Příběh čtyř stý čtyřicátý osmý - Úplně jiné garáže
Někdy jsem jí říkal madam hedvábná. Trpěli jsme na sebe. Možná v tom bylo určité chvění, které mezi mužem a ženou bývá, ale věděl jsem, že je mého kamaráda. Byly moje první vysokoškolské prázdniny, které jsem se snažil kombinovat s brigádou. Zrovna přišli. Venca a ta o které píšu. Slovenka Petra. Její laskavé oči, máš stejné štěstí jako já, kamaráde, řeknu jim, když se vítáme. Rozuměli jsme si všichni. Což je většinou takový malý zázrak. Málokdy se stane, aby se ve dvou dvojicích shodli všichni. Byli jsme na stejné vlně, přesto každý jiný. Potkali jsme se v jednom vesmíru, abychom prožili věci, na které vzpomínáme celý život. Teď už bohužel bez Vency, kterého zradilo před lety srdce. Pořád na něj myslím. Vyplavou mi na povrch myšlenky, názory, hlášky. A usmívám se. Pořád se usmívám. Smáli jsme se i tenkrát. Bylo to opravdu moc fajn. Napsal se dopis, že za měsíc v jedenáct ráno na hlaváku v Liberci a byli tam všichni.
Venca měl takový ten zvláštní smutný pohled bývalého feťáka. Připadalo mi to už hrozně dávno. Měl jsem období, kdy jsem jej úplně zavrhl. Snažil jsem se mu pomoc a povedlo se. Zachránil se samozřejmě hlavně sám, ale mě hřálo u srdce, že jsem mohl být strážným andělem. Kamarádství je hrozně silná věc. Když si přivedl madam hedvábnou a já blondýnku, chvilku jsme se oťukávali. Ona je Slovenka, má v sobě takový ten krásný temperament. Dává najevo emoce. Blondýnka je zase klidná síla, pevný bod ve vesmíru, který jsem tolik potřeboval. Sedly si k sobě a měl jsem je proti světlu. Ve vlasech se jim vznášely odlesky. Přísahal bych, že kolem jejich hlaviček vidím duhu. Co tak koukáš? Ty zase sníš, viď? Odhalí mě Petra. Usměju se a pak natáhnu ruce. Podáme si je a já uvidím na její tváři slzy. Co se děje? Včera jsem potratila. Uff. Obejmeme se. Aby věděla, že na svoji bolest není sama. Hodím do placu pár vtípků, abych přerušil smutnou vlnu. Povede se. Neboj, všechno dobře dopadne. Oni byli už dál než my. V podnájmu v Jablonci nad Nisou už věděli, že chtějí pracovat, mít rodinu, žít, milovat se. My byli teprve na začátku. Trošku jsem jim záviděl. Že už nemusejí studovat, nemusí na vojnu. Ale přál jsem jim to, ani nevíte jak.
Venca totiž zářil. Konečně přestal dělat druhořadé práce a brigády a našel se. Nikdy bych nevěřil, že z něj bude nakonec ajťák. Ale tenkrát to šlo. Koupil si knížku o programování, propadl jí a najednou makal v jedné firmě, která právě zaváděla počítače do výroby. Dnes je světoznámá a zaobírá se hodně bezpečností. Venca byl u jejích začátků. Kecáme, pouštíme se do různých témat a moje myšlenky se chvílemi toulají jakoby bokem. Představuji si, co s námi jednou bude. Vidím jako nějaká vědma holky, jak jdou s kočárky kolem jablonecké přehrady. My sedíme s Vencou na pivu na terásce a když jdou kolem, tak jsme hrozně hrdí. Koukáme do kočárků na ten malinkatej život. Bereme do rukou své potomky. Probere mě až kopnutí pod stolem. Mám jít ven na cigáro. Zapálíme si a můj starej kámoš se mě zeptá, jestli si myslím, že je Petra ta pravá. Nejdřív nechápu, ale pak mi dojde, že je na rozcestí. Jako každej chlap. Co blázníš? No, víš, já ji miluju, fakt hodně, ale manželství, děti, to už je navážno. Nevím, jestli jsem na to silnej. Řeknu mu, ty vole, překonal si závislost na pervitinu. Ty dokážeš všechno. Usměje se, poděkuje a pak už nemusíme nic říkat. To ani praví kamarádi nemusejí. Petra je madam hedvábná, bude ti s ní krásně.
Pijeme pivo a pak nám nějakej ušmudlanej punkáč hodí na stůl letáček. Večer, kousek za Libercem, se uděje nějaký undergroundový koncert. Kapely mají děsivě vtipné názvy, neznám je já a ani Venca, který pořád punk sleduje. Mají to být nějaké místní mladé smečky. Původně jsme chtěli na chalupu, něco opéct, nakoupit lahváče a poslouchat starý desky, ale tohle bude taky dobrý. Vlastně za to může blondýnka. Už jsme spolu pár dní nikde nebyli, já pořád pracoval a to víte, mladá holka se nesmí nudit. Řekli jsme tedy ano a pak vzpomínali na starou partu. Člověče, metal neposlouchá aktivně už skoro nikdo. Sem tam někoho potkám, pořád jezdím do Boleslavi za babičkou. Ono je jí už k devadesáti, ale je pořád čiperka. My právě chceme svůj byt i kvůli ní. Starala se o mě celý život, tak jí to vrátím. Dáme si všichni rum a já si uvědomím, jak je skvělé potkávat čisté duše. Mezi tím naším černým humorem, sexuálními hláškami a morbiditou se proplétá jako nějaká bílá pavučina laskavost. Mívám v podobných chvílích ruce automaticky dlaněmi vzhůru. O očích našich dívek snad ani psát nemusím. Takhle vnímám krásu já. Musí vycházet zevnitř. Věřte tomu. Hezká tvářička bez upřímnosti je pořád jenom hezkej ksicht.
Tančíme v ulicích. Je prosím pěkně brzké odpoledne. Máme toho v sobě už dost, tak jsme se museli projít. Žádný obrubník nám není cizí, holky se obtáčí kolem lamp a sloupů. Jsme jako v nějakém muzikálu. Zpíváme songy, co máme rádi, parodujeme ty, které nemáme rádi. Někteří kolemjdoucí nám nadávají, jiní zpívají s námi. Je úplně jedno, jestli jsou staří nebo mladí. Snad stoletá stařenka zabrouká Suchého a Šlitra, ale mladý studentík nás pošle do prdele. Neobtěžujeme, jen máme radost, že se vidíme, že jsme, že jsme překonali spoustu překážek, abychom se dostali do tohoto stavu. Pankáče si pamatuju z Boleslavi jako veselý chlapíky a drsný holky s křehkou duší. V Plzni to samé. Na koleji je většina mých kamarádů punkery. Metal hyne na úbytě, ten drsný skoro úplně. O muzice si nemám už dlouho s kým pokecat. Ještě, že je Venca hlava otevřená, stejně jako já. Poprosíme mladou číšnici na jedné terásce o kousek papíru a tužku. Už si musíme oba napsat tipy, co posloucháme. Tohle miluju. Jsme na stejné vlně. Dojde to tak daleko, že se couráme, naše křepelky na nás musí pokřikovat, ale my jen mávneme rukou. Tomu nerozumíte, to je chlapská záležitost! Vy taky probíráte to svoje. Kdybyste věděli, jak mi zrovna tohle někdy chybí. Venco, kurva, proč si musel zemřít zrovna ty? Proč ne třeba ten nervní, zlej dědek ze sousedství, kterej všechny jen sere?
Chodíme světem, pracujeme, potkáváme se a dost často se díváme do země a ne k nebi. S Vencou a madam hedvábnou to bylo vždy poovznášející. Mohli jsme se bavit o čemkoliv. Oba uměli naslouchat. Už mi bylo dvacet a stejně jsem se od nich naučil víc, než kohokoliv jiného. Už zase stojí ty naše milé na lavičce a paří hlavama. Vlasy létají kolem a protože jsme daleko, tak se kluci a chlapi zastavují, dívají se a my jsme děsně hrdý, že máme tak krásný protějšky. Přijdeme, nastavíme náruče a ony do nich spadnou a pak se odvrátíme jeden do druhého, protože jsme zakousnutí do sebe a to je soukromá věc, líbání je intimnější než sex, to říkával vždycky Prcalík. Achjo, kam všichni zmizeli? Kde jsou dobré duše? Mladí by neměli umírat, jsou na to příliš čistí. Třeba bych si dneska s Kytkou ani Prcalíkem nerozuměl. Nevím, ale někdy si bez nich přijdu děsně sám. Jsem na ně naštvaný, stejně jako na Kačenku. Příliš smrti pro jednoho člověka, říkám si, ale pak ke mě přijde Petra, obejme mě a řekne mi, že dneska tedy nemám nárok být smutný. Jen jsem vzpomínal, někdy se mi všechno vrací. Ve snech, když jdu mlhavým ránem, když stojím na koncertě. Jdeme chvilku spolu. Nakonec mi řekne, že to mám vlastně dobrý. Mám hodně strážných andělů. Tenkrát jsem se tomu děsně smál, dnes si myslím, že je to pravda.
Na garáže se musíme zeptat. Bývalo dobrým zvykem, přinést něco dobrého. Koupíme celou basu, aby kluci viděli, že už máme něco za sebou. V krámě potkáme nějaký Vencovo kamarády. Tedy bývalé. Sice punkáči, ale dali se na temnou stranu. Ano, mezi lidmi bylo čím dál tím víc drog. Představoval jsem si, že zažiju něco, co jsme dělali my s klukama, když jsme objevovali thrash a snažili se o hraní v kapele. Bývala to děsná pohoda. Nikde žádní rodiče, nikdo, kdo by prudil. Starý gauč tu byl taky, nějaký palety též, dokonce i matračky. Jenže ti lidé na nich měli úplně jiné pohledy. Říkám Vencovi, co to má být. Taky byl v šoku. Stejně jako my už chodil hlavně do klubů, sem tam na nějaký festival. Vydržíme jen jednu kapelu. Připadá mi, že je to všechno jiný, takový hrozně na křeč. Ctím od svého dětství jednu zásadu, která u mě vyplynula tak nějak samozřejmě. Vyblbni se kámo v moshpitu, dělej rotyku, ale nebuď agresivní. To do metalu, ani do punku nepatří. A tohle byly úplně jiný garáže. Nevím, jestli to bylo drogama nebo to jen byli kokoti a čubky, ale během druhé kapely do sebe začali všichni kopat, strkat se a sprostě řvát. Nechtěl jsem to vidět, tenhle den na to byl až moc krásný.
Vidíte to? Kokoty potkáte úplně všude, pronese Venca v tramvaji, když se vracíme zpět do města. Najdeme si malý klub, ve kterém se tančí. Když odejde většina hostů, barman a DJ v jedné osobě si oddychne, protože už nemusí pouštět ty komerční sračky a po několika společných panácích nám hraje na přání. Až do rána bílého. To nás mile vykopne, protože nemůže on, ani my. Potácíme se na zastávku tramvaje. Pojedeme do Jablonce. Koupíme nějaký koblihy a mléko, ano rozumíte správně. Petra chtěla. To se nepobliješ? Naopak, uklidní mi to žaludek, řekne a má pravdu. Kravský nápoj nás doopravdy napraví. Posnídáme v bufetu v Jablonci a vyškrábeme se přes les krpálem na chalupu. Holky spí v peřinách po babičce, zachumlaný jak nemluvňata. Chodíme se na ně dívat, hladíme je po tvářích. Otevřeme si lahváče, lehneme si do trávy a spřádáme děsně filozofický řeči. O životě, smrti, jednorožcích i rodině. Mluvíme tak dlouho, až usneme a připálíme si obličeje. Otevřenými dveřmi do chalupy proleze sousedovic kočka. Vzbudí naše můzy a ty nás. "Jak dlouho tu můžeme být?": zeptá se Petra. Jak dlouho budete chtít, madam hedvábná. Zůstaneme spolu s přestávkami tři týdny a je to jedno z nejlepších lét v mém životě. A nejen moje.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):