Příběh čtyř stý třicátý - Může být death metalista optimistou?
Týdny pomalu ubíhaly a někdy jsem měl pocit, že ztrácím pojem o čase. Když nebyla o víkendu brigáda, tak se jelo pryč. Chalupa, Boleslav, Tábor. Někdy i Morava. Přes týden jsem makal taky. Dělal jsem všechno možné. Uklízel, jezdil s poštou, zedničil, prodával v krámě. Prolezl jsem toho tolik a potkal takové množství lidí, že se mi to motá dohromady. Snažil jsem se učit po nocích a k tomu jsem měl mladou krásnou holku. Semlelo mě to. Jednoho dne jsem si šel jen tak po ulici a zatmělo se mi před očima. Vypnul jsem a několik vteřin byl mimo. Než jsem se vzpamatoval, tak mě pár chodců obešlo a proneslo něco o špinavém ožralovi. Přitom jsem byl čistý a vždy upravený. Tedy v rámci metalového stylu. Ale to nikoho nezajímá. Dostal jsem strach a i přesto, že nesnáším návštěvy doktorů, k jednomu školnímu jsem zašel. Byl to šedivý pán, který mi chvilku hýbal rukama, poslouchal můj dech a mlčel. Neřekl mi vůbec nic, jen předal papír, na kterém jsem si přečetl, že si mám zajít na Bory do nemocnice.
Nechtělo se mi tam. Žiju v představě, že jakmile vás celý tenhle lékařský kolos pohltí, už se z něj nedostanete. Ale blondýnka naléhala, plakala a nadávala mi. Tak jsem se naštval a vynechal dva dny ve škole i na brigádě. Prošel jsem si kolečko s močí i krví, rentgeny a sona, aby se nakonec zjistilo, že jsem sice zdravý jako řípa, ale jestli takhle budu pokračovat, brzy zkolabuji. A bylo mi doporučeno, abych si lehl na 14 dní na oddělení, kde mě budou měřit dál. Odmítl jsem. Nejsem přeci blázen, abych ležel někde mezi nemocnými. Byl jsem mladej a tak trošku na tyhle věci blbej. Ale měl jsem kolem sebe hodný lidi, kteří to se mnou mysleli dobře. Po několika urputných bojích a málem rozchodu, jsem si sbalil batoh a stál v kuřárně na plicním. Nechtělo se mi dovnitř. Jenže tam byl i jeden doktor, kterej mi řekl, kde je příjem. Musel jsem. Slíbil jsem to. Proběhlo něco jako přijímací řízení, kdy jsem o sobě vyplnil tolik věcí, jako kdybych vstupoval do nějaké tajné armádní jednotky. Pořád jsem ale netušil, co tady budu dělat. V pokoji byli dva chlápci, kteří vlastně stále jenom na něco nadávali. Kolem padesáti, to je asi nějakej kritickej věk, protože pánové jsou vyloženě na pěst.
Pořád mi říkají, že když už jsem tady, tak jsem fakt v prdeli, že odtud se chodí jen ve dřevěným penále. Nechápu. Tak jdu raději na sesternu, kde sedí u kávy několik hezkých holek. Zeptám se, jestli tu nemají nějaký kumbál, že bych spal klidně tam. Slovo dá sice slovo, ale stejně mi nic neseženou. Mají plno a těch pár pokojů pro známé jsou za úplatky a to jako studentík prostě nemůžu. Přijde blondýnka a musíme na chodbu, líbat se ve stínu, protože takových keců jsem za život snad ještě nikdy neslyšel. Nemocnice je temná a šedivá. Netuším ještě, že tu jednou budu dělat na civilce a bude to tu vypadat pořád stejně. Děsněj lazaret. Prosím svojí milou, že tu nebudu, že mi nic není. Ale prý je to nutné. Odpo mi začnou první testy. Kolo a běh na pásu. Mám na sobě nějaký senzory a připadám si jak kosmonaut. Je mi hrozně smutno, upadám do divných stavů. Proč se tváříte jak na pohřbu? Zeptá se mě mladá paní doktorka, když mi luxuje břicho. Jdu si lehnout a celou noc nespím. Protože to tu neznám a viděl jsem až příliš mnoho hororů z nemocnic. Nesnáším, když nejsem svým pánem. Já fakt nemůžu na vojnu, nedokázal bych spát s dalšíma chlapama takovou dobu na jedné cimře.
Pořád mi někdo měří teplotu a když je vizita, tak mi nějaký pán, okolo kterého všichni chodí po špičkách, řekne, že mám něco se střevama. Asi jsem prý někdy někde snědl něco, co mi poškodilo vnitřnosti. No, je fakt, že moje životospráva byla na koleji děsivá. Místo jídla jsem měl kolikrát jen pivo. Turek a cigáro. Jedl jsem kolikrát jen u blondýnky a pak o víkendech. Jenže to jsem zase kalili s kamarády. Asi si tělo fakt řeklo své. Také mi prozradili, že to může být ze stresu. Přemýšlel jsem nad tím a je fakt, že i když jsem vypadal, že jsem děsně nad věcí a v pohodě, tak třeba návštěvy Boleslavi mě vždy díky otci rozhodily hodně. O škole nemluvím. Moc debilů na jednom místě. Ptám se pana doktora, co tedy s tím a on, my si vás tu chvilku necháme, dáme vám nějaké léky a budeme vás pozorovat. Připadal jsem si jak laboratorní krysa. Protože mimo toho, že jsem byl děsivě unavenej, mi vlastně nic nebylo. Řekl jsem tedy ano a usnul. Nějak jsem si na ty kecy svých spolubydlících zvykl. Už byly jen vzdálený šum. Když jsme se probudil, uviděl jsem anděla. Tedy moc sexy anděla. Štípnu se do tváře a ona se začne smát. Dobrý den, pozdraví a má takový ten krásně nakřáplý hlas.
A že studuje medicínu a musí udělat nějaký průzkum a jestli bych byl tak hodnej, jestli bych ji odpověděl na nějaké otázky. No, kdo by odolal a stejně se nudím. Začne opatrně a pořád se usmívá. Jenže po několika odpovědích je mi to docela nepříjemné. Je moc osobní a já nemám rád, když mi někdo narušuje můj prostor. To se pak vždycky stáhnu do ulity a nebo si začnu dělat srandu. Omluvím se, ale ona je razantní a nekompromisní. Jsem tedy tako ostrej a pošlu ji někam. Co je vám do toho, jak a s kým spím? Odejde a já jdu kousek za ní na záchod. Když vylezu ven, uvidím ji na konci chodby, jak brečí. To jsem zase nechtěl, ale milá slečno, na mě musíte opatrně, jsem jako každý mladý muž křehký. Na zevnějšek nedbejte. Omluví se a začne mi vysvětlovat, že jejím oborem je psychiatrie. Má za úkol nějakou práci o mladých pacientech. Povzdychnu si, nemít holka takovej pěknej výstřih, achjo. Tak pokračujte. nakonec je to vlastně zajímavé. Nad něčím jsem třeba dodnes nepřemýšlel.
Třeba proč poslouchám muziku, která je o ošklivých věcech, proč se nesnažím za každou cenu vypadat moderně, proč se kývám do rytmu. Proč, proč? Základní otázka, kterou je možné použít na všechno. Jako malé dítě, tak se ptá. Ale dělá si poznámky a mě začne zajímat, co si o mě vlastně myslí. Ono totiž, když se vás někdo takhle ptá, tak si za chvilku začnete říkat, jestli jsme normální, protože vás doslova zažene do kouta. To byste nevěřili, jak to bylo vyčerpávající. Rozebrala mě na malé částice a i když mě neustále ujišťovala o tom, že jsem zcela normální, stejně ve mě hlodal stín pochybnosti. Opravdu je v pořádku, že si čtu texty o mrtvolách, o mučení, že obdivuji krvavé obaly? Všude kolem mě je jen hnus a špína, co se týká hudby. Sice jsem se jí snažil vysvětlit sílu koncertů, ale to je těžko vyjádřitelné. Nepřenositelné. Také mě dostala otázkou, jestli může být death metalista optimistou? Usnu, protože mi přinesou takový velký pilule, který skoro nejdou zapít. Moje střeva jsou v ohni. Zajímavý, poprvé o nich opravdu vím.
Tenhle anděl vypadá jinak. Laskavěji. Je tu zase moje milá a ptá se mě, jak mi je. Dělám ramena, ale prozradí mě pár kroků na chodbě, kde se hrbím, jako bych měl v břiše červí farmu. Nechci, aby mě v tomhle stavu viděla, ale ona že prý v dobrým i ve zlým. Pokusím se usmát, ale moc mi to nejde. Polije mě studený pot a musím se omluvit. Zavolá mi sestru, s velkou injekcí a asi zažiju nějakej rauš, protože ve snu vidím věci, které se nedají ani napsat. Asi si to dovedete představit. Následuje střih a další a další. Střídají se u mě, budoucí psychiatrička a její jedovaté otázky a má krásná blondýnka. Přinese mi ukázat nějaký graf, který má znázorňovat nálady a pocity mladých pacientů. A tady ta špička, ten výrazný vrchol, to jste vy. Zeptám se proč, ale neodpoví mi. Tak si vezmu sám slovo a jsem fakt vtipnej. Překonávám se, asi mám dobrý prášek na střeva. Natřásá se přede mnou, dokonce si začne omotávat kolem prstu vlasy. Mrká na mě jako panenka.
Přeruším tok svých slov a prozradím ji, že tohle byla názorná ukázka toho, že i death metalista může být optimistou. Většina fanoušků, co jsem potkal, na tom byla podobně jako já. To máte jako když se díváte na temný film. Lekáte se, jste napnutí, adrenalin na vrcholu. Do normálního života potom odejdete s hlavou čistou a na tváři máte úsměv. Jasně, existují i jedinci, kterým z toho hrabe a kteří mají rádi utrpení, ale ty máte všude. Řekne dobře a jestli bych jí prý nemohl něco pustit. Dělám to nerad, CD přehrávač se nepůjčuje, ale u ní udělám výjimku. Pustím jí Obituary, aby nebyla ihned vyděšená a ona po chvilce řekne, že to není tak hrozné. Ono totiž, kolem metalu je pořád taková podivná aura, že jsou jeho posluchači divní, jedí malé děti a obcují s čarodějnicema. Ŕeknu jí, že až na to obcování je to všechno lež, ale ona to nepochopí. Odejde a vrátí se už jenom jednou. Ukáže mi další grafy a chvilku mi předčítá, co napsala. Je to dobrý, tolik odborných termínů, že nikdo nepozná, že píše i o mě.
Blondýnka mi na přivítanou uspořádá malou oslavu. Pozve kamarády, zakáže mi pivo a maso. Prý ji pan doktor říkal, že mě má hlídat. Alespoň nějakou dobu, než se mi střeva srovnají. Jsou to pro mě dlouhé, nekonečně dlouhé dny, kdy začnu pochybovat o tom, jestli dokáže být death metalista optimistou. Nejhorší, co vás může potkat, je být na koleji střízlivý mezi opilými. Když jsou všechny jídla hnusný, protože jsou zdravý. Je to nuda. Tentokrát jsem opravdu smutný a trvá to na můj vkus příliš dlouho. Ale je nekompromisní. Uzdraví mě a moje střeva jsou po nějakém čase zocelená a připravená na další jízdu. Paní doktorku pak několikrát potkám během svého života v Plzni. Ona je samozřejmě pořád sexy dáma a já vypelichaný metalista. Zajímavé je, že ona má pokaždé zachmuřený obličej a spoustu vrásek, které se vám udělají, když máte trápení. Pokaždé se na ní od srdce usměju. Moc dobře totiž vím, že i death metalista může být optimistou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
