Příběh čtyř stý padesátý devátý - Nepříjemná blízkost smrti
Přišel jsem z nějakého cvičení, ze kterého jsem si nepamatoval vůbec nic. Jakési fyzikální zákonitosti, které jsem si nedovedl představit. Přemýšlím nad tím a stále si říkám, že jsem se děsně minul oborem. Zaťuká na nás vrátný, takový brunátný chlápek, který mě nechával bydlet s mojí budoucí ženou na koleji. Máš dole telefon. Jdu za ním. Šourá se pomalu, napadá na jednu nohu. Nejdřív si myslím, že je to máma, že se zase něco děje s otcem, ale je to Venca. Vzlyká mi do sluchátka a já nejdřív nevím, co si mám myslet. Přenos šumí a škruká a on se nemůže uklidnit. Nejdřív si myslím, že se po mnoha letech vrátil k drogám. Protože tak opravdu zní. Jako sjetej. Jenže jsou to nervy. Opravdu mám přijet? Nezvládneš do do víkendu? Prosí mě, potřebuje mě. Neváhám ani chvilku, je to kámoš. Opravdovej. To něco znamená. Zaběhnu za blondýnkou, omluvím se, naházím do báglu věci a jedu. Jenže nemám moc peněz, tak abych ušetřil, tak jdu na stopa.
Na výpadovce na Prahu jsem jen já a pár kurev. Nikdo mě nechce vzít, protože se tu staví úplně kvůli něčemu jinému. Nakonec se zadaří, ale je to nanic. Pán je očividně teplej a zkouší to na mě. Mám z něj strach, je slizkej a má šíleně debilní řeči. Pořád mele něco o řezání čůůůráááků. Přitom je to takovej ušláplej strejda. Na palubovce má společnou fotku s manželkou a dětmi. Sladký domov, asi. Naseru ho, protože jsem nekompromisní. Vyhodí mě někde u Berouna. Prý kdybych věděl, jaký je to krásný. Otřepu se a myslím na Vencu. Vydrž kámo, snad dojedu brzy. Vezme mě nějaká paní a hodí aspoň na Zličín. Tady není bezpečno. Je moc hodná, dá mi i na metro. Stačilo popravdě říct, že studuju. Mám tak zase jednou trošinku štěstí. Dostanu se na Českomoravskou, pak pěšky na Černej most a už zase mávám rukama. Nějakej páreček, vysmátí a stylizovaní do hippies. A jestli prý jedu k jablonecký přehradě, že tam mají nějaký sraz v nějaký chalupě. Vás mi seslalo samo nebe. Tedy až na to, že slečna je hodně volnomyšlenkářská. Přeleze si ke mě a tulí se. Pořád se na mě sápe, pokouší se mě líbat a její kluk se tomu děsně směje. Má sukýnku a když už vidím úplně všechno, tak mě přejdou hříšné myšlenky. Na mě je fakt moc vyzývavá a taky víte co, blondýnce to neudělám.
Zabrzdí mi kousek od hráze a já vyběhnu do tmy. Běžím kámo, běžím. Zazvoním u Vency a Petry doma. Otevře mi a je v šíleným stavu. Padne mi kolem krku. Petra podruhé potratila. Nějaký velký ženský problém. Je v nemocnici a on se zhroutil. Měli smůlu. Nějak nesedli k sobě, možná za to mohly i Vencovy drogy, ale i těžká práce, kterou jeho krásná Slovenka dělala. Ženská by neměla tahat ve skladu velký objemný věci. Sedneme si ke stolu a do konce noci nespíme. Svítá už docela pozdě a všude je mlha, děsná mlha. Do nemocnice nás nepustí, až odpoledne, tak s Vencou mluvím. Moc mi tyhle věci nejdou, ale snažím se. Je to kámoš, poslední svého druhu, co mám. Musíš věřit a všechno bude dobrý, opakuji stále dokola, jako bych znal budoucnost. Ale přeci jej nemůžu strašit. Jsem tady, povídej. A on začal o jejich plánech, o tom, jak si všechno musí vybojovat, jak na Petru koukají všude skrz prsty, protože je z Bratislavy. Ale oni bojují, za každý kousek světla. Postupně opravují starý byt, splácejí úvěr a mají se rádi. Kousek obyčejnýho pokakanýho štěstí. Přesně takoví lidé by se měli množit. Jenže lékařská věda je ještě na tohle slabá.
To se dozvíme odpoledne, po obědě na horním náměstí. Sám moc nemám, ale pozvu ho na jídlo i pivo. Je na něm vidět, jak se klepe, jak má o svoji holku strach. Snažím se, ale jednak nejsem psycholog a hlavně, nevíme, co se bude dít. Já jsem si Petru oblíbil už dávno. Je skvělá, trošku cáklá, ale jinak hrozně hodná a milá. Navíc je to kočka, která když jde, inu znáte to. Šineme si to pomalu k nemocnici a nechce se nám. "Chrobáčííík": ozve se odněkud z boku. Ohlédneme se a tam stojí v okně a županu naše Petra. Na dálku moc nevidím, ale rozeběhneme se. Sestřičky mají nějaké ty řeči, ale vůbec toho nedbáme. Obejmeme se a pak je nechám o samotě. Sednu si na chodbu a pozoruji cvrkot. Každá nemocnice je podle mě děsně neosobní. Oklepu se, přeběhne mi mráz po zádech, když potkám slečnu, co má zohavený obličej. Prý ji napadli nějaký kluci. Znásilnění. Bože můj, to si nemůžou najít normálně holku? Asi ne, protože jsou to sráči. Vykastrovat. Venca na mě mává a já se na slečnu usměju. Uvidíte, všechno bude dobré, říkám jí a mám v očích slzy. Příliš bolesti. Kvůli mě brečet nemusíš, to přejde, říká Petra, která pro mě mezitím přijde, jsem tu spíš na pozorování. To víš, jsme každý s Vencou úplně jiní. Pak má v očích smutek a tak je oba obejmu.
Asi po hodině nás vyhodí. Jdeme městem a přemýšlíme nahlas. Prý to chce drahé léky, prý lepší nemocnici. Jenže my jsme oba chudí. Vencovi a Petře nakonec nezbývá než několik let počkat. Nakonec mají děti déle než my s blondýnkou, ale kdybyste je pak viděli, zářili byste také. Teď už je chudák Petra na oba kluky sama. A Venca na mě čeká v rockovým pekle, až si dáme spolu zase jednou pivo. Ale nepředbíhejme. Ještě je brzy. Zatím zapadneme do hospody a uleví se nám, protože pan doktor říkal, že to bude dobrý, že to chce jenom čas a trpělivost. Objednáme si a je nám docela dobře. Chodíme tak celé odpoledne, večer i v noci po hospodách a klubech. Už jsme se dlouho neviděli. Venca mi pořád děkuje, že jsem přijel, že byl fakt na dně, že držel v ruce žiletku. Co blbneš kámo, tohle si mohl dělat jako feťák, co si byl na světě skoro sám. Ale teď máš Petru a ty vole taky mě a blondýnku. Jsme všichni s tebou vole, proč si myslíš, že bych jinak jel s teploušem a hippiesákama stopem. Musím mu všechno vyprávět a říkám to asi dobře, protože se konečně usmívá. Neboj, všechno bude dobrý, musí. A když ne, tak toho hajzla osuda přepereme!
Sedneme si na hrázi, pokračujeme v krasojízdě. Je pořád mlha a vlezlo. Zapálíme si a máme filozofickou chvilku. Pak přejdeme na muziku a je to celý takový moc pěkný. Potom se ozve z dálky pláč. Pššt, slyšíš to? Jdeme po zvuku. Nejdřív máme blbý vtipy, ale jak se blížíme, tak nám dojde, že na hrázi za zábradlím stojí mladá holka. Pláče, opravdu naříká. Je taková kulaťoučká a malinká. Pomalu a opatrně se přibližujeme. Potřebuješ pomoc? Ohlédne se a mě zatrne. Málem padá do hlubiny. Přímo do ledové vody. Opatrně. Snažím se mluvit v klidu. Chytne se, uff. Prý měla ráda jednoho kluka, dokonce se spolu vyspali. Jenže pak ho slyšela, jak se jí posmívá. První láska. Říkám, podívej se na nás, víš co jsme zažili? Vyprávím jí a ona se zdá být klidnější. Jdu pomalinku k ní, chlácholím jí, lekám se každého jejího pohybu. Hodím tam nějaký vtip a pak chvilku nevím, jestli jsem to nepřehnal, ale usměje se. Nakonec ji pozvu na rande. A to ti nevadí, že jsem tlustá? Jak tlustá? Nerozumím ti. Snažím se a asi to dělám dobře, protože mi slíbí, že se nechá chytit a odvést. Dáme pivo nebo rum? Usměje se. Podám jí ruku a je už skoro k ránu, ale vysmekne se mi. Na ten pohled nezapomenu nikdy v životě. Úžas, strach, děs, v jejích očích bylo všechno. Zatímco jsem stál jak přikovaný a nemohl se v šoku hýbat. Venca jednal. Oběhl hráz a z boku skočil do vody. Potom se všechno odehrálo hrozně rychle.
Dívku našel po docela dlouhé době, ale našel. Jenže oba měli oblečení nasáklé vodou a táhlo je to dolů. Konečně jsem se probral. Rozhlédnu se a nikde nikdo. Jen v dálce někdo venčí psa. Zařvu na něj, ale on jen mávne rukou. Loďka. Běžím, ale je přivázaná. Vytáhnu nůž a přeříznu provaz a hlavou mi bleskne, že mám obrovské štěstí. Být to řetěz, tak máme smůlu. Vesluji k Vencovi. Chytni se, nahnu se a loďka se hrozně rozkývá. Pak je to neskutečný boj. Vytáhnout oba z vody, to je něco neskutečnýho. Jsem také celý mokrý. Bledý, udýchaný kamarád a holka, co má oči v sloup. Je mrtvá, ty vole, ona je mrtvá. Je mi do breku, proč, vesluji jako o závod a taháme ji na břeh. Na bok, musí z ní vytéct voda, křičí na nás někdo. Máme štěstí. Všichni. Probudili jsme jednoho místního z nedaleké chatky. Uděláme, co nám radí a už je tu a vše převezme. Modlíme se, pláčeme. Oba dva. Nedýchá. Do prdele. Pak začne kuckat a náš nový kolega jí poplácá po tváři. Co kurva blbneš, taková mladá holka, všechno před sebou. Ani nevím jak se to stane, ale sedíme v chatě, která je příjemně vytopená. My na jedné straně a slečna na druhé. Pláče. Srká rum a pak nám řekne, že měla hroznej strach, že zemře. Žádnej kluk za tohle nestojí. Musíš bojovat, podívej se tady na Vencu.
Máme i čaj a povídáme se. Moc děkujeme pánovi a on jen mávne rukou. Už tady bydlí spoustu let a viděl ledacos. Holka, měla si štěstí a ona, podpořená rumem, nás najednou líbá na tváře a toho chlápka taky. A vůbec jí nevadí, že je jen v dece a my vidíme všechno, i ty její faldy. Takhle se mi líbíš. Hele, slíbil si mi rande. A tak jdu, jen si předtím zavolám na kolej, řeknu všechno blondýnce. Ta mě trošku vyplísní, má o mě strach, ale ani trošku nežárlí. Což mě tedy mrzí, ale zase jsem rád, že mi věří. Zajdeme se slečnou do bufáče, koupíme si vlašák a pivo. Věnujeme jí celý den. Jde s námi znovu do nemocnice, seznámí se s Petrou a večer, to jdeme tančit. Poslouchá úplně jinou muziku než my. Je z úplně jinýho těsta, ale je to skvělá holka. Odvedeme jí domů a před domem dostaneme obrovský pusy. Rozloučím se i s Vencou. Nabídne mi přespání, ale s díky odmítnu. Musím za svojí blondýnkou. Stoupnu si na kraj Jablonce a zvednu ruku. Je jasná noc, konečně! Zastaví mi dodávka. Vykloní se usměvavý chlápek. Kam to bude pane. Odpovím, že domů, do Plzně. Moje mise skončila.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):