Příběh čtyř stý třicátý první - Německá death metalová republika
Původně to měl být jenom takový menší sobotní výlet. Vždycky jsem se hrozně těšil. Rohlíky namazaný paštikou, někdy jen máslem, když bylo méně peněz. Vajíčko. Málokdy jsme někde obědvali. Mohla mít asi někoho bohatého, stačilo se usmát. Věděl jsem, že se chlapům líbí. Ale byla jenom moje. V teple i zimě, ano v zimě, která se pořád táhla i během jara. Vstávali jsme ještě za tmy, vlaky jsem měl vypsané na papírku, včera jsem se byl cestou z bazénu zeptat. Za jízdenky jsem dal na tehdejší dobu hodně peněz. Dva chudí studenti na cestách. Moc jsme toho neměli, ale jezdili jsme hrozně rádi. Jen sami dva. Toulali jsme se po lesích, městech, navštěvovali místa třeba jen tak, že jsme slyšeli, četli, že je tam krásně. Pryč z města, z továrny, kde jsem makal na brigádě. Daleko od školy, která mě zase nebavila. Nabídne mi lahev s vodou. Myslí na všechno, jednou z ní bude skvělá máma. Probleskne mi hlavou a ona jako by mi četla myšlenky. Do kupé vstoupí paní s malým klukem. Blondýnka se rozzáří. Baví mě se na ní dívat. Taky bych chtěla jednou takového, řekne mi, když v Chebu vystoupí.
Jedeme do Chamu. Projít si město a cítit se světově. Že můžeme jen tak za hranice. Mám v žebradle pas a na hranicích mě při kontrole stejně zamrazí v zádech. Pamatuji si naše cesty za socialismu autem přes Rakousko, přes Maďarsko. Normálně se mi to vrátí. Sedí s námi mladá dvojice, něco kolem šestnácti, kteří vše berou tak nějak automaticky. Pohraničník se ale jen ukloní, usměje a řekne nám, že nás vítá v Německu. Jsme najednou děsně nad věcí, že jsme na tom západě, o kterém naši dědové tak básnili. Rozdíl je znát pár metrů za hranicemi. Je tu uklizeno. Čisto a pořádek. Žádný pneumatiky u cesty, lahve v lesích a hromady odpadu. Jen zelená tráva, sem tam kravka a domy upravené tak, že je to až kýčovité. Němky, i když nedosahují krásy našich žen, se usmívají, jen tak - asi z pouhé radosti, že žijou. To z Plzně neznáme, tam je každej už z principu přednasranej. Na nádraží v Chamu nás vyfotím a máme památku na celej život. Pořád je pro nás zahraničí vzácnost. Prožíváme to. Každý kolem nás to ví, že jsme jeli tak daleko, chápeš?
Procházíme uličkama a chtěl bych hrozně pozvat svoji dívku na něco dobrého. Pořád kvůli tomu chřestím drobnými, přepočítávám kurz, což tenkrát dělal snad každej. Zeptá se mě, proč to dělám a tak se jí snažím vysvětlit, že nejsem bohatý. Ale to já přeci vím. Sedneme si tedy, i když je fakt chladno, raději na lavičku a sníme klobásku, která je pravděpodobně dětskou porcí. Na víc ale nemáme. Je to pro nás hroznej zážitek, o kterém pak dlouho vyprávíme. Pamatuješ, jak jsme byli Chamu a měli tu vynikající klobásu? No, to se nedá srovnat. Přitom si není na co stěžovat, tehdy ještě nebyly v ničem glutamáty a nebo když ano, tak to nikdo nemusel žrát, bylo na výběr a naše normy byly velmi přísné. Bloudíme jen tak ulicemi, obdivujeme domky, výzdobu, ale je nám děsná zima. Vlak nám ale jede za dlouho. Co budeme dělat? Raději se vydáme do nedalekého parku, fotíme město zespoda, pak zase z hora, chceme si to fakt užít. Pořád se líbáme, jsme taková ta turistická dvojice, co žije pohybem a touhou objevovat nejen krásná místa, ale i jeden druhého. Hej, heavy metal forever! Ozve se za námi a tam kluk a holka, zavěšeni do sebe. Asi je zaujal můj křivák.
Pozdravím pokynutím hlavy a moje žena se ihned zapojí do hovoru. Závidím ji, že umí německy, já už si nepamatuji skoro nic. Na technických školách byly jazyky totálně mimo, výuka tragická. Pokouším se anglicky, docela mi to jde, ale to se zase nechytají oni. Nakonec se jen tupě usmívám a jsem rád, že mám tak chytrou holku, která ochotně překládá. Prý, jestli zajdeme do hospody. Jenže my nemáme peníze. Prý to nevadí, zaplatí nám pár piv. Jsem takovej děsně hrdej, že ta vzájemnost mezi metalisty, funguje i za hranicemi. Vidíš, to je co? Šeptám své budoucí ženě. Sedneme si a dáme si jedno bavorský. Je sranda, protože za chvilku přijdou další lidi, místní metalová komunita. Sranda tedy je, že já vždycky řeknu nějakou kapelu a oni se chytí, ale musím vždycky čekat, až mi je přeloženo. Přesto jsou všichni děsně usměvaví. Dozvíme se, jak nás mají rádi, že jsou Češi skvělí. Aby taky ne, někteří mají od nás babičky. Mluvíme mezinárodní řečí všech mladých, jsme možná ještě naivní, ale kdyby to nechali na nás, žádný války by nebyly a pivo by bylo tak pro všechny. To bychom uzákonili.
Už nám jede vlak, ale přemluví nás, večer je v jednom malém klubu několik místních kapel. Prý nic světoborného, ale kluci prý hrají s nadšením. Jdu tedy s jednou holkou na nádraží a ona zařídí, že nám vymění jízdenku za jinou. Vlak pojede až ve dvě. Akorát na pivo a pár libých tónů. Holčina je taková trošku plachá, tak si moc nepokecáme, ale jinak je děsně fajn. Co jsem pochopil, tak nemá kluka, ale má velký nároky. Musí to být hezký metalista. Smějeme se tomu, říkám jí, že se nemůžu rozkrájet, ale asi řeknu něco vtipnýho, protože když se vrátíme do hospody, tak mi manželka přeloží, že jsem jí říkal něco o tom, že se nemůžu sám ošukat. Inu, je to velmi milé a i když se trošku cítíme jako chudí příbuzní, tak do klubu jdeme. Je to fakt takovej větší sklep, ale velmi útulnej a lidi jsou v něm děsně milí. Kouří se tráva, kterou odmítnu, protože jsem v cizí zemi a slyšel jsem děsný zkazky, co se může našinci stát. Všichni ale zvou blondýnku na panáky, mě dávají piva a pořád mě objímají. Mám co dělat, abych ustál první kapelu. Ale paříme a paříme a to mi pomůže přežít. Ne, že bych tedy vystřízlivěl, ale aspoň nepadám na hubu.
Dalším dvěma kapelám děsně fandíme, protože zahrají nějaký songy věnovaný kamarádům z Čech. Tleskáme a v jedné skladbě poznám Obituary. Druhou si nepamatuju. Moje milá blinká před vchodem, Němci se nám smějí a jdou nás vyprovodit na nádraží. Nasedneme do vlaku a ihned usneme. Nikdo nás nekontroluje. Nevíme o světě a probudíme se místo v Plzni, v Praze. Bolí nás hlavy jako střep a přijde nám to děsně vtipný. V bufáči dáme saláty a pár rohlíků a ohrnujeme nos nad klobásou, protože chápeš, ta německá byla samozřejmě lepší. Slyší nás pán u výčepu a pošle nás do prdele. Tak my jeho taky a už si to štrádujeme do hospody. Do Plzně se vrátíme až pozdě v noci, totálně vyčerpaní a já se vyděsím, protože mi blondýnka usne ve sprše. Lehounce, abych ji neprobudil, ji uložím do postele a pak jdu do vody já. Přilehnu si k ní a dívám se, jak spí. Má lehce pootevřenou pusu a hrozně mi voní. Nechci ji ale budit, tak jen tak usnu a nechám si zdát něco hezkého.
V pondělí odpoledne se sejdeme s kamarády v hospodě. Samozřejmě musíme vyprávět. Naschvál přeháním. Hele, tam jsou všichni dál. Každej na západě poslouchá metal, rozumíš, každej. Je to taková německá death metalová republika. Blondýnka mě nechá, směje se a přidá pár pikantností, aby můj příběh přikrášlila a aby byl ještě uvěřitelnější. Každý se nás ptá na detaily a jsme zároveň děsný hrdinové, protože jsme šli jen tak s někým cizím na pivo. Tady se totiž říká, že vás tam chytí a pak prodají jako maso do bordelu. To ve mě vyvolá další salvu smíchu. Byli jsme pořád malý národ uprostřed Evropy, který potřeboval právě podobné cesty. Říkáme všem, jen to zkuste, není to ani tolik drahý. I když je fakt, že na pivko bychom tam jako studenti rozhodně neměli. Ale to nevadí. Poznali jsme, jak žijí jinde, zjistili jsme, že všude jsou hodní lidé i svině. A hlavně, neskutečně jsme se nasmáli. Mrzí mě jen, že jsme si s Němci nevyměnili kontakty. V Chamu jsme byli nedávno. Vzpomínali jsme a chodili zase po stejných ulicích, ale nepotkali jsme je. Docela by mě zajímalo, co dělají. Pozval bych je na oplátku k nám, zavedl do dobré hospody. A pustil nějaký český metal.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
