2014, Domino
Vstávali jsme každou neděli velmi brzo a scházeli se na sídlišti u jedné hospody. Nikde nikdo, jenom my, kteří jsme chodívali na cvičák se psy. Všichni přišli vždy přesně, naši miláčci se neskutečně těšili a nenechali nás zaspat. Holky byly trošku starší než my, zkušenější a pro nás to bylo něco nádhernýho. Normálně se s náma bavily. Vydali jsme se na cestu a vylezli z Boleslavi. Tenkrát tam byl ještě kus pole, většinou rozbahněné. Pamatuji si na jeden víkend, kdy byla pořád mlha. Vlezeme do Kosmonos a jdeme kolem blázince. Stará budova, která byla děsivá sama o sobě. Snažili jsme se být před slečnama za hrdiny, ale byla v nás malá dušička. Z domu šílenství se ozývaly hrůzné skřeky, řev, nářek, jekot. Krve by se v nás nedořezal. Psi štěkali a vrčeli. Ve vzduchu se vznášela bolest. Uvnitř byli zavřeni vrazi a sexuální predátoři. Když jsme šli potom kolem poledne zpět, už to nebylo tak děsivé, přesto jsme vždycky všichni zmlkli a měli oči i uši nastavené na případnou obranu.
Když jsem začal Panenku číst, na své dávné zážitky jsem si vzpomněl. Jedna dívka, se kterou jsem chvilku chodil, dělala v blázinci sestřičku. Párkrát jsem za ní byl. Do smrti na to nezapomenu. Moc dobře vím, o čem Mo Hayder píše. Dovedu si představit tu zakrslou paní Maud, co je přízrakem, dovedu si představit, že bych jako zaměstnanec nechtěl vstávat do práce. Pamatuji si pacienty slintající, kývající se, onanující, řvoucí. Za mřížemi, jako nějaká zvířata, jako šelmy. Bál jsem se a nechápal, jak ta drobounká dívka mohla v tomhle pracovat. Nechce se mi to moc přiznávat, ale byla tehdy silnější než já. Na děti s obrovskými nádory na hlavách a vodnatým pohledem, na ženy, rvoucí si kůži ze tváře, nikdy nezapomenu. Když jsem knížku četl, bylo to pro mě děsivé, všechno se mi vracelo. Člověk si uvědomí, jak je duševní zdraví důležité. Mnohými stále podceňované. Dnešní doba navíc přeje různým frustracím, které se mnou rozvinout v něco hrozného. Schválně, kolik lidí v tramvaji si mluví pro sebe a divně se dívá, případně kývá. Vy nemáte strach?
První polovina knížky je zdlouhavější, ale nebojte, pak se vše rozjede, že budete tajit dech. Propuštěných pacientů, kteří by měli být nadále zavřeni, známe i z reality spoustu. Divím se, že si to vezmou psychiatři na triko. Máme divné zákony. Slabé tresty za znásilnění, za vraždy. Magorů je asi pořád stejně, ale jsou o hodně víc vidět a mohou být pro někoho bohužel i příkladem. Dcera zná minimálně šest dívek, které se sebepoškozují. Jsou z dobrých, bohatých rodin. Hergot, tahle kniha je napsaná tak sugestivně, děsivě, syrově. Věřím autorce každé slovo. Je to thriller, ale z prostředí, kterému se vyhýbám obloukem. Mám obrovský respekt k lidem, kteří pomáhají, starají se o nemocné. Nevím, jestli bych na to měl sílu. Navíc vyšetřovat vraždy v blázinci, uff. Úplně před sebou vidím šedivé temné chodby, klecová lůžka, svěrací kazajky. Asi bych za chvilku nevěděl, kde je svět šílenství a kde ten normální. Za zdí nebo před?
Navíc mám pořád od malička neodbytný pocit, že mě panenky sledují. Pamatuji si, že jich bylo pár na chalupě. Ještě po mámě, měly takové divné obličeje. Zkrátka a dobře, různé umělé panny ve mě vyvolávají mráz na zádech. Měl jsem vlastně jen trošinku problém s tím, že jsem zase začal šestým dílem ze série, což nebývá zrovna dobré. Jenže jsem našel knihu ve slevě, když jsem byl v knihkupectví. No, neberte to. Četl jsem s napětím, zase nevěděl o světě a mnohdy ani nevnímal hudbu, kterou jsem u toho poslouchal. Někdy se stávalo, že pustili blázny ven na procházku. Jako děti jsme byly naštvané, když nám na pouti zabrali celý řetízkový kolotoč. Rodiče nám neříkali (asi to sami nevěděli), že mnozí z nich za sebou měli vraždy dětí, znásilnění nebo další hnusné činy. Pro nás to byly zombie (že byli pod práškama jsme samozřejmě také nevěděli). Ale na ty jejich pohledy nikdy nezapomenu.
Tak to vidíte, člověk si koupí thriller s hnusným obalem, protože ho nalákají ukázky. A potom stráví několik večerů tím, že nemůže usnout, protože se mu vrací staré vzpomínky. Asi to bude potvrzení, že autorka odvedla velmi dobrou práci. Nedávno se mě někdo ptal, proč všechny knížky a muziku chválím. Jednoduchá odpověď. Nemám čas na to, psát o něčem, co mě nebaví nebo mě štve. Není to moje zaměstnání, ale koníček, který mi dělá radost. Panenku si určitě přečtěte, jen asi narozdíl ode mě začněte prvním dílem série. Držte se, děkuji za pozornost a carpe diem, přátelé!
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mo Hayder nastavila laťku děsivého thrilleru výš než kdokoli jiný. Ta laťka teď ovšem byla překonána. Jí samotnou. Psychiatrickou léčebnu Beechway paralyzuje strach: mezi pacienty se šíří davová hysterie a zaměstnanci raději předstírají nemoc, než aby chodili na noční služby. Prastarými chodbami léčebny totiž za nocí obchází Maud, letitý přízrak zakrslé ženy, která si vybírá nahodilé oběti a silou své pokřivené vůle je následně dožene k drastickému sebepoškození nebo dokonce k sebevraždě.
Také Joe Le Grande pociťuje tíseň. Jako koordinátor zodpovídá za hladký chod léčebny, avšak i on začíná podléhat vlivu přízraku. Navíc se zdá, že po kontroverzním propuštění problémového pacienta Issaka Handela začala Maud rozsévat hrůzu i po okolním kraji.
Na pokraji zoufalství se Joe obrátí o pomoc na detektiva Jacka Cafferyho. Ten se ale zrovna věnuje docela jinému případu a navíc se mu nechce věřit báchorkám o jakémsi přízraku. Počáteční skepse ho však opustí ve chvíli, kdy spolu s Joem odhalí detaily o minulosti propuštěného Issaka Handela...
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: