.JPG)
Příběh čtyř stý třicátý šestý - Čarodějnice
Prodloužené víkendy jsme se snažili trávit na chalupě. Snad poprvé nebyla na narozeniny doma. Odjela se mnou na hory, topila v kamnech, vařila na nich a uléhala ke mě do postele unavená venkovským životem. Těšil jsem se na každé ráno, až ji zase uvidím, jak se motá kolem plotny, jak tančí na louce. Mezi zbytky sněhu. Pokaždé jsem se zasnil a vzpomínal na všechny víly, které se prošly mým životem. Měl jsem hrozné štěstí, nikdy jsem nechodil s nikým divným, neměl jsem špatnou zkušenost, že by na mě byla nějaká zlá nebo ošklivá. Řeknu jí to a ona se směje, že prý jsem kouzelný a roztomilý. Trošku mě to zamrzelo, chtěl jsem být jako každý chlap radši nadsamec a divočák. To jí taky řeknu a ona se místo odpovědi začne svůdně svíjet mezi stromy. Pojď ke mě. Jdu a pak musíme do chalupy, protože meze jsou ještě studené a mohl by nás vidět nějaký Pražák nebo turista a mohli bychom mu způsobit újmu. Vylezeme z peřin, já jí popřej vše nejlepší k devatenáctým narozeninám. Ano, svoji budoucí ženu znám už takhle mladou. Chodíme po kopcích, zavěšeni jeden do druhého, leze na nás, asi jako na každého jaro.
Umýváme se ve starých neckách, kam nanosím ohřátou vodu. Jdu jako druhý, neplýtváme, máme úplně jiné starosti. Připravím večeři, která sice není moc chutná, ale je to romantika, jak mý být. Pogratuluji a dám ji první prsten. Dřel jsem na něj několik měsíců. Není zase tolik drahý, ale je vykoupen krví. A to doslova. Pokaždé, když jsem několik kilometrů nosil starou barvu v kanálech pod škodovkou, bouchl jsem se do hlavy a rozedřel si zaschlý strup. Také moje ruce byly doslova rozežrané, rukavice moc nepomáhaly. Ale pro její úsměv všechno. Pouštím jen muziku, co má ráda a je to skvělý, stejně jako v knihách a filmech, si neskutečně sedneme. Můžu se s ní bavit, není to jen obyčejná žena, má v sobě moudrost, ano, už v tomhle věku. Všechny moje předchozí dívky byly každá trošku jinak divoká, pubertální, ale tentokrát mám co do činění s ženou. Ano, už takhle mladá přesně věděla co chce a mě to fascinovalo, protože já byl stále mimo. Tápal jsem. Věděl jsem jen jedinou věc, že chci být s ní. Musím jí to všechno říct, poslouchá mě a znovu mě líbá. Víš o tom, že zítra budou dole ve vsi u kostela čarodějnice?
U nás v Boleslavi býval lampiónový průvod, notně podporovaný soudruhy. Taky vatra, která se sestávala ze zbytků dřeva a chrastí. Pálily se ale i staré pneumatiky a různý bordel. My jsme si vždycky s partou zalezli na panely, protože bývaly kousek od ohně a sledovali vše shora, s lahváči v rukou a holkama po boku. Musel jsem hlídat psa, který měl jako každá šelma z ohně respekt. Bylo to hodně o chlastu, o šukání v křoví, co jsme tak pozorovali. Přesně ti dospělí, kteří nám neustále kladli na srdce různé poučky a morálku, si dali pár panáků a už byl kámen na cihle, znáte to. Podobné čarodějnice byly i v Táboře, ale tady na horách to bývá jiné, říkám a vyprávím strašidelné příběhy o sousedce, která měla vždy velkou dogu. Byla to vysoká paní, která ji chodila venčit v dlouhém plášti. Jako přízrak, jako démon. Měli jsme z ní jako děti strach. Protože mluvila skřehotavým hlasem, s německým přízvukem. Když nám spadnul k ní na zahradu míč, vždycky poslali mě, protože jsem byl ze všech nejstarší. Jedna velká doga, flekatá a jeden malý pes. Ten ale vydržel pokaždé jen chvilku. Buď šel do pekla nebo ho snědla.
Ona jí ta doga pak roztrhala, když jí bylo snad sto. Museli jí utratit, protože hlídala její mrtvolu. Jo, byla to čarodějnice, říkám v hluboké noci a moje milá nechce ani na záchod. Vezmu baterku a stojím na chodbě. Když si sedne, fouká vítr a z lesa se ozve skřehot. Počkám tu na tebe, vidím, že se trošku bojíš. Vyprávím dál a pak si říkám, že toho musím nechat, protože jestli nepřestanu, tak bude stále mluvit ze spaní. Ráno jdeme do krámu a kolem voní dřevo. Bříza i s kůrou. Staví klády do obrovské vatry. Jsou tu hasiči, co popíjejí. Zdravím sousedy, co jsem si s nimi hrával jako malý. Prohodíme pár slov, jak je, jak se jmenuje blondýnka a jestli nechceme večer přijít do hospody. Pak se půjdou pálit ohně. Je v tom něco záhadného, tajemného, tady na horách se dějí někdy věci, které nikdo nevysvětluje. Nemluví se o nich. Jsme v Sudetech a pořád se zde vznášejí staré křivdy. Polsko - Německo - Česko. A všechno, co k tomu patří. Pohnutá historie, ukradené domy, vypálené chalupy. Spousta křížků v lese. Ale staří postupně umírají a mladým už je to jedno. Přesto tu bývá občas zvláštní nálada mezi lidmi. Má přijít i ta stará čarodějnice ze Samot. Tak jí můžeme rovnou upálit, zavtipkuje jeden z hasičů. Nikdo se tomu ale nesměje.
Vrátíme se do chalupy, ale nemáme stání. Je totiž krásně a lesy jsou čerstvě voňavé. Vylezeme až na Černou studnici, nikde nikdo, což je divné, většinou tu bývá spousta turistů. Asi sledovali počasí. Protože během několika minut přijde slejvák a do toho sněží. Mraky jsou nízko a blýská se. Jsme v hospodě, ale když to nechce přestat, vydáme se dolů. Lesem a po kopcích. Když jdeme kolem Muchova, zahlédneme v dáli postavu. Vypadá jako smrt, jako posel z pekla. Moje budoucí žena se rozklepe. Má totiž u sebe obrovskou dogu, která na nás začne štěkat. To ale nedává smysl, vždyť sousedka by měla být dávno mrtvá. Otřepu se chladem a přidáme do kroku. Z mraků vykoukne slunce, ale vylézá pomaličku. Večer by to mohlo být dobré co, řeknu a zalezeme si na chvilku ke kamnům. Musíme roztát. Pomalu se setmí, má milá se hezky obleče, miluju ty její vyprsený trička a flanelový košile. Myslím, že nám to hodně slušelo. Jí tedy rozhodně. Prý také nejsem k zahození. Dáme si rum na cestu, zavěsí se do mě a už si to suneme k hospodě. Tam nás přivítají již notně navátí hasiči. Někdo tančí, místní dívky se zatím uculují, protože mají v sobě málo alkoholu.
Mastný pusy a povolený pásky. Dřevorubci se řehtají a plácají své manželky po zadcích. Jdeme taky do kola a hrajou tu nějakou obyčejnou dechovku. Nevadí mi to, tak nějak to k dnešnímu večeru patří. Pak někdo zahlásí, že se jde na ohně a celá hospoda se zvedne. Výčepák má připravený vozík s lahváči, pípu a rum. Sklo mu cinká a cesta je jinak ve znamení vtípků a příslibů divoké noci. Stařenky jsou ale zachmuřené. Copak, copak? Ptám se jedné a ona odpoví na půl pusy. Prý uvidím sám. Obestoupíme vatru, která se vypíná hrdě před kostelem. Starodávný obřad versus křesťanství. Někdo se křižuje, lidé mumlají a když nakonec přijde i stará paní ze Samot, někdo zapálí oheň. Vzplane vlastně ihned. Mladí tleskají a staří mumlají slova, kterým nerozumím. Jakoby vzývali nějaké temné síly, celé to vypadá jako nějaký rituál. Dáma opravdu vypadá jako čarodějnice. Stíny jí zakrývají tvář a když ji konečně uvidím, dívá se přímo na nás. Znovu se oklepu chladem. Moje dívka také, tak jí půjčím křiváka. Jdu do toho prsama, rovnou k ní. Copak na nás tak koukáte? Skřehotá německy, nerozumím jí ani slovo. Moje žena ale ano. Když pochopím, o co jde, tak se musím smát. Řekne nám, že vypadáme jako z nějakého propagačního letáku Hitlerjugend. Má to už v hlavě popletené. Hodně. Připadá nám to děsně vtipné.
Noc pokračuje, všichni pijí jako o závod. Pak se začne skákat přes menší ohniště. Kluci i holky, skočíme si samozřejmě taky, adrenalin stoupá, párují se dvojice, které by se jinak asi nikdy ani nesetkaly. Pražáci a lufťáci raději odvedou své děti do chalup, stařenky houknou na dědy, aby už nechlastali a marš domů. Někdo má lucerničky a tak se na kopcích začnou mihotat světla. Pak se nějaká divoženka svlékne do půl těla. Ty budeš dneska hodně oblíbená, řekneme si šeptem. Všichni křičí a řvou, povzbuzují se. Je to rej čertů a čertic. Úplně něco jiného než ve městě. Jako bychom se vraceli pomalu ke kořenům, zpátky po časové ose zpět. Páruje se to páruje, čím dál tím víc. Vypadá to, že dnes nezůstane nikdo sám. Dokonce i místní blázen odchází s nějakou paní. Blondýnce se odrážejí plamínky v očích. Najednou je ticho. Spustí se déšť a hasiči čarodějnice ukončí. Voda syčí na ohořelých kmenech. Pach spáleniny a mlha, počasí se fakt mění každou chvíli. Poslední proud vody a jeden hlídač si zaleze do kabinky na hřiště. Bude tu až do rána. Jinak jsme tu jen my a vysoká postava v plášti na konci hřiště. Opět vystoupila z mlhy. Doga začne štěkat. Copak nás šálí zrak? Zaklepu na hlídače, ale ten chrápe jako na lesy. Držíme se za ruce a krve by se v nás nedořezal.
Celou cestu na chalupu se neustále ohlížíme, děsíme se každého zvuku a já přemýšlím, co jsem kde četl o tom, jak se dá bojovat s duchy. Zamkneme na několik západů, zalezeme si do peřiny a když začne z lesa nějaké zvíře výt, chodíme na záchod zase jen spolu. Dělám hroznýho hrdinu, ale přiznávám, že jsem se také bál. Asi je to přirozené, ale pro jistotu si dám sekyru dovnitř do obýváku. Pro jistotu. Pomalu nastane ráno a my konečně usneme. Po probuzení je venku tak krásně, že nám všechno připadá jen jako zlý sen. Opravdu se to stalo? Ale vždyť jsme ji viděli oba. Přemýšlíme a drkotáme zubama, protože nám vyhasla kamna. Jak bylo jaro, tak bylo dřevo už stopené a museli bychom ven. A to se nám rozhodně nechtělo. Sbalíme se, zabedníme chalupu a jdeme na zastávku. Tam je nějaká místní paní, kterou tedy neznám. Opatrně se jí zeptám na mrtvou sousedku. A ona mi se samozřejmostí, o které nejde pochybovat, odpoví, že ano, zemřela, ale že se občas objeví. Když je mlha, když jsou ohně, když jsou čarodějnice. Včera tu prý také byla. Pokouším se něco namítat, že to není možné, ale ona jen mávne rukou. Kdybys tady žil, jako tvoje bába, chápal bys to. Sedneme si dozadu a o ničem jiném se až do Plzně nebavíme. Od té doby víme, že čarodějnice opravdu existují. Nebo ne? To nechám na vás.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):