Sedíme v kuchyňce na koleji a debatujeme o tom, co budeme dělat. Nakonec se shodneme na výletě. Ihned začne dělat svačiny a já obstarám mapu. Hrozně to prožíváme. Jako nějaký staří turisté. Líbí se mi, jak je praktická. A klidná. Načepuju vodu do lahve a dělám, že jí dávám napít jako ptáčkům do volátka. Pocintám jí tričko, což vede k tomu, že se zase ztratíme v peřinách. Má to za následek ještě lepší náladu a taky poměrně velké zdržení. Ale nevadí, máme den jen pro sebe. Co si mezi těmi všemi návštěvami rodičů a brigádami přát víc? Jsou to také chvíle, které si pak pamatuji, mám je zafixované v hlavě a stanou se milou vzpomínkou. Ono taky, kdybych vám popisoval každodenní rutinu, tak by vás to nebavilo. Mám napsané v sešítku, kudy a kam máme jít. Dojedeme tramvají číslo čtyři na konečnou a pak se touláme v lesích. Tentokrát ne kolem rybníků, ale vezmeme to víc nahoru. Prolezeme menší vesničky, v Chotíkově si dáme na návsi pivko a oběd. Jsou tu nebývale milí. Taková klasika s utopenci, dobrým pivem a gulášem. Jsme unaveni jídlem a tak raději zase zmizíme do polí.
Všechno kvete, dokonce vidíme i mladé králíky. Je najednou spousta světla a slunce a po dlouhé zimě si libujeme, když sedíme na mezi a jen tak filozofujeme o životě. Je to spíše líný výlet, nic náročného, ale o to ani nešlo. Museli jsme zmizet ze šedi města, z neustálých návštěv hospod. Už mi začalo připadat, že se někteří lidé neustále opakují. Taky, co si budeme povídat, nikoho moc nezajímají problémy těch druhých. Naslouchat umí málokdo. Copak o to, kamarády máme dobré, ale jak se to napárovalo, tak jsou u stolu převážně svobodní a nezadaní. Občas si říkám, že chápu, proč jsou sami. Mluví jen o sobě, o svých věcech. Působí to nesympaticky. Z některých necítím ani touhu mládí. Ale nechme to stranou, drbání mám dost ve škole. I když jsem převážně mezi klukama, jede to tam jak na pavlači. Možná byste se divili, co někteří řeší. Nevím pak kam s očima, mlčím a většinou i odcházím. Už se nemusím kamarádit s každým, stačí mi pár přátel, na které je spolehnutí. Ještě nevím, že nakonec odejdou z Plzně úplně všichni a zůstaneme tu úplně sami.
Jdeme borovým lesem, voní tu smůla, projdeme borůvčím. Les mi připomíná Český ráj, kousek od Boleslavi. Nikdo tu není, jak je krásně, tak asi všichni makají na chalupách nebo nakupují. Potkáme rozhlednu Krkavec, už jsme tu byli, ale teď je otevřená i terasa. Pivo je opět jasnou volbou. Koukáme do kraje, sem tam přijede nějaký cyklista, ale to ještě jezdívali jen nadšenci, žádné davy s náramky na rukou. Jezdí spíše pro radost, než na výkon. Pozdravíme se a je nám doporučena jedna cesta. Na Strženku, hezky lesem. Vyrazíme, jen co dopijeme a já udělám pár fotek na památku. Fotím na černobílý film a když po letech vidí fotky naše děti, tak nám říkají, jestli jsme vyrůstali za války. Zabloudíme, ano, v lesích kousek od Plzně zabloudíme a narazíme na kus močálu s potokem, kam se zabořím, když nesu svoji vyvolenou. Padáme do bahna, jsme špinaví, ale nakonec se ve smíchu vydrápeme na kopec. Ještě, že jsem dala svačinu do batohu, říká. Na pařezu nám chutná paštika a vejce jako mana nebeská. Nikde nikdo, jen srnka se přišla přesvědčit, jestli jsme v pořádku.
Strženku najdeme, ale až po nějaké době, ještě se několikrát prodíráme křovím a mezi hustým porostem. Konečně turistické značky, vypadá to, že jsme šli úplně na druhou stranu. Sedíme na břehu rybníka a kocháme se pohledem na hladinu. Sem tam vyskočí nějaký kapr, aby se nadechl. Vezmeme to asfaltkou nahoru, aniž bychom věděli, že se vlastně vracíme zpět. U úlů, které jsou tam dodnes, to otočíme, tentokrát správným směrem a vylezeme nahoře na Košutce. Chceme jít na autobus, aby nás zavezl do města, že bychom jako dali ještě nějakou večeři a pořádně si to užili, ale zaujme mě plakát na jednom sloupu. Tady, uprostřed betonu a železa, na čtyřiceti tisícovém sídlišti, hrají black metal. Názvy kapel neznám, ani je neumím přečíst, ale to vůbec nevadí. Jen se kouknu na svoji milou, jestli souhlasí. Nejdřív se netváří, ale nasadím pohled štěněte, který jsem se naučil od svého psa a nakonec kývne. Dobře. Sejdeme dolů a potkáme Remus. Jsme na místě. Zaplivaná hospoda, ze které je dnes country klub, ale vcelku pitelné pivo a několik potemníků tu už sedí u stolu. Mají hrát nějaké polské kapely.
Když jdu na záchod, zahlédnu plakáty na předchozí akce i budoucí. Vypadá to, že bych sem mohl někdy zavítat. Návštěvnost je sice nic moc, ale pod pódiem není rozhodně prázdno. Špatné je, že si jména kapel nepamatuji. Ne, nebyli to Behemoth, kteří zde také hráli, ale nějací jejich souputníci ano. Warpainty, rychlost a temnota. Všechny tři skupiny si neskutečně užiju. Fakt paráda. Masakr jak má být. Chodím pro pivo a betona. A vidím, že to moji drahou polovičku moc nebaví. Zeptám se proč a ona, že tohle je už na ní moc, že postrádá melodie. Kývnu souhlasně hlavou, její názor chápu. Být to před pěti lety, asi bych ji opustil, protože moje holka musela poslouchat to samé, co já. Jenže jsem trošinku dospěl. Ne zase moc, to se nebojte, ale už jsem byl tolerantnější. Když vylezeme ven, tak zrovna nějaký blacker zapaluje popelnici před jedním vchodem. Jdeme raději bokem, cestou potkáme policii. Vezmeme to Karlovarskou, sejdeme až k zoo. Přes řeku Mži a park, pak skrze Jižák, až na Bory. Na kolej přijdeme totálně zmožení a máčíme si nohy ve studené vodě. Protože to byl den plný přírody, metalu, betonu a železa.
Měl jsem tenkrát hroznou touhu plavat venku. Dávno před sociálními sítěmi, jen tak si zaplavat. Půjdeš se mnou, zeptám se druhý den ráno? Šla, protože mě považovala za blázna a nechtěla, abych se někde utopil. Hodím do žebradla plavky a jedeme. Přestoupíme na jedničku a na konečné chvilku bloudíme. Na Kameňáku si všimneme, že za hodinu otevírají. Vlezu do vody, plavu tam a zpátky, dělám, že mi je vedro, i když mi srdce tepe ve zběsilém tempu. Pivko si pak zasloužím. Probíráme včerejšek, posloucháme vyprávění turistů i místních pejskařů, kteří si dávají na terase jedno a buřta pro hafana. Včera někdo zapálil popelnici na Košutce, doslechneme se. Ale prý je chytili. Nějací satanisti nebo co. Vím to od dcery. Její soused volal policajty. Doufám, že si je pěkně podají, řekne jedna stará paní a vypadá hodně krvelačně. Kdyby black metalisty viděla, asi by je rovnou roztrhala na kusy. Dopijeme a jdeme zase pěšky. Touláme se sídlištěm, zase zabloudíme. Nahoru do kopce, mezi školami, mezi pískovcovými sochami. Tuny betonu a železa. Kilometry asfaltu a zeleně. Na podobném, i když o hodně menším místě jsem vyrůstal, tak mi nepřijde nijak děsivé. Je tu vzduch a klid. Vlastně by se dalo říct, že se mi tady líbí víc, než ve městě. Ne vážně, kousek od lesa a rybníků, nemusíš ani nikam na ves, všechno máš po ruce.
Ani jeden nejsme z vesnice, tak nás nějaký domek ani moc neláká. Stačí mi chalupa, na které většinou jenom dřu. Trmácím se spoustu kilometrů, abych sekal, řezal, udržoval. Pro pár klidných chvilek, ale je to náročné. Probíráme všechno dokola, naši budoucnost. Plánů máme hodně, mnoho jich ani nedopadne, ale základ tu je. Chceme být spolu. Každé období má v sobě něco jiného. Počáteční zamilovanost a spousta zážitků a dobrodružství. Radost z malých dětí, jejich puberta a jednou snad i stáří. Zatím ale zase dorazíme k Remusu, hodně jsme si zašli a dokonce jdeme kolem spálené popelnice. Osobně nemám rád žádnou formu vandalismu, přijde mi to jako neúcta k těm, co něco vytvořili, ale tentokrát mi to přijde trošku legrační. Babičky, postávající kolem, kroutí nevěřícně hlavami, jejich trvalé se natřásají a když mě uvidí, kývají řepami ještě více. To jsou oni, ty satanisti. Vůbec jim nedojde, že blondýnka je oblečená spíše sportovně. Nemá to cenu, už dávno jsem to vzdal. Nebudu nikomu nic stále dokola vysvětlovat. Vezmeme to po hlavní, až dolů do města. Kolem nás sviští auta, stovky aut a je na nás toho ruchu moc. Mezi betonem a železem bylo tišeji, zeleněji. Dorazíme na kolej a na bar ani nejdeme. Máme toho plný kecky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):