Příběh čtyř stý padesátý první - Horečka všedních dní
Jdeme borovým lesem a připadá nám, že jehličí kolem začne každou chvíli hořet. Konečně mám volno a pravé prázdniny. Dal jsem si peníze stranou na školu a kolej a ještě trošku zbylo. Ne moc, ale stačí to na několik výletů a trošku té zábavy. Je léto, přátelé a moje holka je krásně opálená. Kecáme o tom, jak nesnáším přímé sluníčko a jak mě máma nutila neustále jako dítě ležet na dece. Namazaný krémem jsem se potil a šíleně nudil. Protože jak nosím brýle, tak nešlo ani číst. Obroučky mi klouzaly po nose. Oklepu se nad tou vzpomínkou a když dojdeme na Senečák, tak zalezeme do stínu. Kolem je to divoké, jen pár dvojic a několik starých lidí. Zůstali jsme zde ještě dva dny, ukecali jsme vrátnou, dali ji lahev vína a udělali si radost jen pro sebe. Jenže bylo hrozný vedro, tak jsme se museli vydat vykoupat. Mám s sebou několik piv, dám je do vody, ale moc tomu nevěřím. To bude teplý, achjo. Ale nějak nám to nevadí. Chce namazat a já neodmítnu. Dělám hlouposti, lechtám ji, až mě okřikne a plácne přes ruku. Nech si to na večer a pak stejně podlehne. Jdeme se svlažit, musíme, jsme celí zadýchaní.
Kdysi jsem jako puberťák mohl nechat oči na dívkách v plavkách. Nepodívat se krásnou ženu je hřích, říkával zasněně jeden chlápek na brigádě. Měl pravdu, mě se třeba hrozně líbí ta pestrost. Hubené i oplácané, každá je jiná. Záleží na chůzi a výrazu, pak někdy přijde svůdnost. Je to jako sen, který si všichni chlapi sníme. Stále dokola. Jen prosím, nezírat, to je hnusný. Bavíme se o tom a ona mi klade takový ty otázky, na které očekává nějakou odpověď. Která se ti líbí nejvíc z téhle čtveřice. Musíte odpovědět správně. Když chodíte s blondýnou, tak na zrzečky zapomeňte. Následovala by ihned otázka s hraným údivem na tváři. Tak tobě se líbí zrzavý, to jako opravdu? Ale na mě si nepřijdeš, říkám své milé a hrozně se u toho nesmějeme. Nemohl bych chodit s někým, s kým bych nemohl mluvit úplně o všem. Blbý ale je, že i já potřebuju kamarády, kluky, na takový to obyčejný plácání a pivko. Jenže jak se to pomalu páruje, tak je většina mých přátel pod pantoflem. Taky jste si toho všimli? Když už se utrhnou, tak nadávají, jaký jsou ženský hrozný. Nejsou, záleží, jaký si to uděláš, takový to máš.
U Kameňáku čepuje v hospodě hodně divnej výčepák. Má kožený kalhoty a hospoda je jak vystřižená někde z padesátých let. Sedneme si raději na terasu, zadřeme si třísky do zadků a koukáme se na lidi. Vedeme krásný řeči, jsme jak v Hrabalových románech. Zachvátí nás vedro a tak kombinujeme nanuky s pivem. Přisedne si nějaká paní a hned se dá do řeči. Tohle se nám stává pořád, asi působíme přívětivě. Pořád se s námi chce někdo bavit. Sám vypadám prý naštvaně, jak nevidím, tak krabatím ksicht, ale jakmile jsme pohromadě, tak nám občas lidi říkají věci, které ani nechceme vidět. Je jí čtyřicet, na nás už je stará (no chápete to?) a odvypráví nám ve zkratce celej život. Několik rozvodů, pořád narážela na divný chlapy. Zeptám se, proč opakuje stále stejnou chybu, hodných kluků je přeci dost, ale ty nikdo nechce. Ona se zasní a prostě to má ráda tvrdě, pochopím. Nojo, to se pak ale nedá nic dělat, a paní pořád pije a pak má na mě řeči, co jako my a sex a vůbec je až moc důvěrná. Zmizíme po anglicku a cestou se mě moje holka ptá, jestli kdybych byl sám, tak bych do ní šel. Řeknu že ne, ale to víte, člověk je někdy povahy slabé. Ne, vážně, nešel, já tyhle typy moc nemusím. Já mám rád sebevědomý ženský, co se tolik nepožívají. Ale tělo měla nádherný, to se musí nechat.
Zalezeme do postele, ale až po sprše, ve které strávíme poměrně docela dost času. Hele, tady na zádech máš ještě písek. Ale to už nejsou záda. Smějeme se do ticha a protože jsme na našem pokoji, tak si pustíme muziku. Nějaký doomovky, pak trošku thrashe pro mě, samozřejmě deathový klasiky, až usneme a spíme jako zabitý. Je sice pořád výheň, ale stejně spíme v objetí. Ráno se probudíme, protáhneme a jedeme na vlak. Musíme na sever. Už brzy svítí slunce, nad městem i polem i lesem je takový ten vařící opar. Pořád si utírám pot, už od malička s tím mám problémy. Jako děti jsme chodily do lesa a když jsme se vracely a křičely nějaké hlášky, tak nade mnou jediným se vznášel roj komárů. Nějak špatně odbourávám vedra. Když dorazíme do Jablonce, jsem úplně přehřátý. Odpoledne i večer s pivem v ruce a knihou se sám nabízí. I dokonáno jest. Venku cvrdlikají koníci a občas kolem prolétne netopýr. Já se ho bojím, řekne a tak musím ihned přidat příběh o upírech a africkém druhu, který opravdu vysává krev. Okno ale nezavřeme. Na to je chalupa až moc vyhřátá.
Na jabloneckou přehradu jdeme lesem a já volím potok. Je krásně ledový. Všechna zvířata jsou zalezlá, ani psi neštěkají. Ploužíme se a upíjíme ze staré plastové lahve, která má tvar čutory. Naschvál ji poleju tričko, protože víte co, mladá holka, co je mokrá a k tomu výská, je pro mě velká radost. Popoběhneme, ale jen kousek, protože je nedýchatelno. Přes kopec je to nejhorší, protože na nás pálí napřímo. Hele a proč nejdeš rovnou v plavkách jako já? Tomu bys nerozuměl, nejsi ženská. Dál se neptám, ale spoustu takových věcí mi musí vysvětlovat. S předchozíma holkama jsem se o tom nikdy nebavil a taky, nás bylo osm bratranců. Nakukuji tak opatrně do světa, který je úplně jiný, než ten můj. Spoustu věcí pochopím, některé si myslím, že vím, ale některé nepochopím nikdy. Jste fakt úplně jiný plemeno, řeknu blondýnce a ona mě švihne ručníkem. Pak mě poprosí, jestli bych ji nehlídal a nepomohl, aby se mohla převléknout. Pomůžu jí, samozřejmě, rád se na ní dívám. Lehneme si na deku, kousek od bufetu. Máme tu sraz s Vencou a Petrou. Ti přijdou až k večeru, když už jsme byli několikrát ve vodě. Na rozdíl od nás pracují, už dávno neví, co to jsou prázdniny.
Venca se směje jako měsíček, je to super, když nás někdo tak rád vidí. Petra je ale nakaboněná a zahalená v dlouhé dece. Co se děje? Mám asi blbý hlášky. Mluvím o horečce všedních dní a o tom, jaké jí musí být vedro. Jenže pak mě moje milá okřikne. Časem, když přijdu na důvod, tak se omluvím. Víte co, mladý holky jsou křehký stvoření, už od malička. Její fotr, něco jako ten můj, jí neustále kritizoval tělo, posmíval se jí a vůbec byl hnusnej. O nějakých poruchách příjmu potravy a nenávisti k vlastnímu tělu se tenkrát nemluvilo. Lidi jsou někdy pěkně hnusný, přitom, Petra vypadala hezky. Normální postava, sem tam nějaká ta zajímavá nedokonalost. Nese si deku až úplně k vodě, pak se odhalí, ale pořád kouká kolem sebe a je nejistá. Když už je konečně pod vodou, tak se usměje. Dnes poprvé. Napadne mě jedna věc, hele, co nakoupit nějaký piva a zalézt bokem. Vím o jednom místě, chodili jsme tam ještě jako malý kluci. Skákali jsme pořád dokola do vody, až jsme měli varhánky na rukou. Petra se na mě usměje a poděkuje. Není za co, já na tyhle velký pláže taky moc nejsem. Tupý dav je vždycky jen obyčejné stádo.
Sbalíme deky a ostatní věci. Přesuneme se. Je tu o hodně příjemněji. Víc stínu. Naproti sedí na břehu dvojice mladých holek a jsou nahoře bez. S Vencou už máme něco upito, tak začneme přemlouvat ty naše, aby se taky předvedly. Ale stydí se. Pomalu se smráká, dámy odnaproti na sebe vezmou trika, naposledy nám zamávají a odejdou. Jsme tu sami. Hrajeme karty, klasika. Kdo vyhraje, může si něco přát. Víc alkoholu odbourává zábrany. Venca si přeje, aby se Petra svlékla, překonala svůj ostych a šla do vody. Sama. Ona se zvedne a je na ní vidět, jak jí to štve. Ale nechce trhat partu. Sundá si triko, sukni a zakryje se rukama. I plavky, řekne její kluk a je divný ticho. Jestli nechceš, nemusíš. Opakuju jí stále dokola, ale Venca je hodně opilej. Nech toho, vybodni se na to, nevidíš, jak jí to štve. Bráním jí, ale on si nedá říct. Naštvu se na něj a podám Petře ruku. Pojď. A svléknu se. Ukážu všem holej zadek a skočím do vody. Usměje se na mě a pak si pomalu sundá plavky. Je jak nějaká panna. No vidíš, nemáš se vůbec za co stydět. Připlave ke mě a schoulí se mi do náruče. Pláče. Nevím, co mám dělat, tak začnu tropit blbosti. Jak malý děti. Poskakuju, potápím se, házím jí do vzduchu, dokud se mezi slzami neobjeví úsměv. Každý se stydíme, protože je to úplně přirozené, ale těla máme krásný, ne? Křičíme do tmy a ozvěnou nám je nějaký pejskař, který do štěkotu nadává, ať držíme hubu. Posíláme ho do prdele, vylezeme na břeh a ukazujeme mu zadky. Tak vidíš, i k tomuhle je to dobrý. Oblečeni pak dýcháme a blondýnka mě drží za ruku.
Musíme zpátky na chalupu. Pořád je teplo. Taková ta tropická noc, na kterou nejsme v našem pásmu moc uzpůsobení. Vylezeme nad Jablonec a povídáme si. Sem tam slyšíme nějaký zvíře. Občas nám připadá, že se setkáváme i s lovci. Šelmy a šelmičky. Bojí se zvuků, tak ji obejmu a povídá mi o tom, kolik zná holek, kterým se někdo smál, který měly divný fotry, vypráví mi o nekonečný temnotě, až ji musím zarazit. Řekni mi něco hezkýho, už to nechci slyšet. Vím o tom a vždycky budu proti podobným kreténům bojovat, ale teď a tady, kousek od chalupy v lesích, to není na pořadu dne. Stejně je to zvláštní. Jako bychom žili poklidné normální životy. Jenom s tím, že sem tam na povrch vypluje nějaké zvěrstvo a hnus. Moc dobře vím, o čem Petra mluvila. Mě třeba otec taky pořád okřikoval, smál se mi, byl jsem pro něj "postiženej", že nosím brýle a že ze mě chlap nikdy nebude. Já si raději četl, než abych se někde rval s debilama. Jako malej smrad jsem si na ulicích zkusil svoje. Brýláč, intoušek, říkali mi. Kvůli tomu jsem začal v šestý třídě cvičit, chtěl jsem být jak indián, abych jim mohl dát do držky. Ne, že bych se chtěl prát, ale aby mi dali pokoj. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem ve třídě sundal jednou ranou největšího šikanátora. Respekt, nic jinýho na některý neplatí. Musíš mluvit jejich řečí. Žádný, že nastavíš druhou tvář. To funguje jen na jedince, kteří o to stojí.
Chápete to? Petra, kdybyste ji viděli, byla moc hezká holka. Postava jak ze žurnálu. Přesto jí její debilní fotr vytvořil v hlavě blok. Chtěla se milovat jen potmě. Byl jsem první, kterému věřila. Hodně často jsme nad tím s Vencou diskutovali. A vlastně i s ní, když za ní každé léto zajedu, tak je tahle příhoda vždy vyprávěna. Moje žena i ona jsou stále kočky. Samozřejmě, už nikde neplaveme nazí, ale to naznamená, že se nemáme rádi. Jasně že ano, každý jsme přeci nějaký. Mě mrzí jen jediné, ten dnešní kult dokonalosti a prázdnoty. Mladý to teď fakt nemají lehký, myslete na to, až se budete se svými ratolestmi bavit. Ještě si chvilku sedneme před chalupu a pak mi moje milá řekne, že ten můj bílej zadek osvítil celou jabloneckou přehradu. Fakt? Zeptám se a znovu se svléknu. Chtěl bych i z kůže, ale nejde to. Je totiž další horečka všedních dní. Když ji nesu nahoru na půdu do postele, pleskají mi nohy o dlaždice. Je taky nahá. Položím jí do peřin a její vlasy se rozprostřou na polštář. Jsi moc krásná. Nemůžeme potom spát, protože těch vjemů a tepla bylo tenhle den až příliš. Dojdu pro vodu a cestou pozdravím netopýra. Ty asi u samiček moc neřešíš, jak vypadají, co? Pomyslím si a pak se mi o tom i zdá.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
