Příběh čtyř stý padesátý sedmý - Metalová princezna
"Ty na mě nežárlíš?": zeptal jsem se a když mi řekla, že ne, tak mi to bylo trošku líto. Blondýnka je sebejistá, sebevědomá ženská. Žádná příliš křehká květinka. Holka do nepohody. Přesto, kdybych byl na jejím místě, mohl bych se zbláznit. Měl jsem jít za chvilku do hospody a potom do divadla se svojí novou spolužačkou. Pocházela odněkud z Olomouce, loni chodila na ČVUT a letos přestoupila k nám do školy. Na první pohled byla jak zjevení. Vypadala jako nějaká modelka, herečka. Ještě z dob, kdy slavný ženský vypadaly přirozeně a byly zaoblený na těch správných místech. Sen každého kluka. A moc dobře to o sobě věděla. Využívala toho, byla zvyklá na pozornost. A světe div se, poslouchala metal. Já si o přestávkách četl vždycky někde v rohu nebo jsem trávil volno v kuřárně. Našla si mě sama, prý podle metalovýho trika. Měla na levém prsu malý nápis Cannibal Corpse. Usmála se, poprosila o cigáro a dala se do řeči. Koketka. Od pohledu. Ale jsem obyčejnej chlap, slabej a zranitelnej, když vidím krásnou ženskou.
Nikdy jsem nepochopil, proč mi lidé říkají intimní věci, proč se mi otevírají. Většinou jen tak vtipkuji, snažím se být příjemný. Rozhodně si nemyslím, že bych uměl naslouchat. V rodině ano, ale mimo? Měl bys dělat psychiatra, řekla mi kdysi Blanka. Nojo, ale mě by lidi srali, odvětil jsem. Nechci se brodit temnejma myšlenkama. Rusovláska z Olomouce se jmenovala Martina. Mluvila už asi patnáct minut a pak se mě zeptala, jestli nezajdeme do hospody. Byl jsem rád, že jsem po dlouhé době potkal někoho, kdo poslouchá metal a taky mě bavilo se na ní dívat. Pohazovala lehce hlavou a od začátku bylo jasné, že tahle dívka projde studiem hladce a lehce. Když totiž šla po chodbě, všichni se zastavovali, ohlíželi se za ní. Kroutila zadkem, brala to jako samozřejmost. A ihned mi U Darebáka řekla, že si pečlivě vybírá, s kým se vyspí a že jí na nějakým tom sexu nesejde. Hergot, musel jsem si otřít čelo kapesníkem a chlapi v pajzlu nedokázali zavřít pusu. Někteří bez keců slintali. Byla rajcovní, přesto když mluvila, bylo na ní něco zvláštního.
Ono to tak někdy bývá. Dala si pár piv a chtěla zajít ještě někam. Odvedl jsem jí přes pole na kolej. Několikrát mi upadla a bylo by to tak jednoduché. Měla řeči, ale já byl naštvaný. A asi i naivní. Chtěl jsem kecat o metalu. Ona totiž, tahle metalová princezna měla opravdu přehled. Víceméně ji odnesu do pokoje, kde na ní čeká kolegyně právnička. Také Olomouc a taky moc hezká holka. Čím vás tam krměj na tý Moravě, že jste takový hezký, zeptám se. Usměje se jako královna a nabídne mi, jestli se nechci něčeho napít. Omluvím se a jdu za blondýnkou. Takhle to chodí několik dní. Pak se mě Martina zeptá, jestli s ní nepůjdu do divadla. A tak stojím před jejich pokojem a připadám si hrozně divně. Proč nemá taková hezká holka nikoho jinýho, než mě? Otevřou mi a mají na sobě jen kalhotky a podprsenky. Nakrucují se a mě je to celý nějaký divný. Hele, já se stydím za vás, říkám jí a když už má na sobě konečně šaty, tak dostanu na rozloučenou pusu. Spolubydlící nám popřeje hezký večer a směje se jak blázen. Tylovo Divadlo, kousek od Synagogy, je moc hezký. Už jsem zde několikrát byl a líbí se mi i hra. Sice romantika jako blázen, ale není to vůbec špatný. Co budeme dělat teď? Zeptá se mě a já odpovím, že musím za blondýnkou. Samozřejmě mě přemluví a jdeme do nějakýho malýho podniku, kde jsou malý stolečky a všichni se tváří děsně vážně. Dá si víno a spustí.
První dvě hodiny jsou super. Kecáme o kapelách a já na chvilku zapomenu, že sedím u stolu s nádhernou holkou. Řeším jen muziku. Nic jinýho mě nezajímá. Směje se mým hudebním vtipům a já se chvilku dokonce rouhám. Tomu by se blondýnka nezasmála. Další víno a pak to všechno vyleze ven. Ne, já to nechci slyšet, ale musím. Je mi blbý odejít. Má svůj sen. Jako každá holka. O baráku a manželovi. Jenže za ní kdysi chodil otčím do ložnice a ubližoval jí. Utekla k babičce a nikdo nic nikdy neřešil. Vyrostla v krásnou ženu a nikdy nenalezla klid. Snila si svý dívčí příběhy o bílých palácích a princech a s klidem u toho nafotila porno. Chodila za peníze, ne žádná špinavá rádodajka, ale vždy měla nějakýho sponzora, staršího pána. Hele, je mi to líto, ale proč mi to všechno vyprávíš. Už nemůžu dál. Odpověděla. Seděl jsem a asi koukal jako puk. Holka, co působí jako princezna, který stačí lusknout prstem a každý jí leží u nohou, je uvnitř křehká jako sklo. Měla v sobě bolest, trápila se, když byla sama, tak brečela. Bylo mi dvacet a mohl jsem ji utěšit nejjednodušším způsobem. Jenže já už přísahal, já už měl svoji blondýnku.
My se prodáváme se spolubydlící. Cože? No, občas za náma chodí kluci. Nebo pánové. Byl jsem v šoku. Mluvila o tom, jako kdyby se nechumelilo. Hele a to ti nevadí, že je ani neznáš? Sex je intimní věc, jinak je to jen bohapustý šukání. Odpoví mi, že si myslela, že jsem otevřenější. Zase jsem chvilku mlčel a z ní vylezlo, že si vůbec neváží sama sebe, svého těla. Metalová princezna, zralá na psychiatra. Měla by ses jít léčit. Na tom přeci není nic špatnýho. Jenže se psal rok 1997 a každý se hned bál, že by byl označený za blázna. A protože jsem byl ještě mladej, nabídl jsem se jí, že si půjdeme někam zapařit. Usmála se a otřela si slzy. Hrozně mi děkovala a prý jestli chci, že mají zítra volno. Ty to nechápeš? Musíš být silná. Bojovnice. Tenhle svět je někdy hnusnej, ale musíš se vždycky zvednout. Podívej se na sebe. Jsi nádherná holka, co si může vybírat. Tak to udělej. Vyser se na to, dělat děvku, nic jinýho to není. Važ si sebe sama. Jdi raději zametat do továrny, ale buď rovná. Možná ti to neřekli doma, možná za to nemůžeš, ale jinak dopadneš hodně blbě. Krásná nebudeš napořád. Poslouchala pozorně, ale nic neříkala.
Šli jsme tedy do jednoho podniku. Pili jsme jako správní metaláci pivo a rum. Nějakej drahej, ale ona měla peníze. Špinavý prachy. Byl jsem celý večer trošku v šoku, díval jsem se na ní úplně jinak, než dřív. Když jsem šel na záchod, pořád za ní někdo chodil. Zval jí k tanci, nosil jí panáky. Nikoho nechtěla. Nechala si pustit starý metalový fláky a tančila na ně. Sama, uprostřed parketu, už bylo po půlnoci. Byla jak divoženka a měla v sobě rytmus. Já si představoval věci, za který bych musel odříkat spoustu otčenášů. Ale byly to jen představy. Uff. Svíjela se, naznačovala. Pohazovala hlavou. Ovíjela kolem tváře vlasy, dělala šelmu, kočku, která to děsně chce. Odpočívala u mě na gauči a pak mě vytáhla na ploužáky. Modlil jsem se, jako já se fakt modlil, abych to vydržel. Ale dal jsem to. Byl jsem přeci jen pořád trošku naštvanej, že na mě blondýnka nežárlí. Být to před několika lety, už bych se dávno válel v peřinách a určitě bych se rád seznámil víc i se spolubydlící. Bože, říkal jsem do stropu, když se zaklonila. Co to děláš? Okřiknu ji, když vylezeme do studené Plzně. Jdeme ulicí a ona někde na Chodským usedne na lavičku. Nabídne se mi. Uff. Pormiň, dívám se jinam. Zklamu ji, je naštvaná, řve na mě, ale já opravdu nemůžu.
Tak si to kurva přečti, do prdele, podívej se. Už jsem ti stejně řekla všechno. A vytáhne z kabelky takovou malou knížečku. Nejdřív mi vůbec nedojde, co to je. Otevřu první stránku a tam je napsáno. Milý deníčku, je mi jedenáct let a bratranec mi přinesl kazetu. Málem se mi zatmí před očima. Hele, to je jako u mě! Pokračuju. První lásky, normální holka, problémy, které já neznám, protože ženským nerozumím. Je tu ale jeden rozdíl. Jako černá nit, jako nějaký jed se vine celým jejím životem otčím. Občas musím odvrátit oči. Někdy svírám pěsti a nenávidím ho. Jak mohl někdo někomu tak křehkému ublížit? Jak tohle vůbec může někdo udělat? Po několika stránkách se objeví její spolubydlící. Jejich zážitky patří k tomu nejveselejšímu, co v deníku je. Proč se odhaluješ zrovna mě? Já přeci nejsem někdo, kdo by ti mohl pomoc. Nezažil jsem to. Umím jenom poslouchat, kecat nesmysly, sem tam říct něco, co si pamatuju, že to někdo napsal. Protože si byl ve škole jedinej, kdo po mě nevyjel. Odfrknu si, to jako myslíš, že bych byl vždycky jenom hodnej kamarád? Tak to zase pozor, plácnu ji po zadku. Konečně se usměje.
Chodíme Plzní až do rána. Máme v nohách hroznou spoustu kilometrů. Teď mluvím já. O svém životě, o tom, že to prostě člověk nemá někdy lehký. Že na něj padne splín, beznaděj, že mu připadá, že je kolem jenom tma. Jenže tak to zkrátka je. Hele, my máme pořád oproti ostatním tu velkou výhodu, že máme muziku. Metal je náš lék. Když je ti blbě, pustíš si něco veselýho, když si naštvanej, tak máš taky spoustu možností. A jak bývá mým dobrým zvykem, mluvím o blondýně. Jak jsem o ní bojoval, jak ležíme v posteli a posloucháme Paradise Lost. Jak chodíme na brigády a jsme chudý, ale tak hrdí, že máme jeden druhého, že ji budu vždycky chránit. Hele, najdi si u vás v Olomouci normálního kluka, vybodni se na hezounky, ti se zaobírají jen sami sebou. Jdi do nějakýho obyčejnýho, kterej tě bude mít rád takovou jaká si. Jednoduchý, co? Teď už se směje. Snažím se, opravdu se snažím, ale připadá mi, že má v sobě něco smutnýho, něco ztracenýho. Taková kráska, anděl, chcete-li. Navíc poslouchá metal. Ideál, řekl bych. Rozumíme si, mluví mi z duše.
Uplyne několik dní. Hrozně chci, aby se mě na Martinu blondýnka zeptala. Ale ona naschvál nic. Tak musím sám. Probíráme to celou noc. Nakonec se shodneme, že musí chtít sama. Nikdo jinej to za ní neudělá. Bohužel, několik následujících měsíců mluví spíše proti mě. Martinu bylo možné spatřit různě po městě, převážně se staršími pány. Studovala a měla samé dobré známky. I staří profesoři sekerníci, před její krásou roztáli. Pejřili se a vtipkovali. Uměla v tom chodit. Někdy si říkám, jestli jsem tenkrát nemohl udělat víc. Nakonec zůstala v Plzni. Dnes třikrát rozvedená, ztrhaná, vyžilá a když jsem jí nedávno viděl, tak se ke mě hrozně hlásila. Pozvala mě na pivo a povídali jsme si. Už z ní není metalová princezna a má stále hrozně divoký život. Někdy si říkám, jak je osud někdy pěkná kurva. Každý máme jinou startovací pozici. Někdo se narodí do parádní rodiny a skončí stejně blbě. Někdo to má těžký a vybojuje si svůj kousek posranýho štěstí. Asi hodně záleží, co od života chcete. Seděli jsme, popíjeli a zeptala se mě, jestli ještě chodím na metal. Odpověděl jsem, že jistě. Já bez toho nemůžu být. Když odcházela, tak se hrozně smutně usmívala. Bylo na ní vidět, že se kdysi ztratila a už nikdy nenašla. Velká škoda, protože takhle chytrou a krásnou ženskou jen tak nepotkáte. Přijdu domů, všechno říkám ženě a ona mě pohladí po tváři. Pořád nežárlí, ale je na ní vidět, že jí to není jedno. A když se usměje, tak má v očích veselé jiskry a malé vrásky od smíchu, které tolik miluju.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
