.JPG)
Příběh čtyř stý čtyřicátý čtvrtý - Krkavec
Stojím na zastávce dole u Muzea. Vůbec nevím, jak jsem se zde ocitl. Pamatuji si z včerejšího večera jen pár momentů. Postupně se mi obnovuje paměť. Vím, že jsme seděli v hospodě, že jsem tam byl s Michalem a hrozně vášnivě jsme debatovali o nějaký knize. O jaký, to fakt netuším. Přisedly si k nám nějaký dvě obrýlený intelektuálky. Taky studentky, ale takový ty sucharky, který měly na každou otázku dlouhou odpověď, spoustu znalostí v hlavě a byla s nima fakt nuda. Michal se těšil, až začne hrát nějaká ženská s kytarou. Pro mě to bylo neskutečný utrpení. Sladkobolný texty a uječený hlas připomínaly jednu naši družinářku, kterou jsem na základce vyloženě neměl rád. Tahle ale neměla trvalou. Zato se často mezi písněmi zasnila a nahlas přemítala, kde najde toho pravého správného chlapa. Co je od šmíru a zároveň má svaly i intelekt. No, takovejch je nás málo, řeknu mezi songy a všichni se na mě otočí. Zase se jednou směju velmi povedenému vtipu sám. Dívá se na mě a pak mi věnuje písničku. O nějakým dalším týpkovi, co prostě odešel. Dám si rum a uvědomím si, že jestli od ní odešlo tolik chlapů, co v jejích písních, musela bejt docela veselá v rozkroku.
Vraťme se ale na smradlavou zastávku. Z odsávání naproti v obchodě s rybami jde puch. Hroznej smrad čpí ale i z bezdomovce, který se rozvaluje na lavičce kousek od mojí maličkosti. Lidé stojí raději stranou. Konečně jede trolejbus. Vystoupím v Doudlevcích. Máme exkurzi. Už tu postávají mí spolustudenti. Všichni jsou veselí a nikdo nemá takovou opici jako já. Jde se do vodárny. Šumí tu voda, v kádích jsou ryby, které mají kontrolovat kvalitu. Uklidňující, tady bych si dovedl představit pracovat. Teprve teď mi dojde, že Michal nepřišel. Po exkurzi se tedy vydám zpět do města, abych ho našel. Slunce paří a bezďák pořád vyspává. Hergot, docela mu závidím. Není lehké začít stopovat někoho, koho jste opustili opilí a ještě máte okno jako vrata. V Andělu zrovna otevírá nějaká slečna. Je tu na brigádě na úklid a nic neví. Ale za chvilku přijde barman. Zatím se posaďte. Tak čekám. Pak se přihrne nagelovaný mladík, se spoustou náušnic a zlatých prstenů. Tenkrát si hrozně kluků hrálo na Italy. Tedy na takovou naší představu Itala. Zeptám se a on odpovídá, jako kdyby se jednalo o nejtěžší práci na světě.
Jo, pamatuju si ho, pak odešel s tou písničkářkou. "Kam?": zeptám se a on jen pokrčí rameny. Tak to bychom měli, milý Watsone. Jsem zmatený, ale když vylezu ven před bar a zapálím si, secvakne mi to. Někde tu musí být plakát. Třeba se mi poštěstí. Mám strach, co když se Michalovi něco stalo? On když se opil, tak se s každým přátelil. Měl hrozně milou opici a to někteří lidé nevydýchávají. Mám malinké štěstí v náročném ránu. Plakátek tu opravdu je. Na něm malým písmem napsáno, že dnes je druhý koncert v Plzni a to prosím na Krkavci. Vůbec nevím, kde to je, ale něco mi to říká. Obejdu blok a zajdu na pedagogickou fakultu. Vyhledám blondýnku, kterou vyruším z přednášky. Normálně je klidná a dobrotivá, ale měla o mě strach. Neviděla si náhodou Michala? Ne, Blanka říkala, že šel s tebou, tak byla klidná, protože si ho vždycky dovedl na kolej. No, právě, zamumlám, omluvím se a protože nevím, co dělat, jdu do hospody na náměstí. Potřebuju si srovnat myšlenky. Už vím, bavili jsme se o Smrti krásných srnců. No vidíš ty vole, už ti to začíná zapalovat, řeknu asi nahlas, protože od vedlejšího stolu se ozve prosím a pak si ke mě bez dovolení přisedne asi čtyřicetiletá paní, co nemá moc zubů. Dělá na mě oči a poprosí mě o pivo. Koupím jí jedno s tím, aby mi poradila. Co to je Krkavec?
Nejdřív dělá drahoty a nabízí mi sebe samu, ale musím odmítnout. Za sex nikdy neplatím a taky milá paní, jsem zadaný, víte. Jen hledám kamaráda. Má po druhém pivu hladinku, motá se, klasický znak všech alkáčů. Konečně z ní dostanu, že je Krkavec rozhlednou v lesích kousek nad Plzní. Pak mluví o tom, že by jí stačily dvě stovky a že by mi ho vykouřila. Mám štěstí, protože ji odežene číšník. Zeptám se na cestu raději jeho. V pohodě. To najdu. Mám na lístku pár čárek za pivo, jeden rum, utopence a taky plánek, kudy se vydat. Jedu autobusem, pak přestoupím na tramvaj a jdu ze začátku blbě. Nojo, jenže já znal spíš bolevecký rybníky. Pak mi dojde, že jsme jednou v blondýnkou museli pod Krkavec zabloudit, protože jsem tohle jméno četl na turistické značce. Vydám se lesem a jdu sám. Nikde nikdo. Když pak svoji cestu za několik dní popisuju jedné místní spolužačce, směje se mi. Nachodil jsem spoustu zbytečných kilometrů. Když konečně rozhlednu najdu, nikdo nikde není. Je zavřeno. A do prdele, teď mě ještě sežerou vlci a znásilní nějakej úchyl a tenhle den bych zažil všechno. Potom přijde nějaká stařenka, otevře dveře do baráku u věže a zeptá se mě, jestli chci jít nahoru. Vylezu tedy na ochoz a otevře se mi krásný výhled.
"Jo, večer tady má něco bejt, ale já nevím, já tu jen půjčuju klíče, pět korun prosím": směje se. Zaplatím a zeptám se, jestli nemá něco k pití. Nemá. Tak jsem kolem páté natolik vysílen, že usnu na lavičce bokem u ohniště. Probudí mě veselé výkřiky. Nějací trampové už rozdělávají oheň. Mají sud, zásobu rumu a opékají maso. Představím se zeptám se, zda zde opravdu bude hrát zpěvačka ze včerejška. Takový padesátiletý tatík řekne, že jo a že je všechno zadarmo, protože tady Vlčák má narozeniny. Dám si tedy pivo a ihned se seznámím s dvěma mladýma holkama, který jsou zde kvůlivá tomu, že jsou tady jejich rodiče. Jsou docela znuděný, tak se je pokouším rozveselit. Daří se mi to a když už mám v sobě několik piv, ozve se potlesk. Vyskočím a z dodávky, která právě přijela, vyleze hlavní hvězda večera i Michal. Ten je tak na plech, že ihned vezme čelo o zem. Běžím k němu, zvednu ho a odtáhnu do stínu. Přineseme s holkama nějakou vodu a on blekotá a blekotá. Pak se poblije a musím ho hlídat. Paní mi řekne, že jí pořád včera vyznával lásku a napadal její dodávku, když chtěla odjet. Svlékal se a chtěl, aby mu byla po vůli. Vzala ho dovnitř, že ho odveze na kolej, ale vytuhl a nemohl se vzbudit. Tak spal v autě a byl celý den tak ožralý, že s ním nešlo nic dělat. Prý další chlap, co by hned odešel. Poděkuju a pokouším se jej probudit. Nic, ani ťuk. Chrápe.
Musím tak vydržet další koncert. Sednu si na lavici a poslouchám tklivé stesky téhle dámy. Jako metalista trpím, vyloženě mě bolí, jak a co hraje. Ale všichni jsou nadšený, tleskají, výskají. Musí několikrát opakovat. Přidávat a vypadá to, že má velký úspěch. Když doskřehotá, jdu zkontrolovat Michala. Jenže tam není. Už je tma a vyděsí mě. Měl jsem ho asi přivázat, jako na záchytce. Poprosím holky, aby mi pomohly a tak tápeme v lese okolo. Najdu ho zaklíněného za naskládaným dřívím. Kolem sebe prosím pěkně nablito a nachcáno. Takový chytrý kluk. Jemný a vzdělaný. Inu, vezmu jej, odnesu mezi lidi a stařenka, která asi už viděla ledacos, mě odvede k hadici. Probudí se až ve chvíli, kdy mu stříkám proud do obličeje. Nadává mi, je sprostý, což normálně vůbec nebývá. Uděláme mu kafe, které hned vyhodí. Pořád dokola se omlouvá. A že musíme jít. Že ho čeká Blanka, že se bude zlobit. Nedá si vymluvit, že by bylo lepší přespat a jít za světla. Je k neudržení. Tak se rozloučím a vidím za sebou nechápavé pohledy jak trampů tak i paní zpěvačky. Inu, další chlapi, co odcházejí.
Nojo, ale na cestách a stezkách jsou kořeny. Dodnes nechápu, jak si nemohl nic nezlomit. Já tedy také, protože jsem se snažil jej udržet ve vzpřímené poloze. Třeba se mi rozběhl a skákal do kapradí. Ukrýval se před vojáky v jehličí. Bouchal se o borovice, byl zase celý špinavý a já už nemůžu, protože jsem měl náročný včerejšek i celý den. Je mi blbě, mám hlad a chce se mi děsně spát. Ujdeme pár kilometrů a vůbec nevím, kde jsme. Seru na to, hergot, tady budeš. Najdu mýtinu, jemnou trávu a sednu si. Vyndám si k kraťasů provázek a přivážu si ruku Michal ke své. Zařvu na něj, ať si lehne nebo to řeknu Blance, což kupodivu zabere. Dívám se dlouho na hvězdy. On vedle mě konečně podřimuje. Je sice červen, ale noci jsou chladné. Probudím se brzy ráno, jdu na záchod a nechám ho už odpoutaného. Spíme až do prvních silných paprsků. Probudí mě on. Společná noc v lese a on si nepamatuje nic. Vůbec nic. A tak mu cestou musím vyprávět. Některé věci vynechávám, nechci jej ztrapňovat. Pořád dokola mi děkuje. Vylezeme z lesa a ze stromu na nás pokukuje krkavec. Jakoby se chtěl rozloučit.
Na koleji na nás už čekají naše budoucí ženy. Tváří se vážně. Musíme si promluvit. Jsme oba špinaví, unavení, ale já jsem rád, že nakonec vše vcelku dobře dopadlo. Osprchuju se a padnu za vlast. Blondýnka mě nechá spát až do pondělí. Do školy nejdu, protože prostě nemůžu. Místo toho jdeme s Michalem na cigáro. Hodně se mě vyptává, ale nechci mu kazit iluze o jeho samém. A tak se snažím všechno převést ve vtip. Dnes jsme zrovna na Krkavci zase byli. Pokaždé, když jdu kolem zmiňované mýtinky, tak si na naši anabázi vzpomenu. Mimochodem, paní zpěvačka dnes brázdí různé festivaly a je poměrně známá. Její skladby jsou pořád sladké jako cumel a pokaždé, když jí slyším, tak mě zamrazí v zádech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
