Příběh čtyř stý čtyřicátý - Děsivé noční můry
Jak jsem měl rád Stephena Kinga, tak jsem se často vžíval do role vypravěče hororových příběhů. Takhle přes den, někde v parku, když svítí sluníčko, by zněly mé vymyšlené zkazky o vrazích, různých bestiích a nepravostech, nepřesvědčivě nebo možná i trapně. Jenže když se setmí a ožívají stíny, je vše jinak. Lidé se od přírody rádi bojí, co jsem tak vypozoroval, tak holky snad odmalička. Máme v sobě děs, chceme adrenalin, napětí. Možná právě proto dodnes fascinují lidi veřejné popravy, krev a sérioví vrazi. Ke Kingovi mě přivedl jeden kamarád ajťák, co studoval Favku. Pamatuji si, že na koleji machroval, že když si stoupne, tak je jeho sbírka vyskládaných knížek vysoká jako on. Jako první jsem četl Řbitov zvířátek. Celé osamocené sychravé odpoledne. Pak jsem měl jít přes opuštěný park do hospody. Byla už tma a mě přes cestu přeběhla černá kočka. Dodnes si pamatuji, jak jsem málem omdlel leknutím. Lidská mysl je zajímavá, v noci obzvlášť. Ne nadarmo se babičky při něčem podivném vždy pokřižovaly. Ony byly více spjaté s přírodou a věděly své. Temné síly neradno podceňovat.
Moji rodiče neměli nikdy video, považovali to za zbytečnost a tak jsem musel ke kamarádům. Dabované porno a horory. Taky pár akčňáků, to byla moje puberta. Dívali jsme se vlastně na hroznej brak, ale jak nebyl dostupnej, tak pro nás byl neskutečně zajímavý. Byla v tom touha po "zakázaném". V televizi tenkrát dávali už i nějakou tu erotiku, v devadesátkách běžná věc. Na chalupě se chytalo dokonce i porno od Poláků, ale nesměl foukat vítr. Museli jste si svůj zážitek zasloužit. Je ale pravdou, že mě to zase tolik nebavilo. Byl jsem přeci jen odkojenej na kině a chodíval jsem do nich hrozně rád. Hltal jsem novinky, těšil se na oskarové snímky a od věci nebylo ani to, že jste mohli za levný peníz někam pozvat i dívku a užít si muchlování. Pokud na vás tedy nepřišla uvaděčka s baterkou a nevykázala vás ze sálu. S blondýnkou jsme chodívali velmi často do Elektry. Nebo do Edenu. Tam se mi líbilo víc, protože byly sedačky v kopci a bylo krásně vidět na plátno. Elektra ale zase byla blíže ke koleji a mohli jste tam vidět více zajímavých filmů.
Některé festivaly byly oficiální a mohli jste v baru za sálem potkat spoustu slavných herců. Podívat se, jak se chovají v reálu. Nikdy jsem nebyl z těch, co by se chtěli s nimi fotit nebo obtěžovat, ale bývalo zajímavé jen zaslechnout, jak mluví s personálem, jak s fanoušky. Nasávali jsme atmosféru a hltali každou novinku. České filmy, na které se dalo dívat a byli jsme na ně hrdí. Nová vlna režisérů, ale i staří machři natáčeli snímky, co stály fakt za to. Dnes už se bojím na nové snímky podívat i v televizi. Zůstaňme ale na konci devadesátek. V kuchyňce na koleji, kam jsem chodíval smažit lunch meat, jsem potkal malou sousedku. Celá v černém, gothička jak vyšitá. Podá mi do ruky leták s reklamou na filmový festival hororových filmů. Poděkuji a dám si jej do kapsy. Ona na mě zamrká černě nalíčenými řasami a řekne něco velmi funerálního. Nosím sice death metalová trika, ale přátelé, já byl vždycky spíše veselé povahy. Hudbu poslouchám hlavně, abych si vyčistil hlavu, abych se odvázal. Dělá mi zkrátka dobře a radost temnější muzika. Je to relax, něco jako když někdo chodí na ryby. Ale to očividně slečna moc nechápala. Za týden se mě zeptala, jestli fakt půjdu a že byla večer na hřbitově. Ptám se, jaký to tam bylo a ona mi řekne, že krásně mrtvolný. Nevím, co na to odpovědět, i když vím, že čeká něco v tom smyslu, že jí závidím. Ale raději odejdu.
Blondýnka nemůže. Nebo spíš nechce a raději odjede za rodičema do Tábora. Zůstanu sám a čtu si dalšího Kinga. Jsem jeho knihami doslova pohlcený, mám hrozně rád, jak vykresluje postavy a takovou tu krutou fantazii. Hltám všechno a zároveň nechápu, proč jej tolik lidí odsuzuje. Má mezi lidmi pověst brakové literatury. Mnoho kritiků ale neví a nikdy jej nečetlo. Boženka, jak se malá gothička jmenuje, se ale hned chytí. Má přehled a tak máme téma rozhovoru. Dám ji ihned najevo, že jsem zadaný, nechci, aby si dělala plané naděje, ale ihned mě setře, že ona na žádný vztahy nevěří, že ji zajímá jenom smrt. Myslím si, že na to, jak si mladá, je to hodně smutný. Pokusím se o vtip, ale ona mi odpoví, že chce být smutná. Zajdeme tedy do nějakého klubu u Masarykova náměstí, ve kterém se scházejí černokněžnice. Už tu sedí asi pět dívek, všechny stejně nalíčené. Když přijdu, přeruším jim jejich bědování. Nelíbí se jim, že nemám černé líčení, ale jen metalový triko. Když já na ty pózy moc nejsem a chci vypadat jak chci já. Taky mám rád pohodlné oblečení. Ony místo odpovědi sepnou ruce a začnou si něco šeptat. Vůbec nevím, co dělat, tak si dám zase pivo. Ostatně jako vždy v podobných situacích.
Vedle ke stolu si sedne pětice mladíků, kteří přesně splňují jejich požadavky. Jsou smutní, zachmuření a pijí jen černé pivo (jako opravdu!). Mám z nich tak trošku prdel, ale nikdo se mým vtipům nesměje. Zvážním tedy a začnu se pomalu nudit. Připadá mi to jako hrozný kecy. Poslouchám sice metal už hodně dlouho, ale vždycky u toho byla prdel, ty jejich deprese mě štvou. Jdu na záchod a vedle mě močí jeden černý hrdina smrti. Když si myje ruce, uvidím na jeho zápěstí jizvy. Nechci to komentovat, ale řekne mi to sám. Chtěl se zabít, protože jediná jistota je smrt, chtěl si to zkusit. Ty vole a pomyslel si i na ostatní, sobečku? Co tvoje máma, táta, jak by jim asi bylo? Ale on se na mě podívá tak nějak smutně, divně, hrozně divně. Jdu si raději sednout a přemýšlím, kde se to v nich vzalo? Jak se dostane mladý kluk a holka k tomu, že je pro ně jediným cílem sebevražda? Hřbitovy a pohřby. Horory a podobní kamarádi, se kterými se ujišťují v tom, jak je svět hroznej. Nechápu to, zažil jsem věci, který pravděpodobně nikdo z nich a vždycky jsem věřil, bojoval. Oni rezignovali. A k tomu ta jejich depťácká hudba. Vždycky když mi někdo pustil ukázku do sluchátek, oklepal jsem se zimou. Zlatý Slayer, řeknu vždycky a vysloužím si nálepku hulváta.
Zase lituju, že jsme nejel s blondýnkou. Poslední dobou jsou všechny akce a víkendy bez ní takový divný. Možná se už dívám na svět jejíma očima, ale připadá mi, že mnohé lidi už nechápu tak jako dřív. Stojíme frontu před Elektrou a jsem asi jediný, kdo není oblečený ve smutečním. Je pátek večer a mají následovat dva dny hororového maratonu. Čekal jsem nějaký pivko a nadsázku, ale všichni to hrozně žerou. Jdou na nějakého režiséra, jehož jméno si nepamatuju. Sednu si mezi dvě čarodějnice a je mi zvláštně. Nikdo se s nikým nebaví, všichni jen koukají podmračeně a mrkají očima. Mají bílé tváře a mě přijde, že jsem asi v nějakém opravdovém hororu. Za chvilku mě někdo prokousne žílu na krku a vysaje všechnu moji krev. Jeden chlapec měl dokonce zbroušené zuby do špičky. Docela hnus, řeknu vám. Na plátně se objeví těhotná žena. Příběh je jednoduchý. Ona počala dítě s nějakým démonem. Přijde chlápek a velmi neomaleně ji vyřízne plod z těla. Je to hnusný. Já jsem zvyklý na krev a různý osmdesátkový horory, ale tohle je jiný. Fakt nechutný. Vadí mi to, ale všichni sedí jak zařezaní a občas se ozve i potlesk. Morbidita střídá další úchylárnu a já se modlím, aby příští film byl o obyčejných dobrých zombie. Nestane se tak.
V dalším snímku jsou dvojčata. Kluk a holka, kteří spolu neustále obcují. Převážně v márnicích, v pitevnách a tak podobně. Zabíjejí koho potkají, nejvíce mladé, hodně mladé dívky. Pan režisér asi nechal vylézt na povrch svoje nízké pudy. Je mi blbě a jdu blejt na záchod. Vrátím se a jsem ještě víc bledý, než ostatní. Také si to vyslouží pochvalu od Boženky, které odešla nějaká kamarádka se slabším žaludkem. Mám si sednout vedle ní. Udělám to, ale také jí řeknu, že mám sto chutí odejít. Myslel jsem, že je to festival klasických hororů a ne nějaký ujeťárny. Ale ona mě chytne za ruku a musím zůstat. Následuje otec a dcera, kteří mají jako koníčka vyhrabávání mrtvol. Herečka je stylizovaná také do gothičky a když se rozhlédnu kolem sebe, všichni kluci na ní koukají a vypadají nadšeně. Je hodně mladá, sotva nad zákonem a pro mě na ní není nic. Zaplať satan za metalový děvčata. Za jejich zadky a úsměvy. Hergot, vždyť je to kolem mě samej úchyl. Jsem zase jednou hodně mimo. Je přestávka. Stojíme před kinem, kouříme a všichni do detailů rozebírají herecké výkony, jednotlivé pasáže. Chodím hodně do kina, ledacos vím a znám, ale tady se vůbec nechytám.
Boženka vypadá nějak jinak. Pořád se o mě otírá, nevím co s ruka a kam s očima. Docvakne mi, že se mnou flirtuje. Jsem na tohle tupej, asi jako každej normální chlap, tak mi to docvakne až když jsme zpátky uvnitř a ona mi dá ruku na stehno. Zrovna na plátně někdo otevírá hlavu malému chlapci. Nějak nechápu, co je na tom rajcovní. Už jsem pár lidí, co poslouchali metal a byli ujetí potkal, ale tohle bylo ještě horší. Oni hltali mozek, co vylézá z hlavy, viseli na rtech tomu magorovi, co to dělal. Byl jsem zvyklý na ledacos, ale vždycky jsem věděl, že je to nadsázka. Pamatuji, jak jsme si dělali srandu z toho maníka s motorovou pilou, i z Fredyho Krugera. Z týpka se sekačkou. Hele, ale oni se vůbec neusmívají. V celém kině bylo hrozně děsivě. Hnusně a těžko. A podle mě za to nemohly ani tak filmy, ty sice byly ošklivý a natočený s trošku jiným účelem, než jsem byl zvyklý, ale mě šokovaly tváře návštěvníků. Mimochodem, ani jsem netušil, kolik je v Plzni gothiků a jak je tenhle směr rozšířenej. Mám pochopení pro thrillery, horory, pro hudbu o starých hrobech, ale tohle působilo jinak. Smutněji. Necítil jsem se tam dobře. Konečně poslední film. Klasika, sklep, mladé zavřené dívky a spousta násilí. Byl jsem rád, když všechno skončilo. Musím na pivo. Jdeme hned vedle. Jen já a Božka.
Je nadšená. Hrozně se jí filmy líbily, je to nějaká vlna filmařů, kterou fakt žere. Piju pivo a poslouchám. Mluví a mluví, je ve svém živlu a já myslím na blondýnku. Na to jak je mladá a plná života, jak je silná, jak se pořád směje. Jak jí u toho nadskakují ňadra, jo! Dopijeme, zavěsí se do mě a před kolejí mě chce líbat. Nedám se. Řeknu jí, že přece ne, že ještě nejsem mrtvý. Je smutná, ale odejde do svého pokoje. Lehnu si na záda a do snů se mi vloudí děsivé noční můry. Několikrát se probudím, naposledy, když už je světlo a ona mi zaklepe na dveře. Na sobě má jen tričko a kalhotky. Přinesla snídani. Já myslel, že vy nepotřebujete jíst, že jenom pijete krev, dělám si z ní srandu, ale není mi přáno. Rozpovídá se o svém životě. Nevím, čím si to zasloužím, ale je přede mnou otevřená jako kniha. A to doslova, protože má nohy od sebe a nechá mě, abych se koukal. Mám co dělat, abych nepodlehl, ale udržím se. Mám před sebou obrázek své ženy. Řekne mi klasický, hnusný příběh. Kolikrát já to už jenom slyšel. Despotická matka a otec, který byl prostě divný. Chodil ji přikrývat, když byla mladá. Nakonec víceméně utekla a začala studovat.
V duchu se jí omluvím a nakonec i nahlas. Taky jí řeknu, že bychom neměli chodit na druhý den festivalu. Místo toho ji vezmu do parku. Aby viděla všechnu tu krásu, mladý lidi, co se líbají na lavičkách. Maminky s dětmi, které jsou ještě čerstvé a nepoznamenané. Babičky a dědové, co se dívají do dálky. Je nadšená. Byla si až příliš dlouho v temnotě. Sleduješ jen depresivní filmy, posloucháš hudbu, u který je tak lehké si podřezat žíly. Pak mě napadne jedna věc. Sedneme do tramvaje a jedeme až do Sadů pětatřicátníků. V synagoze, do které chodím hrozně rád, je výstava. Holokaust. Nandám si čepici u vchodu a procházíme se po ochozech. Fotky a texty, o opravdové bolesti a utrpení. Vylezeme ven asi až za dvě hodiny, zrovna zavírají. Proč si mě sem vzal? Zeptá se a má slzy v očích. Víš proč? Protože tohle je reálné, hnusné a kruté utrpení. Tohle není žádný film ani hudba. Žádný úchylný představy, ale něco, co se nemělo nikdy stát. Buď vděčná za každé ráno, za každý úsměv. Věř mi. Políbí mě a pak se rozejdeme. Jdu si číst do hospody. Asi 14 dní ji nevidím. Pak ji potkám a není sama. Má na sobě květované šaty a vedle sebe obyčejnýho kluka s brýlemi. A vypadá hrozně šťastně. Usměju se a když jdu večer s blondýnkou spát, všechno jí vyprávím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):