Příběh čtyř stý dvacátý devátý - S metalisty netančím
Šel jsem ze školy a vzal jsem to mezi borskými vilkami. Před jednou stálo několik starých volh. Asi nějakej bejvalej papaláš, co mu ještě nedošlo, že je po revoluci. Takových lidí bývalo kolem hodně. Nostalgicky básnili o starých dobrých časech a zapomínal na všechnu tu šeď a beznaděj, co byla kolem. Socialismus byl v lidech hluboko zakořeněný, stejně jako materialismus. Možná právě proto a nebo možná jen, že to byl debil, nezastavil. Sražená mladá paní s kočárkem, co šla po přechodu. Rozběhl jsem se a odtáhl ji na nedalekou lavičku. Asi zlomená noha, vyvázla ještě dobře. Ptá se na dcerku, která kňourá v zavinovačce. Vytáhnu děcko a dám jej paní do náručí. Na tváři se jí objeví slzy. Dítě je v pořádku. Uff. Křičím na kolemjdoucí, aby zavolali policii a záchranku. Každý ale jen otočí hlavu na druhou stranu nebo se dívá do země. Hej lidskosti, kde jsi? Tenhle národ dávno zapomněl na svoji křesťanskou minulost a pomoc bližnímu se stala jen prázdným pojmem. Ale ne u všech. Z jedné vily přiběhne stařenka a cože se to děje. Osvětlím ji celý případ a za chvilku je tu parta nabubřelých policistů.
Opět se setkám s povýšeným jednáním. Moje občanka je prolistována velmi pečlivě. Vy jste jako co? Student šeptnu a říkám si, proč se zajímají o mě a ne o mladou paní. Nikdo jí nenabídne pití, ani se nezeptá na děcko. Opět musí zasahovat dobrá duše z vily. Konečně přijede záchranka a paní doktorka si už obě převezme. Je mi poděkováno a vlastně z toho mám dobrý pocit, protože jsem pomohl. Stařenka mi dá panáčka a řekne mi, že jí připomínám jejího manžela. Už mu chodí na hrob. Pojím vynikající štrůdl a pak se omluvím. Mám toho dnes ještě hodně na práci. Slíbil jsem, že půjdu na ples. Ano, podobné záležitosti nemusím, ale učitelky si přály zazářit, obléknout se jako dámy, navonět. A prý mi to v kvádru tak sluší, což si myslím, že ženské říkají jen tak, aby tam nebyly samy, protože, kdo by se nechal dobrovolně sešněrovat a seškrtit, pít jen drahý pití a dělat, že je něco víc? Sliby jsou sliby a mě se moc nechce. Taky na mě začalo něco lézt. Jen jsem nevěděl, jestli jsem chytil moribundus od blondýnky nebo to bylo ze stresu. Otevřená zlomenina, krev a vyhřezlá kost mi na náladě fakt nepřidaly. Byla to vůbec divná doba, byl jsem spíš špatný z některých lidí kolem. A to jsme ještě nevěděl, že se nic nezmění.
Měla tak modrý oči, že to bylo až divný. Máš horečku, podívám se na ní, pohladím po čele. Hurá, nemusím na ples! Chce se mi křičet, ale to zase ne, ty půjdeš. Slíbil si to i holkám a Michalovi. No ale, nechci slyšet žádný výmluvy, tak budeš tančit s nějakou samotnou spolužačkou, začne mě přemlouvat. Řeknu, že ano, ale že v tom případě se s ní musím i vyspat. Plácne mě, zlehounka po tváři a pak si zaleze pod peřinu. Není jí fakt dobře. Převléknu se a zhasnu. Fakt tě tady mám nechat samotnou? Už jdi. Michal na mě čeká v baru. Dáme jedno a dvě a pak jdeme do hospody. Máme čekat Na Rychtě na náměstí. Holky přijdou dlouho po nás, protože se čančaly, malovaly a dělají řasama mrk mrk, protože jsou za krásný. Šaty mají přiléhavé, docela i vyzývavé, takže nevím kam s očima a hrozně lituju, že tu se mnou není blondýnka. Musím si dát panáka. Protože je mi fajn, ale měl jsem stres u bouračky a fakt na mě něco leze. Poleje mě několikrát pot. Řeknu to dívkám, ale ony, cože a s kým budeme tancovat. Budete tam mít kluky z peďáku? Vzbudím tím výbuch smíchu a ani nevím proč. Takový pěkný tělocvikář? Další smích. To jsem jako nejvtipnější, když mám horečku? To snad ne.
Do Měšťanské besedy vstupujeme již notně rozevlátí. Stařešinové rodu jsou již u stolečků a mají rudé tváře. Dámičky v letech špulí pusy a pořád si pudrují obličeje a výstřihy. Sem tam někdo postává a kecá na rohu. Pánové v oblecích, jak havrani, je vidět, kdo v tom umí chodit a komu kvádro nesedne. My, co jsem nyní po pubertě a nabíráme svalovou hmotu, máme kulehryzy a vypadáme jak upnutí uzenáči. Střevíce kloužou po parketu, krásné holky chtějí být královnou plesu, stydlivé klopí oči a i když jim to třeba sluší, tak nevyniknou. Usedneme ke stolečku a já začnu komandovat pikolíka. Je ze staré školy, ukloní se a ucítí peníze. Mám plnou prkenici, bral jsem na brigádě. Kapela teprve ladí, popíjí pivko a tak se přidáme. Jako první zazní obligátní valčík a ztopoření tanečníci, objímající hubené dívky v křečovitými úsměvy, se plouží a plouží. Raz, dva, raz, dva, krok, úkrok. Jako stroje, mám fakt horečku. Motá se mi hlava, ale když zůstanu u stolu sám a se mnou tři děvčata, je mi to blbý a jednu po druhé vyvedu. Puká mi srdce, krev pulsuje, ale jsem mladej, tak to ještě jde. Mám rozpuštěné vlasy, které se kolem mě komíhají. Jsem galantní, okouzlující, mám dobrou školu. A holky září, takhle tě neznáme, podívej, jak ti to sluší.
Polka, tanec, kterej prostě nemám rád. Poskakování jak někde na jarmarku. Národní dědictví, které se ale do Besedy tak nějak nehodí. Představím si vždycky Naše furianty a skvělého Kemra, když jsem jej viděl v Národním divadle. Tam to ale sedlo, mě dnes ne. Šlápnu jedné učitelce na nohu. Sykne, ale je statečná. Omluvím se, ale ona chce do dalšího kola. Pak mě poprosí, abych vyvedl jednu jejich kolegyni. Jdu ostrým krokem ke stolku, dle místa popisu. Rozhlédnu se a najednou je přede mnou usměvavá tvář stařenky z ranní bouračky. Co vy tady, plesáte? Usměje se a řekne mi, že jsem asi přišel pro dceru, šla ale na záchod. Tak holt provedu vás. Paní je křehounká, tak jsem opatrný. Má zážitek. Je v ní taková ta prvorepubliková noblesa. Myslím si, že kdybych ji znal zamlada, asi bych často stával před jejím domem. Řeknu jí to a ona se řehtá, to by vás můj táta asi zastřelil, byl důstojníkem. A jak je paní laskavá, tak je její dcera divná. Zachmuřená, nemluví, slovo abych z ní páčil. Takový ten typ ženy, co zanevřel na mužské pokolení i na celej svět. Sama a bez dětí. Asi bych byl taky pořád naštvanej. Odtančím si svoje, ukloním se a poděkuji. Mám odkoukáno ze starých černobílých filmů.
Zpátky ale k našemu stolu, kde se změnila mezitím situace. Přisedla si jedna moc hezká černovláska. Takový ten uhrančivý typ, pro který má slabost. Záhadná a zároveň divoká. Pohazuje hlavou. Pozdravím a ona jako že ahoj a pak se dívá jinam. Provedu holky, protože je cha cha a jive, které mám rád, to se tančí samo. Mám sice ve svém provedení několik zombie, medvědích i šamanských prvků, ale působím přirozeně. A hlavně, je to zábava. Asi nejsem nejlepší tanečník, ale aspoň se netvářím vážně a nemám pravítko v prdeli. Párkrát provedu i Blanku, kterou mám moc rád. Je malinká a tak musím dělat krátké kroky. Řekne mi, že tančím lépe než Michal, ale pššt. Povzbudí mě to do dalších kreací. Mám sice asi horečku, ale jsem opojen. Dívky v mém náručí, každá jiná, mám takovou tu blahosklonnou náladu, kdy miluju celej svět. Už jsem zapomněl na debila, co odjel od bouračky, na zlomenou kost, na plačící mimino, na neomalené policajty. Byl jsem jen já, světla kolem mě a rytmus. Klidně budu zítra trpět, ale panáček mě zase povzbudí. Blanka mi jej koupí a poděkuje za tanec. Taky dostanu velkej hubanec, za to, že jsem jakej sem. Na židli se tak vracím značně vesel a rozverný.
Dokonce tak, že požádám černovlásku o tanec. Podívá se na mě, sjede mě pohledem, což nesnáším a řekne, že ona tedy s metalisty netančí. Chvilku stojím nějaký opařený a pak si tedy sednu. Srkám pivo, nejsem nijak uražen, jako mladý junák jsem býval často odmítán. Pravidlo, desetkrát budeš odmítnut a jednou ti to vyjde, mě naučil kdysi Kytka. Je to pravda. Ale ona něco říká. Musím si přisednout. Má dlouhý proud řečí o tom, jaký jsou metalisti špíny a zlí lidé, kteří poslouchají hnusnou muziku. Snažím se oponovat, bráním ten náš kmen, jak to jen jde. Ale není mi to nic platné. Zkazí mi radost. Padne na mě tíha a smutek a asi i horečka udělá své. Zkrátka, po několik minutách to se mnou švihne. Nic vážného, na to jsem ještě příliš mlád, ale celkové selhání. Dlouho jsem se už nevyspal, těch zážitků i námahy na mě bylo moc. Ležím na zemi a kapela hraje dál. Následuje tma, nic si nepamatuji. Jenom sanitku a pak mě někdo píchne do žíly. Dobrý den, to jste zase vy? Probudí mě paní doktorka z rána, co ošetřovala u bouračky maminku. Jéé, dobrý den. Chci říci vesele, aby bylo slyšet, že jí rád vidím. Jsem v dobrých rukou, pomyslím si. Ale jen zaskřehotám. Přidá mi něco na kanyle a zase se odeberu do říše snů. Tančím v nich a pak chodím do kumbálu, kde pokračují orgie. Vynechám jen stařenku, protože mám úctu ke stáří a pak černovlasou dominu, protože mě děsí.
Ty si mi zase dal, vidím nad sebou svoji blondýnku. Její laskavoučké oči jsou již jasné, žádná nemoc, je opět silná jako dřív. Slyšela jsem od holek, jak si řádil. Prý to není nic hrozného, jen celková únava, přehřátí organismu a takový ty věci. Máš na sebe dávat větší pozor. Přinesla mi ze srandy pomeranče, přitom bych raději pivo, a navíc tohle se nosí do vězení, ne? Vtipkujeme, máme se rádi a mě je najednou zase dobře. Cítím se uvolněně natolik, že mě pustí domů. Tedy na kolej. Stavíme se na baru, ale dám si džus. Co ti je? Ale nic. Zalezeme do postele a já vyprávím o tanečkách. Hele a víš co se mi stalo? Byla ti tam taková zvláštní holka, co mi řekla, že s metalisty netančí? No tak to ji teda vůbec nechápu. Vždyť většina z nás by mouše neublížila, tedy pokud by je nenasrala. Jediné, co mě ale nakonec mrzí je, že jsme si nedali taneček spolu. Tak příště, možností bude určitě ještě dost.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
