Příběh čtyř stý padesátý - Jak jsme potkali celý svět
Týden v Jizerkách byl nekonečný. Po brigádě ve škodovce v Boleslavi jsem konečně vylezl z kanálů na vzduch. A makal s dřevorubci. Hodila se mi každá koruna. Blondýnka byla v Táboře a já se jako každý správně zamilovaný mladík soužil. Na chalupě jsem byl sám. Nesnáším to. Dělal jsem od šesti do čtyř a pak sekal dříví, natíral chalupu, staral se o plot. Vždyť to znáte. Po večerech jsem sedával před domem na zápraží, pil pivo a četl si. Uléhal jsem sám a myslel na to, co bych mohl dělat se svojí milou, kdyby tu byla. Bylo vedro, prostředek léta a už po několika dnech jsem se modlil, aby to skončilo. Chlapi ze sousedství, kteří žijou v lese celý život, mi dávali zaručeně dobrý rady. Všichni byli vousatí a měli místo rukou šílený pařáty. Já byl hubeňoučký a tak mi nosili svačiny od svých manželek. Abych prý taky něco unesl. O svačinách jsem chodil ke koním. Mluvil jsem na ně. Krásný zvířata. Představoval jsem si pak svoji holku, jak ke mě v noci přijede. Bez sedla, jen tak, nahá a rozevlátá. Nepomáhal ani starý časopis, ve kterém byly holky s jabloneckou bižuterií na holém těle. Sorry dámy, už mám lepší.
Pošťačka měla namakaný lýtka. Jak jezdila celý život na kole. Blondýnka mi poslala telegram. Volali jí ze školy, jestli by se neujala studentů z celého světa. Pomoc se seminářem němčiny. Mám jí zavolat. K večeru se vydám do hospody a po pár pivech jdu naproti do budky. Když uslyším její hlas, roztaju. Miluju jak mluví, jak se směje. Musím jí to ihned říct a odpovědí mi je spousta krásných slov. Každopádně, v neděli večer v Plzni, ok? Domluveno. Spát budeme normálně na koleji. Takže cajk. Makat jdu ještě v sobotu. Pak vyinkasuju peníze. Vydělal jsem si dost. Část odložím stranou a zbytek? Vidím před sebou nová CD, nové knihy a taky něco koupím svý holce. Chci ji udělat radost a tak přemýšlím nad řetízkem. To ale počká až do Plzně. Sbalím si. Napíšu na kus starého zažloutlého papíru, jak se věci mají, co jsem udělal na chalupě a zamknu. Mívám ve zvyku se s chalupou rozloučit. Mluvím s ní, jako se ženou. Stojím uprostřed rosy a nechce se mi pryč. Mám to tak pokaždé. Za chvilku mi jede autobus. Nasadím discmana a sundám si ho až na nádraží v Plzni. Od Budějovic to přijede za hodinku. Zalezu do nádražky a když uslyším hlášení, kopnu do sebe půlku piva najednou. Těším se moc.
Přivítání připomíná dynamit. Vybuchneme ještě na chodbě na koleji. Je to hodně divoké. Jako bych v sobě nastřádal obrovské množství energie. Oddechujeme a konečně si taky něco řekneme. Vyprávíme si dlouho do noci a v posteli jíme suchej chleba a točený salám. Chutná pak slaně. A pořád se usmívá. Jsem tak rád, že jsme zase spolu. Nemohl jsem se dočkat. Usne mi na prsou a čekám hodně dlouho, abych ji nevyrušil. Oddechuje pravidelně a noční košilka je jemně odhalená. Joj, já se mám! Budíme se do deštivého pondělí. Posnídáme a už nás čekají na fakultě všech učitelek. Stará dáma, která má vše na starosti nás přivítá s otevřenou náručí. Vůbec nevadí, že neumím německy. Mluvit bude ona, moje blondýnka a já se sem tam přichomýtnu se svoji chabou angličtinou. Ale co, večer po pivu budu mluvit jako rodilý mluvčí. Už jsou tady. Studenti z Irska, Anglie, Španělska, Jižní Ameriky, Ameriky a dokonce i Austrálie. No a za náš slovanský tým Poláci, Slovenky a taky několik slečen z Litvy a Lotyšska. Od začátku je hrozně zajímavé sledovat temperament. Sedávám v koutku, se sluchátky na uších, jsem kluk pro všechno, taky ochránce své milé. Oni probírají německé záležitosti a šprechtí tak rychle, že nerozumím ani slovo.
Chodíme na kouřovou do dvora, kde se na sebe usmíváme. Stejně je to zajímavý, ani nevím jak, ale automaticky inklinuji k Polákům, Litevkám a Lotyškám. Zkrátka a jednoduše, všechny nás spojuje minulost. Taky nátura, co si budeme nalhávat. Někdo vytáhne vodku a už to jede. Amíci jsou sice usměvavý, ale působí namyšleně. Zato klokani jsou v pohodě. Stejně jako kluci a holky z Jižní Ameriky. Britové, škoda mluvit. Nuda! Přijde mi, že všechno hrozně prožívají. Končí se ve tři. A kam je prý vezmeme. Vymyslím narychlo plán. Podzemí, pivovar (kde se tedy hodně zdržíme) a končí se Na Spilce. Slovani pijí pivo jako o závod, sesedneme se u jednoho stolu a už se děsně řehtáme. Protože se každý pokouší o nějaké vtipy. Často se ztratí v překladu, ale to vůbec nevadí. Nakonec jsou jen dva stoly. Suchaři a my. Paříme i po zavíračce. V létě je Plzeň víceméně mrtvá, tak jsou v klubech moc rádi, že jim přivedeme pár lidí. Tančíme, ano, já opravdu tančím. Svíjím se na parketu a chci ze sebe vydat to nejlepší, protože piju za celý národ. Nechci nám udělat ostudu. A je to fakt prdel. Jihoameričanky nám pak zvracejí různě cestou. Polky se jim smějí a Lotyši jsou vznešení jako elfové i v opilosti. Potkáváme tu právě celej svět, řvu do noci a odpovědí mi je z jednoho okna. Tak se z toho hlavně neposer, blbe!
V noci jdu na záchod a slyším za zdí notoricky známé zvuky. To je skvělý, jak se nám to hezky páruje. Libuju si, když se vrátím do postele. Jen by nemuseli tolik řvát. Ráno jsou všichni zelení a je úplně jedno, jakou mají barvu kůže. Směju se jim a nabízím pivo. Někdo přijme, jiný jde blejt. Tohle jsme si nedomluvili, hubuje nás na oko stará paní učitelka. Má ale radost, jak se hezky družíme. Museli jsme si tedy ještě trošku ujasnit, že blondýnka je jen moje a kdo tomu nerozumí, toho sejmu. Používám slovo kill a všichni chápou. Usmívám se u toho, ale myslím to vážně. Je vidět, že kromě Amíků a Britů jsou všichni grogy, tak se jde i během výuky ven. No a protože nemám moc co dělat, tak kupuju ve stánku u borského parku kelímkáče. Přinesu je, všichni mi zatleskají. Jen někteří se tváří upjatě. Hergot, asi bych nedovedl žít v zemi, kde se lidi ani pořádně neusmějí. Taky si uvědomím, jak jsou slovanský holky nejhezčí. Ty boky, prsa, tvářičky. Ne, nedám na ně dopustit. Možná to mám nějak v genech, nevím, ale všem to ihned řeknu. Sranda je, že mi to potvrdí vlastně všichni. Vychrtlý Britky sice mlčí a koukají na nás jako na vrahy, ale děvčata, kdybyste se aspoň usmály, hned by vám to slušelo. No nic, to jen takový poznatek.
Taky vypozoruji, jak kdo prožívá studium. Připadá mi, že to vlastně baví úplně všechny. Žádný znuděný studenti jako u nás. Pořád se někdo ptá, nestydí se. V tomhle máme ještě co dohánět. Asi to je způsobený tím, že jsme jako malí museli sedět s rukama za zády a jakýkoliv odlišný názor se trestal posměchem. Navíc, vůbec nikomu tady nevadí, že dva kluci z Chicaga jsou teplý jak zákon káže. Jak tu sedíme na trávě, všichni v tureckých sedech, tak si připadám jak na nějakým hippies srazu. Jeden Australan mi to potvrdí a řekne mi, že zítra přinese i kytaru. Paní učitelka nadšeně souhlasí. Přestávky vyplníme písní. Stejně, to je tak děsně vitální dáma, že dokáže všechny strhnout a nadchnout. Pokud to dobře chápu, tak je vtipná i v němčině. Má hodně svraštělou kůži na rukách, ale přesto si všimnu, že má na rukou vytetované číslo. Nechci být netaktní, ale nakonec se zeptá zrzavá Polka. Ano, Březinka. A to učíte němčinu? Zazní logicky. Miláčci, neumět německy, tak tu dávno nejsem. Chvilku se zasní, vrací se jí asi spousta zážitků, ale nakonec se usměje. Řekne nám, jak je ráda, že je svoboda, jak tu můžeme být spolu jak jsme všichni úžasní.
Od tohoto zjištění se všichni k paní učitelce (která je samozřejmě dávno v důchodu) chovají s náležitou úctou. Kluci jí třeba přinesou druhý den kytku a Australan jí zpívá staré skladby z třicátých let. Vůbec nevím, kdy k nim přišel, ale on je celý tak trochu jiný. Jakoby se do dnešní doby vůbec nehodil. Zpívá ale krásně, přidávají se ostatní a blondýnku napadne, co kdyby zkusil nějaké německé songy. A tak se béká uprostřed slunečného dne a lidé se otáčejí. Sem tam někdo kroutí hlavou, ale většinou se přidávají. Jsme jak z plakátů, které nám visely ve třídách na základce. Tmaví, bílí, zrzaví, teplí, všichni na dekách halasí a usmívají se. Všeobecná nálada je způsobena nejen létem, ale hlavně paní učitelkou. Původně jsem si myslel, že to pro mě bude děsná nuda, ale po několika dnech si pomalinku obnovuji i své znalosti němčiny. Učil jsem se naposledy na základce a už jsem si myslel, že jsem všechno zapomněl. Ale ono ne, lidská paměť je stejně zajímavá. Učím se písní, sem tam přispěju do pléna nějakým jakože vtípkem a celkově je vše doslova prozářené. Večery trávíme po terasách, sem tam se to zvrtne. Teď už chodíme skoro všichni. I upjatci se pomalu odvázali. Každý večer korzuji, vždycky nahodím nějaký vtípek na tu kterou zemi a pak se ptám.
Nevím, jestli se těch několik dvojic, co se tu vytvořily, někdy ještě setkalo, ale když jsem viděl jak se objímaly, tak myslím, že asi ano. Nepotřebovali jsme nikoho, aby nám říkal, co a jak máme dělat. Na kurzu nebyli žádní tupci, ani debilové, kteří vždycky všechno pokazí. Takhle nějak bych si představoval ideální svět. Řeknu to paní učitelce a ona mi odpoví, že ona taky. Prý jsme byli jedni z nejlepších studentů, co kdy v létě měla. Děkujeme jí, loučíme se neskutečně dlouze, olíbáme se, popřejeme hodně štěstí a vyprovodíme všechny na vlak. Rozlétnou se z Ruzyně a zastaví se až doma. My ještě jednu noc přespíme a pojedeme až zítra. Vezmeme starou dámu večer do šumu. Povídá, vypráví o svém životě. Vůbec nevypadá unaveně. Závidím vám vaši energii a náboj. Provedu jí tancem v jednom klubu, kam chodí jen šediví lidé. Potkáme nějaké její známé a já jim z legrace řeknu, že spolu chodíme. Vypadá hrozně hrdě, vznešeně. Vyprovodíme jí domů a poděkujeme za všechno. Blondýnka se mnou zaleze do postele a dlouho mluví. Probere každého studenta. Jak mu šla němčina, jaký měl osud, životní příběh. Končí až k ránu. Spíme jen pár hodin a jedem vlakem do Prahy. Čeká nás cesta na sever. Na chalupu. Tentokrát bez brigády. Když jdeme na jedno před hlavák, jde tam malý černoch. Nějakej vidlák na něj řve, aby se kurva vrátil na stromy. Nedá mi to a řeknu tomu debilovi, že je kretén. Neskutečnej kretén. Pak mi dojde, že jsme zapomněl blondýnce koupit ten řetízek. Ale co, to má čas.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
