc fajn, oni také studují, jsou odněkud od Varů. Rozumíme si, ale pak zazní první song EEček a my skáčeme do davu. Paří se, co to jen jde. Nikomu nevadí, že nemám číro, že mám death metalový tričko. Bereme se kolem ramen, točíme se a křepčíme. Vyplavím ze sebe všechen stres, mám pocit, že mi padá z mozku hrozná spousta špíny. Řvu freedom, protože to dělají všichni. Objímám blondýnku a líbám jí a tečou mi nevím proč slzy. Já nepotřebuji doktora, je chci pařit a spát a chodit po lesích a poslouchat muziku. Cítím se fakt svobodnej a tenhle punkovej tanec zůstane ještě dlouho zapsanej v mý hlavě i vzpomínkách. Musím si dát pivo. Karlováci někam zmizí, jdeme pěšky na kolej. Přes Slovany, tichou ulicí. Tančím znovu a znovu pogo na prázdných silnicích, skáču na kandelábry. Jsem divokej, vysmátej a objímám svojí milou pod lampami. Hele, non-stop. Zalezeme tam.
Zůstaneme až do rána. Jen my, pár alkáčů a kurev, kterým se nechce do mlhy. Nedivím se jim. Kecáme. Musím se vymluvit. Poslouchá mě a na oplátku dostanu tisíc hubiček, jako v pohádce. Řeknu jí to, jsem rumový princ a přijdu před krále. Zatančím mu pogo a vypiju tucet piv. Mezi místní metly jsem asi fakt nezapadl. Tak budu chodit na punk, no a co? Přejdeme do bufáče, máme v nohách hrozně moc kroků. Dvacet deka bramborovýho, dvacet vlašáku, jedny utopence. Ty má prosím pěkně pro sebe. Nese mi to a vypadá jako bohyně. Lehce rozcuchaná, s kruhy pod očima. Je nejkrásnější na světě. Seru na smog, na otce alkáče, seru na brigády, chci jen tebe, tebe, tebe, křičím pak cestou na kolej, kam konečně dojdeme, vynecháme zase školu a po sprše zalezeme do pelechu. Lehne si na mě a já slyším její dech. Bojím se zase pohnout, aby to nikdy neskončilo. A ve snech znovu a znovu tančím svůj punkový tanec.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):