Příběh čtyř stý čtyřicátý první - Sepnuté ruce v Drážďanech
Stojím u Semperova divadla a připadám si děsně světácky. Chodím po městě už asi dvě hodiny a nemůžu se nabažit. Vzpomínám na vyprávění rodičů, jak mě sem vzali kdysi za socialismu. Dodnes jsou na chalupě v bedně nějaké plastové hračky. Myslím, že oranžový králík a žlutý medvěd. Kráčím, jako by mi zde všechno patřilo. Svoboda, svoboděnka. Nikdo nás ani nekontroloval na hranicích. Normálně jsme v Praze zalezli do vlaku a vydrncaní vylezli až v Drážďanech. Byla tichá chladná noc a protože jsme chudí studenti, tak nemáme ani na taxíka. Šli jsme do ubytovny (nebo kolejí, intru nebo kýho šlaka) pěšky. Mám krosnu narvanou čínskými polívkami, lunch meatem a paštikami. Plán je jednoduchý. Ušetřit co nejvíc na jídle a mít na pivo. Zajít do klubu. Aby bylo o čem vyprávět. Jsem tady jen jako doprovod. Přes den má blondýnka školu. Výměnný pobyt, ke kterému jsem se tak trošku přivtírnul. Ale všichni jsou rádi, aspoň tu nebudeš, v tom velkým světě sama.
Žmoulám v ruce marky a přemýšlím, jestli si mám dát někde pivo. Nedám. Bylo by mi líto utratit peníze. Chyběly by mi večer. Jdu raději jen tak městem, nakukuju do výloh. Německo už je sedm let zase pohromadě v jednom státu a je to znát. Bohatý vývěr zboží, pro našince ale děsně drahé. Čeká mě ještě několik hodin. Bloudím a zase se nacházím. Mapu, kterou jsem si totiž okopíroval v plzeňské knihovně, nelze moc používat. Je stará. Hodně stará. Potkávám skoro samé turisty, sem tam se mě někdo zeptá na cestu. Procvičuji angličtinu, ale ještě se trošku stydím, i když podle toho, jak mluví ostatní, vůbec nemusím. Partička studentů odněkud z Litvy, páreček Japonců, všichni míří jedním směrem. Jdu také. A mám obrovské štěstí. Ráno je volný vstup do galerie. Věhlasné obrazy, o kterých toho příliš nevím. A tak na sebe nechám jen tak působit sixtínskou Madonu od Raffaela, jsem v úžasu nad krásou, nad tahy štětcem. Pokloním se pánům Rembrantovi, Rubensovi, Bellotovi. Výtvarnému umění vůbec nerozumím, ale jsem doslova oslněn. Připadám si jako nějaký divoch, který se poprvé dívá do zrcadla. Bože, to je nádhera. Řeknu asi nahlas, protože se otočí nějaká paní. Vy jste Čech?
Přitakám a asi mám nějakej dobráckej ksicht, protože se dá ihned do řeči, je ráda, že vidí krajana. Vyprávím něco málo o sobě a ona mě pozve do kumbálku na kafe. Není to žádný turek, ale presso silné jako býk. Motá se mi trošku hlava, jsem zvyklý jen na české náhražky. Usmívá se na mě, je hrozně milá. Vzala si Němce, ještě před revolucí, pak ovdověla. Zeptám se nesměle, jestli bych nemohl přijít i se svoji holkou, ale víte paní, my oba studujeme, nemáme skoro žádný peníze. Podívá se na mě snad ještě vstřícněji. Kývne hlavou a řekne mi, abychom přišli v sedm, že se potom zavírá a na vrátnici ať se na ní odvolám. Hej, osude, mám najednou dárek pro svoji krásnou dámu a odcházím a prozpěvuji si. Zase si sním, létám v oblacích, spřádám jako nějaké komplikované pavučiny myšlenky. Zavedou mě až k otomanu u paní galeristky, na kterém bych dělal se svoji ženou věci, to vám povím. A jak jsem ztracený v představách, zase zabloudím. Nemůžu najít školu, u které mám být. Běhám, jako pominutý a moje klukovská čest mi nedovolí se zeptat na cestu.
Uff, čeká na mě před vchodem. U ní čtyři další dívky. Dvě z Francie, jedna Polka a jedna Španělka. Ihned mě představí a všechny mě hned olíbají. To není špatný zvyk, pokusím se o vtip v angličtině, akorát se nikdo nesměje. Blondýnka tedy řekne moji větu v němčině a všechny se řežou jako o závod. Kam půjdeme? Znám tu jeden podnik, řekne Španělka, která prý už v téhle škole byla loni. Zajímavé je, že na nás a na Polce je vidět, jak se ošíváme, jsme chudí. Studenti a ještě jsme ze zemí, které trpěly pod Rusákama. Zvláštní, možná je to slovanská sounáležitost nebo jen prožitá historie, ale Polka je mi nejvíc sympatická. Taky je nejhezčí. Zalezeme do podniku, který vede k našemu velkému překvapení Rus. Usadíme se a když se podíváme na jídelní a nápojový lístek, protočí se nám panenky. Tenkrát se tak nějak čekalo, že budu platit jako muž, ale nestane se tak. Po několika hodinách, vypitých pivech a panácích vše zatáhne Španělka. Prý otec je bohatý, rozvedený, tak ať ho to něco stojí. Znovu se olíbáme, já se cítím ještě víc světově a řeknu, pojď, mám pro tebe velké překvapení.
Ohlásíme se na vrátnici, celí nesví a ohromeni velkým světem. Víte, byl třeba hrozně velký rozdíl v tom, že se k nám vrátný nechoval jako hovado, že se číšník usmíval, že prodavačky poděkovaly, že jste k nim vůbec přišel. Všichni, i do posledního pomocníka v kuchyni, se k nám chovali hezky. Někdy možná moc škrobeně, ale byl to kulturní šok. A to jsme prosím byli kousek od hranic, navíc v bývalém východním Německu. Žádné vidláctví, žádné chování řeznických psů. Hrozně si to užíváme, stejně jako kulturu. Paní galeristka už nás čeká. Potom zažijeme jeden z takových těch krásných okamžiků, na které se nezapomíná celý život. Je hodně znát, že tahle dáma obrazy miluje. Mluví nádherně, je to koncert pro jedny ladné ruce, zvonivý hlas a slova. Pro mě je to spousta nových informací, vezmu tenkrát galerie na milost. Vždycky jsem považoval malování a sochy za něco, co stejně nikdy nepochopím. Ve škole nás občas někam vzali, ale bylo nás 30 blbečků v pubertě a socialistické výstavy byly svět sám pro sebe. Spíš jsme z toho měli srandu. V Drážďanech to ale bylo něco úplně jiného. Krása střídala nádheru.
Musím to paní říct, aby věděla a jak cítí z mého hlasu nadšení, tak ještě přidá na obrátkách. Vezme nás i do místností, ve kterých se restauruje, ukáže nám svoje království. Nezapomenutelný zážitek, za který jí málem utrhnu ruce, jak jí pořád děkuju. Blondýnka je tak šokovaná a má takovou radost, že si musíme sednout venku na studené schody a jen tam tak chvilku sedět. Pojď, projdeme se kolem Labe a pak někam zapadneme. Je to jenom náš týden, nikdo nás tady nezná a nějaké peníze přeci jen máme. Máme sepnuté ruce, když našlapujeme ve vlahé noci. Pod námi se valí kupředu řeka, která pramení pár desítek kilometrů od naší chalupy. Jsme hrozně dospělí, pro nás jsou Drážďany několik večerů naše město. Majestátní budovy, obchody, kavárny. Měla jeden takový sen, o kterém snila jako malá holka. Viděla kdysi na staré černobílé televizi vysílání z Rakouska. Nějaký francouzský film, ve kterém si ráno před prací sedla mladá dvojice ke stolečkům na ulici.
Splnil jsem jí její sen, poprvé v Drážďanech, podruhé v Paříži. Pila ladně a hodně pomalu, protože to byla celá jedna výplata na brigádě. Mám třetinku piva a moje milá nějaké dobré vínko. Nejsme opilí alkoholem, ale jeden druhým. Tančíme v ulicích, smějeme se, jsme mladí a záříme. Na pokoji, který je spojený ještě s jedním, probíhá nějaká party. Holky z odpoledne, každá v ruce s nějakým nápojem, mají vlhké oči. Jen se usmějeme a musíme, nejde to jinak. Zamknu v pokoji a ztratím se. Chci aby to bylo co nejhezčí, tak se snažím být jemný, hraji na svoji budoucí ženu jako na kytaru. Miluju tě a ona to řekne mě. Pak se ozve bouchání na dveře a povzbuzování. Já je zabiju. Vylezu jen tak, v trenýrkách a ony se smějí. Jak jsou rozjetý, tak na mě bouchají i na dveře do sprchy. Dám se do kupy a moje milá taky. Sedneme si s holkama a kalíme až do svítání. Spíš sedím a poslouchám. Jsem pořád plný celého dne, občas si klimbnu a když usnu doopravdy, cítím, jak mě přenášejí do postele. Asi jsem to přehnal. Ta vodka od Polky byla fakt silná.
Druhý den si přepočítám několikrát peníze a zjistím, že máme ještě na jednu větší akci. Pak utrum. Kamarád na koleji mi říkal, že se máme určitě zajít podívat do nějakýho klubu. Je to sice spíše punk, ale je prý vyhlášený. Pátral jsem na internetu, v paměti, ale zaboha nemůžu přijít na jeho jméno. Podle mě už dávno neexistuje. Jenom vím, že jsem jej našel pár kilometrů od středu, v jedné malé uličce a namaloval jsem si plánek. Napsal si názvy ulic, abychom nezabloudili. Včetně orientačních bodů. Stejně jsme zabloudili. Protože jsme se šli předtím zase projít a když už byl čas, tak jsme byli úplně někde jinde, než jsem si původně myslel. Ale máme výhodu, blondýnka umí německy a tak se párkrát zeptá. Jsme na místě. Kousek vedle je hospoda a tak si sedneme každý na jedno pivo. Ještě nikdy jsem snad takhle dlouho nesrkal. Ale na dveřích je napsané, že tu dnes hrají nějaké kapely. Vstup zadarmo. Může si mladý student v Čech přát něco víc? Myslím, že určitě ne. Dopijeme, tedy dopiju vyvětralé pivo a jde se dovnitř. Jsme tu prosím úplně první.
Za barem je asi největší Němka, co jsem kdy viděl. Má děsný pařáty a velké náušnice, které cinkají a musím se na ně pořád dívat. Řekne mi, co čumím, což zní jako výslech na policejní stanici. Takhle štěkají bachařky, pošeptám své milé a ona mi objedná pivo. Přijde pár punkáčů, kteří vypadají úplně stejně jako u nás. Je tu ale i chlápek, co je černý jako bota. Pro mě doslova zjevení, punkáče černocha jsem fakt ještě v životě neviděl. Všichni, až na barmanku, se pořád usmívají, sem tam někdo poposkočí, protože z repráků hraje nahlas muzika. Jaké to překvapení, když se ve dveřích zjeví kráska z Polska. Připomíná zjevení. Mezi zaplivanými stoly, přítmím, počmáranými zdmi. Je líbezná, řeknu své milé a ona přikývne. Přisedne si k nám a je úplně stejně překvapená jako my. Ty posloucháš punk? To u nás v Polsku jsou tyhle dvě hudební směry úplně oddělené. Chvilku mluvíme, sranda je, že nakonec zvítězí ruština, protože s angličtinou se oba trápíme a německy už moc neumím. Dozvím se, že tady dnes bude hrát jedna polská kapela. Podle názvů neznám ale nikoho, kdo bude dneska hrát. Říkal jsem to pak Vencovi, ale také nevěděl. Ale to je jedno.
Polka má dvě placatky, holka naše šikovná. A tak je to koncert jak má být. Paříme, skáčeme, děláme, že jsme největší fanoušci na světě. Poláci se sežerou jako hovada, padají z pódia, ostatní se jim smějí a padají pak taky. Vyhodí nás kolem dvanácté, mě prosím pěkně doslova, protože mám slinu. Ještě, že už nemáme peníze. Barmanka mě skroutí ruku a normálně vykopne. Ty velká příšero, napadne mě jediná nadávka. Hrozně se ale směju a holky taky. Nojo, problém je, že jsem tak opilej, že nevidím na mapku. Kudy na ubytovnu? Zavěsím se do blondýnek a přijde mi trošku divný, že se naše nová kamarádka netulí ke mě, ale spíš k mojí holce. Dozvíme se to ale až u Labe, kde bliju já, pak ona a nakonec i má drahá. Jsme jak rozladěný orchestr. Stoupne si na kamenný sokl. Dívá se do dálky, pod ní se leskne hladina řeky, jak je opilá, tak pláče a že se jí prostě líbí holky. Obejmu jí a řeknu, ať si z toho nic nedělá, že mě taky. Usměje se a otře si slzy. Je naměkko. Pak nám vypráví, jaké to je, být lesbičkou v Polsku. Řeknu vám, žádný med.
Konečně dorazíme do pokoje. Rozejdeme se a já usnu jako špalek. Ráno mě neprobudí ani švitoření dívek, co se chystají do školy. Mám ji jak z praku ještě kolem poledne. Polka nikam nešla, jedna absence je prý povolena. Taky jí bolí hlava. Mám aspoň parťáka. Chodíme po památkách a ona mi říká, jak by tu chtěla žít, zůstat, pracovat. Utéct od kyselých ksichtů, poznamenaných socialismem. Kývám souhlasně hlavou, moc dobře vím, o čem mluví. Byla to naše poslední společná opice. Pak už jsme neměli žádné peníze. S Polkou jsem byl přes den, odpoledne jsme pak všichni prolézali Drážďany. Večer nás nechávala samotné a my chodili kolem řeky a ruce jsme měli vždy sepnuté.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):