Příběh čtyř stý padesátý třetí - Cimrmanologové
Vyprávím své budoucí ženě o tom, jak jsem jako malý kluk poslouchal nahrané kazety s Járou Cimrmanem. Ona zná jeho díla jenom zběžně, sem tam narazila na nějakou divadelní hru v televizi. Většinou to byly ale jenom ukázky. Osobně jsem žádnou hru neviděl naživo. Měl jsem v hlavě nějaké představy a smál jsem se v místech, kde ostatní. A přitom jsem někdy nechápal, obraz mi fakt chyběl. Jenže naši nebyli příliš přístupní novým vynálezům. Neměli jsme video a tak jsem stále točil zmuchlané pásky. Lístky do Liberce do divadla sehnal Venca. Už nepamatuji jak, ale myslím, že pomohl nějakému pánovi, který upadl. Shodou okolností to byl starý divadelník, který se mu takhle krásně odvděčil. Bylo to pro mě něco úžasného, těšil jsem se víc než na koncerty. Blondýnka mi včera na chalupě přežehlila oblek, který jsem měl v tanečních. Jiný jsem nevlastnil. Moc jsem jej nepotřeboval. Ještě pořád byla tak trošku doba, kdy vám nevyčetli, když jste přišli někam v džínách. To se mělo postupně měnit. Svobodu po revoluci pomalu střídal tvrdý kapitalismus. Vypadali jsme jak havrani, ale holkám to moc slušelo.
Petra neznala Cimrmana vůbec, Venca jí celou cestu v tramvaji z Jablonce do Liberce vysvětloval, že je to fiktivní postava. Nevěřila mu. On je tenhle humor inteligentní a rozhodně není pro každého. Znal jsem různé hlášky, miloval jsem, když jsem mohl v různých situacích zahlásit nějakou průpovídku. Když se někdo chytil, tak jste hned věděli, že budete na stejné vlně. Bývalo to podobné metalu. Kdysi se opravdu lidé poznávali podle triček. Bylo to jako spiknutí, ale v dobrém. Kolem nás se všichni usmívali. Ve voze s námi jelo určitě spousta lidí, kteří také věděli. Vylezeme na vzduch a libujeme si, že my máme vstupenky a ostatní ne. Připadám si hrozně vznešeně, v obleku si sice nejsem příliš jistý, ale vlasy mám stažené dozadu v culíku a chodím vzpřímený. Hraju si na postavy z Cimrmana, ale i ze starých českých filmů. Zavřete oči, odcházím, směju se jako Oldřich Nový. Zajdeme do hospůdky kousek od radnice, abychom to měli blízko. Vedle u stolu sedí parta vidláků. Ty jsou snad všude. Mluví nahlas, mají blbé kecy na servírku a jejich vtipy jsou velmi trapné. Nenechám si ale zkazit náladu. Stejně je to zajímavé. Když jsme my povznesení, milí a ohleduplní, tak se pokaždé objeví někdo, kdo vám chce všechno zničit.
Nechybělo málo a porval jsem se. Blondýnka mě musela držet a šeptat mi, neblbni, přece se nenecháš vytočit. Jenže jsem mladej a pořád mám pocit, že musím bojovat. Vadí mi, když hlásí na Petru, když hodnotí její zadek a prsa, když jsou hnusní a smějí se malému klukovi, co je očividně postižený. Já nevím, já si pořád myslím, že tohle se nesmí nechat jen tak. Zvednu se a i přes protesty mých kamarádů jdu k debilům. Velmi slušně je poprosím, jestli by se mohli mírnit. Ale oni ne, prsí se a nadávají i mě. Chytnu jednoho pod krkem a stůl utichne. Jsou to sráči, chudáčci. Řeknu jim to a nikdo ani muk. Když ale odcházím, tak mi nadávají za zády. Jak typické, jak bohužel české. Otočím se a je zase ticho. Je to jak nějaká debilní hra. Nakonec uděláme asi nejlepší věc. Přesuneme se jinam. Vyrazili jsme brzy a máme příliš mnoho času. Piju opatrně, chci mít jen náladičku, nechci se motat. V nové hospodě je vše v pořádku. Můžeme probrat Cimrmana od A až po ZET. A že jsem tak smělý, jdete také do divadla, zeptá se nás mladík se slečnou od vedlejšího stolu. Jasně, přisedněte kolego. A už to jede. Trošku mu závidím, viděl už několik divadelních her. V tomhle mám ještě co dohánět.
Přednáška, která je před hrou Záskok (na podzim 1997 byla uvedena Švestka), je vynikající. Připadám si jako ve škole, jen se ve vzduchu potkávají smích s elegancí. Hltám každé slovo, na pódiu je skvělá sestava. Máme tu pana Svěráka a i ostatní si s ním nezadají. Víte, na to, abych hrál divadlo, jsem možná až moc stydlivý, asi bych neuměl mluvit tolik nahlas, ale přesto se cítím součástí celého vystoupení. Jsme v Naivním divadle a sedíme někde uprostřed hlediště. Máme vše jako na dlani. Hru jsem slyšel jen z kazety a tak jsem hrozně napnutý. Zabouří potlesk a já si doplním své znalosti. Z pásky se na mě smálo publikum v místech, které jsem nechápal. Teď mám i obraz a říkám si, jak jsem byl ochuzený. Řehtáme se, až se za břicha popadáme. Vedle mě sedí nějaká dáma v letech, která se směje tak nakažlivě, že vždy strhne i lidi kolem sebe. Utíráme si slzy, jsme přímo v tom, libujeme si a občas se podíváme na sebe, protože jak známo, tak smích spojuje. Není nic lepšího, než sdílet společný smysl pro humor. Ten náš je někdy pěkně ostrý, černý a dnes by se řeklo i nekorektní. Cimrmanův je trošku odlišný, přesto jej milujeme. Amen. Nechci, aby hra skončila, přesto se nedá dělat nic jiného, než si stoupnout a tleskat. Jsem na vrcholu blaha.
Blondýnka jde ještě s Petrou na záchod a my čekáme před vchodem. Trvá jim to hrozně dlouho. Musíme na pivo. Zalezeme do nejbližší putyky a kdyby jste nás viděli, měli byste radost s námi. Opakujeme si celý děj, hodnotíme herecké výkony, známe vše nazpaměť. Petra konečně pochopila o co jde a směje se ještě víc, protože první setkání bývá vždycky nejlepší. Jsou z nás Cimrmanologové, kteří mají rádi i dobu, do které jsou hry zasazeny. Jasně, že si spoustu věcí idealizujeme, stejně jako autoři, ale nekažte nám to. Navíc, na chalupě i na baráku u babičky je spousta starých věcí, knih, dopisů, náčiní, které nám všechno připomínají. Líbí se nám i čeština s jakou jsou hry a celé dílo napsány. Kecáme a jsme k nezastavení. Holky si sednou k sobě a diskutují tak vášnivě, že občas výskají tak nahlas, že se s Vencou až lekneme. Prozradí mi, jak je rád, že jsme jeli, protože Petra podruhé potratila. Je rád, že alespoň na chvilku vypadla ze stresu a směje se. Tohle je hrozně důležitá věc, lidé musí mít někde svoje světlo, radost, pohodu. Protože když je pak ouvej, neztrácejí tolik naději. Já hledám relax v hudbě a knihách, ale Cimrmani mi dávají ještě něco navíc. Nadhled, pokoru. My s kamarádem probereme také vše potřebné. Nechce se mi vracet do Plzně, ale za chvilku zase začne škola a na strojárně bude temno. Ale ještě máme pár dní, nemysli na to. Hele, přespíte u nás na chalupě, mám tam nějaké pivo.
Jde se pěšky, stihneme sice poslední tramvaj do Jablonce, ale nahoru už nic nejede. Potácíme se tmou, na okraji potkáme pár opilců, ale jinak nikde nikdo. Jenom nebe plné hvězd nad námi. Zase cítím, že zažívám něco neobvyklého, něco, co bych si měl zapamatovat. Dojdeme do chalupy, ale nechce se nám spát. Nejsme jediní, naproti v domě se také svítí. Vyleze sousedka, starší o čtyři roky více než já a přidá se k nám. Jsem gentleman, ona byla kdysi tou, která mě zasvětila. To už je tak děsně dávno, že mi to připadá až neuvěřitelné. Má se dobře. Maluje a daří se jí. Už to není dívka, která s námi létala po loukách a lezla na stromy. Je z ní kočka a moc jí to sluší. Rozloučí se a když odchází, pohodí hlavou ke mě. Víme své, ale nikdo to na nás nepozná. Usneme na lavičce před chalupou a vůbec nám nevadí, že za chvilku začnou kolem kokrhat kohouti. Až slunce, které praží hned od rána, nás vytáhne na nohy. Co dnes? Co budeme dělat? Mám nápad. Vydáme se do Smržovky. Kolem Parkhotelu, až na nádraží. Kam pojedeme? Nech to na mě, uvidíš. Koupím jízdenky do Kořenova, ale nikomu nic neřeknu.
Vylezeme na zastávce před tunelem. Musíme do prudkého kopce a všichni mě ze srandy proklínají. Jen počkejte, máte se na co těšit. Je to krpál, opravdu velký, jdeme kolem starého opevnění, bunkry nikdo neudržuje a docela chátrají. Koukneme dovnitř a pořád máme hlášky ze včerejška. Vylezeme až na Štěpánku, ale není otevřeno. Tenkrát ještě tolik lidí nejezdilo na výlety autem až na parkoviště pod rozhlednu. Ale je tu hospoda, s milou paní, takže dostaneme bramboráky. Sedne si s námi a pokecá. Začne foukat a musíme chvilku vydržet, až se přežene bouřka. Potom se vydáme do Kořenova a následují Příchovice. A protože se zase setmí, zažene nás to do další hospody na návsi. Naproti je kostel, který září do temných mraků. Je to strašidelné, ale jenom do doby, než se podíváme k vedlejšímu stolu. Sedí tam členové divadla Járy Cimrmana, všichni pivko před sebou a smějí se. Kývneme s kamarády na sebe a hned je lépe. No, co vám budu. Nejsem z těch, kdo by otravoval slavné osoby, ale tady nám to prostě nedá. Zažijeme tak další večer, který stojí za to. Všichni jsou moc milí a přívětiví. Cítíme z nich pokoru. Potom jdou spát, protože je zítra čeká dlouhá túra. My musíme domů, na chalupu.
Jdeme potmě dolů do Tanvaldu. Je to šílený sestup. Sem tam někdo upadne a odře si koleno. Když jsme dole, je už po půlnoci. Nic nám nejede. Co teď? No, takhle, raději bych přenocoval a počkal do rána. Protože pěšky je to přes čtvrť, do který se prostě bojím. Všichni souhlasí a usneme na lavičce. Probudí nás nějaký dělník, co si zapálí a vyfoukne kouř. Kouká na nás jak na nějaké smažky. Ale když dojedeme na chalupu, jsme tak unavení, že si na něj ani nemůžeme zanadávat. On měl totiž blbý kecy. Ulehneme a když je další den večer, tak se sejdeme na louce. Rozloučíme se s Vencou a Petrou a je nám tak nějak divně smutno, protože to byly krásné dny. Smáli jsme se, pokecali a ještě jsme zažili spoustu nového. Když odjedou, jdu si číst. Blondýnka se tváří děsně tajemně. Předpokládám, že má třeba nějaké nové spodní prádlo, ale to ona ne, překvapí mě sadou podepsaných CD, které mi koupila přímo od Cimrmanů v hospodě. Nechala je podškrábnout a mě do očí vyhrknou slzy. Ihned snesu hi-fi věž a dlouho do noci sedíme a posloucháme.
V divadle jsem byl na jejich hrách ještě několikrát. Pokaždé jsem se dobře bavil. Dalo by se také napsat, že mě jejich humor provází celý život. Pánové herci jsou dnes již staří a mnoho jich dávno odešlo. Vždycky když někde vidím nějakou zmínku o Cimrmanovi, vzpomenu si na nekonečnou řadu "společných" zážitků. Na dlouhé večery s jejich hrami, u knih. Dnešní příběh ale patří k nejsilnějším. Minulé léto jsme byli znovu po stopách, po kterých jsme kdysi s kamarády šli. Vyprávěli jsme si a dokonce navštívili i muzeum v Kořenově, Příchovicích. Bylo tam narváno. Ne nadarmo napsal Václav Havel, že nás Jára Cimrman všechny přežije.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)