.JPG)
Příběh čtyř stý třicátý druhý - Metalové velikonoce v Sudetech
Matně si pamatuji, že jsem jako malý považoval Velikonoce v Jizerkách za takovou malou válku. Ve vsi se všichni děsně ožrali a řezali ženský tak, že měly jelita do krve. Děda měl připravenou brokovnici a hlídal moji tetu i mámu, která byla pěkně vyděšená. V Boleslavi se jednalo spíše o takovou symbolickou hodovačku, kdy se lidé setkávali převážně v rodinách, popíjeli a měli radost, že je jaro. Všechno to vyprávím blondýnce, se kterou právě přesedáme na Florenci na autobus. Je už docela tma, tak ihned usnu. Probudí mě polibkem na moji zmuchlanou tvář. Nakoupíme nějaké pivo a klepeme se zimou. Je tu ještě sníh. V Plzni chodíme v kraťasech a tady mají lidé zimní bundy. Dáme cigárko pod kaštanem u opravny traktorů. Jako vždycky. Pak vyšlapeme poslední kopec a vlezeme do chalupy. Víkend na horách, toulání po lesích, staré knihy a desky, na kterých se dávno usadil prach. Těšíme se hodně moc.
Děda sbíral staré spisy o Smržovce i Tanvaldu. Právě jsem je přinesl z půdy. Už dlouho jsme si je chtěli přečíst. Moje dívka umí německy a zvládne i švabach. Překládá a mě se hrozně líbí, jak se jí chvěje hlas, když čte o nějaké vraždě, o odsunutých Židech i Němcích. Přitopím v kamnech, místnost se velmi rychle stane skoro až neobyvatelnou. Dělám to schválně, protože pak jí je vedro a odloží si. Starý trik kluků z chalup. Řeknu jí to a děsně se tomu směje. Nemáme skoro nic k jídlu. Namažeme paštiky na starej chleba a přidáme pár stoletých sucharů. Zapíjíme rumem a čajem, je to pro nás mana nebeská. Ještě nevím, že spolu jednou budeme pomalu stárnou, mít dvě skvělý děti a obyčejný život. Někdy těžký, jindy lehký jako pápěří. Tyhle společné chvíle z počátku našeho vztahu ale máme navěky vypálené ve vzpomínkách. Protože jsme začínali. Přemůže nás, jak jinak, vášeň a když spokojeně ulehneme, vyprávíme si. Plánujeme. Od prvních okamžiků, co jsme spolu, tak víme, co bychom chtěli.
Mezi sněhovými zmrazky kvetou bledule a sněženky. Voda v potoce si razí cestu i v místech, kde je normálně sucho. Slunce nás vytáhne z pelechu a ani netopíme. Místo toho vyneseme před chalupu lavičku a sedíme ve starých vestách z ovčiny na zápraží. Je to jako nějakej kýč z filmů, ale tady je realitou. Kočka zamňouká a uloví myš. To musí nasrat, když si celou zimu zalezlá někde v díře, pak se probudíš a zemřeš. Komentuju krutost přírody. První skřivan na obloze, na hřebenech se ještě lyžuje. Jdeme s běžkama až nahoru, zadýchaní, ale spokojení, protože výhled je nádherný. Hrajeme si na starý lyžníky, máváme Krakonošovi, který sídlí nedaleko. Jedem až na Muchov, sníh je přemrzlý a místy už hodně taje, ale nevadí. Hýbeme se na čerstvém vzduchu. Vrátíme se a musíme znovu zatopit. Nějak jsme se zdrželi v Zásadě na pivu a utopencích. Snesu gramofon a tentokrát volíme staré swingové věci. Blondýnka vytahá šaty po babičce a dělá přehlídku. Tančíme a svědkem je nám jenom vítr, který se začne venku zvedat. Rychle se setmí a následuje první jarní bouřka. Bojím se, řekne mi a vypadne proud.
Nechám ji spát a pak se vydáme kousek od chalupy. Tady jsme jako malí lovili pstruhy v potoce. Kousek vedle na seníku jsem dostal první pořádnou pusu od holky a nejen to. Vzpomínky a nařezané proutí, které chvilku namočím do vody. Plést umím, ale povede se mi vždy až tak třetí pomlázka. Švihám jí do vzduchu a ona mi naváže pentle. Zkusmo ji lehounce vezmu přes zadek. To se musí vyzkoušet. Hele, ale jemně. Nejsi žádnej Sudeťák. Já jsem vždycky jemný jako starý gentleman. Dáme swing? Hrozně se mi v těch šatech líbíš. Vyhoví mi a blbneme až do čtyř, to nám jede autobus do Jablonce. Včera jsme si všimli, že tu hraje Arakain. Sice je už moc neposlouchám, ale lepší než drátem do oka. Předkapelou jsou V.A R. a zbytek neznám. A je nám to jedno. Raději se oblékneme do metalového, upravíme se lehce rumem a zapadneme do první hospody. Nějakej bodrej chlápek tu zrovna machruje, jak zítra seřeže svoji ženu. Protože vole, mě celej rok sere. Inu, taky názor.
Po několika pivech a spoustě vtipů se přesuneme do kulturáku. Už tu jsou nějaký postarší metalisti. Žádný davy, jako dříve, ale pořád vcelku slušná návštěvnost. Kýveme na pozdrav, pár jedinců, které si pamatujeme a oni nás. Ale není to kvůli mě, ale díky mé blondýnce, která zase doslova září. Opět vidím v některých tvářích takové ty překvapené výrazy. Nechápou, jak může tak pěkná holka chodit s někým takovým, jako jsem já. Nevím, vždycky jsem měl krásné dámy po svém boku. Asi osobnost, vole, řekne mi jeden starej kamarád, který se zde objeví jako zjevení. Ano, je tu Venca i se svoji slovenskou Petrou. Rozzáří nám úsměvy na tváři. Ani nevím, že jsme si domlouvali sraz. Spíš asi ne, tak nějak se očekávalo, že se ale objevíme. Tenhle pankáč patřil k posledním, na kterého bylo spolehnutí. Ihned se dáme do tance na kapelu, která hraje utahanej heavík. Zpěvák ječí jako o závod a je to asi tím, že ho škrtí koule v elasťákách. Má trvalou a vůbec už je za zenitem. Kdyby jen věděl, že přijde doba, kdy by ho zase mohli uctívat, nevěřil by mi to. Pod pódiem má několik věrných fanynek. Naše holky se vetřou mezi ně a dělají, že ho taky hrozně žerou. Prdel jak má být.
Dáváme si pivo a pivo a kecáme o životě. Řveme Prdel Evropy a tančíme o sto šest. Vyplavíme adrenalin, líbáme své milé. Děláme, že hrají ploužáky, jsme jemní a drsní zároveň. Dvě obyčejné, zamilované dvojice. Patříme k sobě. Jsme jednou z dalších generací rebelů. Alespoň si to o sobě myslíme. Už dávno není proti komu bojovat. Možná snad jen proti tupcům a neomalencům, proti těm, kteří chtějí zítra děsně seřezat manželky. Venca někde sežene tyčku od nějaké kytky a dělá, že má pomlázku. Chodí za děvčaty, koleduje a protože je to vtipný, dostává spoustu panáků. Ty vole, ty si ďábel, směju se mu a skáču po hlavě do davu. Všichni znají texty, ale posluchači jsou spíše vážnější. Jakoby se do nich otiskla záhadnost hor. Žádná velká rotyka, ale zpívají všichni. Kapela je ve velmi dobré formě a já si opět říkám, proč nejedou někam ven. Podle mě na to v té době měli. Padnu na zem, někdo mě zvedne a tak si jdu raději sednout. Mám koleno v jednom ohni.
Popijeme, pokecáme a nechce se nám loučit. Ale musíme. Venca za několik hodin vstává do práce. Dělá na směny. Starej punkáč, co musí něco jíst. Smutně se usměje. To víš, život nás začíná taky pomalu semílat. Mávnu nad tím rukou. Žít metal a punk stejně nikdy nebudeme na sto procent. Máme povinnosti a taky se chceme dožít aspoň třicítky. Ano, naše plány jsou zásadně krátkodobé. Olíbáme se a jdeme domů. Do kopce. Občas uklouznu. Pěkně mrzne. Znovu si narazím koleno. Ale je mi to jedno. Tedy až do rána, když se probudím do zimy. Blondýnku vyženu z postele a ona jen v noční košilce lítá po zahradě. Výská jako malá holka a stejně ji nemůžu chytit, protože mi koleno nateklo. Počkej přeci nebo uschneš. Nastaví mi a jsem jemný, i když důrazný. Užívám si to, ne že ne. Je to moc krásný zvyk, ale musí se dělat s citem, jako všechno. Vykoleduju si nějaká vajíčka, máčená v cibuli, jak to mám nejraději. Taky dostanu panáčka z placatky, která s náma procestovala už tisíce kilometrů. Políbí mě a musíme spěchat, protože nám zase jede autobus. Rychle uklidíme, naložíme kamna, pro další návštěvu a jdeme pěšky do Jablonce.
Z některých domů se ozývá děsný křik. Občas zahlédneme totálně ožralé chlápky, co mají v ksichtech takovej ten násilnickej výraz zabijáků. Co to kurva je? Přidáme do kroku a uvědomíme si, že se tu fakt musela dít v pohraničí zvěrstva. Krutost je zde stále přítomná. Přitom takový hezký svátek. Na autobusáku potkáme partu rozdováděných kluků kolem sedmnácti. Nejdřív to vypadá jako děsnej vtip. Začnou koledovat blondýnku, ale po chvilce se to zvrtne. Naseru se, ty vole, to neznáš míru? Vždyť je to ženská, křehká květinka, kreténe. Pak je to o smečce a o tom, kdo je jakože větší tvrďák. Vyhraju jen díky tomu, že nám jede autobus. Chci vylézt, když zaslechnu něco o děvce, jsem čestný muž, co by se šel rvát za čest své milé, ale chytne mě za ruku. Nech toho, jsou to chudáci. Jen zneužívají hezké svátky. Políbím ji, ale v krvi se mi stejně vaří vztek. Velikonoce miluju, je jaro. Ale tak nějak mile, uctivě, s pokorou ke zvykům i přírodě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
