Příběh čtyř stý čtyřicátý šestý - Podívej, padá hvězda, něco si přej
Nebyly moc peníze, tak se jezdilo stopem a vlakem. Tentokrát jsme zamířili do Českého lesa. Ukázal jsem blondýně, z jaké vesničky pochází moje babička. Byli jsme na hrobě a pátrali po předcích. Nějak mě to vzalo, ty mé kořeny. Bylo léto, zkouškové období, které jsem prolezl s odřenýma ušima. Nějaký předměty jsem si přehodil do dalšího roku. Pořád jsem byl na škole hlavně kvůli vojně, ale teď už jsem měl i holku, se kterou jsem chtěl být. A to prosím, pořád. Dívala se mi do očí, pořád se smála mým hloupým vtípkům a vůbec nám bylo dobře. Nějakej jezeďák nás vyhodil v takový malý vsi, kde bylo jen pole, lesy a fotbalový hřiště. Zajdeme na pivo, vyslechneme si několik klasických hlášek o zasraných Pražácích a po smažáku přemýšlíme, kam dál. Včera jsme spali v lese, mimo jakékoliv tábořiště a bodnul by kemp, kde bychom se mohli osprchovat. Jenže nejblíž je až v Babyloně. Musíme se vrátit. Dopijeme a nechám svoji dívku, aby si stoupla na silnici. Sám se schovám a vylézám až ve chvíli, když zastaví zdatný padesátník. Je překvapenej, když mu vlezu dopředu do auta, ale nic neříká. A zaveze nás až na místo.
Vyprávím, co jsem slyšel od babičky, stavíme stan a blondýnka jde do sprchy. Rozdělám oheň a opeču lunch-meat. Bývaly to zlatý časy, bylo tu jen pár skalních rodinek s karavany, několik trampů a žádný mastňáci. Večer někdo vytáhl kytaru a člověk se seznámil se spoustou lidí. Mezi stany se vznášela taková blahosklonná nálada a když všichni zalezli, byl nejdřív slyšet chichot a potom vzdychání. Mě koukali ze stanu nohy, měli jsme jej půjčenej z chalupy, takový to typický áčko, ve kterým je děsný vedro. Ráno mě probudí nějaký šílený zápach. Vylezu ven a hned vedle nás nějaký tatík pálí palačinky. No, to si děťátka dají. Manželka mu je půjčila na víkend, jsou rozvedení. Má hrozně smutnej pohled, tak probudím svoji dívku a poprosím ji, jestli by mu nepomohla. Udělá to a malý kluk s holčičkou si pomlaskávají. Tati, to jsem nevěděla, že umíš tak dobře vařit. Jsou lepší než od mámy. Smějeme se a necháme milosrdné lži bez poznámek. Jednou budou na všechno vzpomínat. Rozvedených moc nebývalo a pokud už ano, tak to sebou neslo určité stigma. Rozloučíme se, máme už sbaleno a jdeme do lesů. Máme směr a čistou oblohu nad hlavou. Kráčíme v čínských keckách a pořád si děláme z něčeho srandu.
Pak se jí udělá puchýř. Probodneme jej, vypláchneme vodou z čutory a stejně se mi to nelíbí. Mám sice lékárničku, ale tohle chce klid a tak si vezme na záda obě krosny a vyleze mi na záda. Sotva jdu, takhle to moc dlouho nevydržím. Stačí první kopeček a jsem tak zadýchanej, že málem vyhodím plíce. Vlezem do lesa a smočí si nohy v potoce. Utrhnu jí vršek kecek, aby měla jako sandály a jde se. Dojdeme až pod Čerchov. Nikde nikdo a když stojíme dole na odstavném parkovišti, tak se ptám, jestli vyleze nahoru. Řekne že ano, ale není to moc přesvědčivé. Někde v polovině kopce potkáme jednu dvojici trampů. Paní s pánem, už trošku šediví, ale hrozně milí. Ihned se nabídnou, že nám nahoře půjčí nějakou mast, která prý zaručeně pomáhá. Zdá se to jako drobnost, ale dlužíme jim velké poděkování, protože se jejich pomoc ukázala jako zásadní. Přespíme pod převisem v lese. Pěkně fouká a v noci nás probudí křik nějakého zvířete. Je mi nějaký neznámý. Přitulí se ke mě a očekává oporu. Poskytnu ji, ale je pravda, že moje představy o tom, že nás napadne rys, získávají ve snech silnější kontury.
Zato ráno je překrásné. Co noha, zeptám se a ona mluví o zázraku. Půjdeme? Uklidíme po sobě, zahrabeme ohniště a nepoznali jste, že zde tábořil člověk. Já vím, dnes už by to nešlo, protože lidi jsou prasata. To nás ale netrápí. Jdeme jen tak, kam nás nos zavede. Nemáme žádný cíl, kromě jediného. Být spolu sami. Přes rok jsme s jedněmi nebo druhými rodiči, přes týden se u nás na koleji dveře netrnou. Pořád se nám chodí někdo svěřovat nebo jen tak pokecat. Děláme si srandu, že bychom si mohli otevřít poradnu. Přitom jsme sami mladí a neklidní. Víte co mě osobně baví nejvíc? Když se zastavíme někde, kde se dá sednout na kameny nebo padlé klády. Uvelebíme se a uprostřed lůna přírody rozbalíme rohlíky s paštikou a vajíčkem natvrdo. Zásoby nám už docházejí a protože je to naše pravděpodobně jediná delší dovolená, neváhám a vytahuji železné zásoby. Zvu tě někam na oběd. Slezeme dolů z kopců a když potkáme lesáky, tak se zeptáme, kde bychom se mohli najíst. My jezdíme do Nemanic. Dobře, hodíte nás? Jsou v pohodě, vyskočíme si na korbu náklaďáku a za neustálého natřásání dorazíme do cíle. Odměnou nám je kančí guláš, s knedlíky a plzeňským pivem. Musím si rozvázat tkaničky od kraťasů, jak jsem plnej.
Vyvalíme se na náves, sedneme si na lavičku a koukáme do mapy, kam bychom se vrtli dál. Nemáme žádný plány a tak jedem prvním spojem, který zabrzdí na zastávce. Projedeme Postřekov, Poběžovice, Hostouň, abychom se vylodili na Přimdě. Nasadíme na záda batohy a protože už je k večeru, zamíříme do lesa. Někde v závětří rozbijeme spaní a když vytáhnu rum, jde na nás romantická nálada. Povídáme si, pořád si máme co říct. Žádná hluchá místa, trapné mlčení nebo neshody. Je to až divný, že se vůbec nehádáme. V Plzni sem tam, v Táboře i Boleslavi taky, ale jakmile jsme někde venku, tak nikdy. A to není o těžké situace nouze. Přechody přes potok, únava, špatná hygiena, vše je vyváženo tím, že jsme odkázáni jeden na druhého. Hele, koukej, padá hvězda, něco si přej. A já si přeju, aby to nikdy neskončilo, abych to nepokazil a zůstala se mnou. Držím ji za ruku a až po letech mi řekne, že si přála to samé. K tomu dva caparty, což se taky povedlo. Tady, uprostřed zeleně a stínů, zvířat a pod čistou oblohou si řekneme, že se jednou vezmeme a půjdeme společně životem. Lesy a louky jsou naším chrámem i svědkem.
Spíme jako zabití a pokračuje ve své pouti. Jsme jak staří křesťané nebo trampové, kteří vědí své. Rozdáváme úsměvy na všechny strany, cítíme se podobně jako v zimě, když vyjedete vlakem o několik metrů nadmořských výš a všichni mají rohlíky na obličejích. Čistý sníh a mráz, nepohodlí, ale také čistota a klid. Nekonečný blažený klid. Všechna trápení v podobě mého otce, jsou daleko, tak šíleně daleko. Nemáme žádné spojení s okolním světem, nikomu se nehlásíme, vlastně ani nikdo neví, kde jsme. Tenkrát to nikoho netrápilo. Byli jsme už dospělí a starali jsme se o sebe. Naše cesta byla dobrodružná, nejvíce asi v další vsi, kde na návsi někdo postavil malé pódium a byla tam zábava. Zůstaneme, zeptám se a ona že ne, že by raději někam mimo civilizaci. Překvapí mě, ty se nechceš pobavit? To děláme celý rok, odpoví, ale už má v sobě nějaký pivo, tak se nám nikam nechce. Bolí mě nohy, batohy máme u výčepu schované a tak se propijeme až do první kapely. Vůbec nevím o koho jde, pamatuji si jen, že byl zpěvák na plech a kytaristi rozladěný. Pod pódiem je ale plno a všichni tančí. Sjeli se z dalekého okolí.
Je to už taková tradice, že pro mojí holku někdo přijde, i když moc dobře ví, že je tu se mnou. Jsme slušní, ale to některým nevysvětlíte. Ihned jsem debil a ona děvka a to ti jako není dobrej kluk ze vsi. Asi malý sebevědomí, řeknu nahlas a už se to strká a pere. Mám horkou hlavu, blondýnka je ale praktická, vyzvedne bágly a odnese je kousek od návsi. Schová je do rohu u jednoho domu a když utíkám, protože je proti mě přesila a vypadá to bídně, nasměřuje mě, nahodíme za běhu batožinu a už mizíme v lese. Je to adrenalin a jsme udýchaní jako psi. Křičí za námi, ať táhneme, ať chcípneme. Když už nejsou na dohled, sedneme si na kámen a dozvím se, že to říkala. Nevím, čím to je, ale my nikdy nikoho neprovokovali, ani si nedělali srandu. Asi strach z cizího nebo vlastně nevím proč, ale na vsích napříč republikou neměli rádi změny. Rozložím spacák, lížu si rány, kterých jsem tedy schytal dost. Mám trošku krve na žebrech a blbě se mi dýchá, ale dostanu rum a je fajn. Horší je to ráno, když vystřízlivím. Musím si lehnout, i přes protesty, do potoka a opláchnout si rány. Já se stydím. No včera si mluvil jinak, dělej.
V jaké vesnici jsme nastoupili a dostali se na vlak nevím. Ale jak jsme se pomalu blížili k Plzni, tak jsem mlčeli čím dál tím víc. Končil nám týden, kdy jsme byli jen spolu. Nechtělo se nám do civilizace. Vyčistili jsme si hlavu a měli jsme za několik dní vyklidit kolej a odjet do svých domovů. Měl jsem brigádu, moje holka taky a měli jsme být 14 dní od sebe. Chápete, jak jsme to mohli vydržet? Padal na mě splín, ale zase jsem se těšil, že vydělám peníze a někam pojedeme. Plánovali jsme Paříž, ale zatím vše bylo jen v rámci snů. Asi spíš chalupa a pak se uvidí. Už to ale nebude takové. Protože tady jsme byli jen my dva a zajíci a lišky a cvrdlikání ptáků. Padnu na postel a usnu, zatímco se sprchuje. Vystřídáme se a jsme jak dva indiáni, kteří nedokáží spát v místnosti. Povídáme si a pak musíme otevřít okno, protože jsme si zvykli na vzduch. Tady žádná hvězda nepadá, tady je jen smog, ožralí studenti a hluk na chodbě. Já chci utéct do lesů, zašeptá ze spaní a já moc dobře vím, že na tuhle cestu budeme vzpomínat celý život.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
