Příběh čtyř stý čtyřicátý devátý - Hororový den
Byl jsem už týden takový neklidný. Jeden kámoš mi půjčil pět nových knih od Stephena Kinga. Četl jsem dlouho do noci, protože blondýnka byla v Táboře. Umřel jí děda, kterého měla moc ráda a tak toho měla nad hlavu. Já jsem se velmi hluboko ponořil do hororových knih. Kecám zrovna s Petrem, se kterým máme jedno společné cvičení. Laborky, ve kterých právě trháme železo. Jsme spolu ve dvojici a abych pravdu řekl, většinu práce odmaká on. Já sedávám v koutku a sním. Hlavou se mi míhají různé příšery, přízraky, démoni, temné síly. Většinou se leknu, když na mě promluví. Co to s tebou je? Ona se ti vrátí. Jo, na blondýnku myslím taky, ale to až večer. Jsem slaměný vdovec a to já nemám rád. Samota mě tíží, v hlavě mám chaos. Neumím být sám, ale to vy moc dobře víte. Ještě, že mám knihy. Přes cestu nám přeběhne černá kočka a mě se málem zastaví srdce. Petr se na mě podívá úkosem a zakroutí hlavou. Jsi jak svíčková bába. No, chtěl bych tě vidět, po tolika knihách plných děsu. Hele, vole, víš hovno. V sobotu je v Edenu den plný hororových filmů. Půjdeme? Zase jednou kývnu na něco jen tak.
Koupím si další paštiku, mlíko a pár rohlíků. Živím se děsně, ale moje tělo je mladý a hodně vydrží. Aspoň zbyde večer víc na pivo. Beru si s sebou na bar Řbitov zířátek. Už jsem jej kdysi četl, ale potřebuji si něco ujasnit. Sedím v rohu a na otázky typu, jak je, co děláš, jaká je to kniha a kde je blondýnka, nereaguji. Jsem mimo. To já u čtení bývám. Když mě knížka baví. Pak přijdou nějaký holky z práv, který sem asi zabloudily. Protože nevím, proč by sem, mezi strojaře a faváky vůbec lezly. Zeptají se, jestli je u mě místo. Podívám se na ně jako vrah, ale jim je to úplně jedno. Jsou takový sebejistý, povýšený. Jedna na mě koukne, hodí hřívou a pak pronese něco o tom, že čtu pěknej škvár. Zvednu oči a zeptám se jí, jestli mluví na mě. Sjede očima moje vlasy, metalový triko i džísku a odfrnkne si. Asi strojárna, co? Přikývnu a jsem jedovatej. To já umím, když chci. Nikdo se je o nic neprosil. Mluví o mě ve třetí osobě. Von asi neví, kdo my jsme. Budoucí právničky. Von je asi trošku hloupej, když čte takový krváky. Mají i další kecy, ale ty už nevnímám. Seru na ně, na princezny. Můžou se tu kroutit, jak chtěj. Představuji si velkou kočku, jak jim prokousne hrdlo. Pohřbívat je nebudu, nezaslouží si to.
Přijde Petr, který je z nich na větvi. Uculuje se a dělá mu hrozně dobře, že na něj machrují. Konečně si přijde někdo vyzvednout a zmizí. Pokecáme konečně normálně, on mi ukáže vstupenky na Festival děsu a i když bych hrozně chtěl být sám, tak je se mnou až do zavíračky. Místo spánku si ještě chvilku čtu, pak mám šílený sny a ráno se probudím brzy. Takhle nějak musí vypadat upíři, řeknu si u zrcadla a snad poprvé jsem ve škole jako první. Přestavuji si, že bych některým spolužačkám prokousl hrdlo. Na kouřový si sednu zase do rohu. Nevnímám stále se opakující řeči. Každej mluví jen o "holkách, co jim zaručeně daj" a "nebo o tom, jak je tenhle kluk úplně hrozně boží". Chichotání, machrování. Jdu se raději učit. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu a nebo dokonce udělám. Bez blondýnky jsem jak bezrukej. Máme to takhle od začátku. Stala se mojí součástí. Já a ona, my dva. Uteču z přednášky a jdu se projít. Najdu telefonní budku a provolám se svojí milou čtyři stovky. Večer jdu spát bez večeře. Sobota se nezadržitelně blíží a mě je divně, protože snad od puberty půjdu sám do kina. Bez holky, chápete to? Co tam jako budu dělat?
Další večer. Hraje se nějaký fotbal nebo hokej, což je super, protože jsou všichni v druhým baru. Tady není televize a tak je tu klid. Tedy, jen jednou ke mě přijde taková obrýlená slečna a chce se bavit o knížkách. Copak o to, je chytrá, hezky voní a má jemné ruce, ale mluví jen a jen o sobě. O knížkách se nakonec nic nedozvím. Začnu ji záměrně nudit a oddechnu si, když konečně odejde. Asi se ve mě fakt něco hnulo. Ještě před pár lety bych do ní dělal jen tak ze sportu, využil bych příležitosti, ale teď jsem děsně dospělej. Tedy, zase se ale opiju a několik posledních kapitol mám v mlze. Padnu na postel, v kalhotách a ani se nezuju. Budík zamáčknu a pak zahodím do rohu. Jsem bez duše, bez své milé. V prvních měsících vztahu to tak zamilovaní asi mívají, ale přesto je v tom ještě něco navíc. Uzpůsobil jsem svoje stereotypy i celý život jí. A ona zase mě. Doplňujeme se a já nejednou třeba nemám co k jídlu, protože v pátek chodí nakupovat ona. Vyžebrám u sousedek tlusťošek nakládaný hermelín a chleba. Musím ale všechno sníst u nich a vyprávět jim. Jak se mám, co dělám a tak. Jako by bylo na mém životě něco tak děsně zajímavého. Mají hlavy na stranu, jako štěňátka a hltají každé moje slovo. Mám je rád, jsou aspoň normální a na nic si nehrajou. Kdybych nebyl srab, tak bych jim všem asi dal. Uff.
Seru na školu. Jdu do parku. Sednu si na lavičku a čtu si. Kolem chodí mladý maminky s dětma a mě připadají takový spokojený. Bývalo tomu tak. Ženský si mateřství užívaly, ne jako teď, když jsou pořád na nervy. Nechápu tu změnu a kdy se stala, ale asi to nikdy nevyřeším. Záhada. Stejně jako démoni a přízraky v knihách. Je pátek a všude se bude slavit. Ti, co zůstávají přes víkend, se vždycky slezou, pijí, párují se a dělají vůbec rotyku. Mě tyhle volný vztahy připadaly vždycky divný, na tohle jsem fakt konzervativní. Nedovedu si představit, že bych někomu svoji holku jen tak půjčil nebo ona mě. Mezi námi je to hodně intimní. Není to jen o těle. O tom taky, ale hlavně jsem splynuli. Přemýšlím o tom, když se vracím na kolej. Jdu pomalu a vůbec se mi tam nechce. Raději bych si zalezl a četl dál, ale stejně by mě vytáhli z pokoje a musel bych pít. Aspoň nebudu sám. Sednu si ke stolu k tlusťoškám a je mi dobře. Povídáme si, smějeme se a tančíme. Mám už něco v sobě, tak jim říkám, jaký jsou skvělý, což fakt jsou. Ony řeší faldy a stehna. Zadky a moc velký prsa. Ty vole, vo tohle vůbec nejde. Jde vo duši, rozumíš, říkám jim s lahváčem v ruce, když jdu spát. Tak nám dokaž, že nás máš rád. Musím ještě na pokoj k nim. Dostanu rum a pak usnu. Normálně v křesle. Taky jste mě mohly uložit. Hergot.
Petr mě najde přesně v sedm. Ty vole, co děláš, za hodinu začínáme. Zamumlám opilecky, ještě v sobě nějaké to promile mám. Zeptá se mě, jestli jsem s holkama spal. Ne, pokud si pamatuji, tak ne a zkontroluju si pro jistotu trenýrky. Uff. Rozloučím se, tedy, jen tak aby se neřeklo, protože se tu ještě notně spí. U sebe se osprchuju studenou vodou a jde se. Kráčíme si zatím tichým městem. Projdeme kolem Radbůzy, přes most a už jsme na Slovanech. Před Edenem je tak padesát lidí. Kluci mají většinou brýle a holky jsou celý v černým. Filmoví maniaci. Ihned zjišťuji, že nejsem jedním z nich. Oni znají kdo kde v čem hrál, kdo s kým chodil, kdo umřel a já nevím nic. Pár hororů jsem na videokazetách samozřejmě viděl, ale většinou mi to přišlo díky šílenýmu dabingu jako sranda. Když někomu zombie ukousne hlavu a do toho někdo řekne, óóóó ánooo, ta chutná libově, tak se prostě nebojíte. Předložíme vstupenky a sedneme si doprostřed. Celý houf je u sebe, prý akustika. Vedle mě sedí dvě černokněžnice.
Vždycky je jeden film a pak přestávka. Takže Moucha, Gremlins, Evil Dead, Noc oživlých mrtvol, Americký vlkodlak v Londýně, Věc, Noční můra v Elm Street, Lesní duch, Beetljuice. Mohl bych pokračovat, ale víc si jich nepamatuji. Končím s několika bagetami v sobě a spoustou Coca coly. Je mi blbě a jestli uvidím někde krev, tak se pobliju. Holky vedle mě se od prvního filmu muchlují mezi sebou. A tak se v některých nudnějších pasážích dívám raději na ně. Navrhnou nám, jestli nechceme někam zajít. Proč ne, řekne Petr a na můj názor se vůbec neptá. Zítra začínáme v osm, to je nějakých deset hodin chlastání. No, tak jo, kývnu na jejich nabídku a následuje tour po plzeňských barech. Některé jsou moc disko, některé moc mafie, zažiju i jeden teploušský, ale nakonec skončíme kousek od nádraží. Tady je fajn. Klid a jenom sem tam si přijde nějaká děvka pro pití. Usnu a nevyhodí mě. Petr se neustále dokola zajímá o to, jaké to je být lesbou. Marně si myslí, že je zažije obě spolu s ním. Ne kámo, tohle jsou true holky, těm se kluci nelíbí. Dám panáka a pak se pobliju před barem. Dotáhnout mě do bufáče Vamil, který právě otvírá. Pivo a salát. Nevím, jestli je to dobrý na střeva a žaludek, ale pomůže mi to.
Lidí je dnes před Edenem méně. Ubyli intelektuálové a studenti. Přibylo pár jiných, kteří mi připadají divní. Potvrdí se mi to uvnitř, protože mám pocit, že je některé scény doslova fascinují. Asi několikrát usnu, tělo si řekne své. Lesbičky mě jemně probudí. Zvednu se a na plátně zrovna někdo porcuje mladou ženu. Jdu pryč a na kolej se doslova dopotácím. Petr zůstal, pořád v sobě živí naději v sex v trojce. Potkám jej až po několika hodinách spánku, když jdu blondýně naproti na vlak. Je smutný. Odmítly ho. Ale filmy viděl všechny. Vypráví mi je, vůbec nevím, o čem mluví. Zachrání mě až moje milá, která mi padne do náručí. Čekáme na tramvaj a na lavičku usedne krkavec. Divně se na nás kouká a mě zamrazí v zádech. Musím ji všechno vyprávět. Povídám a je už dávno tma, když jdeme lesíkem ke koleji. Na cestu vyleze kočka a drží v hubě nějakýho ptáka. Lekneme se, já samozřejmě víc, protože po týdnu knížek od Kinga a dvou hororových dnech vidím příšery za každým rohem. V noci jdu na záchod a fouká vítr. Větve na protějších stromech se komíhají a když se podívám na blondýnku, tak vypadá zalitá světlem. Měsíční svit se potom přenese i do mých snů.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):