.JPG)
Příběh čtyř stý šedesátý druhý - Dcera květin
Bylo ještě šero, když jsem vstával. Bolelo mě celou noc břicho. Neměl jsem na nic chuť. Dal jsem si velké kafe do půllitru a cigáro. Rozkašlal jsem se a otevřel učebnici. Skripta, koupená pod rukou od jednoho maníka ze staršího ročníku. Části strojů patřily k těm lepším předmětům. Tomu jsem aspoň rozumněl. Nebavilo mě to, ale dostával jsem to pomalu do hlavy. Vždycky si přečtu několik stránek, memoruji jako nějaký Asiat, který se učí všechno nazpaměť. Je to hrozná nuda a tak si do výpisků kreslím sprosté obrázky. Tohle se nemůžu nikdy naučit. Nemám na to, propadám panice. Jsem tu stejně jenom kvůli vojně, asi jako spousta kluků kolem mě. V naší partě to tak platí. Každý druhý sní o knihách, filmech, muzice i divadle. A přitom počítáme, počítáme a řešíme imaginární vzorce. Achjo. Blondýnka vyleze z postele. Co blbneš? Jdi si lehnout. Nemůžu. Mám v devět zkoušku. Teď už stejně nic nedoženeš.
Měli jste mě vidět včera v hospodě, to jsem zářil. Měl jsem přečteno několik nových knih a musel jsem všem sdělit svoje dojmy. Michal kýval souhlasně hlavou, něco už taky četl. Potkám ho ráno na poli. Umíš to? Zeptá se mě a pak se děsně zatlemí. Co ti je? Musel jsem si dát jointa, já už na to nemám. Dodělám bakalářský a mizím. Blanka říkala, že bych mohl mít jen pedagogický minimum. Zmizím ze šedivý zakouřený Plzně k nám na Východ a budu učit u nás na základce. Hm, odpovím mu. To máš dobrý, já už do Boleslavi nechci. Co chceš tedy dělat? No, budu tu bojovat, co to půjde, blondýnka je z Tábora, na vojnu bych šel do Opavy. Nechci jí ztratit. To už bych asi nepřežil. Dojdeme pomalu k chodníku. Mokasíny od bláta, zasviněný kalhoty od kvádra. Otíráme se lopuchy a závidíme princeznám, které v nedalekém oddíle právě sedlají koně. Raději bych fakt kydal hnůj, procedí mezi zuby Michal a jdeme na to.
Jsem na řadě. Studená posluchárna a v ní pan profesor. Koukne na mě přes tlusté brýle a prohodí nějaký strojařský vtípek. Usměju se, protože se to sluší a protože musím. Jak já tuhle přetvářku nesnáším. Dostanu otázku a list papíru. Stanu se robotem. Píšu něco, o čem nic nevím. Písmena a číslice, které mi moc nedávají smysl. Vedle mě sedí jedna holka vedle z kruhu. Usmívá se a má prázdný papír. Vzala si vykozený triko. Závidím jí, snad poprvé v životě nějaký ženský závidím. Já bych byl taková děvka, přemýšlím a dívám se z okna. Pane kolego, máte to dobře, tak mi ještě řekněte...odpovím...vy jste ke mě moc nechodil, vás bych si zapamatoval. Máte sice všechno spočteno, ale já dám na poctivost. Za tři, berete? Kývnu, i když je mi to divný. Běžte a pak jen zahlédnu, jak se dívka sklání nad starým pánem. On si posune brýle na nose, protože by s nimi nic neviděl. Achjo, tenhle svět je fakt zkaženej. Sednu si do kuřárny a zapálím si. Nějací studenti živě diskutují o zkoušení. Jsem nějak mimo. Pak přijde Michal. Za kolik? Taky za tři, řekne mi a já nevím, jak může vědět, že jsme na tom stejně. Jdeme to zapít.
Lejeme celý odpoledne. Máme oba dostatek kreditů, abychom postoupili do dalšího semestru. Čeká nás ještě několik předmětů, ale na to momentálně sere pes. Nemusíme zase půl roku na vojnu! Ožeru se tak, že řvu do tmy. Podpíráme se a pokračujeme s lahví rumu v kuchyňce na koleji. Párkrát na nás někdo přijde, abychom drželi hubu, ale podaří se nám všechny odehnat. Michal někam zmizí a já usnu na židli. Matně si pamatuji blondýnku, jak mě tahá do postele. Je na mě ostrá, protože jí pořád padám. Střih, temnota. Je mi blbě, bolí mě děsně hlava. Byl jsem na tý zkoušce? Podívám se do zmuchlaného indexu. Ty vole jo, za tři, postupuju. Mám vymleto. A chce se mi děsně blejt. Vyběhnu před kolej a zalezu do křoví. Tam vyhodím vzpomínky ze včerejšího dne. No to je mi ale milé přivítání, ozve se za mnou. Otočím se a to co spatřím, nezapomenu do smrti. Jsou ženy, které jsou krásné, jsou i nádherné, jsou takové, co jsou hezké uvnitř. Líbí se mi všechny, ale tohle je opravdová bohyně. Hlavou mi projede bolest, trošku se zastydím, že na ní koukám s otevřenou hubou. Jmenuji se Jana. Udělá pukrle a směje se mi. Má na sobě zvony, košili plnou kytiček a vlasy stažené čelenkou. Jakoby přišla z úplně jiné doby. Za kým jdeš? Zakoktám. Za Michalem.
Matně si vzpomenu, že mi o ní kdysi Michal vyprávěl. Krásná sestřenice, která prý také studuje v Plzni. Jak jsme se mohli nepotkat? Zeptám se jí ve výtahu a ona se jen usmívá. Jsi milý. Kývnu na souhlas a jsem v rozpacích. Představuji si scény z pornofilmů. Pak mě opět zabolí v hlavě. Vole, máš blondýnu. Ale přesto, jen se dívat, jen přivonět, jen... víte jak to myslím. Jsem najednou hrozně slabý, mátožný. Zavedu jí k Michalovi, který spí na zemi. Blance se nepovedlo ho dostat na postel. Je zmuchlanej jak šarpej. A smrdí. Aaaah, ahoj Jano a zase usne. Blanka se s ní zná. Prý, dáme si něco k snídani. Jsem tak okouzlenej, že ihned přijmu pozvání. Pohybuje se pokojem a je jako víla. Vznáší se. Ona létá, mumlám si pod vousy. Je přízrak, je tak krásná i uvnitř? A teď prosím pěkně myslím opravdu její mysl. I když. Blanka mi po chvilce řekne, že mě takovýho ještě neviděla. Jana je opravdovou dcerou květin. Miluje hippies, což mě většinou dost vytáčí. Takoví lidé byli pro mě dost naivní, ale ona je jiná. Možná ta krása, éteričnost? Kdo to ví? Ženská má být osobnost a to ona je.
Sprchuji se ledovou vodou, dokud nejsem křehký a svraštělý. Nejde to jinak. Potom popadnu blondýnku a je to hodně divoké, připadám si nabitý energií. Ne, na Janu vůbec nemyslím. To až potom, když sedíme a obědváme. Večer máme všichni sraz a zatím si čtu a poslouchám muziku. Jenže každá druhá postava z knížky je jako ona. Dívám se z okna a představuji si, jaké by to bylo s mojí milou a s ní. Pak zatřepu hlavou. Jsou to hříšné myšlenky, jsou to fantazie. A na rozdíl od křesťanů se za ně vůbec nestydím. Jde se do hospody. Proběhne představování a od první chvíle je na blondýnce vidět, že se mě víc drží. Hlídá si mě. Asi je to na mě moc vidět. Nebývá tolik časté, aby byla nějaká krásná i takhle chytrá a navíc hodná. Pochází z malé vesničky, kde jí asi krmili jen těmi nejlepšími druhy pokrmů. Možná snídala ze studánky a zajídala to duhou. Hippie je po mámě i po tátovi, kterým se kdysi povedlo na pár měsíců zmizet do Holandska. Znala spoustu muziky, i knížek. Byla jako Michal, ale o sto procent hezčí. Byla v ní taková zvláštní čistota. Co kluci, Jano? Jen mávla rukou. Chtěla tančit. Ty si zde host, pronese Michal a po dalším pivu vyrážíme do klubu.
Malý parket a znuděný DJ. Starší pánové, mladší slečny. Peníze a pot. Připadá mi to tady ulepený, shrne celou situaci Blanka. A má pravdu. Nevrlý barman, který na nás kouká jak na debily. Pošleme ho svorně do prdele, ukážeme fuck off a mizíme. Křičí za náma, že jsme smažky. Kdyby jen věděl. Michal mu odpoví, že má za sebou zkoušku z Částí strojů. Přijde nám to děsně vtipný. Zpíváme si, tančíme v mokré trávě. Holky si sundají boty a bosky se pustí do toho. Jako kulisu mají šedivou škodovku za zády a divnokrásnou mlhu. Tleskáme do rytmu a je to úžasné. Jenže my neumíme moc zpívat, chce to opravdovou hudbu. Přeneseme naše bosé amazonky přes asfalt. Je to snad poprvé a naposledy, co nesu dvě. Michal má co dělat, aby zvládl Blanku, on je básník a ti mají být neduživí. Sedřený a ztahaný padám na hubu, ale na zádech mám blondýnku a v náručí nesu dceru květin. Je lehounká. Mám pocit, že nemá žádné tělo. Možná je to opravdu víla. Usmívá se na mě, pobrukuje si a drží v ruce bodlák. Květiny dávno došly, řekne mi a blondýnka mi pošeptá, že se nemám tvářit jako kdyby mi uletěly včely.
Na baru na koleji je jen tlustej Venca. Koupím mu rum a on usne. Čepujeme si sami pivo, dáváme panáky a pouštíme muziku. Dnes je pánem situace Michal. Dává jeden starý flák za druhým. Najednou nejsem v šedivý Plzni, ale ve slunném San Fancisku. Píšou se šedesátá léta a vzduchem létá jenom slunce a láska. Jana začne tančit. Je už docela opilá, svíjí se, je jako šelma. Podobným tancem by mě ihned dostala. Blondýnka mi zaryje nehty do dlaní. Líbí se ti, viď? Kývnu hlavou a políbím jí. Oba se díváme na tu krásu. Michal odněkud vytáhne mikrofon a i když o nějakém karaoke se toho ještě moc neví, jedno takové uspořádá. Jana zpívá krásně. Je v tom vášeň, je v tom všechno. Ucítím pach trávy. Dejte si. Vzduchem se vznáší radost a smějeme se jeden na druhého. Křepčíme všichni, kroky nejsou vůbec důležité. Jsme jako struny, jsme součástí muziky. Křičíme, kýváme se do rytmu. Padáme unavení k zemi, aby nás pokaždé někdo zvedl, políbil a přinutil k další akci. Tolik energie, tolik síly. Potom si už nic nepamatuji.
Prý jsem se praštil o stůl do hlavy a zůstal ležet. Odnesli mě do postele a vše ukončili. První co jsem viděl, když jsem se probudil, tak byl holý zadek. To ale není blondýnka. Otočím se na druhou stranu, odhrnu peřinu a poznám svojí milou. Cože? Asi to řeknu nahlas, protože se ozve odpověď. Neboj, nic nebylo. Jana se zase usmívá. Zvedne se a vůbec se nestydí. Plácám rukou do nočního stolku a hledám brýle. Asi to tuší, protože počká, pomalu se otočí a pošle mi pusu. Spisovatelé často píší o křivkách. Ty měla dokonalé. Prsa menší, spíše malá, ale perfektně sedly k postavě. Klepou se mi ruce a modlím se, aby se blondýnka neprobudila. Ale ona jenom sem tam něco zabručí. Asi divoké sny. Jana ještě chvilku provokuje, naklání se nade mnou a potom zmizí. Rozplyne se. Chvilku nevím, jestli to bylo celé pravda, ale byla, protože večer najde pod postelí blondýnka její kalhotky. Už ji nikdy neuvidíme. Hrozně by mě zajímalo, co dělá dnes. Jak vypadá a jestli je pořád tak krásně švihlá jako kdysi.
Michale, hele a kdy zase přijede Jana? Ptám se docela často. Nevím, ona to má jinak. Prostě se zjeví a pak zase zmizí. Je jako motýl. Krásný motýl. Nebude to mít v životě lehké, přemýšlíme a přejeme jí jen vše dobré. Aby našla někoho normálního, měla děti a předala svoji milou duši dál. V ideálním světě by tomu tak přeci mělo být. Vždyť si to vezměte, v kolika rodinách to stojí za nic, kolik lidí je zlých a ošklivých. Když potom potkáte někoho jako je ona, rozsvítí se vám celý den. Svět musí být někdy takový, abychom měli pro co žít. Blondýnka se chce jít projít. S nadšením souhlasím. Celou cestu si povídáme o hippies. Chtěl bych to aspoň na pár měsíců zažít. Fakt, muselo to být super. Druhý den přinesu své holce kytku. Ukradnu jí u jedné vilky na Borech. Zadýchaný ji předám a ona si ji zaplete do vlasů. Jsi taky dcera květin, políbím ji a pak už je to zase jen na nás.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
