.JPG)
Příběh čtyř stý třicátý třetí - Šedivé setkání s realitou
Vstávám v pět. Obléknu se a jsem mrzutý. Raději bych se tulil ve vyhřáté posteli ke své milé. Jenže to nejde. Musím mít do školy odkrouceno skoro měsíc praxe. Vybral jsem si Škodovku. Vlastně ani nevím proč. Asi jen proto, že je to nejblíž. Pokuřuju před bránou a sleduji davy lidí jdoucí dovnitř. Nikdo nevtipkuje, všichni jsou zachmuření. Sem tam se objeví plamínek cigarety. Všichni mají kožené tašky přes rameno. V nich namazané chleby i placatici. Starý závod, momentálně v totálním rozkladu. Tady je ještě socialismus se vším, co k tomu patří. Seřvou mě už na vrátnici. Vlastně ani nevím proč. Vrátný si pořád myslí, že je jedním z nejdůležitějších lidí ve fabrice. Potvrdí mi nějaký papír a prý mám jít na personální. Přijdu tam ale pozdě. Nikde nejsou žádné směrovky, ani plánky. A když se zeptám někoho na cestu, tak buď vůbec neodpoví nebo mě pošle do prdele. Všechno je děsně negativní. Zažil jsem škodovku i v Boleslavi, ale tam byla nátura lidí o hodně veselejší.
"To nemáš hodinky?": zakřičí na mě paní v kostěných brýlích. Je jí kolem padesáti, hlavu má načančanou v trvalé a na provázku brýle. Stojím před ní jako školáček. Samozřejmě si neodpustí kecy o dlouhých vlasech. Tohle má být jako dnešní student, otočí se k úplně stejné kolegyni. Vypadá to, že jsou naštvaný hlavně proto, že jsem jim narušil jejich rutinu. Na plotýnce totiž syčí voda na kafe. Druhá paní si zapálí a sjede mě pohledem. Fakt studujete strojárnu? Přikývnu a nějak nemám náladu se s někým bavit. Půjdeš do konstrukce, tam už z tebe udělají chlapa. Nikdo mě neodvede, musím jít sám. Zase bloudím po chodbách a modlím se, aby aspoň tam byli nějací normální lidé. Nejsou. Vedoucímu je snad sedmdesát. Kouká na mě přes tlusté brýle a neustále dokola opakuje, co mu to sem posílají za materiál. Pak mě začne z ničeho nic přezkušovat z materiálů. Něco vím a něco si už nepamatuju. Tohle je fakt socialismus s lidskou tváří. Cože? Asi jsem to řekl nahlas. Budeš přidělenej k Vogelovi. Další starej šedivej pán, co mě ani nepozdraví. Stojím u jeho stolu a čekám. Skoro čtvrt hodiny, dává mi to sežrat, jsem pro ně vetřelec, co přišel z venčí. Mlčí a píše si něco do nějaké knihy. Pak teprve milostivě zvedne oči a řekne mi, že nemá rád máničky. Rozdíl mezi metalistou a starou máňou sem asi nedorazil.
A protože mě nemá rád, pošle mě do archívu. Nejdřív tu jsem sám a pak přijde jedna stará paní. První člověk, se kterým se dá bavit. Nabídne mi kafe a mluví se mnou. Nejdřív se oťukáváme a pak si dáme cigárko. Pokecáme docela dobře. Ukáže mi, co budu dělat. Vypadá to, že pan konstruktér se mě elegantně zbavil. Prvním mým úkolem je připravit nějaké výkresy na dílnu. Některé na sobě mají ještě hákové kříže, jiné srpy a kladiva. Hákáče musím při kopírování zakrývat, srpy a kladiva nevadí. Ptám se proč a paní Dana, jak se jmenuje, jen smutně pokývá hlavou. Taky jí to vrtá hlavou, ale pak jen mávne rukou. Vše udělám poměrně rychle a ihned se aktivně hlásím o další práci. Brzdi mladej, takhle se tady nemaká, do důchodu daleko. Zase se pije kafe a když přijde dovnitř pán z dílny v montérkách, jestli už máme výkresy připravené, tak se na něj paninka rozkřikne. Co si to jako myslí, máme toho nad hlavu, dokonce ani mladej nestíhá. To ho musíš Danuško zaučit, usměje se a jde pryč. Ihned pochopím, že v reálné práci ve škodovce je nutné hlavně předstírat. Další kafe a cigáro, tentokrát venku a pak se jde na oběd. Tam už všichni posedávají. Je řízek s knedlíkem a zelím. Jím to poprvé v životě.
U našeho stolu pochopím, že oběd a svačiny jsou nejdůležitější chvíle dne. Pak taky cigára venku. Tam se všechno domluví, pokecá se, jak jde život a taky se tam mladí i staří dohodnou, kam a kdy si půjdou zašukat. Ke mě se třeba ihned přifaří poměrně pěkná sekretářka. Na mě je sice dost stará, ale vypadá to, že tady se na tyhle věci moc nehraje. Po obědě se tak z některých kanceláří ozývají notoricky známe zvuky. Jdu se raději projít po dílně. Tam se někde maká a někde sedí dělňasové u strojů a tajně popíjejí. Nějak nechápu, jak to může celé vůbec fungovat. Když si to srovnám s boleslavskou škodovkou, kterou mají už pod sebou Němci, to se nedá srovnat. Tam jsou ale linky, sériová výroba. Tady je to hlavně o řemeslu. Ďábelští soustružníci, vzpomenu si na známý song. Co se tady bimcáš? Nemáš co dělat?
Křičí na mě nějakej chlápek kolem padesátky. Má dvě brady i krky. Pokusím se mu vysvětlit, že jsem jen obyčejný student na práci, ale řve tak nahlas, že jdu prostě s ním. Naběhla mu totiž žilka na krku a bojím se, aby to s ním neseklo. Najednou jsem ve skladu a mám v ruce bednu. Asi hodinu chodím od jednoho regálu k druhému. Všude jsou dámy tak kolem čtyřicítky, co si mě divně prohlížejí. Dostal jsem se sem přesně ve chvíli, kdy se tady maká. Nikdo nemluví, všichni dělají stereotypní nacvičené pohyby. Nechápu smysl, podle mě jenom přerovnávají bedny a krabice a pak je zase vracejí zpět. Raději vypnu mozek a dívám se kolem. Na zdech tu zůstaly stále staré komunistické nástěnky a nápisy. Nejednou jedna z nich něco řekne a všechny se rozprchnou. Zalezou do kumbálů a už bání a pijou kafe. Jedna, taková macatá samice, ale zůstane stát u mě. Kývá hlavou a mrká. Nechápu. Chytne mě za montérky, ve kterých tu musím chodit a sáhne mi mezi nohy. Leknu se, no spíš vyděsím. Co je? Zeptá se takovým tím hrubým hlasem, co mají velké ženy. Normálně se bude šukat, ne? Uteču a za dveřmi potkám několik vytlemených čumilů.
Zase chvilku bloudím, ale nakonec archív najdu. Paní Dana už ví, kde jsem byl. Má ze mě srandu a dá mi zase nějaké kopírování. Mám to za deset minut a pak sepíšu velmi kladou zprávu do školy, jak jsem zde konstruoval. Když to mám hotové, dáme zase kafe a cigáro. Už se mi pěkně motá hlava. Jak to můžou vydržet? Zeptám se na to a dostanu lahváče. Hele, něco ti ukážu, zajdeme do místnosti úplně vzadu. Tam jsou staré knihy a kroniky ze škodovky. Velmi zajímavé, řeknu už u první. Zrovna tu vyrábějí děla pro rakouskou armádu. Pak následuje krásné období mezi válkami. Vysmáté obličeje se pomalu mění v zádumčivé. Lidé na fotkách hajlují. Mají od Němců rekreace a vcelku dobré peníze. Ne všichni, ale většina ano. Židy, co tu makali a dělali tu nejtěžší práci, nikdo nefotil. A když už, tak se musejí také usmívat. Následují dlouhé roky rudých praporků. Pionýrky a pionýři. Lidové milice. Některé lidi poznávám. Sedí vedle v konstrukci. Pak už nikdo nic nepsal. Tady si skoro všichni myslí, že bylo za socialismu lépe. Byl pořádek a řád a ne ten bordel jako dneska.
Paní Dana usoudí, že by mi měla říct, co ona. Bývala na vysoké škole profesorkou, ale v šedesátém osmém moc věřila ve svobodu. Tak ji uklidili. Do archívu. Tady prý nemohla škodit. A ona tu zůstala. Manžel se s ní rozešel, protože on byl přesvědčeným, vyčůraným (ona řekla vychcaným) komunistou. Kývám hlavou a poslouchám velmi bedlivě. Mě podobné příběhy vždycky zajímaly, myslím, že by neměly být zapomenuty. Jenže jsem mladý a naivní. Myslím si, že lidi jako celek nebudou opakovat stále dokola stejné chyby. Ona to není pravda, ale já tenkrát po revoluci, i pár let po ní, stále věřil těm krásným slovům o svobodě, o dialogu, o lásce. O tom, že když budeš poctivý a budeš se snažit, tak se budeš mít dobře. Nenudím tě? Zeptá se mě a já řeknu, že rozhodně ne. Je moc ráda a já mám tak nakonec docela slušnou praxi. Sice dělám úplně něco jiného, než bych měl, ale to je jedno. I v téhle děsně šedivé realitě se našli skvělí lidé. Jinak to ale byla bída s nouzí. Nemyslím ani tak odborně, na tom byl škodováci vždycky dobře, ale co se týká chování a charakterů, tak to pro mě byl opravdu šok. Takový náraz, spadnutí z oblaků, na kterých jsem se vznášel díky knihám, hudbě a diskuzím se stejně založenými kamarády.
Konečně padla. Pořád se nikdo neusmívá. Jdu s davem k bráně. Vrátný nás sleduje ostřížím zrakem. Na velkou samici ze skladu čeká malinký manžel a dvě dítka. Ona je objímá a olíbá. Pak jdou svorně užívat rodinného života. Pochopím to. Secvakne mi to. Škodovka je svět sám pro sebe. Máte tak dva životy. Jeden uvnitř ní, v šedi a demotivaci a potom ten soukromý, kde můžete být klidně i normálním člověkem. Poznám od té doby škodováka na sto metrů. Podle stylu chůze, podle pohybů i toho, jak mluví a vystupují. Čeká na mě blondýnka. Když se jdu pozdravit a obejmout, tak zaslechnu, jak tam nějaký konstruktér zahlásí něco hodně sprostého. Otočím se, že se jako budu prát, ale on křikl z davu. V tom je jak známo každý silný. Mávl jsem nad debilem rukou a šli jsme na pivo. Musím všechno vyprávět a moje milá mi řekne, že jsem se opravdu totálně míjím se školou, na které studuji. Hele, pořád lepší, než jít na vojnu. Odpovím a pak nám je až do rána jenom dobře. Tedy až do pěti, kdy musím zase vstávat do šedi všedních dní.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):