Příběh čtyř stý čtyřicátý sedmý - Mosh-pit až do zemdlení
Měl to být takový hezký dárek, který ale zároveň udělal obrovskou radost i mě. Bylo pozdní jaro, měli jsme po škole a já v jednom časáku uviděl své dvě oblíbené kapely na společném turné. Říkám jí, musíme vyrazit. A ona, že je to hrozně daleko. Nemyslel jsem si to, vždycky jsem nelenil a klidně trpěl na cestách dva dny, abych pak hodinku stál pod pódiem a nechal se unášet splněnými sny. Uměl jsem usnout ve vlaku během několika vteřin a načerpat energii na několik okamžiků, které si pak pamatuji celý život. Je to fakt hrozně daleko, opakuje mi stále dokola, když sedíme v hospodě. Jízdenky jdu koupit potají. Snad budou na místě vstupenky, protože do Budapešti nikdo v předprodeji nic neprodává. Alespoň v Plzni ne. Po letech zjistím, že jela i nějaká parta malým autobusem, ale já bydlím na koleji a znám tu jen pár místních. Ti ale metal vůbec neposlouchají. Možná by věděl Carlos, ale ten už to dávno vzdal a odjel sloužit ke hradní stráži. Ostříhali jeho dlouhou kudrnatou hřívu. Taky má novou holku, které je metal nepříjemný. Zajímavé osudy.
Já jsem stále pevný ve své víře. Poslouchám co se mi líbí, nemám vlastně nikoho, s kým bych se o muzice mohl jen tak pobavit. Budoucí žena má ráda klidnější věci, ale já spíše přidávám na brutalitě. Kolem jsou samí punkáči a když už někdo poslouchá aspoň trošku něco tvrdšího, tak jsou to starý metly, které vyrostly na heavíku. Chodí ale spíš na zábavy, kterých je kolem Plzně stále velké množství. Jsem převážně ve své ulitě, dám na recenze ze Sparku a pak chodívám na pravidelné náslechy do Music Records. Nasadím sluchátka a sem tam mi něco doporučí podobný nadšenec, jako jsem já. Někdy zavrhnu kapelu jen kvůli tomu, že nemám čas a nelíbí se mi třeba obal. Dostávám se k ní potom po několika letech a říkám si, jaký jsem to ale blbec. Můj vkus se vyvíjí, ale stále více inklinuji k death metalu. Thrash jedu také, ale ten německý mě zase tolik nebere. Spíš Amerika. Právě na OVERKILL a VOIVOD bychom měli vyrazit. Ona o tom ale ještě neví. Pojmu to jako výlet. Bez přespání, abychom ušetřili. Jdu se na vlakáč zeptat na cenu jizdenky a cestou zpět na kolej skoro brečím. Nemám dost peněz.
Mám víc štěstí něž rozumu. Na chalupě, kam jedu příští víkend, se staví hluchý strýc, bývalý disident a protože mě má rád, tak mi dá jen tak spoustu dolarů. Nikdo o tom neví, ani rodiče. Celý víkend se na sebe spiklenecky usmíváme a strýčka zajímá, co si přeju. Řeknu mu na rovinu o koncertu a on nejdřív nerozumí. Má naslouchátko, památku na nácky, kteří jej kdysi zmlátili. Vypráví mi o tom, co by si v mém věku koupil on a mě je hloupé utratit jeho dárek jen tak, za koncert. Ale jen do doby, než mu řeknu, že jsou to americké kapely. To pookřeje a pak už je vše v pořádku a schválené. Na kolej se vrátím a překvapím blondýnku. Položím ji na postel a jako v gangsterkém filmu ji zahrnu bankovkami. Je nahá a směje se. Potom z ní peníze opatrně seberu a vrátím zpět do obálky. Jsem boháč. Něco druhý den vyměníme, vložíme na účet a za zbytek slavnostně přinesu jízdenky na vlak. Byl to asi osud, karma, chcete-li. Bylo nám přáno. Nezbývalo, než se těšit. Moje milá kapely příliš neznala, ale to vůbec nevadilo. Pouštěl jsem jí je stále dokola a myslím si, že mi spíš chtěla udělat radost, než že by jí zase tolik bavily. Víte, vypozoroval jsem, že dívky dávají hodně na hlasy a co si budem, oba zpěváci mají nepříjemné pily v hrdle.
Příprava zahrnuje spoustu bodů. Jídlo, abychom ušetřili. Pivo, taktéž. Mapu Budapešti, to seženu já v antikvariátu ve výprodeji. Snad se moc ulic nezměnilo. Jeden den tam, od brzkých hodin návštěva města a večer koncert. V noci nebo spíše k ránu zpět. Bude to náročné a máme cestovní horečku. Když máme vyrazit, dáme si den předtím v hospodě jen každý dvě piva. Pak se pokoušíme usnout, ale moc nám to nejde. Hlavně se nesmíme ztratit jeden druhému. Vstaneme dlouho před budíkem. Nahodíme bágly na záda a jdeme na nádraží pěšky. Ještě nic totiž nejezdí. Dojdeme tam a čekáme na peróně. Nikde nikdo, jen ožralý ajznboňák. Přisupí se vlak a my nalezeme. Prázdné kupé až do Prahy. Tam posnídáme v parku, což je tedy odvážné, ale šetříme. Jíme chleba s paštikou a vajíčka. Hlásí zpoždění. Jímá mě neklid a moje milá mě musí uklidňovat. Pořád ještě občas bývám vystrašený a rozklepaný ze situací, ze kterých bych neměl být. Nesu si v sobě stále rodinné stigma, napětí. Trvá to několik dalších let, než se zklidním. Konečně jedeme. Vlak plný Slováků, kteří popíjejí. Inu, jedeme na východ.
Ne že bychom si taky nezavdali, akorát pár pivek a trošku z malého rumu je něco jiného, než se ožrat jako doga. Pořád někde stojíme v polích, bojím se, abychom stihli spoj na Budapešť. Je to nekonečný a to nejsme ještě ani v polovině. Uff. Bratislava, další zpoždění. Hranice, kontrola, divný pohraničníci, který koukají na blondýnku jako hladoví vlci. Potom usnu a probudím se zase v polích. Samá kukuřice, sem tam prasečák. Nekonečná rovina a lidi na nádražích, kteří mluví hodně divnou řečí. Holky, co v sobě mají oheň. Líbí se mi tu, i když ten rozdíl oproti Německu je šílenej. Jsme bývalý socialistický blok a v myslích lidí je to zakódovaný ještě hodně dlouho. Pozná se to hlavně na tom, že se všichni tváří nasraně. Jako v Plzni, řeknu když se koukám z okýnka na jedno malé město. Přitaká mi a pak mi nabídne posledního lahváče. Usneme a zbytek cesty si nepamatuji. Vyhodí nás to až v Budapešti, vylezem z vlaku a vůbec nevíme, kde jsme. Naše mapa je nám víceméně k ničemu. Stejně nerozumíme ani slovu.
Jak jsme mladí, tak nám vůbec nedojde, že jsme si nevyměnili peníze. Naivně jsem si myslel, že zajdu do směnárny. Nějak jsme ale nevěděli, jak se řekne maďarsky směnárna. Banku jsme ale poznali. Vyměním nějaké dolary a protože máme hodně času, jdeme se projít. Budapešť má svoje kouzlo, připadá mi, že v některých oblastech lze přirovnat k Praze. Podobná atmosféra, řekl bych. Nebo tenkrát tomu tak bylo a vnímali jsme to tak. Prolezeme kde jaký kout a na jednom náměstí studujeme mapu. Měli bychom dojet nějak na stadion, na kterém měl koncert být. Nejdu nějaký záchytný bod, nejlépe kostel a na papírek si napíšu jeho přesný název. Pochopím, že červené linky jsou tramvaje. Napíšu si i číslo a do jedné nastoupíme. Uvnitř ukazuji Maďarům název kostela a vypadáme jak dva pomatení křesťani. Což je vzhledem k tomu, že mám triko Possesed a žena Moonspel poměrně divné. Je to ale jedno, protože se s náma nikdo nebaví. Nereagují ani na moji lámanou angličtinu, ani na dokonalou němčinu mé dívky.
Raději vystoupíme, protože tohle k ničemu nevede. Zachrání nás až asi stoletá babička, která vládne německým jazykem. Usmívá se, vše nám vysvětlí a ještě popřeje hezkou cestu. Asi si myslí, že takhle dnes chodí mladí křesťané oblečení. Kostel je vidět z dálky, takže na pohodu. Jen jsme museli vylézt z jedné ulice do druhé. Stínil nám velký dům. Teď už je to na pohodu. Poučen z předchozích výletů kreslím tužkou na papír záchytné body. Abychom v noci věděli kudy zpět. Blbý je, že nemám brýle, tak budeš mýma očima. Smějeme se tomu. Veselo je nám i u stadiounu, před kterým jsou mimo překupníků i stánky. Dáme si takovou děsnou břečku a děláme, že nám chutná, protože kolem je to jeden Maďar vedle druhého a všichni s pomlaskávají. Když otevřou dveře, vběhneme tam mezi prvními. Čeká se ale dlouho, hodně dlouho. Na první maďarskou kapelu, jejíž jméno si vůbec nepamatuji. Byl to sice thrash metal, ale takovej divnej. Moc nás nebavili. Pak to ale přišlo.
Blondýnka stála stranou, hned u zábradlí a hltala každé slovo, každou notu. Já se mezitím točil v mosh-pitu, který se rozpoutal už u první skladby. VOIVOD měli v září vydat album Phobos a hráli z něj už několik nových songů. Zářil jsem, omdléval z toho, že jsem zase pod pódiem. Taková dálka a námaha. Ale jsme tady, rozumíš. Usmíval jsem se jako blázen, řval texty. Mával hlavou a koutkem oka kontroloval svoji ženu, jestli je v pořádku. Ale všechno bylo v pohodě. Přidávalo se a to dokonce několikrát. Měl jsem pocit, že jsem zemřel. A to mě čekalo další peklo. "The Killing Kind" jsem si koupil loni a projížděl jej poměrně často. Hlas Bobyho Blitze mě vždy doslova fascinoval. OVERKILL mě tenkrát málem zabili. Byl to mosh-pit do zemdlení. Takhle divoký koncert jsem už hodně dlouho nezažil. Deathaři jsou o hodně víc klidnější. Musí se víc soustředit na hraní, ha. Upadne přede mnou nějaká maďarská holka. Pomáhám jí na nohy a ona je v takovým rauši, že mě začne líbat. Cítím papriku (jako fakt!), objímá mě, vyhrnuje mi triko a musím se vytrhnout. Běžím ke svý blondýně, která se mi děsně směje. Zakřičí mi do ucha, ještě, že jsem s tebou jela, jinak bys tady zůstal a stal se Maďarem. Když kapela dohraje, brodíme se řekou kelímků. Občas někdo někde leží, zmožený chlastem a muzikou.
Vylezeme ven, jsem totálně grogy, podal jsem právě velký sportovní výkon. Máme čas. Už je tma, takže cigárko a rozložím před sebou nakreslenou mapku. Je totálně promočená a písmo rozpité. Kurva, do prdele. Kleju a dělá mi dobře, že mi nikdo nerozumí. Jdeme více méně poslepu a podle paměti. A kupodivu se nám daří. Jenom u vlakového nádraží se najednou objeví dav fotbalových fanoušků. Dvě skupiny, které si dávají notně do držky. Musíme se dokonce schovat do výklenku, aby nás nesmetly. Pak přijedou policajti a zmlátí všechny obuškama, některé naloží a někam odvezou. Ale je klid. Počkáme na vlak, který jede na čas. Jak neobvyklé. Ulehneme do kupé a ihned vytuhneme. Celou cestu zpět jsme v takovém divném stavu. Mezi bděním a spánkem. Probereme se pořádně až v Plzni na koleji, kde zalezem do baru. Jakto, že jste nebyli včera na Vencově oslavě, bylo to super, měl tam i striptérky. Sdělí nám jedna holka a my jen mávneme rukou. Kdyby jen věděla. Jenže je gotička a tý nemá cenu o metalu vyprávět. My ale na tuhle povedenou akci vzpomínáme poměrně často. Byl to totiž jeden z největších mosh-pitů, co jsem v životě zažil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):