Příběh čtyř stý čtyřicátý druhý - Šťastně ztraceni v ulicích
Zařekl jsem se, že začnu chodit poctivě do školy. Z hospod a barů jsem se vracel kolem desáté, abych se aspoň trošku vyspal. Věnoval jsem se víc sportu. Žili jsme teď takový poklidný život mladé dvojice. Prospívalo mi to. Jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Přeběhl jsem pole, na kterém rostly kedlubny. Nějací místní s vozíkem zrovna kradou. Dívám se na druhou stranu, je mi stydno za ně. Mám kecky od bláta a tak si je otřu o trávu. Kolem stájí, kde zamávám kobylám. Nechce se mi dovnitř, tak naschvál dávám před školou i druhé cigáro. Jsem sám, tak šíleně sám. Ve škole pořád moc kamarádů nemám. Usednu do přednáškového sálu, dole pode mnou je nějaké děvče s velkým výstřihem, tak mám pěkný výhled. Střídavě se koukám na ní a ven z okna. Pan profesor se snaží, dokonce mu i rozumím, ale nakonec stejně začne moje fantazie létat úplně někde jinde. Jsem na chalupě, se svoji milou, stromy kvetou a ona si sundá na lesní mýtině boty. Rozpuštěné vlasy, je poslední mojí vílou.
Nevím, na co se mě ptali, ale pochopil jsem, že přednáška skončila. Následuje nějaké cvičení, kde pořád dokola počítáme jeden příklad. Mladý asistent machruje na holky, naschvál je vyvolává k tabuli. Zase jsem mimo, se mnou nikdo nepočítá. Dám si cigáro u bufetu, pak další a na přednášku přijdu pozdě. Mechanika, zase se počítá a přednášející vypadá jako Doktor smrt. Nemá mě rád, kdysi, ještě během prvních měsíců, jsem mu přefikl dceru. Od té doby se na mě velmi pečlivě zaměřil. Vás to nezajímá, pane kolego, směřuje svojí výčitku přímo na mě. Jenže já zrovna plavu nahý v rybníce a nemám na jeho jedovaté sliny náladu. Místo toho, abyste se zajímal jen o děvčata, měl byste se učit. Já vím, zamumlám si a modlím se, aby už byl konec. Připadám si jako indián, kterého zavřou do místnosti a jemu chybí volný prostor a nebe nad hlavou. Odcházím, i když máme ještě nějaké hodiny, nedávám to. Raději jdu pěšky až do středu města. Sednu si na lavičku a sleduji cvrkot na ulici. Studentky chodí do knihovny, posedávají v kavárnách, čechrají si vlasy. Nějak automaticky zabloudím až k peďáku. Vylezu po hromosvodu do prvního patra a ťukám na okno. Moje milá sedí uvnitř a dělá na mě, ať vypadnu. Počkám na přestávku a pak se vloudím dovnitř. Musel jsem tě vidět, chci tě.
Muchlujeme se v parku, ale musí se vrátit. Ona studovala poctivě. Čekám několik hodin, s párkem v rohlíku, s dalším sci-fi příběhem. Dýchám pyl a raduji se z květin. Chci být pošťákem a nosit lidem radost, škoda, že není tohle povolání lépe placené. Byl bych venku a ne zavřený v kanclu jako celý život. Vzpomínám jak jsem jím byl na brigádě. Bavilo mě to. Krev mi proudila v nohách a otevíraly mi dámy v negližé. Ty na mě pořád čekáš? Asi jsem usnul, protože jsem zmatený. Pozvu ji na gothaj s cibulí. Pije malé pivo a já jí odvyprávím celý svůj den. Chytne mě pod rukou, zavěsí se do mě, jako to dělávaly dámy v černobílých filmech a vydáme se na cestu. Podél Mže, jen tak, sledujeme kachny a labutě a bezdomovce. Je konec jara a už je pěkné teplo. Pak zabouří, zmokneme a musíme se schovat pod most. Půjčím jí svůj discman a pak pozvu na další pivo. Musíme uschnout. Je už k večeru a jsme kousek od lochotínských kolejí. Mají tam taky bar. Přemístíme se a u jednoho stolu se bavíme o věcech, o kterých nemá nikdo slyšet. Jsou naší součástí. Má to takhle každá dvojice. Intimní chvilky plné poezie. Dívám se na její oči a hrozně mě jí baví poslouchat. Její věty a slova totiž mají hlavu a patu. Já ji fakt miluju, řeknu nahlas a odměnou mi je velká pusa.
Pojď, půjdeme ven. Zamíříme, neznámo kam a narazíme na starý židovský hřbitov. Nálada místa je pochmurná, čteme si nápisy, kterým nerozumíme. Strávíme tu poměrně dlouhou dobu, už je tma a chvílemi máme pocit, že tu začne každou chvíli strašit. Zavřeme branku a přemýšlíme, co dál. Sejdeme pomalu až k zoo, do parku, kde na lavičkách děláme to, co milenci dělávají. Vyruší nás nějaká skupinka mladých kluků. Jdeme pryč, chceme být sami. Za světla střed města známe, ale v noci bloudíme. Několikrát se ocitneme na stejných místech. Všude je prázdno, asi se hraje nějaký sport, o který jsme se nikdy nezajímali. Hospody jsou plné a podniky praskají ve švech. Občas někdo vyleze ven, poblije se nebo si jen tak zakouří. Kluci balí holky a ony dělají, že jako ne, že na prvním rande se to nesluší. Pak už to záleží jen na nich. Sem tam se objeví i nekonečně zamilovaní a není jim opětováno. To se to pak pláče pod lampami a dámy vysvětlují klukům, že jsou jen nejlepšími kamarády, ale jen kamarády, víš. Zaslechneme toho hodně, protože už nemám žádné baterie do přehrávače.
Projdeme přes Slovany, vrátíme se, pak Doubravku, zase zpátky a na Bory. Tam někde ve vilách zase bloudíme, až do rána, až do korupění. Vezmu si rovnou tašku do školy a na první přednášce regulérně usnu. Kopne do mě dívka ze včerejška, co jsem jí koukal do výstřihu. Má ještě odvážnější tričko. Chrápal si, omluví se. Přemáhám spánek, celý den se trápím a místo do menzy jdu na opečený špekáček k Darebákovi. Na koleji se osprchuji a řeknu své milé, aby šla zase se mnou. Nechce se jí, ale nakonec jí přemluvím. Mám v nohou cukání, jako každé jaro. Chci být venku a ne zavřený jen uvnitř. Děsí mě nevětrané prostory, asi mám v sobě fakt někde v genech zakódovanýho tuláka. Jsem sice srdcem i duší metalista, ale zrovna teď, bych raději někde trampoval. Štve mě škola, že tam musím chodit, ale vojna je pro mě pořád hrozným strašákem. Kdyby mě bývali neodvedli, asi bych už dávno někde pracoval. Kdyby, chyby...kam půjdeme? Nevím, ale určím směr. A zase jsou tu rybníky, kde potkáme jen pár turistů a kolařů. Ztrácíme se na pěšinách, zapadneme v močálu, ocitneme se u rybníka, který jsme ještě neviděli. Ale pořád si povídáme a je to zvláštní, protože už druhý den nespíme. Raději si dáme někde mezi paneláky pivo v konzumu a sedneme si ven.
Vyprávím o tom, jak jsem chtěl být jako malý kluk indiánem, jak jsem měl luk a šípy, ale nebyla to jenom hra. Ledacos jsem o přírodě věděl. Na chalupě nás nechávala babička občas spát venku. Pamatuji si, jak se objevila u okna, jestli ještě ležíme na louce. Podle mě chodívala i v noci, ale to už jsem spal jako dřevo. Utahaný po celém dni, kdy jsme se pořád dokola děsně řehtali s bratranci. Tak pojď se mnou. Řekne mi a je tajemná. Kam jdeme? Uvidíš. Slezeme dolů na tramvaj a jedeme až na konečnou. Takhle jsme to zase dělávaly my s holkama v Táboře. Koupíme v nonstopu dvě lahve vína a sedneme si do borského parku. Jsme stranou, aby nás nikdo neviděl. Ani pejskaři, ani milenci. Jako bychom se ocitli v jiné dimenzi, ve světě, kde vládneme jenom my. Tulíme se a s každým hltem si vyprávíme odvážnější příběhy. O tom, co jsme zažili, co nás trápilo, taky spousta vtipných historek, ve kterých samozřejmě hrajeme hlavní roli. Už spolu chodíme nějaký čas. Pořád mám někde v hlavě červa, který tam hlodá a přesvědčuje mě, že ji ztratím, jako všechny předešlé. Popadne mě strach, jako malé dítě, které pochopí, že smrt je nezvratná. Nikdy nechci, aby si umřela, pomyslím si a na důkaz ji začnu líbat.
Svítá, už zase svítá a už jsme dva dny naspali. Jsme hrozně utahaní, přesto se oklepeme a jdeme do školy. Nepamatuji si, co jsem tam dělal, ale musel jsem vypadat jako zombie. Nějaká slečna si ode mě odsedne. Usměju se na ní, kdybys zažila to co já, možná bys mě chápala. Ale nevím nevím, jak tak na tebe koukám, na ten povýšenecký pohled a nos nahoru, tak si myslím, že tohle asi nikdy nezažiješ. Je fakt, že jsme neměli peníze, že jsme byli mladí a plní ideálů, ale věřte mi, že v jádru jsme byli upřímní a řídili jsme se hlavně srdcem. Uteču ze školy zase dřív. Stejně nevím, o čem je další předmět. Počkám na blondýnku na stejné lavičce. Zvu tě na jídlo. Jdeme na Americkou nahoru, dáme si vlašák a dva rohlíky, ona malé pivo, já velké a pak jsme tak hotoví, že musíme na kolej. Osprchujeme se spolu a v peřinách šeptáme slova o tom, kde jsme byli, jak nás baví jen tak chodit ulicemi a lesem a na lukách. Jak je ten náš svět krásnej, jen nesmí člověk sedět na prdeli. Chůze okysličuje mozek a je prostým faktem, že se nám mnozí stále smějí. To jako fakt jen tak jdete ven? Na procházku? Odpovídáme ano a je to jen naše, děláme to spolu. Dodnes se pokaždé děsně těším na víkend. Až se nabiju zelenou energií, až se šťastně ztratíme v ulicích.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
