.JPG)
Příběh čtyř stý padesátý čtvrtý - Metaloví dřevorubci
Vstávaj, dělej, nebudeme na tebe čekat. Slyším nějaký hlas jakoby z dálky. Třeští mi hlava a myšlenky létají spíš kolem mě, než uvnitř. Je mi zima, přesto, že je divně dusno. Najednou se přidá další hlas. Odněkud ho znám. Je trošku naštvaný, ale také malinko plačtivý. Jasně! To je moje holka. Otočím se na bok a dám si ruce pod hlavu. Uvědomím si, že kolem mě nejsou peřiny, ale jenom tvrdá zem. Něco mi vleze na tvář. Proč pořád křičí? Mám prý za nimi dorazit pěšky, když nic nevydržím. Potom mi někdo začne omývat obličej vodou. Otřepu se a sednu si. Kde to jsem? Usnul si před chalupou. Měla jsem strach. Asi jste se včera děsně ožrali. Vyhlížela jsem tě z okna a pak jsem k ránu asi zabrala. Zlatá to žena. Omyju si obličej a vypotácím se z chalupy. Mám zase svoji oblíbenou letní brigádu. První den mezi dřevorubci byl skvělý, co si tak pamatuji. Pomalu se mi rozjasňuje. Akorát žaludek je jiného názoru. Vzpomenu si na rum, zelenou a čerta. Pobliju se na cestě před živým plotem. Ihned se seběhnou sousedovy slepice. Musím večer blondýnce říct, že má vajíčka odmítnout.
Jdu do kopce, nahoru na hřebeny. Tenkrát se ještě stahovalo dřevo koňmo. Potkám hajnýho, který se mi děsně směje. Ty si včera vypadal. Prý jsem tančil a zpíval. Taky jsem zvedal Mařence sukni a divil se, co to pod ní má. Uff. Dáš si loka, zeptá se mě Franta, který je hlasem z mého probuzení. Tvoje chyba, že si přišel pozdě, budeš ráno bez přestávky a naděláš si to. Život i práce je tu tvrdá, ale to vlastně všude. V továrnách, na poště, na polích i na jatkách. Další z brigád, na kterých poznávám lidi. Zde jsou to samí horalové. A také přistěhovalci. Po válce se znovu pohraničí osídlovalo a tak tu najdeme Rusíny, Ukrajince, Slováky i Poláky. Spojuje nás jediné. Alkohol a pár mladších i metal. Jacek sem přišel před několika lety. Zabral jednu z posledních chalup. Nechtěli ji ani Pražáci. Prý se tam kdysi stalo něco hroznýho. Moc o sobě nemluví, ale dře jako otrok. Musíme se spolehnout jeden na druhého. Mám méně síly než ostatní. Je mi teprve dvacet a je to pro mě děsná dřina. Ale včera jsme zachlastali a tak mě vzali mezi sebe.
Les voní a dřevo je smrkové. Těžíme za jakéhokoliv počasí. Stahujeme klády dolů na cestu, pomáháme koním, osekáváme větve a všichni ze mě mají srandu, když makám i o svačině. Připadám si, že se vařím ve vlastní šťávě. Chvílemi skoro omdlévám, ale nesmím povolit a ukázat slabost. Smáli by se mi. Byl bych bačkora. Franta se po svačině usměje, zapálí si startku bez filtru a zeptá se mě na metalové triko, které mám na sobě. Vader, starý motiv, na dotahání. Jacek se k nám přidá. Jsme tu tři, co poslouchají metal. Zvláštní. Ale je to tak. Hlavně bych to nečekal. Předák jede do vsi pro nové nářadí. Přiveze i kazeťák a tak najednou, když na chvilku utichnou motorové pily, tak zní lesem Metallica, Obituary i Slayer. Hele, můžu přinést zítra nějaké kazety. Domluveno. Do oběda trpím jako zvíře. Na chvilku se moje utrpení rozjasní ve chvíli, když spatřím její boky a nohy. Přes větve víc nevidím, ale poznám ji. Poznal bych ji kdekoliv. Chlapi na ní pískají a mě dělá hrozně dobře, když přijde ke mě a přinese mi gulášek. Sedneme si bokem a já se znovu omluvím, že jsem se včera tak opil. Ujišťuje mě, že jí to nevadí, jen se to prý nesmí opakovat každý den.
Na chalupu dorazím k večeru, dnes s chlapama fakt do hospody nepůjdu. Oni jsou většinou sami nebo mají takové ty divné vztahy. Sem tam se u svých žen zastaví, ale jen na otočku, vysypat pytel, jak říkají. Já to mám přeci jen jinak. Jasně, že jsem taky chtivý a obyčejný chlap, ale vždycky jsem chtěl i něco víc. Pokecáme chvilku o knihách, ale pak musím makat na zahradě, slíbil jsem že opravím schody, natřu kus zdi a vůbec udělám, co je potřeba. Padám pak do postele bolavý, tělo studentovo není uvyklé tolik fyzicky pracovat. Copak o to, stále jsem poměrně úspěšným sportovcem, dokonce sbírám i nějaká ta ocenění, ale tohle je fakt makačka. Bolí mě svaly, o kterých ani nevím, že je mám. Umeju se a padnu na záda. Než přijde, tak už klimbám. Lehce mě políbí, promiň, ale nakonec se nechám přemluvit. Je to moc hezký, ale usnu potom tak tvrdě, že nevím o světě. Alespoň, že nespím na zápraží, mihne se mi hlavou a už je tu ta stará svině budík. Bouchnu do něj. Sednu si, plácnu jemně blondýnku po zadku a ona se zavrní. Závidím jí, že může ještě spát. Na mě už čekají. Dlouze kouří a dívají se směrem na Ještěd. Dnes bude lejt, kývají hlavou nad úplně jasnou oblohou. Nevěřím jim. Jdu nalehko.
Není to déšť, jsou to proudy vody. Průtrž mračen. Kloužeme z kopce i do kopce. Je mi líto koní, je mi líto nás, protože tohle je fakt otročina. Nad motorovkami se vznáší opar. Ušpiněné tváře, napnuté svaly, pot a krev. Franta nám přivezl basu desítky, ale musíme se pro ní pokaždé vydrápat nahoru. Každý lok je pak manou nebeskou. Takhle nějak to musí vypadat v džungli. Vlhký, lehce mrazivý, přesto teplý vzduch. Uklouznu na větvi a padám na záda. Bouchnu se do hlavy. Ještě, že mám kanady a tvrdou lebku. Někdo mě zvedne. Dobrý? Ptají se mě a já kývnu zmateně na souhlas. Vezmu si sekyru a jdu sekat. Na temeno mi padá déšť. Jsem promočený až na kost, ale musíme to dodělat. Koně frkají a mají u nozder páru. Vůbec se jim to nelíbí. Připadám si jako oni. Jednu věc jsme si ale nenechali vzít. Napřáhnu se a sekám v rytmu Iron Maiden. Kazeťák je pod přístřeškem. Modlím se, aby nedošly baterie, to bych hned vypadl z tempa. Ale kluci jsou zásobený. K obědu mám chleba s tvarohem. Hele, dnes ta tvoje holka nepřijde, docela by mě zajímalo, kdyby měla zmoklé triko. Zvednu se a jdu za původcem hlášky. Chceš do držky, ale říkám to jen tak, má přes dva metry a uspal by mě jednou ranou. Ale on to neudělá, protože je to rovnej chlap. Připadají mi tu takoví všichni. Moc toho nenamluví, ale za práci umí vzít. Říkají mi študente a postupem času se staneme kamarády.
Kolem chalupy nejde nic dělat a tak se jen omyji, splním manželské povinnosti a pak vezmu blondýnku do hasičárny. Jsou tam už všichni. Prádlo si suší na topení a nad kamny. Maruška se mi směje a ptá se, jestli chci zase vědět, co má pod sukní. Trošku se stydím, ale ona jen mávne rukou. Jsou tu drsnější lidé, protože takoví musí být. Ale jsou opravdoví. Když se stanete jejich sousedem, jejich kamarádem, tak by za vás položili život. Občas se to v lese stane. Vyprávějí mi o starých chlapech, co už to nedávali, jak je zavalil kmen, jak uklouzli a jednoho dokonce pokopali koně. Nemají tu televizi, rádio, ani automaty. Tyhle vymoženosti sem ještě nepřišly. Myslím tím do hospody. A tak se vypráví, chlapi jsou po panácích takoví vláční a někdy i zasnění. Maruško, dej nám ještě jednu rundu dokola. Rozejdeme se do svých domovů lehce před půlnocí. Vyhodí nás, abychom to druhý den v lese zvládli. Nemůžeme usnout a tak si pouštíme vinyly a potichu zpíváme. Naši milovaní Paradise Lost, co také před spaním lepšího, že?
Tři neděle v lese mě zocelí. Mám ruce plné mozolů a vůbec nemyslím na školu. Žádné učené kecy okolo, žádné mudrování nad zbytečnostmi. Na to není čas. Docela mi to vyhovuje. Rád sice po nocích s kamarády diskutuji o filozofii, o sci-fi, filmech, knihách a s některými i o muzice, ale teď mám krásně čistou hlavu. Docela bych tu, v Jizerkách, zůstal. Bydleli bychom na chalupě, já bych sice vydělával málo, ale zase bychom měli malé náklady. Láká mě to, říkám blondýně, ale ona je tu pořád sama. Musela bys mít kupu dětí, směju se a ona pokaždé, když o tom mluvím, tak se tak zvláštně zasní. Zbývá mi ještě pár dní. Ještě se několikrát opiju, osekám spoustu stromů, budu krmit koně mrkví, protože jí mají rádi. S chlapama budeme vézt drsný řeči, smát se a pít rum z placatky. Je mi tu tak nějak dobře, připadám si jako bych měl někde v genech tohle všechno zakódované. Nějak mi nechybí civilizace. Jenže to nejde. Musíme zase do školy. Když vyrazíme z Jablonce v neděli večer, zase leje. Rozloučit se ale přijdou všichni. Pokuřují na zastávce, poplácají mě po zádech a říkají mi slova o tom, že si mám dávat v tom velkým světě na sebe pozor. Nebojte, pokaždé, když mi bude ouvej, tak si na vás vzpomenu. Pak si sednu do autobusu a celou cestu se kroutím jako had. Všechny svaly mě bolí jako by je někdo pálil ohněm. Na chvilku usnu a zdá se mi o mýtině, na které je spousta hotového dřeva. Sednu si na pařez a poslouchám metal.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
