Příběh čtyř stý padesátý pátý - Metalová seance na konci léta
Vkrádá se nám do hlav pomalu myšlenka, že budeme muset do Plzně. Pryč z lesů a luk, návrat ze života, kdy jsme byli jenom my dva sami. Na chalupě v Jizerkách, jak jinak. Na pivko jsme chodívali jen občas, raději jsme na půdě dělávali věci, které spolu muž a žena dělávají. Každá moje předchozí dívka byla úplně jiná, ale vždy hodná a pohodová. Jak už jsem mnohokrát psal, měl jsem na holky fakt štěstí. Nevím, čím jsem si to zasloužil nebo proč tomu tak je, ale možná je to taková odměna za to, že mi zemřela většina kamarádů. Alespoň tak jsem si to myslel, když jsme šli bosí potokem a snažili se do holých rukou chytit pstruhy. Sem tam se nám to povedlo, už jsem byl připraven, že budu lovcem, že připravím večeři, ale pokaždé mě zarazila. Nezabíjej. A já neměl to srdce, protože jsem věděl, že chci, aby se smála. Možná působím dodnes naivně, ale já pořád tak nějak podvědomě vždycky věřil v dobro a obyčejný život. Možná mi to předaly bábrdle, tetičky nebo vlastní máma. Bylo září, babí léto a slunce ještě přes den hřálo. Večer jsem už ale musel topit. Spoustu dní jsem o prázdninách pracoval, ale teď, teď jsme tu konečně sami.
Hladím jí po vlasech, fascinuje mě její chůze. Asi mi to nebudete věřit, ale už tehdy jsem věděl, že jednou budeme starší, ale to pouto, těžko popsatelný svazek, ten je pevný od prvních dní. Jak píšu, měl jsem fakt štěstí. Dívám se z okna do tmy, když se jdu v noci napít a studí mě kamenitá podlaha v chalupě. Na chvilku si sednu a představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby tu se mnou byli Kytka, Prcalík, co by řekla na moji budoucí ženu Kačenka. Nebo bych vůbec z Boleslavi neodešel? Nevím, osudu neporučíš a tady, uprostřed přírody je vše takové vznešené, majestátní. Pohledy do dálky, z lavičky na Ještěd. Zažíváme tu jedny z nejkrásnějších chvil v životě. A to musíme topit v kamnech a voda teče jenom studená. Kam půjdeme zítra? Ptám se, když uléhám vedle ní. Jenom něco zavrní. Nejdeme nikam. Protože občas něco chceme a nedostaneme to. Ráno vstanu a pobliju se. Vůbec nevím z čeho. Pálí mě oči jak slzím a nejdřív to je taková legrace, že je tedy jako kuchařka, že jako neumím pít pivo. Opláchnut si obličej a když jdu před chalupu, tak padnu v křečích k zemi. Vyděsím ji, že odběhne k sousedům dolů do vsi zavolat záchranku.
Nechtějí jí vzít dovnitř. Není moje přímá příbuzná a pan doktor od záchranky je divnej. Asi si myslí, že jsme dělali nějaké kraviny a připadá mi, že ho otravuju. Dovezou mě do Jablonce a po několika hodinách zjistí, že mám vředy. Prý to není nic hrozného, pomohou léky, ale mám se šetřit. Přiznám se, že mě to pěkně rozhodilo. Dostanu tabletky a nazpátek musím pěšky. Jdu přes kopec a mám děsný hlad. Trhám ostružiny, ale už jsou starý, nechutnají mi. Bolí mě v hlavě, jak nepiju. Přemýšlím, že je moje životospráva asi fakt špatná. Na koleji tomu tak bývalo. Jenže jak z toho ven? Zatím nevím, jeden krok střídá druhý a pak padnu na louce znovu. Už mě sice nebolí břicho, ale jsem vyčerpaný. Dívám se do nebe, říkám si, že jsem tu na světě moc nepobyl, že už asi brzy uvidím své kamarády. Tma, temnota a v ní strach. Voda, topím se, ne, já nechci. Pak otevřu oči. Olizuje mě kráva. A vedle ní stojí jezeďák a říká něco o tom, že jsem se teda musel pěkně ožrat. Chci něco říct, ale z pusy mi nevylezou žádný slova. Je to ale opravdovej chlap. Za chvilku se vrátí, naloží mě na kárku a veze do vsi. Zeptá se a oni mu řeknou, že jsem z chalup. Odveze mě až tam.
Blondýnka vyběhne a pláče. Nadává mi a prosí boha. Šeptám neboj, jen mám žízeň. Donese mi vodu a ta chutná jako mana. Pomalu se vracím zpět. Předám jí papír s receptem a diagnózou. Nesmíš zapomínat jíst, děláš to pořád. Bohužel, tohle se se mnou táhne celý život. Najím se, pomalu a opatrně. A chce se mi děsně spát. Lehnu si na deku, hezky pod kaštan a vedle sebe položím knihu pana Hrabala. Myslím si, že si budu číst, ale nedostanu se k tomu. Jsem v říši snů. Hrozně zmatený myšlenky. "Heeej, nazdáár, tak jsem tady!": slyším zdáli a pak čím dál tím blíž. Úplně jsme na ně zapomněli. Venca a Petra. Slíbili nám, že se poslední víkend uvidíme. Dodrželi slovo. Petra si ihned lehne vyčerpaná vedle mě. Má takovou lehce kořeněnou voňavku, která mě nakonec probere. Šli taky pěšky a mají bágly narvaný pivem a jídlem. Ihned si jedno otevřu. Vždyť si se před chvílí vrátil z nemocnice...plísní mě moje dívka a bere mi pivo z ruky. Jenže to jako když chcete vzít psovi kost. Přeperu ji. Samozřejmě ve srandě. Najíme se a hned je mi lépe. A protože jsem unavený, přemýšlíme, co budeme dělat. Co si takhle zalézt každá dvojice do pokoje, odpočinout si a pak se večer sejdeme dole a něco vymyslíme. I stane se. Připadám si trošku slabší, ale stejně jí nemůžu odolat. Má tak krásné tělo.
Asi zase zaberu, ale když se probudím, připadám si silnej. Nevím jak se to stalo, jestli jako ty léky, nevím. Zakážu si pro sebe tvrdej, alespoň na nějakou dobu. Fakt to dodržuju a myslím si, že mi to zachrání žaludek. Hodně mi ale pomůže moje blondýnka, protože se o mě hezky stará. Jak o vlastního. Pouštíme si v obýváku nějakej metal a hodně zabrousíme do blacku. Venom a Masters Hammer, samý dobroty a já začnu dělat takový ty děsivý pózy. Holkám je zima, ale mě se nechce topit. Pomalu se všichni opijí. Já taky, ale ne tolik, spíš jsem jakoby omámený. Myslím si, že to napadlo Petru. Pojďme, budeme vyvolávat duchy. Připadá mi to vtipný, tak dám do kazeťáku Possessed a Vital Remains. Sepneme ruce a Petra odříkává nějaké formule. Chci se jí zeptat, kde se to naučila, ale nestihnu to, protože na chodbě něco spadne. Vystřelím ven, ale nikde nikdo. Asi sousedovic černá kočka. Nebo ne? Netuším. Venku je mlha a když se kouknu z okna, tak tam stojí postava. Vidíte? Zeptám se a všichni kroutí hlavou, že ne. Jsem blázen?
Jenže já ty démony, ty našeptávače vidím kolem sebe. Mluví se mnou. Vykládají mi nejdříve hezky o mých kamarádech, o Kačence. Pak ale začnou být jedovatý. Naschvál přidám hlasitost, ale vůbec to nepomáhá. Dokonce i Petra a Venca mají divné obličeje. Musíme rovnou ke zdroji. Musím je zabít. vyběhnu z chalupy a vytrhnu kazeťák ze zdi. Ještě, že jsou v něm baterie. Běžím lesem, po poli a všichni mě pronásledují. Měsíc se objevil v mlze. Slyším svoje jméno, šeptají ho. Ale já vím, kde mají svoje sídlo. Jsem tam za chvilku. Nohy mám rozdrásané do krve, ale mě to vůbec nevadí. Tady je ticho a klid. Hřbitov ve Smržovce. Sednu si na jeden náhrobek a začnu se modlit. Moc modliteb neumím, tak si nějaké vymýšlím. Pustím zase Venom a pak to začne. Hroby se otevřou a najednou je vidím. Staré i mladé. Holky, co přede mnou masturbují a odpadává jim maso od kostí. Utrhnu lucerničku z jednoho hrobu a tu máš hajzle. Jenže je jich děsně moc. Jsou jako bestie, nemám šanci. Povalí mě na zem, starý hnusný zombie, ošukají mě a když jsem na vrcholu, tak mi prokousnou hrdlo. Je zase tma, dostali mě. Asi jsem umřel.
Ne, neumřel si. Ale tohle už nikdy nedělej. Ležím v posteli a nade mnou se sklání blondýnka. Koukám jí do výstřihu a vůbec nevím, o co jde. Prý jsem lehce opilý pro jistotu snědl prášky na vředy. A pak měl amok a představy. Byl jsem normálně sjetej. Hele, ale já nevěděl, že se na ně nemá pít? Co mi to dali? Název si nepamatuju, ale opravdu to tam bylo napsané. Nesmí se na ně pít. Nejdřív jsem byl legrační, tančil jsem jako na nějaké seanci kolem kazeťáku, kroutil se do rytmu a byl vtipný. Jenže když začalo vyvolávání duchů, tak jsem se zbláznil. Jakoby mi přeskočilo. Nejdřív jsem něco mumlal a pak se najednou zvedl, vytrhl kazeťák ze zdi a utekl. Byl jsem fakt rychlej, tak než se všichni vzpamatovali, byl jsem v lese. Ale kazeťák svítil, byl jsem jak světluška. Opilá, sjetá víla. Šli ihned za mnou. V mých stopách. Našli mě, jak sedím na hřbitově, něco mumlám a vyřvávají mi tam Venom. Když mě chtěli odvést, tak jsem se neustále svlékal a osahával Petru i blondýnku. Nakonec mě musel Venca praštit, aby mě vůbec mohli nějak zpacifikovat.
Já jsem tak blbej, mám splín a cítím se hrozně. Ale nikdo mi nic nevyčítá. Jenom Venca, když jsme chvilku sami, tak my řekne, abych si na to dával bacha. Máš v sobě taky občas takovej divnej smutek, kterej se snažíš zničit, zabít, přepít. Nedělej to, nech ho bejt, ať tě klidně pohltí. Jdi si zaběhat, řvi a breč, ale nechlastej na to. Měl jsem to takhle s perníkem, řekne mi a já si uvědomím, že má vlastně pravdu. Moje mládí uteklo hrozně rychle. Na něco bylo super, měl jsem hodnou mámu, rodinu, ale taky špatnýho otce. A moji nejlepší kamarádi, o kterých jsem si myslel, že spolu budeme navždy, zemřeli. A já tu zůstal na všechen ten smutek sám. Proto jsem nejdřív balil holky a kalil co to šlo. Připadali mi vtipní, všichni ti, kdo mi chtěli pomoc. Já sám nechtěl, rochnil jsem si v tom a občas někomu i ublížil. Život je stejně někdy zvláštní. Trápíte se několik let, abyste nakonec sežrali prášky na vředy, vypili několik piv. Muselo mě to kopnout, vystrašit mě, můj mozek i tělo. Obdivuji blondýnku, že se mnou potom zůstala. Nikdy mi nic nevyčetla. Jen jsem si s ní, když druhý den Petra s Vencou odjeli, sednul a vyprávěl jsem jí. Já se totiž styděl, víte. Když jsem domluvil, pohladila mě a plakala. Po metalové seanci na konci léta jsem ji začal mít rád ještě víc, než dřív. A to jsem si myslel, že to už nepůjde.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
