Příběh čtyř stý padesátý osmý - Jak jsem málem zanevřel na metal
Nějak nám zase došly peníze a tak jsem kývnul na nabídku brigády ve staré škodovce. Výhodou bylo, že místo mé práce se nacházel kousek od kolejí. Stačilo vstát v pět, obléknout se do montérek a jít kousek po naskládaných panelech. Kouřím před pátou bránou a sleduji šedivý dav. Nasrané tváře dělníků, lokání přímo z lahví. Ožralejch byla spousta. Mám se hlásit na vrátinici. Sedí tam tlustá bába. Sjede mě pohledem a přes zuby něco zaprská. Nerozumím jí ani slova. Zvedne telefon. Máte tady zase nějakýho studenta. Je hubenej a vypadá blbě. Pak mi zvedne závoru a já vstoupím dovnitř. Jinak nevím nic. Neporadí mi, kudy jít. A tak pobíhám mezi dělníky a ptám se. Všichni beze zbytku mě posílají do prdele. Mimo jedný mladý macatý slečny, která mi řekne, abych držel hubu. Inu mládí. Matně si pamatuji, že mám dělat ozubený kola. Dám si cigáro a vstoupím dovnitř. První pokus se nezdařil. Tady dělají frézy a soustružnický nože. Žádný ozubený kola. A kde bych prosím vás našel svoji budovu. Di do prdele. Tak děkuji a přeji hezký den.
Je mi smutno. Všude kolem mě je smog a bloudím dál. Z mlhy se vynoří postava. Vypadá to na mladou holku. Zeptám se tedy jí. No, hele, co lezeš do pekla? Směje se mi, ale konečně mi poradí. Dokonce jde kousek se mnou. Trošku se vyděsím, protože potkáme dva maníky s vozíkem, kteří vezou něco někam. Hlásí o jejích kozách, frndě a zadku. Ona nereaguje, prý to nemá cenu. Tady si asi žen hodně váží, pomyslím si a vstoupím dovnitř. Na chodbě kouří skupinka chlápků v hnědých kvádrech. Slušně pozdravím a opět, jako kohoutek pro vodu, se ptám. Možná jsou všichni zombie, protože mě vždycky jen sjedou pohledem a odvrátí hlavu. Jsou absolutně neteční. Vydám se tedy dlouhými chodbami. Sem tam se ozve nějaké štěbetání, to když pánové plácají dámy po zadku. Je to takové to jujky, nechte toho, ale není v tom žádná radost. Spíš smutek. Najdu personální, zaťukám a vstoupím dovnitř. Kurva, doprdele, ty čuráku, kdo ti dovolil vstoupit. Řve na mě pan personalista. Jak se lekl, tak si pokecal hnědou kravatu a zažloutlou košili rumem. Odloží lahev, podívá se na mě a když vidí, že se směju, tak prská ještě víc. Představím se a on nic. Za několik nekonečných minut a dvou lokách rumu, konečně někam zavolá. Pak mi řekne, abych vypadl. Pěkně poděkuju a jdu za dveře. Začínám být nasranej.
Nikde nikdo, tak jdu před barák, kde si zapálím. Zaparkuje přede mnou nejnovější sportovní motorka Suzuki. Kluk s ulízlou patkou sesedne a začne na mě řvát. Koukám, tady každej jen křičí, odpovím mu. Vtom mě někdo zatahá za ruku. Paní kolem třiceti, malá a kozatá. Nejsi ten student? Přikývnu. Pojď se mnou. A zmizí v chodbách. Snažím se jí dohonit, ale moc mi to nejde. Zajdeme do skladu, kde si vyslechnu další kritiku mého hubeného těla. Taky nosím brýle. Vzpomenu si na starej dobrej socialistickej smrad a šeď. Koukám, že tady si to vyloženě hejčkaj. Já už myslel, že takovouhle náladu nikde nepotkám, ale Škodovka je vyloženě skanzen. V Boleslavi už Němci udělali z fabriky docela příjemné místo. Ale tady se jede hezky postaru. Každej na všechno sere. Nazuji si bagančata a jsou mi malý. To rozšlápneš, a když ne, tak si naser, řekne mi paní ze skladu, která připomíná bachařku. Pak zaleze za roh a slyším, jak funí a heká. Očividně ji tam někdo osahává. Snažím se to nepředstavovat, ale moc mi to nejde. Malá prsatá mě odvede na dílnu. Sedí tam starej chlap a čte si noviny. Je mu skoro k šedesáti. Nechá mě stát. Slečna zmizí jak pára nad hrncem. Vůbec se nerozloučí.
Významně si odchrchlám. Nic. Další zombie. Uplyne pět minut a mě se začne motat hlava. Od rána jsem nepil ani nejedl. Budeš tahat špony a uklízet. Ozve se za novinami. Konečně spatřím jeho tvář. Vrásky a přehazovačka, masitej umaštěnej ksicht. Naschvál znovu pozdravím a představím se. Drž hubu a vem si vozejk. Poslechnu, tohle nemá cenu. Ale jde o peníze, představuji si, jak jsme někde na výletě, na koncertě nebo jen tak na chalupě. Daleko od plzeňského smogu, od nasraných škodováků. Co čumíš, zajdi k Frantovi. Nojo, ale já nevím, kdo je Franta, odpovím. Panebože, co nám to sem z těch škol posílají. Akorát tam šukáte a hovno děláte. Vůbec nevíš, co to je práce. Znovu si sedne. Myslel jsem, že když mu skončila přestávka, že bude pracovat. Ale ne. Otevře si časák Leo a mlaská. Natáčí fotky nahých holek, aby je viděl z různých úhlů. Jo, kdyby takhle vypadala moje stará. Kurva, co tu pořád stojíš. Tys mě neslyšel. To snad není možný, nadává dál a odvede mě k Frantovi. Tomu je tak 25 a sedí a kouří. Zdravím, měl bych od vás odvést nějaký špony. Drž hubu. Je mi z toho vedro, tak si rozepnu montérkovou bundu. Koukám, posloucháš metal? Řeknu, že ano. Sedni si a povídej. Dej si cigáro. Dneska žádný špony mít nebudu. Seru na to.
Mluví on. Je to takovej ten zastydlej metloš, co poslouchá asi pět kapel, který jsou nejlepší, navždycky budou a i kdyby vydaly sračku, tak je to vždycky album roku. Máme tu takovou partu, co chodíme do hospody a na koncerty. Prozradí mi a i když se mi moc nechce, tak slíbím, že s nimi odpoledne půjdu. Je prvního a pátek. Chtěl bych být se svoji milou, ale chápejte mě. Já metalisty skoro nikde nepotkával. Na koncerty jsem jezdil sám do Prahy, do Liberce z chalupy. V Plzni na koleji moc studentíků moji muziku neposlouchalo a stará parta v Boleslavi se už skoro nescházela. Všichni měli svoje životy a metal už ani moc nesledovali. Moje marné pokusy navázat hovor s někým z plzeňské scény moc nedopadly a ani se zde příliš koncertů nehrálo. Sem tam něco v Šeříkovce, ale tam tenkrát jezdili lidi i z Prahy. Byl jsem tedy rád i za toho vesnickýho Frantu, co měl koště jako kytaru, když vyprávěl, jak byli na ACCEPT. Hele, serem na to. Jdem na oběd. Šli jsme. Ihned zamířil k výčepu. Tenkrát jste si mohli dát osmičku a bylo tam plno. Stoupneme si do fronty a je to poprvé, co slyším smích.
Tedy, většina vtípků směřuje na manželky a ženy všeobecně. Tohle je zajímavý fenomén. V Boleslavi taky chlapi hlásili, ale bylo to takový milý, s nadsázkou. Tady je mentalita opravdu jiná. Jako student jsem byl rozevlátej mezi svými. Budoucí učitelky a inženýři, doktoři a právníci, mlelo se to, různě kamarádilo, párovalo. Plzeň jsme vnímali jako studentské město, plné světla, klubů, hospod, pařeb a akcí. Ona ale existuje ještě jiná. Dělnická, škodovácká, zatrpklá a naštvaná. Šedivá a slizká. Sedneme si ke stolu a jsem poprvé představem. Aáá studentík, ty si můžeš studovat za naše daně, kurva. Ihned mi vmete do tváře jedna metla. Byl jsem zvyklý, že s metalistama byla vždycky sranda, že vzduchem létal černý humor, nadsázka a že jsme k sobě měli všichni tak nějak blízko. Byl jsem překvapenej. Ještě jsem se chvíli snažil, už jsem byl vnitřně přesvědčen, že jim odpoledne uteču. Vypnul jsem, mám to tak vždycky. Když mě něco nebaví, tak jsem mimo. Ve svém světě fantazie. Dělám to koneckonců pro peníze. Ty vole, ty čumíš jak píča. Projeví se další spolustolovník a zkouší to na mě, že když jsem mladej, tak budu chodit pro pivo. Vyser si voko. Hele, vono to mluví. Já byl na vojně (ááá, už je to zase tady) a takový jako ty, zasraný intouše, jsme si tam mazali na chleba.
Po obědě už se nic nedělá. Jdu se projít. Toulám se fabrikou. Sem tam má někdo puštěný stroj, ale jinak se spíš kecá, pospává a nebo laškuje s holkama. Ty jsou tedy převážně děsný. Takový ty sprostý typy, to úplně nesnáším. Ženská má mít úroveň a být ta dámu. Ale jak to tak sleduju, tak mi to spíš přijde, že se místní ženy přizpůsobily. Zhrubly a zlenivěly. Zažívají si asi svoje, ale přesto. Mohly by se aspoň občas usmát. Vrátím se a mám samozřejmě průser, protože mě někdo hledal. Zeptám se kdo a prý mám jít na finanční. Vyplnit nějaký papíry. Kde to je? Jdi do prdele. Ukážu mu fuck of a Franta se směje, tomu rozumí, je to přeci metalista. Je to snad poprvé v životě, kdy se stydím, že patřím k tomuhle stylu. Jasně, magorů je i v naší hudbě spousta, ale to jsou jen kusy, které sem tam potkáte. Většinou jsou kluci a holky fakt v pohodě. Proto mě to taky baví, žejo. Přemýšlím nad tím a autopilot mě zavede ke dveřím finančního. Zaťukám, tam sedí dvě dámy kolem 40, věk už je na nich znát, ale ony jakoby na to nedbaly. Oblečené jsou jak děvky. Hrozně vyzývavé rtěnky, vypasovaný sukně a stažený prsa. Ihned se začnou řehnit a jsou jak dvě mladý puberťačky. Naklánějí se ke mě, cvrdlikají a mě dojde, že to mají naučený. Protože během té chvíle, co tam jsem, přijde několik chlápků a každýho nechají sáhnout, plácnout, o každého se otřou.
Vypadnu, kouknu na hodinky a protože už je to za málo, tak jdu k šedivému pánovi, co mě měl původně na starosti. Odvez si ty špony, kurva? Žádný nebyly? Jak nebyly, jdi do prdele, mám tě starosti. Franta říkal, že budou zítra. Tady je vidět, že si nebyl na vojně, dodá ještě, ale to už se loučím a moc děkuji za hezký den. Pošle mě do prdele a odplivne si. Zasraný studenti. Kdybys kámo věděl, že ti jednou třeba budu dělat šéfa. No dobře, to byl první den. vydám se k bráně. Jdu s davem a jak se blíží svoboda, tak se začínám usmívat. Otočím se vpravo, směrem ke koleji a těším se, až se ztratím v náručí blondýnky a budu jí vyprávět neuvětřitelné příběhy ze škodovky, ale někdo mě chytne za rukáv. Tak co ta hospoda, píčo. Franta a jeho kámoši. Prý přijdou i nějaký kurvičky. Omlouvám se, ale nakonec, vlastně nevím proč, řeknu, že ano. Usedneme U Ševců a dáme si pivo. Kluci si ihned dají rum a básní o vojně. Jak dal dévéťákovi hovno do bot. Alkohol přibývá a přijdou tři holky. Jsou to lopaty od pohledu. Kdysi musely být docela hezký, ale já tyhle tupý pohledy nemusím. Jedna se ke mě ihned má a provede výslech. Ptá se mě a já jednoslovně odpovídám. Potom někdo začne mluvit o muzice. Konečně.
Jenže jsou to jen takový povrchní řeči. Zkazky, které se metalisty vyprávějí už dlouhé roky Prostě jedu z koncertu a najednou chlupatý. Znáte to. Zkouším na něj nějaký kapely, ale moc se nechytají. Vzdávám to. Raději pivo pivo a vyhýbám se rumu. Jedna dívka, tentokrát jiná, na mě dělá kukuč a prsí se. No ty vole, pomyslím si. Kde není zhůry dáno, achjo. Hele, nejlepší stejně bylo, když jsme chodili na Petrohrad mlátit cikány. Otočím se a nejdřív si myslím, že je to jeden z vtípků, takový ty do hospody, který by nikdo nikde jinde neřekl, ale není to pravda. Všichni, včetně těch holek, se chytnou. Hele, u nás v Boleslavi bývalo za mého dětství celé Staré město cikánské a nikdo jsme tam nechodili. Dodnes když nějakýho potkám, tak si hlídám peněženku a stavím se do bojového postoje. To jsou moje zkušenosti. Ale na tohle jsme alergickej. Oni machrují, že měli tyče a řetězy a na těch ženštinách je vidět, že je to pořád rajcuje. Jsou to normální náckovský řeči. Řeči o plynu, o koncentrákách. Vtipy o lampičkách z kůže. Já si vždycky vzpomenu na své židovské příbuzné a předky, jejichž krev mi koluje v žilách. Ozvu se. Zkouším diskutovat. Mluvím o Georgovi, o mém černošském kamarádovi, ale po nich to stéká a jsou mými slovy absolutně nedotčeni.
Je to hnus, je to špína, je to přesně ten českej marast, vidláctví, který celej život nesnáším. Tohle není o tom, že někdo maká rukama nebo o vzdělání, to je o vzteku, frustraci a nenávisti. Už toho mám dost. Celej den mi jen nadávali, všude kolem mě byla mlha a smog a nikdo se neusmíval. Nejvíc mě ale bolelo, že jinak vždy hlavy otevřený, metalový, jsou najednou zasraný náckové. Nechce se mi tomu věřit. Zrovna teď mi nadávají, jak mě živí, abych si mohl studovat a že bych měl držet hubu a šoupat nohama. Já ale přeci nechci žít ve světě, kde si chlapi nevážejí ženských a naopak, já nechci chodit do práce, kde se jenom chlastá, já nechci, aby mě někdo spojoval s nenávistí proti všem. Utekl jsem a za rohem se musel vydýchat. Metal pro mě bylo vždycky hlavně společenství pohodových lidí, co nechávají agresi a nasranost dole pod pódiem. Většina z nás si zahrozí a pak jsou jak beránci boží. To je moje zkušenost. Tolik skvělých lidí a asi jsem pořád naivní. Doběhnu na kolej, zalezu do sprchy a pustím na sebe studenou sprchu. Já nechci být spojován s takovými lidmi!
Hodně nad tím přemýšlím a chodím u toho do Škodovky. Moc tam nemluvím. Dělám co mám a protože jsem ten student, tak mě po nějaké době přeřadí do archívu. Sem tam překreslím nějaký výkres, dělám evidenci a je mi fajn. Metalistům se vyhýbám jako čert kříži. Zajímavý je, že oni se ke mě pořád hlásí. To jsme dobře zachlastali, co? Musíme vyrazit na nějakej pořádnej koncert. Vždycky jenom něco zamumlám. Hledím si svého, ale pořád mi to vrtá hlavou. Ležíme o víkendu v posteli a vyprávím to své milé. Hrají nám z repráků Paradise Lost a je nám hrozně fajn. Víš, málem jsem kvůli těm hovadům zanevřel na metal. Nemám nikoho, kdo by se mnou moji radost a nadšení sdílel. Nic proti tobě, ale já jsem hodně death metalovej a to ty neposloucháš. Pro mě to není jen hudba, je to moje víra. Vysvětluji a moje milá se na mě dívá. Proč by si měl zanevřít na metal? Jak se tak na tebe koukám, máš tu muziku v srdci, jsi jí doslova prorostlej. Mě se to tvoje nadšení líbí. Budu tě vždycky podporovat. Políbím jí a uvědomím si, že jsem byl na chvilku jako kněz, který přemýšlel o síle své víry. Nakonec jsem samozřejmě jel dál, ale dával jsem si velký pozor, s kým se dám do řeči.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):