Příběh čtyř stý třicátý pátý - Po stopách předků
Babička vždycky říkala, že jde přes kopec. Znamenalo to, že se sebrala a zmizela na několik hodin v lesích. Párkrát jsem šel s ní. Nebyly to sice její rodiče, ty odpočívají v Českém lese, kousek od statku, kde vznikla knížka Hanýžka a Martínek, ale ona zalévala i hrob svého tchána a tchýně. Byla to moc hezká procházka a mě se do hlavy navždy vypálila vůně smrků a sváženého dřeva. Tahaly je koně, protože do některých míst se traktory nedostaly. Hou, hou, práskali chlapi bičem a zdravili uctivě. Někdo mě trošinku německý přízvuk, jiný zase polský. Přežili tu válku i komunisty. Většině lidí byla politiky u prdele, museli se nějak živit. Ale jako na každé vsi, staré křivdy nebyly nikdy zapomenuty. Poslouchám vyprávění a moje dětská fantazie pracuje na plné obrátky. Jako dnes, po letech, když vezmu na procházku svoji milou. Nejsem ale tak dobrým průvodcem, jako moje bábi. Prší a jsme totálně promoklí. Na kamenech to klouže a párkrát upadneme. Bouchnu se do kotníku a zakleju. V dálce zakřičí nějaký pták.
Konečně jsme v Zásadě, odkud pochází jedna větev mého otce. Jediná, kterou se mi zatím nepovedlo rozklíčovat. Jinak vím skoro všechno. Ptal jsem se prababičky i tetiček. Taky jedné moc chytré paní, která se zabývala genealogií. Říkala mi, jak každý hledá ve svém rodě šlechtice, ale je to většinou zbytečné. Česká šlechta, stejně jako církev, byla v historii systematiky ničena, vyháněna a nahrazována jinou. Z jedné čtvrtiny Žid, z jedné obyčejný český sedlák z Pojizeří. Z části mám geny řemeslníků z Klenčí pod Čerchovem a vypadá to i na nějakou tu německou krev. Jsem zkrátka obyčejná česká směs. Žádná sláva, ale mohlo to být horší. Sranda je, že manželka dohledala zatím jen španělskou větev od otce a srbskou od prababičky. Zajímavé je, že jsou všichni blonďatí, jak zákon káže. Otec o svém otci moc nemluvil. Já ho znám jako hodného dědu, ale ono to tak asi úplně nebylo. Každopádně, vím odkud pochází a měl by mít sestru. Napadlo mě, že když už jsme zase v Jizerkách, tak trošku popátráme. Koneckonců, je to svým způsobem i napínavé.
Je to malá vesnička, kde chcípl pes. Bývá tu dlouho sníh a žádná práce. Pár lufťáckých chalup, ale ne moc, spíš to jsou starý stavení, kam jezdí vnuci na rekreaci. Je tu jen kaple a v ní prázdno. Vyděsí nás malý statek, kde je děsný bordel a všichni jsou si neskutečně podobní. Mají velké hlavy, jsou zrzaví a dívají se takovým tím pohledem zombie. Jako když někdo v Texasu sjede z cesty a dojde mu benzín. Zamrazí mě v zádech, snad nepatří do našeho rodu? Uff. Na zvonku zahlédnu jiné jméno. To ještě nemusí nic znamenat, ale stejně se mi uleví. Hospoda je staré stavení. S balkonem, takhle se stavěly sokolovny. Nikdo si nás nevšímá a když už konečně přijde paní v zástěře, řekne nám, že tu nic nemají. Jako bychom je obtěžovali, byli vetřelci. Tohle na vsích nikdy nepochopím. Přinesli jsme vám peníze, přátelé, tak dávejte na stůl. Ale je prý jen vajíčko. Musí ale ke slepicím. Máme štěstí a dostaneme několik míchaných. Pokouším se zaplést hovor, ale není mi přáno. Jsou tu divný lidi. Každý si žije sám pro sebe. Chalupy na samotách, sem tam pár baráků u sebe. Velký psi a prázdno. Přesto mám pocit, že nás pořád někdo sleduje.
Napadne nás, že bychom mohli začít na hřbitově. Je kousek za vsí, vlastně už v lese. Samá německá a polská jména, ve smrti jsme si všichni rovni. Vrzneme brankou a hledáme hrob se jménem, které nosím celý život. Nikde nic. Pak se jako nějaký duch zjeví snad stoletá paní. Opatrně se jí zeptám. Chvíli na mě kouká a pak ukáže směrem do rohu. Secvakne mi to, jako malý jsem tu opravdu byl. Teď už vím. Vydám se tam a ona za mnou zaskřehotá. Proč ho hledáš, chceš se pomstít na mrtvém? Úplně mě to vyděsí. Něco blekotám a ona hned, že jsem mu podobnej. Jsem rád, že mě drží blondýnka za ruku. Paní má totiž v očích takovou tu děsivou nenávist. To byla pěkná svině polská. Začne mi svítat. Koukám, národy tu nežily nijak v souznění. Naopak, každý si hleděl svého. Nemíchaly se mezi sebou. A pro Němce byl Polák horší, než Čech. To zase vím z vyprávění bábinky. Opatrně poděkuju a jsem trošku zklamaný. Celý život jsem si myslel, že mé jméno je spíše německé a ono ne. Těšil jsem se na předky ze Saska, třeba, na pradědka ze Švédska nebo něco takového.
Začne to všechno zapadat do sebe. Inu pohraničí, tady se to míchalo jak to šlo. Zbývá poslední šance. Dojet do Železného Brodu a tam se poptat na matrice. Jen kývneme oba, že je to dobrý nápad a já jsem hrozně rád, že už mám platební kartu. Je mi to ale prd platný, stejně musím na poštu pro peníze, v Brodě nebyl tenkrát žádný bankomat. Asi jsem zase jednou předběhl trošku dobu. Tady ale vše odsýpá jak má. V hospodě nám řeknou, že paní sedí v jiné hospodě, najdeme ji a je hrozně ochotná. Pomůže nám prolézt matriky a najít mého pradědu. Býval obyčejným truhlářem, živil se ale i jako dřevorubec. Jeho rodiče přišli kdysi z polského Kladska. Máme další cíl, usměju se na svoji budoucí ženu a mám takový ten pohled, že musím. Jenže nejdřív by to chtělo něco k snědku a nějaký nocleh. Hotel nad Jizerou se sám nabízí. Občas jsme sem jezdili s otcem na pstruhy. Na pytlačku, chytal je tak i kuchař, rovnou z okna hotelu. Dnes ale mají poloprázdno. Návrat do doby socialistické je až děsivý. Těžké závěsy, umakart, kdysi výstavní budovu komouši pěkně poničili. Ale postele mají čisté. Povídáme si dlouho do noci. Ještě nevíme, že zítra nás čeká šíleně dlouhý výlet.
On totiž nejede žádný vlak ani autobus. Musíme přes Pardubice, prosím. Cesta trvá šest hodin a i když vstaneme velmi brzy, do cíle dorazíme až kolem poledne. Vylezeme rozlámaní z vlaku a zrovna odbíjejí dvanáctou. Krásné, starobylé město, se spoustou uliček, kostely, gotickým mostem, barokní pevností, radnicí i židovským hřbitovem. My tedy jdeme rovnou na katolický, kde hledáme asi dvě hodiny. Nic. Zkusíme další hřbitov a zase nic. Na radnici se nám nechce, ale nakonec musíme. Mluvíme rukama nohama, žena to zkouší německy, ale chvilku to trvá. Pak zavolají takovou skoro šestnáctiletou dívku, která mluví jak česky, tak německy. Paráda. Nejdřív se tváří tak nějak puberťácky otráveně, ale nakonec ji naše dotazy zaujmou. Musíme vedle do archívu. Je to starý, hodně starý dům. Prý tu byl i slovutný Kosmas. Mě ihned začnou hlavou lítat myšlenky. To by bylo něco, potomek slavného kronikáře. Blondýnka hned, že to by bylo super, ale z omylu jsme vyvedeni vlastně během několika minut. Omyl, praděda a jeho rod byli obyčejní měšťané, s řemeslnými živnostmi. Zase ta práce se dřevem, truhlařina a tesařina. Prabábi zase odněkud z polí a luk. Takže normální krev, žádná modrá, jestli mi rozumíte.
Možná jsem trošku zklamán, ale zase na druhou stranu si říkám, že to není tak špatný, jak to vypadá. Taky jsem mohl mít v rodě vrahy a nedejbože debily. Zapíšu si do tabulky a zeptám se, jak bych měl pátrat případně dál. Dnes už nic nestihneme, nechceme tu spát, jsme chudí studenti. Slečna nám neodpoví. Ale od známé genealožky po čase zjistíme, že bychom museli do archívů v klášterech. Tohle všechno ale za předpokladu, že budeme věřit záznamům. Některé jsou dávno zničeny a nikdy nevíte, jestli nebyl pradědek nemaželský dítě. Jen se o tom nevědělo. Ono také dřív ženy rodily od sedmnácti do čtyřiceti, někdy i deset potomků. Přežili ale sotva dvě, tři. Nebyla antikoncepce, ani dobrá poporodní péče. V Pardubicích se rozhodneme, že pojedeme rovnou do Plzně. Batohy si na chalupě vyzvedneme až příští týden. Bylo to náročné, i když hodně zajímavé. Vždycky mě zajímalo, odkud jsou moje kořeny. A jsem vlastně rád, že jsou úplně obyčejné. Po stopách předků se pak ještě několikrát vydala moje máma. Ale našla jen několik zajímavostí ze své strany rodu. jizersko-polskou větev už nikdo nikdy nezkoumal. Nedávno jsme viděli s manželkou film z Kladska a tak se myslím hodilo, trošku zavzpomínat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):